7 Tvo 148/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 12. 2000 stížnost
obžalovaného JUDr. F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12.
2000, sp. zn. 5 Ntv 16/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení z r u š u j e . Podle
§ 71 odst. 3 tr. ř. se návrh předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze jako
soudu odvolacího na prodloužení vazby obžalovaného JUDr. F. K. v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 24/99 z a m í t á .
Napadeným usnesením byla vazba obžalovaného JUDr. F. K. v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 24/99 prodloužena do 31. 3.
2001.
Obžalovaný JUDr. F. K. podal proti usnesení v zákonné lhůtě stížnost, v
níž označil prodloužení vazby nad dobu dvou roků za nedůvodné a navrhl zrušení
napadeného usnesení.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku
napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím
závěrům.
Obžalovaný je na podkladě podané obžaloby stíhán pro trestné činy
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. Trestní stíhání je ve stadiu odvolacího řízení. Vrchní soud v
Praze jako soud odvolací má rozhodnout o odvoláních obžalovaného a poškozeného
proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2000, sp.
zn. 4 T 24/99. Veřejné zasedání před Vrchním soudem v Praze bylo nařízeno na 7.
2. 2001.
Ve vazbě je obžalovaný od 16. 12. 1998. V nynějším stadiu řízení je
obžalovaný ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Doba dvou
roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle § 71 odst. 3 tr. ř., uplynula dne
16. 12. 2000. Více než 15 dnů před skončením této lhůty předsedkyně senátu
Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího navrhla prodloužení vazby. O
prodloužení vazby rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze rozhodl v rozporu se zákonem, pokud vazbu
obžalovaného prodloužil.
Podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v
přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky, a pokud nebylo možné pro
obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě
skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo
podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby
na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
V posuzovaném případě lze s Vrchním soudem v Praze souhlasit v tom, že
na straně obžalovaného nadále trvá důvod vazby uvedený v § 67 odst. 1 písm. a)
tr. ř. Obavu z toho, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak
trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, Vrchní soud v Praze opřel o skutečnosti,
které jsou dostatečně konkrétní a přesvědčivé. Tyto skutečnosti mají původ v
počátečním stadiu trestního stíhání, kdy bylo třeba přítomnost osoby
obžalovaného zajistit na podkladě příkazu k zatčení ze dne 12. 5. 1998, přičemž
obviněného se podařilo zadržet teprve dne 16. 12. 1998. Vrchní soud v Praze
správně usoudil, že obžalovaný se trestnímu stíhání vyhýbal pobytem mimo
bydliště. Obavu uvedenou v § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. zesiluje okolnost, že
odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, byť nepravomocným, byl
obžalovanému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na sedm roků.
Vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. však není sám o sobě
dostatečným důvodem k prodloužení vazby nad dva roky. Toho si byl Vrchní soud v
Praze vědom, avšak dosavadní průběh trestního stíhání zhodnotil způsobem, z
něhož přesvědčivě nevyplývá, že by stav, kdy trestní stíhání obžalovaného
nebylo skončeno v rámci dvou roků trvání vazby, byl důsledkem obtížnosti věci
nebo jiných závažných důvodů. Vrchní soud v Praze se v tomto ohledu omezil na
konstatování, že dokazování bylo náročné a že orgánům činným v trestním řízení
nelze vytýkat neodůvodněné průtahy.
Pokud jde o obtížnost projednávané věci, je třeba poznamenat, že z
hlediska rozsahu žalované trestné činnosti, okruhu dokazovaných skutečností a
míry prováděného dokazování se posuzovaný případ nijak nevymyká takovému stupni
obtížnosti, který je v praxi krajských soudů jako soudů prvního stupně obvyklý.
Vrchní soud v Praze ostatně obtížností věci v napadeném usnesení ani
neargumentoval. Úvahu Vrchního soudu v Praze, že dokazování bylo náročné, lze
vztahovat spíše jen k hodnocení důkazů, a nikoli k obsáhlosti dokazování,
množství a dostupnosti důkazů apod.
Jiné závažné důvody ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. v daném případě ve
skutečnosti také nejsou dány. Tyto důvody nijak nenaplňuje úvaha Vrchního soudu
v Praze o tom, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nebyly
neodůvodněné průtahy. Tato úvaha sice má své opodstatnění v tom smyslu, že mezi
jednotlivými úkony trestního řízení nejsou žádná podstatnější období nečinnosti
orgánů trestního řízení. Má-li se však dosavadní řízení zhodnotit skutečně
objektivně, je třeba poukázat na to, že délka řízení, zejména ve stadiu
soudního řízení, byla nepříznivě ovlivněna tím, že původní odsuzující rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 byl v odvolacím řízení zrušen a věc
byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 5 To 89/2000. Důvody tohoto rozhodnutí
odvolacího soudu spočívaly v tom, že Městský soud v Praze nedostatečně zjistil
skutkový stav věci, neprovedl všechny potřebné důkazy a za důkaz považoval i
úkon, který byl jako důkaz nepoužitelný. Přitom uvedené rozhodnutí odvolacího
soudu nebylo vyvoláno tím, že by obžalovaný nově uplatnil obhajobu, která by
nebyla známa v hlavním líčení. Naopak ke zrušení rozsudku vedly v podstatě ty
důvody, které obžalovaný uplatňoval v rámci své obhajoby již v hlavním líčení.
To svědčí o skutečnosti, že Městský soud v Praze nevěnoval obhajobě
obžalovaného náležitou pozornost a nevypořádal se s ní způsobem, který by v
odvolacím řízení obstál.
Pokud bylo za této situace třeba zrušit první odsuzující rozsudek a
vrátit věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, není možné
přesvědčivě dovodit, že stav, kdy trestní stíhání obviněného nebylo skončeno v
rámci lhůty dvou roků trvání vazby, je důsledkem nějakých objektivně závažných
důvodů, neboť tento stav je především důsledkem vad prvního odsuzujícího
rozsudku Městského soudu v Praze.
Proto nepřichází v úvahu, aby vazba obžalovaného byla prodloužena nad
dva roky podle § 71 odst. 3 tr. ř.
Nelze pominout, že vazba je závažným zásahem do ústavně garantované
osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Právní režim
vazby je z hlediska jejího trvání ovládán zásadou, že vazba smí trvat jen po
dobu stanovenou zákonem (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod).
Prodloužení vazby nad dobu dvou roků představuje výjimku z ústavně zakotveného
časového limitu vazby. Rozhodnutí o prodloužení vazby se proto musí opírat o
výjimečné skutečnosti. Posuzovaný případ však žádné výjimečné skutečnosti v
tomto ohledu nevykazuje, a to z hlediska obtížnosti věci ani z hlediska jiných
důvodů, v důsledku kterých nebylo trestní stíhání skončeno v rámci lhůty dvou
roků trvání vazby. Pod tyto důvody rozhodně není možné zahrnout to, že Městský
soud v Praze vadně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, který byl v odvolacím
řízení zrušen.
Z uvedeného je zřejmé, že k prodloužení vazby nad dobu dvou roků nebyly
splněny zákonné podmínky stanovené v § 71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud proto
zrušil napadené usnesení a zamítl návrh na prodloužení vazby.
Nedostatek podmínek uvedených v § 71 odst. 3 tr. ř. nelze nahradit
úvahami o důvodnosti vazby z hlediska § 67 odst. 1 tr. ř., úvahami o závažnosti
trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný stíhán, ani úvahami o tom, jaké
důsledky na další průběh řízení případně bude mít propuštění obžalovaného na
svobodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec