7 Tz 10/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. 1. 2001 stížnost pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch a v neprospěch
obviněného O. Š., proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 4 Zt 782/2000, a rozhodl
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne
28. 8. 2000, sp. zn. 4 Zt 782/2000, byla podle § 171 odst. 1 tr. ř., § 174
odst. 2 písm. c) tr. ř. věc obviněného O. Š., stíhaného pro trestný čin
ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., postoupena Dopravnímu inspektorátu
Okresního ředitelství Policie České republiky v Olomouci.
Skutek, pro který bylo trestní stíhání obviněného zahájeno a jehož se týká
postoupení věci, spočíval v tom, že obviněný dne 30. 6. 2000 kolem 20.00 hodin
v podnapilém stavu řídil osobní motorové vozidlo zn. Volkswagen Golf Combi 1,9
TDI po silnici od obce L. směrem na obec M., okr. O., v důsledku požití
alkoholu a nepřiměřené rychlosti, tedy jednáním v rozporu s ustanoveními § 5
odst. 2 písm. b), § 16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., vjel po projetí
levotočivé zatáčky do protisměru, narazil do stromů a způsobil tak spolujezdci
M. Ž. zlomeninu pravé klíční kosti bez posunu kostních úlomků, tržně zhmožděnou
ránu levého ušního boltce a oděrky kůže na pravé ruce s dobou léčení 4 až 6
týdnů.
Rozhodnutí o postoupení věci odůvodnila státní zástupkyně zjištěním, že
poškozený neutrpěl nejzávažnější z uvedených zranění, tj. zlomeninu pravé
klíční kosti, při dopravní nehodě, ale již dříve, když sám spadl ze srázu. V
dalším státní zástupkyně poukázala na to, že zbývající zranění jsou tak
nepodstatná, že neodpovídají ublížení na zdraví ve smyslu § 223 tr. zák.
Dospěla zároveň k závěru, že ze strany obviněného může jít o přestupek.
Usnesení státní zástupkyně nabylo právní moci dne 8. 9. 2000.
Ministr spravedlnosti podal dne 16. 1. 2001 ve prospěch i v neprospěch
obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení o postoupení věci s tím,
že státní zástupkyně rozhodla na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a neúplného hodnocení důkazů. Podle ministra spravedlnosti nebylo zatím
možné spolehlivě posoudit otázku, kdo byl v době nehody řidičem vozidla.
Ministr spravedlnosti poukázal na to, že část důkazů připouští i možnost, že
řidičem byl ve skutečnosti sám poškozený M. Ž., u něhož hladina alkoholu v krvi
v době nehody přesahovala 1 promile. To ve spojení s okolností, že vozidlo bylo
podstatně poškozeno, byť výše škody zatím nebyla zjištěna, ukazuje podle
námitek ministra spravedlnosti na to, že mohlo jít o trestný čin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. Proto ministr spravedlnosti
navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 5,
6 tr. ř., § 171 odst. 1 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného, aby
zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj.
aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro
porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu
předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl.
Pokud jde o otázku, kdo byl v době nehody řidičem vozidla, ze shodných výpovědí
obviněného O. Š. a poškozeného M. Ž. a z protokolu o nehodě v silničním provozu
vyplývá, že vozidlo řídil obviněný. Tento závěr koresponduje se skutečností, že
obviněný byl od 28. 6. 2000 majitelem vozidla. Přitom z ničeho se ani
nenaznačuje jakýkoli důvod, pro který by obviněný měl řízení svého vozidla
svěřit poškozenému. Významnou okolností je to, že po nehodě obviněný mezi
zdravotními obtížemi, které pociťoval, obzvláště zdůrazňoval bolest na hrudní
části těla. Naprotitomu poškozený si na nic takového nestěžoval a žádné zranění
v oblasti hrudníku u něho nebylo zjištěno. Podle posudku znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tato okolnost spolu s tím, že byla
zjištěna deformace volantu, svědčí pro úsudek, že řidičem havarovaného vozidla
byl obviněný. Znalec v posudku vysvětlil, že kromě bolesti hrudníku nebylo u
obviněného zjištěno žádné zranění a že poranění hrudníku je typickým následkem
nárazu těla řidiče na volant, aniž by zároveň nutně muselo dojít ke zlomenině
hrudní kosti nebo žeber. Poškozený měl v době nehody zlomenou pravou klíční
kost. Toto zranění podle shodných výpovědí obviněného a poškozeného utrpěl již
před nehodou, kdy během jízdy požádal obviněného, aby mu zastavil, protože se
mu chtělo na záchod. Z výpovědi obviněného i poškozeného vyplývá, že poškozený
na krajnici upadl, což sám poškozený vysvětlil tím, že pod ním ujela hlína, a
následně spadl ze srázu dolů, podle obviněného asi 3 metry. Podle výpovědí
obviněného i poškozeného spadl poškozený na pravé rameno a od té doby v něm
pociťoval silnou bolest. Lékařským vyšetřením pak byla prokázána zlomenina
pravé klíční kosti. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
ve svém posudku potvrdil, že zlomenina pravé klíční kostí mohla u poškozeného
vzniknout mechanismem, který popsal poškozený ve své výpovědi. Není tedy žádný
přesvědčivý důvod k tomu, aby bylo zpochybňováno zjištění, že poškozený měl
pravou klíční kost zlomenou již v době před dopravní nehodou. Toto zjištění je
významné i v souvislosti s posouzením otázky, kdo byl v době nehody řidičem
vozidla. Z tohoto hlediska je nelogické, aby vozidlo řídil poškozený, jehož
schopnost řídit byla objektivně prakticky vyloučena bolestivým a značně
omezujícím zraněním, při kterém nebylo možné, aby poškozený potřebným způsobem
mohl manipulovat volantem, ovládat řadící páku apod.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona zpochybňoval zjištění,
že obviněný byl v době nehody řidičem vozidla, odkazem na výpovědi svědků M. Z.
