7 Tz 120/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 13. 6. 2001 stížnost pro
porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch
obviněných I. S., M. F., L. Š., a J. Š., proti usnesení okresního státního
zástupce Praha-západ ze dne 20. 1. 2001, sp. zn. 1 Zt 201/2000, v trestní věci
vedené u Okresního úřadu vyšetřování Praha-západ pod OVPZ-198/2000, a rozhodl t
a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Pravomocným usnesením okresního státního zástupce Praha-západ ze dne 20. 1.
2001, sp. zn. 1 Zt 201/2000, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno
trestní stíhání obviněných I. S., M. F., L. Š. a J. Š. pro skutek kvalifikovaný
jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že
„společným jednáním dne 19. 1. 2000 kolem 09.00 hod. v L.-V., na pozemku chaty
proti vůli M. S., a po překonání jejího fyzického odporu zde vzali psa Waradov
a při té příležitosti jí též odcizili elektrický paralyzér a při napadení
způsobili M. S. mnohočetná zranění méně vážného charakteru\". Dále bylo týmž
usnesením zastaveno trestní stíhání obviněného I. S. pro skutek kvalifikovaný
jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl
obviněný dopustit tím, že „se dne 28. 11. 1999 vloupal do garáže a odcizil zde
15 ks postrojů a 30 ks botiček pro psí spřežení v hodnotě 3 900,- Kč a troje
psí saně v hodnotě 65 000,- Kč ke škodě M. S. a tažnou šňůru v hodnotě 3 000,-
Kč ke škodě J. F.,\". Okresní státní zástupce dospěl k závěru, že nejde o
trestné činy a není důvod k postoupení věci a proto rozhodl způsobem shora
uvedeným.
Ve lhůtě stanovené v § 272 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti České
republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných I. S., M. F., L.
Š. a J. Š. Porušení zákona spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že okresní
státní zástupce vydal své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání shora
uvedených obviněných, aniž by respektoval ustanovení trestního zákona a
trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyla státním zástupcem
respektována zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to ve vztahu k
ustanovením § 234 odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.,
neboť jednak nebyly provedeny veškeré důkazy nezbytné k prokázání skutkových
podstat shora citovaných trestných činů, případně důkazy, které byly provedeny,
hodnotil zcela jednostranně ve prospěch obviněných. Dále poukazuje také na tu
skutečnost, že na jedné straně M. S. a J. F. popisují užité násilí ze strany
obviněných zcela rozdílně od obviněných, a vzhledem k těmto rozporům měly být
mezi aktéry konfliktu provedeny konfrontace a posléze i rekonstrukce případu.
Ministr spravedlnosti rovněž vyslovil svůj nesouhlas s vyhodnocením důkazů
státním zástupcem k napadení M. S. a s úvahou státního zástupce, že těžiště
uvedené trestní věci spočívá v nevyřešených majetkových poměrech, kdy se
obviněný I. S. nemohl dopustit vloupání do svého majetku, a odnesení vlastních
věcí nemůže být kvalifikováno jako trestný čin krádeže. Stěžovatel vyslovil
názor, že rozhodnutí státního zástupce bylo předčasné a provedené konfrontace,
případně rekonstrukce by mohly posloužit k tomu, aby skutkový stav věci byl
zjištěn v souladu se zněním § 2 odst. 5 tr. ř. Zcela závěrem vyslovil názor, že
i v případě, že by pes Waradov byl součástí společného majetku rozvedených
manželů, nelze v žádném případě připustit násilné jednání, směřující k odcizení
věcí z ještě nevypořádaného BSM.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením okresního
státního zástupce Praha-západ ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 1 Zt 201/2000, byl ve
prospěch obviněných I. S., M. F., L. Š. a J. Š. porušen zákon v ustanoveních §
172 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 234
odst. 1 tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., aby podle § 269
odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí,
na zrušené usnesení obsahově navazující a dále aby postupoval podle § 270 odst.
1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle §
267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost
všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost řízení, které mu
předcházelo, a poté shledal, že zákon porušen nebyl.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. se
dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní vloupáním a tímto
činem způsobí škodu nikoli malou.
Státní zástupce odůvodnil své rozhodnutí tak, že „v případě trestného činu
loupeže jde o mimořádně závažný trestný čin se složenou skutkovou podstatou
útočící jak proti cizímu majetku, tak i proti tělesné integritě za účelem
překonat přiměřenou obranu násilím a nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. V
daném případě je přinejmenším sporné, zda vůbec pes Waradov byl výlučným
vlastníkem (správně ve výlučném vlastnictví) M. S. \". Státní zástupce dále
poukázal na to, že v plemenné knize je sice M. S. uvedena jako majitelka tohoto
psa, avšak nelze přehlédnout ani to, že tento pes pochází z chovné stanice S. a
narodil se v roce 1993, tedy zcela nepochybně za trvání manželství obviněného
I. S. a M. S., a proto údaj, který má svědčit o vlastnictví, je třeba posuzovat
jako údaj o evidenci. Pro tento závěr svědčí podle státního zástupce také to,
že ve všech ostatních případech je uváděn u dalších psů také jeden majitel, ač
je jinak nepochybné, že se jedná o majetek nabytý za trvání manželství.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se nemůže podle státního zástupce jednat
o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o intenzitu
násilí, které bylo použito vůči M. S., zde na základě hodnocení výpovědí
svědků, obviněných a s přihlédnutím ke znaleckému posudku dospěl státní
zástupce k závěru, že „se nejednalo ze strany obviněných o bezohledné a
nekontrolované násilí, což plyne jednak z toho, jak se M. S. postavila na odpor
třem mužům, stejně jako z charakteru zranění, které utrpěla, když objektivně
byly zjištěny pouze četnější pohmožděniny, vzniklé přetlačováním, uvolňováním
sevření apod\". Pokud jde o trestný čin krádeže, tak i zde dospěl státní
zástupce k obdobnému závěru jako v případě trestného činu loupeže, neboť podle
jeho názoru důkazy shromážděnými v přípravném řízení bylo prokázáno pouze to,
že i toto jednání obviněného má odraz v nevyřešených majetkových poměrech a
vloupání do svého majetku nemůže být trestným činem krádeže, a to ani za
předpokladu, že by šlo o majetek manželů. Dále bylo poukázáno také na to, že v
celém jednání obviněného I. S. a M. S. je možno vysledovat přítomnost aspektů
schválnosti a toho, že obviněnému bylo zřejmé, že tímto jeho jednáním budou
jejich vzájemné spory eskalovat.
V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byli obvinění stíháni, je možno
dále poukázat také na to, že v přípravném řízení byla vyslechnuta celá řada
svědků a opatřeny listinné důkazy, které měly sloužit ke zjištění skutkového
stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro jejich rozhodnutí. K důkazům, které vyšetřovatel shromažďoval je
možno uvést, že tento nepostupoval dostatečně koncepčně, o čemž svědčí mnohdy
dublování některých důkazů.
V přípravném řízení byli vyslechnuti všichni obvinění, jejichž výpovědi jsou v
rozporu s výpověďmi M. S. a J. F., jak uvádí stížnost pro porušení zákona.
Vyslechnuti však byli také další svědci, a to osoby, které byly přítomny
zejména jednání obviněných ze dne 19. 1. 2001. V souvislosti s výpověďmi svědků
a obviněných poukazuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení
zákona na nutnost provedení konfrontací mezi jednotlivými obviněnými na jedné
straně a M. S. a J. F. na straně druhé, případně provést rekonstrukci celého
případu.
K uvedenému je předně třeba uvést, že tzv. konfrontace je upravena v § 94 tr.
ř., podle kterého jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech
nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vyjasnit
jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář. Konfrontace je
neopakovatelný procesní úkon, který se použije výjimečně, pokud není možné
závažné rozpory mezi výpověďmi odstranit jinak. Z rozhodnutí státního zástupce
o zastavení trestního stíhání není sice již zřejmé, jakým způsobem se vypořádal
s výpověďmi zejména osob, které se zúčastnily konfliktu dne 19. 1. 2001, nelze
mu však vytknout věcnou správnost. Zde by bylo možno napadenému usnesení
vytknout, že neodpovídá důsledně ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., avšak z
pohledu Nejvyššího soudu je nutno posuzovat toto usnesení z hledisek uvedených
v § 267 odst. 1 tr. ř., tj. přezkoumat správnost všech výroků napadeného
rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a nikoli z pohledu odvolacího
orgánu podle § 254 odst. 1 tr. ř., kde odvolací soud přezkoumá mj. zákonnost a
odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání.
Také z pohledu případné stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce by bylo
nutno poukázat na hledisko přezkumu vymezené ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř.,
podle kterého při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán ad a)
správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat
stížnost a ad b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Již shora bylo k ustanovení § 94 odst. 1 tr. ř. uvedeno, že k tomuto úkonu
může být přistoupeno, pokud rozpor nelze odstranit jinak. V souvislosti s
podrobnými výpověďmi obviněných, M. S. a J. F. a jejich vzájemně vyhraněným
osobním vztahům nelze předpokládat, že provedenou konfrontací (event.
rekonstrukcí) by mohly být rozpory v jejich výpovědích odstraněny. Závažné
rozpory lze podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k podané stížnosti pro
porušení zákona spatřovat nejspíše v nedostatečně vyhodnocené situaci popsaného
průběhu konfliktu dne 19. 1. 2001.
Podle názoru Nejvyššího soudu však rozpory ve výpovědích obviněných a M. S. a
J. F. nemohou být provedením navrhovaných úkonů odstraněny, a v tomto směru lze
vycházet ze správných závěrů, ke kterým dospěl znalec z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, který ve znaleckém posudku
uvedl, že zranění zjištěné u M. S. bylo lehké, když připustil, že mohlo
vzniknout jak způsobem popsaným M. S., tak nelze ani vyloučit, že ke vzniku
zranění u jmenované došlo způsobem, který popsali obvinění. Zůstanou-li po
pečlivém provedení a přezkoumání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o
skutkové otázce významné pro rozhodnutí, je nutno aplikovat tzv. pravidlo „in
dubio pro reo\", rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného, které
vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř. Zde je však
nezbytné znovu připomenout, že se jedná pouze o možnost zpochybnění jednoho z
objektů trestného činu loupeže. V souvislosti s napadením M. S. obviněnými by v
rámci navrhované konfrontace (event. rekonstrukce) a následného hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. bylo nezbytné přihlédnout k výpovědím
svědků Z. P. a J. K., osob, které byly celému konfliktu přítomny a jejichž
výpovědi vyznívají ve prospěch obviněných. Výpovědi nejenom těchto svědků, ale
i řadu dalších důkazů a závěry zmíněného znaleckého posudku podaná stížnost pro
porušení zákona nezmiňuje, přestože právě tyto důkazy lze považovat za
skutečnosti, které prokazují neopodstatněnost navrhované tzv. konfrontace.
V průběhu přípravného řízení byly také opatřeny důkazy, které prokazují, kdy
obviněný I. S. a M. S. uzavřeli manželství a kdy toto jejich manželství bylo
rozvedeno. Z dokladů založených ve spise rovněž vyplývá, že usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2000,
bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 8. 1999, sp. zn.
5 C 213/99 tak, že se žalované – M. S. ukládá umožnit žalobci – obviněnému
přístup k objektu bydlení – zastavěná plocha a zahrada v katastrálním území a
obci L., okres P.-z. a umožnit mu řádné užívání těchto nemovitostí. V
odůvodnění krajský soud uvedl, že „pokud bude mít obviněný přístup na pozemky,
nic již nebude bránit tomu, aby se staral i o psy, kteří jsou na těchto
pozemcích umístěni\".
Z řady dalších dokladů založených ve spise je nepochybné, že právě otázka
vlastnictví psů je předmětem neustálých konfliktů a napadání mezi obviněným I.
