7 Tvo 70/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 6. 2001 o stížnostech obžalovaného M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/2001 a obžalovaného P. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 23/2000 t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnosti obžalovaných M. Š. a P. S. z a m í t a j í.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 56 T 23/2000, byl obžalovaný M. Š. uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1písm. b), § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. (účinného od 1. 1. 1994 do l. 9. 1995) a podle § 219 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 4 000 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku.
Týmž rozsudkem byl obžalovaný P. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. (účinného od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995). Městský soud uložil obžalovanému podle § 219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, když pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou.
V průběhu odvolacího řízení konaného před Vrchním soudem v Praze podal obžalovaný M. Š. žádost o propuštění z vazby, rovněž soudu předložil písemný slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Rovněž obžalovaný P. S. podal žádost o propuštění z vazby na svobodu. Vrchní soud v Praze rozhodl o žádosti obžalovaného M. Š. usnesením ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/2001, tak, že ji podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítl, nepřijal podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. písemný slib obžalovaného ani nabídku peněžité záruky manželky obžalovaného podle § 73a odst. 1 tr. ř. Usnesením ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/01, zamítl Vrchní soud v Praze podle § 72 odst. 2 tr. ř. žádost obžalovaného P. S.
o propuštění z vazby na svobodu. Proti těmto usnesením podali obžalovaní M. Š. a P. S. stížnosti.
Nejvyšší soud shledal, že stížnosti podané obžalovanými P. S. a M. Š. nejsou přípustné, neboť byly podány proti usnesením odvolacího soudu.
Podle § 141 odst. 2 tr. ř. lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.
Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na to, že o žádosti obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu nerozhodoval soud, který by ve věci rozhodoval v prvním stupni. Sám trestní řád používá pojmu „ve věci\" v různých významech. Soudem, který rozhoduje ve věci je myšlen soud, který rozhoduje v meritu věci, tedy v tomto případě Městský soud v Praze. Vrchní soud v Praze je soudem odvolacím, byť rozhoduje o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího řízení ve skutečnosti poprvé. Význam tohoto pojmu (ve věci) plynoucí z ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti stížnosti nespatřuje ale Nejvyšší soud v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z chronologického uspořádání ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) tr. ř. a následně § 141 odst. 2 tr. ř. plyne závěr, že dikce „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává soudem prvního stupně. Z uvedeného lze tedy dovodit, že proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná.
Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné uvést, že v mnoha případech považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému v intencích předcházejících úvah neshledává stížnost přípustnou. Tak tomu bude zejména v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení osobní svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaní mohou toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podají v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.
Ze skutečností shora uvedených plyne, že jestliže proti usnesení stížnost přípustná vůbec není, je nutno ji zamítnout podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i když bylo podáno nesprávné poučení, že zákon stížnost připouští (obdobně R 8/94 Sb. rozh. trest.).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnosti obžalovaných M. Š. a P. S. podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z podnětu podaných stížností přezkoumal správnost výroků napadených usnesení a předcházející řízení.
Poučení : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 7. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann