Nejvyšší soud Usnesení trestní

7 Tvo 135/2001

ze dne 2001-09-26
ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.135.2001.1

7 Tvo 135/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném

dne 26. září 2001 stížnost obžalovaného M. M., podanou proti usnesení

Vrchního soudu v Praze z 6. 9. 2001, sp. zn. 6 Ntv 11/01, v trestní věci vedené

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného M. M.

z a m í t á .

Na obžalovaného M. M. byla Městským státním zástupcem v Praze podána dne 6.

10. 2000 u Městského soudu v Praze obžaloba pro trestnou činnost kvalifikovanou

jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které

se měl obžalovaný dopustit podle obžaloby tím, že společně se spoluobžalovaným

K. J. podvodně vylákal v průběhu měsíců června až prosince 1997 pod příslibem

zajištění budoucích půjček od různých poškozených na zálohách finanční částku

převyšující 550.000,- Kč.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. řádu prodloužil

vazbu obžalovaného M. M. z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu

do 31. prosince 2001.

Proti usnesení o prodloužení vazby podal obžalovaný řádně a včas stížnost,

kterou podrobně zdůvodnil jak sám, tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. J.

Ž. V písemném odůvodnění stížnosti obžalovaný především namítl, že podle jeho

názoru důvody vazby specifikované v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu

ohledně něho neexistovaly od samého počátku trestního stíhání, neboť se

podvodného jednání, kladeného mu za vinu, vůbec nedopustil.

Prostřednictvím svého obhájce kromě toho stěžovatel namítl, že dosavadní řízení

trpělo nedůvodnými průtahy, z nichž většina byla dána mimo sféru vlivu jeho

osoby, přičemž se podle mínění obžalovaného nejedná o natolik složitou věc, aby

jí nebylo možno uložit ve lhůtě dvouleté vazby.

Obžalovaný M. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k jeho

stížnosti napadené usnesení vrchního soudu zrušil, vazbu dále neprodlužoval a

stěžovatele propustil z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu obžalovaným M. M. podané

stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto

opravném prostředku, shledal stížnost přípustnou a obžalovaného osobou

oprávněnou k podání této stížnosti a mohl tudíž za této procesní situace z

podnětu stížnosti obžalovaného ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 tr. řádu

meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak správnost

řízení jemu předcházejícího. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.

Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze na podkladě zcela

konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obžalovaného, včetně jeho

osobnostních dispozic a způsobu života před zadržením a vzetím do vazby v této

trestní věci, i charakteru a závažnosti trestné činnosti, kladené mu v tomto

trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému

závěru, že u obžalovaného M. M. i nadále trvají zákonné důvody vazby,

předpokládané ustanovením § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Obžalovanému M. M. v probíhajícím trestním řízení nadále naprosto reálně hrozí

uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody a oprávněně přitom vrchní

soud zdůraznil konkrétní okolnosti, které předcházely opakovanému zatčení

obžalovaného a jeho následnému vzetí do vazby po jeho zadržení policejními

orgány ve Švýcarsku. Zákonné podmínky vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr.

řádu jsou proto naplněny.

Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních

důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto

stadiu řízení možno vazbu obžalovaného M. M. nahradit zárukou nebo slibem, jak

předpokládá ustanovení § 73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou

ustanovením § 73a tr. řádu.

Navíc intenzita naplnění a specifická povaha důvodů vazby podle § 67 odst. 1

písm. a) tr. řádu, správně konstatovaných u obžalovaného M. M. Vrchním soudem

v Praze, činí i v současné době plně opodstatněným i další závěr vrchního soudu

o tom, že propuštěním tohoto obžalovaného na svobodu by naprosto reálně hrozilo

přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního

řízení (srovnej ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu).

A není pochyb ani o tom, že trestní stíhání obžalovaného M. M. nebylo možno

především s ohledem na důkazní komplikovanost této trestní věci pravomocně

skončit v maximální obecné dvouleté vazební lhůtě, přičemž v postupu orgánů

činných v tomto řízení v přípravném řízení trestním nebyly zjištěny žádné

nedůvodné průtahy a nezákonné průtahy neshledal Nejvyšší soud ani v řízení po

podání obžaloby. K námitkám obžalovaného třeba poznamenat, že samotná okolnost,

že soud prvního stupně po podání obžaloby musel jednání opakovaně odročit, aby

se vypořádal s procesními námitkami a návrhy na doplnění dokazování v řízení

před soudem, uplatněnými spoluobžalovaným K. J., neznamená, že tento časový

úsek vazebně vedeného trestního řízení je možno bez dalšího označit jako průtah

řízení zaviněný soudem prvního stupně.

Městský soud v Praze chce tímto procesním způsobem, a to i v zájmu

samotného obžalovaného M. M., dosáhnout odstranění těch vad a pochybností o

skutkových zjištěních z přípravného řízení, u kterých to ze svého hlediska

pokládal za nutné. V procesním postupu nalézacího soudu tudíž šlo o užití

práva, nikoli o zneužití práva, jak by se snad mohlo zdát z argumentace

stěžovatele. (Srov. též ke stejné otázce usnesení Nejvyššího soudu ČR z 2. 3.

2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001).

Podmínky pro použití § 71 odst. 3 tr. řádu a pro další prodloužení vazby byly

tudíž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky z důvodů shora uvedených

splněny.

Úvahy o opodstatněnosti postupu vrchního soudu podle citovaného ustanovení § 71

odst. 3 tr. řádu lze navíc uzavřít konstatováním, že Vrchní soud v Praze

skutečně prodloužil vazbu obžalovaného podle zjištění Nejvyššího soudu toliko

na dobu nezbytně nutnou k provedení procesních úkonů pro pravomocné

spravedlivé a zákonné skončení věci zásadních a nezastupitelných.

To ovšem samozřejmě nic nemění na tom, že pokud v dalším řízení vazební

podmínky odpadnou nebo pokud nebude splněna kterákoliv ze zákonem požadovaných

podmínek pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, bude nezbytné

rozhodnout o propuštění obžalovaného M. M. z vazby na svobodu. Bez ohledu na

to, zda bude tomuto obžalovanému v dalším řízení i nadále hrozit uložení

vysokého trestu odnětí svobody či zda jeho případným propuštěním na svobodu

bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.

Za stávajících procesních podmínek však Nejvyšší soud České republiky neshledal

obžalovaným podaný opravný prostředek důvodným a podle § 148 odst. 1 písm. c)

tr. řádu proto stížnost obžalovaného M. M., směřující proti rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze o prodloužení vazby tohoto obžalovaného, zamítl.