S. a M. S. Konfliktní řešení jakékoli situace mezi těmito osobami je
dokladováno celou řadou různých trestních oznámení. Otázka doposud
nevypořádaného společného jmění manželů (BSM) se stala předmětem také v
předmětné trestní věci podaného trestního oznámení. Pokud jde o subjektivní
stránku trestného činu, zde je nutno jak u trestného činu krádeže, tak i
trestného činu loupeže poukázat na úmysl obviněného zmocnit se cizí věci.
Opětovně je nutno připomenout rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11.
1999, sp. zn. 26 Co 581/99, který konstatoval, že i když v daném případě
společné jmění manželů rozvodem zaniklo a doposud nebylo vypořádáno, řídí se
režim tohoto společného jmění analogicky ustanoveními o společenském jmění
manželů a oba účastníci jsou oprávněni společné věci užívat. V souvislosti s
předloženými kopiemi průkazů jednotlivých psů a vyjádřením např. Českomoravské
kynologické unie je možno uvést, že se jedná o pouhé konstatování zápisu M. S.
jako první majitelky např. psa jménem Waradov, který se narodil 1. 7. 1993, tj.
za trvání manželství M. S. a obviněného I. S. v chovné stanici, jejíž název je
„Z. S.\", když majitelem této chovatelské stanice je uváděn právě obviněný.
Tyto skutečnosti nelze přehlédnout v rámci posuzování jednání obviněného a lze
je vzít v úvahu také v souvislosti s návrhem, který na vypořádání BSM podal
obviněný I. S. dne 1. 4. 1999, a kde pod položkou 54 uvádí psy, kteří se
narodili v době jeho manželství s M. S. a patří mezi ně mj. také pes Waradov. V
návrhu na vypořádání BSM uvádí obviněný, že tento pes by měl připadnout do jeho
vlastnictví. V souvislosti s již zmíněnou zprávou Českomoravské kynologické
unie je nutno k otázce vlastnictví poukázat na otázku nabývání vlastnického
práva, kdy může dojít ke vzniku nových věcí z plodonosné věci – plody zvířat,
přičemž v BSM mohlo být vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví a co
bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných
darem nebo děděním, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě
nebo výkonu povolání, jen jednoho z manželů (shora již také bylo poukázáno na
to, kdo měl být chovatelem i vlastníkem chovné stanice).
Dále považuje Nejvyšší soud za nutné k jednání obviněného, kterého se měl
dopustit dne 28. 11. 1999 a v němž byl spatřován trestný čin krádeže, uvést, že
i zde je třeba souhlasit se závěry, ke kterým dospěl státní zástupce v
rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona, byť není
podrobněji rozvedeno. Také zde poukázal státní zástupce na to, že obviněný se
měl dopustit jednání, které směřovalo proti jeho majetku, resp. společnému
majetku, a proto se nemohl dopustit trestného činu krádeže. Nad rámec
odůvodnění napadeného usnesení je nutno uvést, že M. S. ve své výpovědi dne 26.
6. 2000, kde popisovala jednotlivé odcizené věci a prostor, kde se tyto věci
nacházely, uvedla, že věci se nacházely v garáži, která byla na společném
pozemku a odcizena byla „většina věcí, které patří do společného majetku\".
Tato výpověď svědkyně má vztah k jednání obviněného ze dne 28. 11. 1999, které
je popsáno ve sdělení obvinění ze dne 9. 3. 2000. Ve sdělení obvinění bylo
obviněnému dále kladeno za vinu, že odcizil z rekreační chaty v obci L.-V. tři
saně za psí spřežení, z nichž byly dvoje v bezpodílovém vlastnictví s M. S.,
čímž jí měl způsobit škodu ve výši 65 000,- Kč a odcizením třetích saní měl
způsobit škodu ve výši 15 000,- Kč majiteli saní J. F. Z výpovědi svědkyně
vyplynulo, že jak saně, které byly ve společném vlastnictví s obviněným I. S.,
tak saně J. F. byly v garáži na společném pozemku s obviněným. Zde je možno
pouze upozornit na to, že jisté pochybnosti vzbuzuje tato výpověď svědkyně
ohledně uložení saní třetí osoby na společném pozemku a ve společné garáži s
obviněným, se kterým byla svědkyně M. S. neustále v konfliktní situaci. K této
části jednání obviněného bylo také vyslechnuto několik svědků, avšak jejich
výpověďmi nebylo prokázáno úmyslné jednání ze strany obviněného k odcizení cizí
věci, když navíc sama podaná stížnost pro porušení zákona reagovala na již od
počátku uváděný odkaz na společné jmění manželů a zaměřila se pouze na odcizení
tažné šňůry J. F., přičemž byla přehlédnuta výpověď svědka, který nepřímo
potvrzoval koupi celního lanka a jeho prodej obviněnému S.
Pokud jde o úmysl obviněného zmocnit se cizí věci, je možno odkázat na to, že
věc, která je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů není cizí věcí, která by
byla způsobilým předmětem krádeže či loupeže, spáchané druhým manželem.
V souvislosti s jednáním obviněných ke skutku ze dne 19. 1. 2000, který byl
kvalifikován jednak jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a u
obviněných M. F., L. Š. a J. Š. také v jednočinném souběhu jako trestné činy
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili jako spolupachatelé
ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., je třeba odkázat na znění příslušných zákonných
ustanovení. Trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr.
zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody a
trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. pak ten, kdo
jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se pak rozumí způsobení
takové poruchy normálních tělesných nebo duševních funkcí, které znesnadňuje
poškozenému výkon obvyklé činnosti, má vliv na způsob jeho života a není zcela
přechodného rázu. Pro charakteristiku uvedeného zranění byly ve spise k
dispozici nejen výpovědi M. S. a J. F., ale také výpovědi obviněných a dalších
svědků, kteří konfliktu přihlíželi a dále výslechy policistů, kteří se na místo
konfliktu následně dostavili. Při hodnocení shora uvedených důkazů jednotlivě i
v souhrnu byly vzaty v úvahu také závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, které
objektivně zjištěné krevní podlitiny a kožní oděrky charakterizovaly jako lehké
poranění, které se léčí klidem, přikládáním studených obkladů po dobu asi 3-4
dnů. Objektivně však také bylo prokázáno, že M. S. odcestovala do Španělska na
závody dne 19. 1. 2000. Z výše uvedeného vyplývá, že shora popsaná újma na
zdraví M. S. nedosahovala intenzity ublížení na zdraví. Pro trestný čin
omezování osobní svobody by bylo charakteristické, že by obvinění bránili M. S.
užívat osobní svobodu. Znaky tohoto trestného činu nemohou být naplněny, je-li
bránění snadno překonatelné. Z výpovědí svědků a obviněných je zřejmé, že
obviněný I. S. si najal spoluobviněné, aby jej tito chránili před možným
napadením M. S. či dalších osob. Že by pro uvedený postup měl obviněný důvody
je patrno z celé řady dokladů ve spise založených, majících vztah k různým
trestním oznámením, a to např. napadení obviněného I. S. dne 4. 12. 1999 či I.
S. V rámci hodnocení důkazů by opětovně bylo nutno poukázat na výpovědi zejména
svědků J. K. a P. P. k průběhu konfliktu dne 19. 1. 2000, kteří konflikt
sledovali z bezprostřední vzdálenosti. Z výpovědí těchto svědků nelze dovodit,
že by jednání obviněných vůči M. S. bylo takové intenzity, že by jí omezovalo v
užívání osobní svobody v takové míře, že by bylo nesnadno překonatelné, když z
jejich výpovědi, stejně jako výpovědí obviněných je nepochybné, kdo a jakým
způsobem se první podílel na předmětném konfliktu. Odhlédnout nebylo možno ani
od znaleckého posudku z oboru psychologie k osobě M. S., znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie k osobě obviněného I. S., a je nutno se
opětovně zmínit o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn.
26 Co 581/99.
Pokud jde o řízení, které předcházelo napadenému usnesení, nezjistil v něm
Nejvyšší soud pochybení, které by ovlivnilo věcnou správnost usnesení o
zastavení trestního stíhání. Státní zástupce založil své rozhodnutí na řádně
zjištěném skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a právo
obviněných na obhajobu bylo plně zachováno, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak,
jak je patrno z výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann