7 Tvo 135/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 26. září 2001 stížnost obžalovaného M. M., podanou proti usnesení
Vrchního soudu v Praze z 6. 9. 2001, sp. zn. 6 Ntv 11/01, v trestní věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného M. M.
z a m í t á .
Na obžalovaného M. M. byla Městským státním zástupcem v Praze podána dne 6.
10. 2000 u Městského soudu v Praze obžaloba pro trestnou činnost kvalifikovanou
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které
se měl obžalovaný dopustit podle obžaloby tím, že společně se spoluobžalovaným
K. J. podvodně vylákal v průběhu měsíců června až prosince 1997 pod příslibem
zajištění budoucích půjček od různých poškozených na zálohách finanční částku
převyšující 550.000,- Kč.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. řádu prodloužil
vazbu obžalovaného M. M. z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu
do 31. prosince 2001.
Proti usnesení o prodloužení vazby podal obžalovaný řádně a včas stížnost,
kterou podrobně zdůvodnil jak sám, tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. J.
Ž. V písemném odůvodnění stížnosti obžalovaný především namítl, že podle jeho
názoru důvody vazby specifikované v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu
ohledně něho neexistovaly od samého počátku trestního stíhání, neboť se
podvodného jednání, kladeného mu za vinu, vůbec nedopustil.
Prostřednictvím svého obhájce kromě toho stěžovatel namítl, že dosavadní řízení
trpělo nedůvodnými průtahy, z nichž většina byla dána mimo sféru vlivu jeho
osoby, přičemž se podle mínění obžalovaného nejedná o natolik složitou věc, aby
jí nebylo možno uložit ve lhůtě dvouleté vazby.
Obžalovaný M. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k jeho
stížnosti napadené usnesení vrchního soudu zrušil, vazbu dále neprodlužoval a
stěžovatele propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu obžalovaným M. M. podané
stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto
opravném prostředku, shledal stížnost přípustnou a obžalovaného osobou
oprávněnou k podání této stížnosti a mohl tudíž za této procesní situace z
podnětu stížnosti obžalovaného ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 tr. řádu
meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak správnost
řízení jemu předcházejícího. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.
Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze na podkladě zcela
konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obžalovaného, včetně jeho
osobnostních dispozic a způsobu života před zadržením a vzetím do vazby v této
trestní věci, i charakteru a závažnosti trestné činnosti, kladené mu v tomto
trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému
závěru, že u obžalovaného M. M. i nadále trvají zákonné důvody vazby,
předpokládané ustanovením § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Obžalovanému M. M. v probíhajícím trestním řízení nadále naprosto reálně hrozí
uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody a oprávněně přitom vrchní
soud zdůraznil konkrétní okolnosti, které předcházely opakovanému zatčení
obžalovaného a jeho následnému vzetí do vazby po jeho zadržení policejními
orgány ve Švýcarsku. Zákonné podmínky vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr.
řádu jsou proto naplněny.
Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních
důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto
stadiu řízení možno vazbu obžalovaného M. M. nahradit zárukou nebo slibem, jak
předpokládá ustanovení § 73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou
ustanovením § 73a tr. řádu.
Navíc intenzita naplnění a specifická povaha důvodů vazby podle § 67 odst. 1
písm. a) tr. řádu, správně konstatovaných u obžalovaného M. M. Vrchním soudem
v Praze, činí i v současné době plně opodstatněným i další závěr vrchního soudu
o tom, že propuštěním tohoto obžalovaného na svobodu by naprosto reálně hrozilo
přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního
řízení (srovnej ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu).
A není pochyb ani o tom, že trestní stíhání obžalovaného M. M. nebylo možno
především s ohledem na důkazní komplikovanost této trestní věci pravomocně
skončit v maximální obecné dvouleté vazební lhůtě, přičemž v postupu orgánů
činných v tomto řízení v přípravném řízení trestním nebyly zjištěny žádné
nedůvodné průtahy a nezákonné průtahy neshledal Nejvyšší soud ani v řízení po
podání obžaloby. K námitkám obžalovaného třeba poznamenat, že samotná okolnost,
že soud prvního stupně po podání obžaloby musel jednání opakovaně odročit, aby
se vypořádal s procesními námitkami a návrhy na doplnění dokazování v řízení
před soudem, uplatněnými spoluobžalovaným K. J., neznamená, že tento časový
úsek vazebně vedeného trestního řízení je možno bez dalšího označit jako průtah
řízení zaviněný soudem prvního stupně.
Městský soud v Praze chce tímto procesním způsobem, a to i v zájmu
samotného obžalovaného M. M., dosáhnout odstranění těch vad a pochybností o
skutkových zjištěních z přípravného řízení, u kterých to ze svého hlediska
pokládal za nutné. V procesním postupu nalézacího soudu tudíž šlo o užití
práva, nikoli o zneužití práva, jak by se snad mohlo zdát z argumentace
stěžovatele. (Srov. též ke stejné otázce usnesení Nejvyššího soudu ČR z 2. 3.
2001, sp. zn. 4 Tvo 30/2001).
Podmínky pro použití § 71 odst. 3 tr. řádu a pro další prodloužení vazby byly
tudíž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky z důvodů shora uvedených
splněny.
Úvahy o opodstatněnosti postupu vrchního soudu podle citovaného ustanovení § 71
odst. 3 tr. řádu lze navíc uzavřít konstatováním, že Vrchní soud v Praze
skutečně prodloužil vazbu obžalovaného podle zjištění Nejvyššího soudu toliko
na dobu nezbytně nutnou k provedení procesních úkonů pro pravomocné
spravedlivé a zákonné skončení věci zásadních a nezastupitelných.
To ovšem samozřejmě nic nemění na tom, že pokud v dalším řízení vazební
podmínky odpadnou nebo pokud nebude splněna kterákoliv ze zákonem požadovaných
podmínek pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, bude nezbytné
rozhodnout o propuštění obžalovaného M. M. z vazby na svobodu. Bez ohledu na
to, zda bude tomuto obžalovanému v dalším řízení i nadále hrozit uložení
vysokého trestu odnětí svobody či zda jeho případným propuštěním na svobodu
bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.
Za stávajících procesních podmínek však Nejvyšší soud České republiky neshledal
obžalovaným podaný opravný prostředek důvodným a podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. řádu proto stížnost obžalovaného M. M., směřující proti rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze o prodloužení vazby tohoto obžalovaného, zamítl.