Nejvyšší soud Usnesení trestní

7 Tvo 38/2001

ze dne 2001-03-29
ECLI:CZ:NS:2001:7.TVO.38.2001.1

7 Tvo 38/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 3. 2001 o stížnosti

obžalovaného Ing. L. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu

odvolacího ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 To 17/2001, v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 2/2000 t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost obžalovaného Ing. L. Š. z a m í

t á.

V trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního

stupně pod sp. zn. 50 T 2/2000 podali státní zástupce a obžalovaný Ing. L. Š.

odvolání proti rozsudku ze dne 14. 11. 2000. V průběhu odvolacího řízení

konaného před Vrchním soudem v Olomouci podal obžalovaný Ing. L. Š. žádost o

propuštění z vazby. Vrchní soud v Olomouci o této žádosti rozhodl usnesením ze

dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 To 17/2001, tak, že ji podle § 72 odst. 2 tr. ř.

zamítl, přičemž nepřijal nabídku záruky manželky obžalovaného podle § 73 odst.

1 písm. a) tr. ř. ani písemný slib obžalovaného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.

ř. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný Ing. L. Š. stížnost.

Nejvyšší soud shledal, že stížnost není přípustná, protože byla podána

proti usnesení odvolacího soudu.

Podle § 141 odst. 2 tr. ř. usnesení soudu lze stížností napadnout jen v

těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v

prvním stupni.

Zákon výslovně připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě v ustanovení

§ 74 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutím o vazbě přitom je i usnesení, jímž soud

rozhodne o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř.

V posuzovaném případě nerozhodl o žádosti obžalovaného o propuštění z

vazby soud, který by rozhodoval ve věci v prvním stupni. Soudem rozhodujícím ve

věci se tu míní soud rozhodující v meritu věci, jak je vymezena podanou

obžalobou. Soudem rozhodujícím ve věci v prvním stupni tedy je Krajský soud v

Ostravě. Vrchní soud v Olomouci je soudem, který ve věci rozhodoval jako soud

druhého stupně, tj. jako soud odvolací, byť o žádosti obžalovaného o propuštění

z vazby rozhodoval v rámci odvolacího řízení fakticky poprvé. Jestliže odvolací

soud v rámci odvolacího řízení rozhoduje nikoli o odvolání, ale o nějaké jiné

otázce, není při tomto rozhodování soudem prvního stupně, i když danou otázku

rozhoduje poprvé. Pokud by totiž zákonná dikce „jestliže rozhoduje ve věci v

prvním stupni\" v ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. měla znamenat, že musí jít o

soud, který poprvé rozhoduje danou otázku, tak by tím bylo ve skutečnosti

vyjádřeno jen to, že stížnost není přípustná proti usnesení, jímž již bylo o

dané otázce rozhodnuto podruhé, tedy proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o

stížnosti. To však by bylo v rámci ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. zjevně

nelogické a evidentně to ani není účelem tohoto ustanovení. Zásada, že není

přípustná stížnost proti usnesení, jímž již bylo rozhodnuto o stížnosti, je

vtělena do jiných ustanovení trestního řádu, zejména do úpravy právní moci

usnesení. Z ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že usnesení je

pravomocné, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost

byla zamítnuta. Již ze samotné okolnosti, že usnesení, napadené stížností,

která byla zamítnuta, je v právní moci, jasně vyplývá, že proti takovému

usnesení není přípustná stížnost. Ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. v části, v

níž slovy „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" by mělo vyjadřovat v

podstatě znovu jen nepřípustnost stížnosti proti usnesení, jímž byla daná

otázka rozhodnuta podruhé, tj. nepřípustnost stížnosti proti usnesení, kterým

bylo o stížnosti již rozhodnuto, by v podstatě nedávalo žádný smysl, bylo by

nadbytečné, vymykalo by se systematice úpravy právní moci usnesení a stížnosti

a bylo by již svou podstatou nelogické. Z toho je zřejmé, že zákonná dikce

„jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\", uvedená v § 141 odst. 2 tr. ř.,

nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí

otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním

podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává sám soudem prvního stupně.

Proto není stížnost proti takovému rozhodnutí přípustná.

Nejvyšší soud si je vědom toho, že pojem „ve věci\" je v řadě různých

ustanovení trestního řádu užíván ve významu, který není pro všechna ustanovení

jednotný a různě se odlišuje. Význam uvedeného pojmu v ustanovení § 141 odst. 2

tr. ř. o přípustnosti stížnosti ale nespatřuje v tom, že by se odvolací soud

stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením

rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu

prvního stupně.

V některých případech Nejvyšší soud považuje za důvodné přezkoumat z

podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému stížnost v

intencích předcházejících úvah neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech,

kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve

smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.

209/1992 Sb.), která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost

před zákonem. Typicky jde např. o stížnost podanou proti usnesení, jímž by

odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce.

Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo

jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně

rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení

svobody nezákonné. Obžalovaný může toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o

propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá v řízení

před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud stížnost obžalovaného Ing. L. Š.

podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z jejího podnětu přezkoumal

správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení. Poučení, které

Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o nepřípustnosti stížnosti,

považuje Nejvyšší soud za správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 29. března 2001

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec