7 Tdo 999/2024

7 Tdo 999/2024-469

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného MUDr. Michala Pořického, bytem Biskupská 1157/14, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 7 To 148/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 25/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 7 To 148/2024 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 2 T 25/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Stručné shrnutí dosavadního řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 2 T 25/2023, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, kterými měl spáchat přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku jednak podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku (1), jednak podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (2).

2. Těchto trestných činů se měl obviněný podle obžaloby dopustit v podstatě a zkráceně tím, že jako znalec pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve věci obžalovaného P. O. vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 5/2020,

1) dne 9. 10. 2020 vypracoval na základě žádosti obžalovaného písemný znalecký posudek, ve kterém vědomě v rozporu se skutečností, byť si byl vědom případných trestněprávních důsledků v případě podání nepravdivého či hrubě zkresleného znaleckého posudku ve smyslu § 346 tr. zákoníku, uvedl, že u obžalovaného je přítomna porucha osobnosti – emočně instabilní porucha osobnosti F60.3, která byla přítomna jak před inkriminovanou dobou, tak i v době spáchání trestného činu, kterého se dopustil ve stavu silného afektu, hraničícího s afektem patickým, v předmětné době byly jeho rozpoznávací schopnosti plně uchovány, ovládací schopnosti pak podstatně snížené, blížící se jejich úplnému vymizení, byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání, avšak nebyl schopen toto své jednání ovládat, a navrhl uložit posuzovanému ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní, dále obviněný v závěrech tohoto posudku uvedl, že z výpovědi poškozené a z jejího následného chování se tato jeví znalci jako nevěrohodná, přičemž poškozenou vůbec nevyšetřil,

2) následně tyto hrubě zkreslené závěry znaleckého posudku potvrdil i po řádném poučení soudem podle § 106 tr. ř. o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích nepravdivého znaleckého posudku při své výpovědi u hlavního líčení před Krajským soudem v Plzni dne 26. 1. 2021, přičemž jím uvedené skutečnosti mohly mít pro rozhodnutí soudu podstatný význam,

přesto, že znaleckými posudky soudních znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Mgr. Evy Navrátilové a z odvětví psychologie PhDr. Karolíny Malé bylo v trestním řízení prokázáno, že u obžalovaného P. O. nebyla zjištěna žádná duševní choroba ani porucha v pravém slova smyslu, byla u něj diagnostikována smíšená porucha osobnosti F61, ve vztahu k pokusu vraždy, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu, byly jeho rozpoznávací schopnosti zachovalé, ovládací byly mírně snížené forenzně nepodstatnou měrou v důsledku prostého afektu, o patický afekt se nejednalo, a znalkyně dále uvedla, že porucha osobnosti není ovlivnitelná medicínskými prostředky, nemůže tomu případná psychiatrická léčba nijak zabránit a není tudíž účelné nařizovat ochranné léčení psychiatrické v jakékoliv podobě.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství Plzeň-město v neprospěch obviněného odvolání. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 7 To 148/2024, bylo odvolání § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

4. Nejvyšší státní zástupce podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. V rovině skutkového zjištění nejvyšší státní zástupce namítl, že závěr soudu prvního stupně (aprobovaný i soudem odvolacím), podle něhož obviněný ve svém znaleckém posudku, resp. výpovědi neshledal u posuzované osoby duševní poruchu ve smyslu § 123 tr. zákoníku, a tedy nemohl mít (jeho posudek) vliv na vinu posuzované osoby, je v rozporu s obsahem provedených důkazů. Toto chybné hodnocení bylo spojeno i s chybným hmotněprávním výkladem pojmu duševní poruchy; zejména se nejde ztotožnit s názorem, že by se pojmy duševní poruchy a poruchy osobnosti, kterou zmínil obviněný, nemohly překrývat. K tomu ale zdůraznil, že není tak podstatné, jakou konkrétní diagnózu a pojmosloví obviněný představil, ale jaké následky takové diagnózy byly dovozeny pro ovládací schopnost posuzované osoby. Rozdíly mezi posudkem obviněného a dalším (revizním) znaleckým posudkem pak nespočívají pouze v odborném (akademickém) názoru.

6. V rovině hmotněprávní nejvyšší státní zástupce připojil (vedle shora zmíněného výkladu pojmu duševní poruchy), že i kdyby snad skutečně nebyl naplněn znak podstatného významu pro rozhodnutí ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, stále by byly naplněny znaky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku v jeho základní skutkové podstatě podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, která tento znak neobsahuje. Ve vztahu ke kvalifikaci subjektivní stránky trestného činu odkázal na mnohoznačné, měnící se a „mlhavé“ závěry obviněného, které nesvědčí o tom, že by šlo o závěry odborné, učiněné lege artis.

7. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud by zrušením pozbyla podkladu, a aby věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.

8. Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce nejdříve uvedl, že se s jeho obsahem neztotožňuje a že rozdíly ve znaleckých posudcích byly akademické, což vyplynulo i z revizního znaleckého posudku. Připomněl, že pojmy porucha osobnosti, se kterým pracoval, a duševní porucha nelze zaměňovat, neboť poruchou osobnosti trpí až 15 % populace, přičemž ale nelze říct, že by tento podíl populace byl v nějakém stavu vyvolaném duševní poruchou, natož v nepříčetnosti. Nejvyšší státní zástupce se vyjadřuje k odborným otázkám bez náležité odbornosti. Zdůraznil, že jím (obviněným) učiněná diagnóza posuzované osoby (instabilní porucha osobnosti) se neřadí do skupiny poruch, které by byly trestněprávně relevantní, a že stejnou diagnózu učinil i dříve ve věci vypracovaný znalecký posudek. Obviněný u posuzované osoby neshledal duševní poruchu v pravém slova smyslu, což ve svém dovolání uvedl i státní zástupce. Co do kvality svého znaleckého posudku obviněný odkázal zejména na tzv. revizní znalecký posudek zpracovaný MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D., který rozdíly mezi znaleckými posudky ve věci označil za čistě akademické, a podle něhož nikdo z učiněných diagnóz nevyvozuje žádné závěry z hlediska příčetnosti. Odkázal také na výpověď druhé znalkyně MUDr. Mgr. Evy Navrátilové, která rovněž uvedla, že se s obviněným na diagnostice v podstatě a v základních rysech shodla, jen se lišila v míře hodnocení ovládacích schopností, což mohlo pramenit i z odlišností v rozhovoru s posuzovanou osobou. Ve vztahu k uvedeným poznatkům obviněný poukázal i na další relevantní momenty a shrnul, že byl stíhán pro medicínsky nevýznamnou odchylku v odborném názoru, a to odchylku spíše akademickou, nikoli proto, že by skutečně naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle obžaloby. K námitce státního zástupce do zjištění naplnění znaku podstatného významu pro rozhodnutí ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný zejména uvedl, že skutková podstata nebyla naplněna předně proto, že ve věci nebylo prokázáno, že by znalecký posudek byl vůbec nepravdivý, zkreslený nebo neúplný. Samotné případné nesprávné posouzení odborné otázky znalcem (které však nebylo prokázáno) nebo jeho odlišný odborný názor, než mají jiní znalci, nemůže samo o sobě naplňovat skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Podobně odmítl i dovolací argumentaci týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu.

9. V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

III. Důvodnost dovolání

10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

13. Pod uplatněný dovolací důvod je podřaditelná námitka do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním o tom, že obsah znaleckého posudku vypracovaného obviněným týkající se ovládacích schopností posuzované osoby nelze považovat za rozporný s realitou, popřípadě že rozdíly mezi ním a dalším (i revizním) znaleckým posudkem ve věci vypracovaným závisí pouze v odborném (akademickém) názoru, a o tom, že obviněný postupoval de lege artis, resp. nebyl prokázán opak (viz bod 11 prvostupňového rozhodnutí). Tato námitka je důvodná.

14. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že soudy v předchozím řízení skutkově pracovaly v podstatě s třemi zásadními okolnostmi vyplývajícími ze znaleckého posudku vypracovaného obviněným: (1) s okolností týkající se diagnózy posuzované osoby, (2) s okolností týkající se její agresivity, rozpoznávacích a ovládacích schopností a (3) s okolností týkající se vhodnosti uložení ochranného léčení.

15. K první obviněným zmíněné okolnosti týkající se diagnózy posuzované osoby Nejvyšší soud uvádí, že se ztotožňuje s hodnocením soudů prvního i druhého stupně, podle něhož rozdíly mezi vypracovanými znaleckými posudky ve věci spočívaly pouze v odborném názoru, tedy že šlo o odchylku akademickou. To vyplývá i z tzv. revizního ústavního znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, konkrétně MUDr. Jiří Švarcem, Ph.D., podle něhož lze odlišné diagnózy dokonce zjednodušeně považovat za totožné, neboť se značně prolínají. V této části tak nebylo namístě dojít ke skutkovému zjištění, podle něhož by byl obsah znaleckého posudku bez dalšího nepravdivý.

16. K druhé obviněným zmíněné okolnosti týkající se agresivity a rozpoznávacích a ovládacích schopností posuzované osoby Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že hodnocení její pravdivosti (a tím i následnou kvalifikaci pod příslušnou skutkovou podstatu) soud prvního stupně zcela opomenul, neboť na hodnocení odchylek v této části vztáhl shora uvedený závěr o akademické rozdílnosti (viz bod 11 prvostupňového rozhodnutí), který přitom vyplýval pouze ve vztahu k diagnóze (viz shora). Jak přitom uvedl znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., z jímž vypracovaného znaleckého posudku soudy vycházely především, agresivita posuzované osoby musela být zjevná i laikovi, a obviněný v tomto posouzení pochybil, pokud ho shledal neagresivním, stejně jako pochybil v posouzení jejích ovládacích schopností, které shledal vymizelými. Ve věci tak je dán důkazní podklad indikující nepravdivost této okolnosti, se kterým se soudy nijak nevypořádaly. Jako logicky pochybná se pak jeví úvaha odvolacího soudu, podle které pokud „jeden znalec dospěje k závěru, že ovládací schopnosti byly mírně snížené a druhý za snížené podstatně až k hranici vymizení, jde sice o rozdíl, ale nikoliv takový, aby bylo možno dospět k závěru, že jde o hrubě zkreslené závěry posudku“ (bod 6 odvolacího rozhodnutí). Především, rozdíl mezi mírně sníženými ovládacími schopnostmi a podstatně sníženými ovládacími schopnostmi až k hranici vymizení je značný, neboť – jak Nejvyšší soud ještě uvede níže – vymizelé ovládací schopnosti mohou být podkladem pro vyloučení příčetnosti posuzované osoby v době činu. Byť je pak namístě připustit, že skutkové zjištění vedoucí k naplnění znaků nepravdivosti, hrubé zkreslenosti nebo neúplnosti znaleckého posudku nemusí být dovozováno pouze a výlučně na rozdílu oproti jinému (i reviznímu) znaleckému posudku, podstatné je zkoumat obsah konkrétního znaleckého posudku a porovnat jej s realitou a se standardy dosaženého stupně vědeckého či jiného odborného poznání.

17. K třetí obviněným zmíněné okolnosti týkající se vhodnosti uložení ochranného léčení Nejvyšší soud uvádí, že i zde soud prvního stupně neučinil jednoznačné vyhodnocení její pravdivosti, když toliko uvedl, že se s takovou praxí lze běžně setkat, i když je nesprávná (viz bod 11 prvostupňového rozhodnutí). Odvolací soud se už pak touto dílčí otázkou nezabýval vůbec.

18. Souhrnně k uvedeným závěrům Nejvyšší soud uvádí, že závěr soudů prvního a druhého stupně, podle něhož obviněný postupoval při zpracovávání posudku zcela de lege artis (bod 11 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 6 odvolacího rozhodnutí), je zčásti v rozporu s provedeným dokazováním, aniž by soudy tento rozpor odůvodnily. Jak totiž i uvedl znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., z jímž vypracovaného znaleckého posudku soudy vycházely především, obviněný se odchýlil při svém jednání od obecně uznávaných postupů a standardů oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