a R. H. Svědek M. Z. byl členem posádky jiného vozidla, které projíždělo místem
nehody a na tomto místě zastavilo, takže svědek viděl situaci po nehodě. Svědek
R. H. byl velitelem družstva Hasičského záchranného sboru v Olomouci, které se
na místo nehody dostavilo za účelem vyproštění osob z havarovaného vozidla.
Ministr spravedlnosti namítal, že z výpovědí těchto svědků vyplývají ohledně
umístění těl obviněného a poškozeného v havarovaném vozidle poznatky
nasvědčující tomu, že na místě řidiče byl poškozený a že tedy vozidlo v době
nehody řídil poškozený. K tomu je však třeba dodat, že svědek M. Z. i svědek R.
H. se na místě nehody ocitli až s určitým časovým odstupem od doby, kdy k
nehodě došlo. Přitom z výpovědi poškozeného M. Ž. je zřejmé, že v průběhu této
doby došlo v havarovaném vozidle k takovému pohybu obviněného i poškozeného,
při kterém oba změnili svou polohu, která byla výsledkem nehody. Poškozený
podrobněji popsal svou polohu bezprostředně po nehodě tak, že seděl na ruční
brzdě, nohy měl v místě spolujezdce a hlavu v prostoru u řidičových dveří, a
zároveň uvedl, že obviněný na něm jakoby seděl. Dále poškozený vysvětlil, že
obviněného ze sebe shodil na sedadlo spolujezdce, zároveň zpod něho vyprostil
svou nohu a snažil se dostat ven dveřmi řidiče. Obviněný se na průběh událostí
bezprostředně po nehodě nepamatoval. Za tohoto stavu nelze výpovědi svědků M.
Z. a R. H. považovat za důkaz o tom, v jaké pozici se těla obviněného a
poškozeného nacházela bezprostředně po nehodě v tom smyslu, že by šlo o pozici,
která by byla výsledkem průběhu nehody. Oba svědkové se na místo dostavili až v
době, kdy viděli pozici, která byla výsledkem pohybů, k nimž došlo v
havarovaném vozidle po nehodě. Poznatky svědků M. Z. a R. H. proto nejsou
důkazem, který by mohl přesvědčivě zpochybnit zjištění, že řidičem vozidla v
době nehody byl obviněný.
Jak již bylo vysvětleno, zlomeninu pravé klíční kosti utrpěl poškozený již před
dopravní nehodou. Toto zranění poškozeného tedy není v příčinné souvislosti s
jednáním obviněného jako řidiče, který při jízdě porušil pravidla silničního
provozu a způsobil dopravní nehodu. Zbývající zranění spočívající v tržně
zhmožděné ráně na levém ušním boltci a v oděrkách kůže na pravé ruce jsou
natolik drobná, že nedosahují intenzity zákonného znaku "ublížení na zdraví" ve
smyslu trestného činu podle § 223 tr. zák. Postavit obviněného před soud pro
trestný čin ublížení za zdraví podle § 223 tr. zák. proto nepřichází v úvahu.
Pokud jde o otázku, zda a do jaké míry byl obviněný v době řízení motorového
vozidla ovlivněn alkoholem, je třeba poukázat na to, že se nepodařilo
spolehlivě zjistit hladinu alkoholu v krvi obviněného, protože z důvodů které
zůstaly nevysvětleny, se ztratil odebraný vzorek krve obviněného. Bez vyšetření
hladiny alkoholu v krvi obviněného je protokol o lékařském vyšetření do té míry
neúplný, že z něho nelze činit spolehlivé závěry v tom směru, že by vliv
alkoholu dosáhl u obviněného takového stupně, aby bylo možné uvažovat o
trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 tr. zák.), nehledě na
to, že u obviněného není dána žádná z dalších podmínek odpovědnosti za tento
trestný čin, které jsou stanoveny v § 201 písm. a) až d) tr. zák.
Za tohoto stavu státní zástupkyně nijak nepochybila, pokud věc obviněného O. Š.
postoupila správnímu orgánu, který byl v době rozhodnutí příslušný k tomu, aby
věc projednal jako přestupek. Výrok napadeného usnesení je meritorně správný, i
když lze vytknout určitou neúplnost odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší
soud pokládá za nutné upozornit také na to, že státní zástupkyně měla ve výroku
napadeného usnesení popsat skutek, jehož se postoupení týká, tak, aby tento
popis v souladu se skutečnými zjištěními vyplývajícími z důkazů obsahoval pouze
okolnosti odůvodňující podezření, že byl spáchán přestupek, a nikoli okolnosti
převzaté ze sdělení obvinění, jež původně odůvodňovaly podezření ze spáchání
trestného činu, tj. zejména způsobení zlomeniny pravé klíční kosti poškozenému,
které se v průběhu vyšetřování nepotvrdilo. Tato dílčí nepřesnost v popisu
skutku ovšem rovněž neovlivnila meritorní správnost výroku o postoupení věci.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec