7 Tvo 98/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2001 stížnost obviněného V. H., podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. 6. 2001, sp. zn. 5 Ntv 8/01, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného V. H. z a m í t á .
Obviněný V. H. je trestně stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost majetkového charakteru, posouzenou kromě jiného též jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák., které se měl dopustit více než padesáti dílčími útoky na území hlavního města Prahy, a dále pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Samostatně vedená trestní stíhání obviněného byla postupně pospojována a nyní je pro uvedené delikty vedeno jeho trestní stíhání společně. Tudíž dobu trvání vazby obviněného V. H., vykonávanou postupně v těchto trestních věcech, je v souladu s právním názorem vyjádřeným v Nálezu Ústavního soudu České republiky ze 13. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 337/97 (a srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Tvno 40/97) nutno sčítat.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. řádu prodloužil vazbu obviněného V. H. z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu do 17. září 2001.
Proti usnesení o prodloužení vazby podal jak obviněný V. H. sám, tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. T. řádně a včas stížnost.
V podaném opravném prostředku obviněný především uplatnil zásadní námitky procesního rázu, a to ve dvou ohledech. Především konkrétně specifikoval, v kterých časových obdobích se v tomto, nyní společně vedeném trestním řízení nacházel ve vazbě, a dospěl k závěru, že obecná maximální dvouletá lhůta trvání vazby uplyne, resp. uplynula až 19. 7. 2001, a nikoliv tedy již 17. 7. 2001, jak ve svém návrhu na prodloužení vazby uvedl Vrchní státní zástupce v Praze a jak tento termín akceptoval v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze. Do celkové lhůty dvou let měl přitom podle názoru obviněného popřípadě prodloužit vazbu obvodní soud a teprve nad tuto hranici měl o ni rozhodovat vrchní soud.
K mnohem podstatnější procesní vadě ovšem došlo podle názoru obviněného V. H. potud, že v rámci rozhodování o vazbě, vykonávané na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30. 7. 1998, byl sice obviněný z vazby propuštěn usnesením téhož soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. Nt 1503/99, dnem 13. 1. 1999, fakticky se tak ovšem stalo až 18. 1. 1999 a do té doby byla jeho osobní svoboda vazbou omezena. Celková dvouletá doba vazby tak ve skutečnosti přesáhla pět dnů, uplyne, resp. uplynula již dne 14. 7. 2001 a již z toho důvodu by měl být obviněný podle svého přesvědčení neprodleně propuštěn z vazby na svobodu.
Pokud jde o meritum věci z pohledu samotných zákonných vazebních důvodů, obviněný V. H. především namítl, že podle jeho názoru důvody vazby specifikované v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu pominuly. Obviněnému bude patrně v dalším řízení uložen souhrnný trest za dvě z předchozích odsouzení k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které již vykonal, takže při započítání vazby mu fakticky nehrozí příliš přísný trest. Kromě toho obviněný vždy řádně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, byl vždy k dosažení a na předvolání se řádně dostavoval. A dále má za to, že už má i dostatečné sociální zázemí, protože po smrti matky obviněného koncem roku 2000 ho začal finančně podporovat otec, který platí náklady spojené s užíváním bytu a poskytuje obviněnému V. H. i další finanční prostředky.
Obviněný V. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k jeho stížnosti napadené usnesení vrchního soudu zrušil, vazbu dále neprodlužoval a stěžovatele propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu obviněným V. H. podané stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto opravném prostředku, shledal stížnost přípustnou a obviněného osobou oprávněnou k podání této stížnosti.
Následně se Nejvyšší soud zabýval procesními námitkami obviněného a byť je shledal opodstatněnými, dospěl k závěru, že omezení osobní svobody obviněného V. H. vazbou je nadále zákonné a nepředstavuje neústavní a nezákonný zásah do jeho základních lidských a občanských práv, zejména práva na ochranu osobní svobody (srov. též článek 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod).
Podle § 71 odst. 2 tr. řádu může vazba trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Jestliže by vazba v přípravném řízení přesáhla dobu šesti měsíců a propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, na návrh státního zástupce může o dalším trvání vazby do jednoho roku rozhodnout soudce a nad tuto lhůtu, nejvýše však do dvou let, může rozhodnout o prodloužení trvání vazby senát.
Podle § 71 odst. 3 tr. řádu nesmí vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení v žádném případě trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně dlouhou dobu rozhodnout vrchní soud, a to pouze v rozsahu vymezeném ustanovením § 71 odst. 4 tr. řádu.
Návrh na prodloužení lhůty v řízení před vrchním soudem podává zásadně v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení, jako v tomto případě, vrchní státní zástupce (srov. § 71 odst. 5 tr. řádu). Velmi podstatné je také to, že návrh na prodloužení lhůty trvání vazby je nutno doručit příslušnému soudu nejpozději patnáct dnů před skončením konkrétní lhůty. Protože pokud by návrh nebyl uvedeným způsobem předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ve smyslu § 71 odst. 6 tr. řádu propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na níž bylo trvání vazby omezeno.
Ze sdělení ředitele Vězeňské služby České republiky, z 21. 6. 2001 je patrno, že obviněný V. H. se nacházel ve výkonu shora uvedené vazby, uvalené Obvodním soudem pro Prahu 1, od 29. 7. 1998 do 18. 1. 1999. Za tohoto stavu věci tudíž skutečně obecná maximální dvouletá lhůta vazby uplynula obviněnému V. H. již dne 14. 7. 2001.
Z obsahu spisu je ovšem patrno, že návrh Vrchního státního zástupce v Praze na prodloužení vazby obviněného V. H., datovaným dnem 20. 6. 2001, byl u Vrchního soudu v Praze podán podle prezentačního razítka dne 25. 6. 2001. Je tudíž evidentní, že zákonná patnáctidenní propadná lhůta k podání návrhu, zakotvená ustanovením § 71 odst. 6 tr. řádu, byla zachována jak ve vztahu k mylně stanovenému datu vypršení dvouleté lhůty dnem 17. 7. 2001, tak ve vztahu ke dni 14. 7. 2001, kdy tato lhůta skutečně uplynula. A také Vrchní soud v Praze rozhodl o prodloužení vazby obviněného V. H. ještě v době, kdy uvedená dvouletá maximální obecná lhůta vazby plynula.
Vrchní soud v Praze přitom rozhodl o prodloužení vazby obviněného V. H. do 17. 9. 2001, takže jak dne 17. 7. 2001, tak dne 14. 7. 2001 byl výkon vazby pokryt tímto rozhodnutím vrchního soudu, byť tento soud (stejně jako Obvodní soud pro Prahu 7, ale i Vrchní státní zástupce v Praze) vycházel z nesprávně určeného posledního dne maximální obecné dvouleté lhůty trvání vazby.
Nejvyšší soud tak neshledal v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, žádných podstatných závad a mohl tudíž za této procesní situace z podnětu stížnosti obviněného V. H. ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 tr. řádu meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak správnost řízení jemu předcházejícího. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.
Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze na podkladě zcela konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obviněného, včetně jeho osobnostních dispozic a způsobu života před zadržením a vzetím do vazby v této trestní věci, jeho poměrně bohaté trestní minulosti i rozsahu a závažnosti trestné činnosti, kladené mu v tomto trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému závěru, že u obviněného V. H. i nadále trvají zákonné důvody vazby, předpokládané ustanovením § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněnému V. H. i nadále v tomto trestním řízení naprosto reálně hrozí uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž vrchní soud nepochybil konstatováním opodstatněného rizika, že při event. propuštění na svobodu by obviněný mohl v obdobné trestné činnosti pokračovat. Správně tudíž soud prvního stupně dovodil existenci vazebních důvodů, zakotvených ustanovením § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V době svého zadržení a vzetí do vazby byl obviněný vskutku bez legálního pracovního poměru a neměl legální zdroj příjmů a stíhanou trestnou činností si měl opatřovat prostředky ke své obživě, přičemž ve stíhané trestné činnosti měl dokonce pokračovat i po svém propuštění z vazby na svobodu.
Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto stadiu řízení možno vazbu obviněného V. H. nahradit zárukou nebo slibem, jak předpokládá ustanovení § 73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou ustanovením § 73a tr. řádu.
Navíc intenzita naplnění a specifická povaha důvodů vazby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. řádu, správně konstatovaných u obviněného Vrchním soudem v Praze, činí i v současné době plně opodstatněným i další závěr vrchního soudu o tom, že propuštěním tohoto obviněného na svobodu by naprosto reálně hrozilo přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení (srovnej ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu).
A není pochyb ani o tom, že trestní stíhání obviněného V. H. nebylo možno především s ohledem na důkazní komplikovanost této trestní věci pravomocně skončit v maximální obecné dvouleté vazební lhůtě, přičemž v postupu orgánů činných v tomto řízení v přípravném řízení trestním nebyly zjištěny žádné nedůvodné průtahy a nezákonné průtahy neshledal Nejvyšší soud ani v řízení po podání obžaloby. Podmínky pro použití § 71 odst. 3 tr. řádu a pro přiměřené prodloužení vazby byly tudíž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky z důvodů shora uvedených splněny.
Úvahy o opodstatněnosti postupu vrchního soudu podle citovaného ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu lze navíc uzavřít konstatováním, že Vrchní soud v Praze skutečně prodloužil vazbu obžalovaného podle zjištění Nejvyššího soudu toliko na dobu nezbytně nutnou k provedení procesních úkonů pro pravomocné spravedlivé a zákonné skončení věci zásadních a nezastupitelných.
To ovšem samozřejmě nic nemění na tom, že pokud v dalším řízení vazební podmínky odpadnou nebo pokud nebude splněna kterákoliv ze zákonem požadovaných podmínek pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, bude nezbytné rozhodnout o propuštění obviněného V. H. z vazby na svobodu. Bez ohledu na to, zda bude tomuto obviněnému v dalším řízení i nadále hrozit uložení vysokého trestu odnětí svobody či zda jeho případným propuštěním na svobodu bude hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.
Za stávajících procesních podmínek však Nejvyšší soud České republiky neshledal obviněným podaný opravný prostředek důvodným a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proto stížnost obviněného V. H., směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prodloužení vazby tohoto obviněného, zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k