19. Tato námitka je tak důvodná.

20. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyla podřaditelná námitka do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním o tom, že obviněný ve svém znaleckém posudku ve své podstatě tvrdil duševní poruchu v jejím trestněprávně relevantním smyslu. Posouzení, zda – v obdobných případech – z poznatků znalce (jsou-li soudem přijaty jako skutková zjištění) plyne závěr o duševní poruše v trestněprávně relevantním smyslu, tedy ve smyslu § 123 tr. zákoníku, u posuzované osoby, není otázkou skutkového zjištění, ale až navazujícího hmotněprávního posouzení. To je zdůrazněno i tím, že kvalifikace, zda posuzovaná osoba (tj. obviněný v jiné trestní věci) jednala ve stavu vyvolaném duševní poruchou, případně ve zmenšené příčetnosti nebo přímo nepříčetnosti, je otázkou právní, ke které se znalec ani vyjadřovat nesmí (nova iurit curia), a pokud by tak učinil, nepřihlíželo by se k tomu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1927, sp. zn. Zm I 624/1926, uveřejněné pod č. 2666/1927 Vážný, nebo rozsudek uveřejněný pod č. 1/1998 Sb. rozh. tr.). Nakonec že jde o otázku hmotněprávní v podstatě vyplývá i z dovolání nejvyššího státního zástupce, který namítané pochybení soudů dovozuje zejména z vadného hmotněprávního výkladu pojmu duševní poruchy. Jisté nepřehlednosti v rozlišování otázky skutkové a hmotněprávní se dopustily i soudy v předchozím řízení, zejména soud odvolací, který uvedl, že na rozhodnutí soudu mají vliv pouze závěry znalce o zmenšené příčetnosti nebo nepříčetnosti (viz bod 6 odvolacího rozhodnutí), přičemž ale uvedené jsou právě otázky právní, které znalec ani činit nesmí. Současně ovšem byť je to až právní kvalifikace učiněná soudem, která se projeví v jeho rozhodnutí, a od této kvalifikace je třeba odlišovat skutkový podklad – odborné tvrzení znalce, toto tvrzení zpravidla má potenci následnou kvalifikaci soudu ovlivnit [a v tom naplnit znak podstatného významu pro rozhodnutí ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]. Této námitce se tak Nejvyšší soud bude věnovat až dále v části rozhodnutí věnované dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] byl (v části námitek) naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Státní zástupce ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

23. Pod uplatněný dovolací důvod je možné podřadit jednak námitku, která se týkala hodnocení, zda závěry znalce byly dostačující pro kvalifikaci duševní poruchy u posuzované osoby, čímž by tyto závěry mohly mít podstatný vliv pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je důvodná.

24. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že podle zákonné definice se duševní poruchou podle § 123 tr. zákoníku rozumí duševní porucha vyplývající z duševní nemoci, hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Zvláště z posledně jmenované sběrné kategorie zjednodušeně a shodně s poznatky medicínské vědy plyne, že v případě duševní poruchy jde o stav mysli, který v relativně širokém smyslu derivuje od stavu duševního zdraví a rovnováhy (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 621), a může tak jít i o nejrůznější typy neurotických poruch, kterými mohou trpět i jinak zdraví a společensky integrovaní jedinci (VÁLKOVÁ, H. In: ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1722). Kvalifikace takového stavu u posuzované osoby může (avšak nikoli musí) mít podstatný význam pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť duševní porucha se může projevit jednak v rovině viny (např. § 26 tr. zákoníku), jednak v rovině trestání (např. § 27, § 47, § 99, § 100 tr. zákoníku), ale také vůbec v rovině přípustnosti trestního stíhání [srov. § 11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř.].

25. Z odborné literatury Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zákonná definice duševní poruchy v § 123 tr. zákoníku je kazuistická a zdánlivě taxativní, avšak poslední termín „jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka“ z něj činí v podstatě výčet demonstrativní, který bude u některých duševních poruch vyžadovat výklad (samozřejmě nikoli každá porucha je natolik závažná, aby ovlivnila rozpoznávací a ovládací schopnosti). Literatura zmiňuje i hrozbu, že se nebude vztahovat na všechny možné psychické odchylky, což může mít pro pachatele důsledek, že mu bude hrozit trest odnětí svobody místo ochranného léčení, které má zcela jiný účel (JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, Zvláštní část. 8. vydání. Praha: Leges, 2022, s. 214). Jinak řečeno, výklad definice uvedené v citovaném ustanovení a jejích alternativ (zejména poslední) musí i vnímat jeho smysl, resp. smysl ustanovení souvisejících, kterým je mimo jiné zohlednit v trestněprávním režimu skutečnost, že pachatel jinak trestněprávně relevantního útoku byl v době jeho spáchání v důsledku své psychické anomálie buď neschopen rozpoznat jeho protiprávnost nebo své jednání ovládat (pokud to tedy tak skutečně bylo), a tomu přizpůsobit potřebným způsobem vedení trestního řízení a trestněprávní reakci.

26. Nejvyšší soud dále uvádí, že obviněný v postavení znalce sdělil, že posuzovaná osoba (obviněný v jiné trestní věci) se trestného činu dopustila „ve stavu silného afektu, hraničícího s afektem patickým. V předmětné době byly rozpoznávací schopnosti posuzovaného plně uchovány, ovládací schopnosti pak podstatně snížené, blížící se jejich úplnému vymizení. Posuzovaný byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání, avšak nebyl toto své jednání schopen ovládat…“, přičemž ale také uvedl a upřesnil, že u posuzované osoby „nebyla znaleckým zkoumáním zjištěna duševní choroba v pravém slova smyslu, tj. psychóza. Přítomna je porucha osobnosti – Emočně instabilní porucha osobnosti“ (viz znalecký posudek vypracovaný obviněným). Tyto závěry pak obviněný zopakoval v hlavním líčení (viz protokol z hlavního líčení konaném u Krajského soudu v Plzni dne 26. 1. 2021 ve věci pod sp. zn. 2 T 5/2020).

27. Takové vyjádření obviněného lze považovat jako potenciálně dostatečný podklad pro případné právní hodnocení, že posuzovaná osoba se v předmětné době nacházela ve stavu vyvolaném duševní poruchou, tedy ve stavu, který pro absentující schopnost ovládat své jednání není slučitelný s ideou duševního zdraví a rovnováhy. Pokud jde o znak „těžkosti“ duševní odchylky, k té lze připomenout, že psychiatrická ani právní věda obecně nepracuje se stupnicí exaktní těžkosti a hloubky těchto duševních abnormalit (PLISKA, T. Psychopatický pachatel – vybrané aspekty trestněprávní a souvisejících neprávních vědních disciplín, disertační práce, Masarykova univerzita, s. 113), a tedy jeho kvalifikace záleží na důsledném zhodnocení informací poskytnutých znalcem zejména v rámci jeho výslechu před soudem. V tomto případě závěry obviněného o tom, že posuzovaná osoba nebyla schopna ovládat své jednání, indikují vážnou odchylku, která by mohla být dokonce dostatečným podkladem pro

právní posouzení, podle něhož u této osoby chyběla určovací způsobilost jako jedno z kritérií příčetnosti, a tedy tato osoba byla, resp. mohla být v době jejího trestněprávně relevantního jednání ve stavu nepříčetnosti. Nejvyšší soud dodává, že určitá posuzovaná osoba samozřejmě může být v důsledku poruchy osobnosti jen lehce duševně postižena (což se může týkat i oněch 15 % populace, jak zmínil obviněný v dovolání) a může být plně trestně odpovědná, ale pokud je její stav takový, že není vůbec schopna ovládat své jednání, bylo by dovození její trestní odpovědnosti zarážející. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu (bod 6 odvolacího rozhodnutí), že „nikdo z této diagnózy nevyvozoval žádné závěry ohledně příčetnosti“, pokud právě obviněný uváděl okolnosti relevantní z hlediska posouzení příčetnosti posuzované osoby; jestliže snad měl odvolací soud na mysli, že soud prvního stupně nevyvozoval z diagnózy žádné závěry, pak nelze než připomenout, že ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není rozhodné, zda vyjádření obviněného v postavení znalce skutečně mělo podstatný vliv na rozhodnutí, tedy zda ho v tomto případě soud přijal jako skutkové zjištění a podle toho rozhodl, ale zda toto vyjádření takový vliv mít mohlo (srov. ŠÁMAL, P., RIZMAN, S., RICHTER, M. In: ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4340). Závěry obviněného mohly být dostatečným podkladem i z hlediska rozhodování o trestu, resp. ochranném opatření (což nakonec soudům připomněl i znalec MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., byť tomu toto hodnocení nepříslušelo).

28. Nejvyšší soud tak nesouhlasí s hodnocením soudu prvního stupně, podle něhož zůstalo otázkou, nakolik mohlo mít vyjádření obviněného vliv na rozhodnutí soudu, resp. na tuto otázku je právě potřeba odpovědět, stejně jako se nelze ztotožnit s tvrzením, že obviněný u posuzované osoby neshledal žádnou duševní poruchu (bod 11 prvostupňového rozhodnutí); tím spíše není možné přijmout hodnocení odvolacího soudu, že závěry obviněného přímo nemohly (vůbec) mít vliv na rozhodnutí (bod 6 odvolacího rozhodnutí).

29. Tato námitka je proto důvodná, neboť okolnost uvedená obviněným patrně mohla mít podstatný význam pro rozhodnutí ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

30. Pod uplatněný dovolací důvod lze dále podřadit námitku do absentující kvalifikace skutku z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je důvodná.

31. K této námitce Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že pokud soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích došly k právnímu závěru (jehož správnost bude nicméně nutné znovu zvážit), že obsah výpovědi (resp. stvrzovaného znaleckého posudku) obviněného v postavení znalce nemohl mít podstatný vliv na rozhodnutí ve smyslu § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak se měly i přesto zabývat, zda je nebo není obviněným podaný znalecký posudek nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný, čímž by nadále a za splnění dalších podmínek obviněný mohl svým jednáním naplnit znaky skutkové podstaty podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku. Tato skutková podstata totiž nevyžaduje, jak připomněl nejvyšší státní zástupce, aby měl obsah znaleckého posudku podstatný vliv pro rozhodnutí, neboť to je znakem jiné základní skutkové podstaty v rámci kodifikovaného znění tohoto trestného činu. Vzhledem však k tomu, že trestněprávně relevantní obsah znalecké výpovědi (resp. stvrzovaného znaleckého posudku) mohl mít podstatný význam pro rozhodnutí, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora, bude se soud prvního stupně v dalším řízení nadále primárně zabývat i tím, zda obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

32. K tomu však Nejvyšší soud připojuje výhradu vůči jednočinnému souběhu těchto skutkových podstat tak, jak jej kvalifikuje obžaloba. Jak totiž již dříve připomněl Nejvyšší soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 234/2020), trestný čin podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku je ve vztahu speciality vůči trestnému činu podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, a jednočinný souběh těchto základních skutkových podstat proto není možný. Obecně a i v tomto případě jde totiž o jeden skutek, pokud pachatel podá nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek, který následně stvrdí u soudu, neboť stvrzení tohoto posudku by nebylo možné bez jeho předchozího podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 3 Tz 73/2000, uveřejněné pod č. 10/2001 Sb. rozh. tr.).

33. Tato námitka je důvodná.

34. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit i námitku do subjektivní stránky trestného činu. Tato námitka je důvodná.

35. Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně neshledal naplnění subjektivní stránky jen proto, že rozdíly mezi znaleckými posudky ve věci měly být podle jeho názoru pouze akademické (bod 11 prvostupňového rozhodnutí), což nicméně nemělo podklad v provedeném dokazování, jak vysvětlil shora Nejvyšší soud v části rozhodnutí věnované dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud se pak již k hodnocení subjektivní stránky trestného činu nevyjádřil.

36. Vzhledem k tomu, že skutkové zjištění, které v hodnocení soudu prvního stupně tvořilo podklad i pro tuto část právní kvalifikace, shledal Nejvyšší soud ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, bude se soud prvního stupně muset v dalším řízení znovu věnovat i posouzení subjektivní stránky trestného činu. Může být v této souvislosti zohledněno, že obviněný vedle zásadního momentu v podobě odborného názoru na ovládací schopnost posuzované osoby rovněž tvrdil (a s ohledem na další zjištění poněkud rozporně), že tato nebyla agresivní, postačuje jí ambulantní ochranné léčení a že poškozená (v oné jiné trestní věci) se jeví nevěrohodnou.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] byl naplněn.

iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

38. Jak opakovaně zmíněno shora v souvislosti s dalšími uplatněnými dovolacími důvody, nejvyšší státní zástupce uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady, které by vylučovaly přijetí odvolacího rozhodnutí, tedy zmíněný dovolací důvod nemůže být naplněn v jeho první alternativě, nicméně nejvyšší státní zástupce uvedl důvodné námitky v rámci dalších uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto je tento další uplatněný důvod podle písm. m) naplněn ve své druhé alternativě, neboť tam namítaná pochybení se vztahovala i na rozhodnutí soudu prvního stupně.

IV. Závěr

39. Z důvodů shora vyložených Nejvyšší soud rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. o zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, a to rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 2 T 25/2023 a dále usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 7 To 148/2024, a také dalších rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to přikázal Nejvyšší soud soudu prvního stupně, Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

40. Soud prvního stupně v dalším řízení v souladu se shora uvedenými názory podle potřeby doplní dokazování, jehož předmětem budou okolnosti tvrzené obviněným v jeho znaleckém posudku a v řízení před soudem. Učiněná zjištění pro účely další kvalifikace znaků skutkové podstaty podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, případně (ovšem ne zároveň) podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku zhodnotí co do jejich kvality, pravdivosti, zkreslenosti nebo úplnosti. V návaznosti na to pak soud posoudí, zda jsou naplněny i další znaky trestného činu, zejména subjektivní stránka, a tedy posoudí vinu obviněného.

41. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 1. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu