7 Tvo 57/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 4. 2001 stížnosti
obžalovaných M. R., a Ing. Z. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
11. 4. 2001, sp. zn. 8 Ntv 3/01, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných M. R. a Ing. Z.
B. z a m í t a j í.
Proti usnesení podali v zákonné lhůtě oba obžalovaní stížnost.
Obžalovaný M. R. ve své stížnosti namítl nesprávnost závěru Vrchního
soudu v Praze, že by u něho byly dány důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a),
b) tr. ř. Poukázal na to, že v napadeném usnesení nebyly nijak rozebrány
důvody, které by opravňovaly trvání vazby z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1
písm. a) tr. ř., a na to, že důvod vazby uvedený v § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř.
nemůže být dán, protože všichni obžalovaní i svědci byli již vyslechnuti.
Zpochybnil také to, že při rozhodování Vrchního soudu v Praze bylo dodrženo
ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil
napadené usnesení a aby ho propustil z vazby na svobodu.
Obžalovaný Ing. Z. B. ve své stížnosti namítl, že vazební důvod podle §
67 odst. 1 písm. b) tr. ř. je u něho v napadeném usnesení pouze konstatován,
aniž by byl jakkoli vysvětlen nějakými konkrétními skutečnostmi. Uvedl, že ve
věci již byli vyslechnuti všichni spoluobžalovaní i svědci, že ze spisu je
patrno, že ani odvolací soud již nehodlá provádět sám nějaké dokazování, a že
proto nepřichází v úvahu nic, co by mohlo mít povahu skutečného důvodu vazby
podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. Poukázal na to, že zdlouhavost soudního
řízení byla ovlivněna tím, že Městský soud v Praze původně neakceptoval jeho
důkazní návrhy, což pak v odvolacím řízení vedlo k tomu, že jeho rozsudek ze
dne 18. 1. 2000 byl zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a
rozhodnutí. Vyjádřil pochybnosti o tom, zda při rozhodování o prodloužení vazby
bylo dodrženo ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř. Zmínil se i o nepřesnostech v
některých faktických údajích, pokud jde o označení věci a o konec dvouleté
lhůty trvání vazby. Navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené
usnesení a aby ho propustil z vazby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku
napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnosti
obžalovaných nejsou důvodné, byť je možné přisvědčit jim v tom, že odůvodnění
napadeného usnesení je zejména, pokud jde o důvody vazby, nekonkrétní. Nejvyšší
soud však vzal v úvahu, že jde jen o neúplnost odůvodnění napadeného usnesení,
a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly. Tyto důvody,
které existují, pouze nebyly v odůvodnění napadeného usnesení odpovídajícím
způsobem popsány a vysvětleny. Neúplnost odůvodnění neměla vliv na meritorní
správnost výroku napadeného usnesení. Je třeba připomenout, že přezkumná
pravomoc soudu druhého stupně v řízení o stížnosti proti usnesení spočívá podle
§ 147 odst. 1 tr. ř. v tom, že přezkoumává správnost v ý r o k u napadeného
usnesení. Důvodem zrušení napadeného usnesení tudíž může být jen nesprávnost
jeho výroku, a nikoli nedostatky v jeho odůvodnění. Tím se liší přezkumná
pravomoc soudu druhého stupně v řízení o stížnosti proti usnesení od přezkumné
pravomoci soudu druhého stupně v řízení o odvolání proti rozsudku, neboť
odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumává zákonnost a o d ů v o d n
ě n o s t výroků napadeného rozsudku. Z toho vyplývá, že vady odůvodnění mohou
vést ke zrušení rozsudku, ale nemohou vést ke zrušení usnesení, jestliže výrok
usnesení je správný.
V projednávané věci jsou stíháni obžalovaný M. R. pro organizátorství trestného
činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zák. a obžalovaný Ing. Z. B. pro návod k trestnému činu vraždy podle § 10 odst.
1 písm. c) tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Trestní stíhání je ve
stadiu odvolacího řízení. Uvedenými trestnými činy byli obžalovaní uznáni
vinnými rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 T
18/99, a veřejné zasedání, v němž má rozhodnout Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací, bylo nařízeno na dny 9. 5., 18. 5. a 25. 5. 2001.
Ve vazbě jsou obžalovaný M. R. od 13. 4. 1999 z důvodů uvedených v § 67 odst. 1
písm. a), b) tr. ř. a obžalovaný Ing. Z. B. od 14. 4. 1999 z důvodu uvedeného v
§ 67 písm. b) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §
71 odst. 3 tr. ř., tedy uplynula u obžalovaného M. R. dne 13. 4. 2001 a u
obžalovaného Ing. Z. B. dne 14. 4. 2001. V této souvislosti je třeba
poznamenat, že obžalovaný Ing. Z. B. ve stížnosti neopodstatněně namítal, že
konec uvedené lhůty u něho připadal na 13. 4. 2001 a u obžalovaného M. R. na
12. 4. 2001. Lhůta dvou roků trvání vazby stanovená v § 71 odst. 3 tr. ř. se
počítá podle zásad uvedených v § 60 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení
lhůta stanovená podle let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo
číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
Více než 15 dnů před uplynutím této lhůty v případě obou obžalovaných navrhl
předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze, aby vazba byla prodloužena
nad dobu dvou roků. Tento návrh učinil dne 26. 3. 2001. Pochybnosti
obžalovaných, zda k tomu skutečně došlo, jsou nedůvodné a nemají žádnou oporu
ve spise. Pokud jsou odvozovány od okolnosti, že o prodloužení vazby bylo
rozhodnuto dne 11. 4. 2001, ačkoli ve dnech 4. 4. a 11. 4. 2001 se u Vrchního
soudu v Praze konalo veřejné zasedání, při kterém nebyla otázka prodloužení
vazby vůbec zmiňována, je třeba k tomu uvést, že veřejné zasedání ve dnech 4.
4. a 11. 4. 2001 konal odvolací senát Vrchního soudu v Praze, zatímco o
prodloužení vazby rozhodoval jiný senát tohoto soudu. Odvolacímu senátu
Vrchního soudu v Praze tudíž ani nepříslušelo, aby ve veřejném zasedání cokoli
projednával ve vztahu k otázce prodloužení vazby. I když veřejné zasedání
nařízené na dny 4. 4. a 11. 4. 2001 spadalo ještě do rámce lhůty dvou roků
trvání vazby, navrhl předseda odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze
prodloužení vazby z opatrnosti pro případ, že by veřejné zasedání muselo být
odročeno, přičemž prodloužení vazby navrhl i u spoluobžalovaného P. K. Ohledně
něho pak vzal návrh na prodloužení vazby zpět dne 11. 4. 2001, neboť uvedeného
dne bylo trestní stíhání tohoto spoluobžalovaného pravomocně skončeno.
Okolnost, že jiný senát Vrchního soudu v Praze o prodloužení vazby rozhodl dne
11. 4. 2001 v neveřejném zasedání konaném až poté, co veřejné zasedání
odvolacího senátu bylo odročeno, logicky souvisí s tím, že pokud tu byla
možnost pravomocného skončení trestního stíhání ve veřejném zasedání konaném
dne 11. 4. 2001, jevilo se do této doby předčasným rozhodovat o prodloužení
vazby. Tohoto rozhodnutí by totiž nebylo třeba, pokud by trestní stíhání bylo
dne 11. 4. 2001 skončeno.
Vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. v případě obžalovaného M. R.
je dán tím, že tento obžalovaný se nezdržoval v místě, které formálně vykazoval
jako své trvalé bydliště. Obžalovaný M. R. se v době před zadržením a vzetím do
vazby fakticky zdržoval jednak v místě svého zaměstnání v Praze, jednak v obci
L., okr. K. V obou případech šlo o místa, která měla souvislost s tím, že byl
zaměstnancem obchodní společnosti, kterou ovládal spoluobžalovaný Ing. Z. B.,
Reálná možnost obžalovaného M. R. zdržovat se v těchto místech odpadla a
obžalovaný tak je ve skutečnosti osobou, která fakticky žádné skutečně stálé
bydliště nemá. To spolu se skutečností, že mu byl, byť dosud nepravomocně,
uložen trest odnětí svobody na 18 let, zakládá reálnost obavy, že obžalovaný
při pobytu na svobodě uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání
nebo trestu vyhnul.
Vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. v případě obou obžalovaných je
dán tím, že oba obžalovaní se v dosavadním průběhu trestního stíhání již
pokusili závažným způsobem ovlivnit průběh dokazování. V případě obžalovaného
Ing. Z. B. šlo o jednání jeho dřívějších obhájců, kteří se snažili ovlivnit
výpověď obviněného M. R. ve prospěch obviněného Ing. Z. B., I když důvody
tohoto jednání dřívějších obhájců obžalovaného Ing. Z. B. nebyly zcela
objasněny, zůstává důvodné podezření, že prostřednictvím obhájců se obžalovaný
Ing. Z. B. snažil ovlivnit průběh dokazování výrazně ve svůj prospěch.
Obžalovaný M. R. se snažil prostřednictvím třetích osob podsunout fingovaný
důkaz, který měl dokazování ovlivnit v jeho prospěch. V nynějším stadiu
trestního stíhání lze sice konstatovat, že všichni obžalovaní i dosud známí
svědci byli vyslechnuti. Nelze však pominout, že pokud jde o pokus ovlivnit
dokazování, dopustili se oba obžalovaní jednání, které přesahuje rámec běžného
ovlivňování dosud nevyslechnutých spoluobžalovaných nebo svědků, neboť jde o
jednání ukazující na výraznou míru odhodlanosti obžalovaných přizpůsobit důkazy
své obhajobě. Nijak proto není nereálná obava z toho, že ve stadiu odvolacího
řízení se obžalovaní budou snažit mařit objasňování skutečností závažných pro
trestní stíhání tím, že se dodatečně pokusí uměle vytvořit důkazy ve svůj
prospěch a že se jich budou domáhat, resp. odkazovat na ně tak, aby zvrátili
dosavadní rozhodnutí o vině. Protože v odvolacím řízení lze uplatňovat tzv.
novoty, je z předchozích pokusů obžalovaných ovlivnit dokazování důvodné i pro
stadium odvolacího řízení dovozovat obavu z toho, že se při pobytu na svobodě
alespoň pokusí odkazem na uměle vytvořené důkazy mařit objasňování skutečností
závažných pro trestní stíhání, jak to má na mysli ustanovení § 67 odst. 1 písm.
b) tr. ř.
Vrchní soud v Praze zhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání obžalovaných a
dospěl k opodstatněnému závěru, že důvody, pro které nebylo trestní stíhání
pravomocně skončeno v rámci dvou roků trvání vazby, spočívají v obtížnosti
věci. V tomto ohledu je významné nejen to, jaký okruh skutečností byl dokazován
a o jaké důkazy šlo, ale i to, jak se na délce řízení projevilo jednání
samotných obžalovaných a jejich obhájců. Obžaloba byla podána dne 27. 10. 1999,
Městský soud v Praze poprvé meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 1. 2000 a
tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000 s
tím, že věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a
rozhodnutí. Vady, které Městskému soudu v Praze vytkl Vrchní soud v Praze, sice
ovlivnily délku dosavadního řízení, avšak šlo jen o dílčí význam těchto vad.
Zhodnotí-li se soudní řízení jako celek, lze sice uvažovat o tom, že ´mohlo být
provedeno rychleji, ale na druhé straně nelze pominout, že to byly i důvody na
straně obžalovaných, resp. jejich obhájců, které vedly k tomu, že trestní
stíhání nebylo pravomocně skončeno v rámci dvou roků trvání vazby, aniž šlo jen
o samotný výkon práva obhajoby. Proto je dosavadní průběh trestního stíhání
obžalovaných ještě slučitelný s požadavky, které na rychlost vazebního řízení
stanoví ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř.
Souhlasit lze i se závěrem Vrchního soudu v Praze, že propuštěním obžalovaných
na svobodu by hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního
řízení.
Doba, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaných prodloužil, se jeví jako
nezbytně nutná jak vzhledem k povaze a závažnosti projednávané věci, tak
vzhledem ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nachází.
Námitka obžalovaného Ing. Z. B., že věc, v níž byla vazba prodloužena, byla v
napadeném usnesení označena pouze spisovou značkou, pod kterou je věc vedena u
Městského soudu v Praze, a nikoli spisovou značkou, pod kterou je vedena u
Vrchního soudu v Praze jako soudu odovolacího, je bezvýznamná, protože i pouhým
označením spisové značky Městského soudu v Praze byla věc dostatečně
identifikována tak, aby nemohla být případně zaměněna s jinou věcí.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zamítl stížnosti obou obžalovaných jako
nedůvodné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec