7 Tz 125/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 27. 6. 2001 stížnost pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného Z.
E., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu
vyšetřování v Jihlavě ze dne 28. 11. 2000, ČVS OVJI-434/00, a rozhodl t a k t o
:
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě ze
dne 28. 11. 1000, ČVS OVJI-434/00, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zastaveno trestní stíhání obviněného Z. E., pro trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 13. 7. 2000 v
9.55 hodin v katastru obce K. , okr. J., jako řidič nákladního vozidla zn. AVIA
s přívěsem zn. DONA způsobil dopravní nehodu tím, že přívěs se odpojil od
tažného vozidla a narazil do protijedoucího vozidla zn. Ford Transit, jehož
řidič K. K., utrpěl smrtelné zranění, kterému na místě nehody podlehl.
Usnesení nabylo právní moci dne 8. 12. 2000.
Ministr spravedlnosti podal dne 5. 6. 2001 v neprospěch obviněného Z. E.
stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele s tím, že o zastavení
trestního stíhání bylo rozhodnuto za situace, kdy nebyl náležitě zjištěn
skutkový stav. Ministr spravedlnosti namítl, že vyšetřovatel nekriticky převzal
závěry znaleckého posudku z oboru dopravy se specializací na silniční nehody,
podle něhož k odpojení přívěsu došlo z nezjištěné příčiny a bez toho, že by k
tomu přispělo jednání obviněného. Ministr spravedlnosti rovněž vytkl, že se
vyšetřovatel spokojil s výpovědí obviněného o druhu a množství naloženého zboží
a že za účelem ověření okolnosti, jaký byl skutečný rozsah nákladu, nebyli
vyslechnuti pracovníci, kteří zboží na nákladní vozidlo a na přívěs nakládali.
Podle ministra spravedlnosti se vyšetřovatel nesprávně spokojil také s odborným
vyjádřením příslušného odboru kriminalistické techniky a expertíz kriminální
policie, podle něhož v podmínkách uvedeného zařízení nebylo možné určit příčinu
rozpojení nákladního vozidla a přívěsu. Ministr spravedlnosti poukázal na to,
že ani znaleckým posudkem a výslechem znalce nebylo objasněno, jak mělo být
spojovací zařízení tažného vozidla a přívěsu zajištěno, a na to, že nebyly
zjištěny podmínky provozu tažného zařízení stanovené jeho výrobcem. V závěru
stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo v ustanoveních § 2 odst. 5,
6 tr. ř, § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného, aby zrušil
napadené usnesení a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro
porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu
předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada zákonnosti trestního
stíhání. Tato zásada je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř., podle něhož
nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem,
který stanoví tento zákon, tj. trestní řád.
Uvedená zásada je také ústavně garantována, neboť v čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod je stanoveno, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven
svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Do stadia zahájení trestního stíhání se zásada zákonnosti trestního stíhání
promítá tím, jak ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. stanoví náležitosti sdělení
obvinění, resp. záznamu o sdělení obvinění. Podle citovaného ustanovení záznam
musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné
označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž
je obviněný stíhán.
Význam zásady zákonnosti trestního stíhání spočívá především v tom, že osobě
vystavené trestnímu stíhání skýtá záruku, že bude stíhána pouze pro čin, který
je v zákoně výslovně označen za trestný čin, a že skutkovým důvodem stíhání
bude pouze spáchání takového skutku, v němž jsou obsaženy zákonné znaky
trestného činu. Přitom je nezbytné, aby ve sdělení obvinění byly alespoň
tvrzeny takové skutečnosti, které odpovídají všem zákonným znakům trestného
činu. Obviněnému tedy musí být obvinění sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v
jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků trestného
činu. Na to pak navazuje právo obviněného na obhajobu, jak je stanoveno zejména
v § 33 odst. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6
odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněnému musí být umožněno obhajovat se proti takovému obvinění, z kterého je
jasné, jaké konkrétní skutečnosti naplňující znaky trestného činu se mu kladou
za vinu.
Obvinění, sdělené v posuzovaném případě, těmto zásadám neodpovídá.
Ze záznamu o sdělení obvinění (č. l. 14 spisu) je patrno, že obviněnému bylo
kladeno za vinu to, že jako řidič nákladního vozidla s přívěsem způsobil
dopravní nehodu tím, že „při jízdě .. se mu od tažného vozidla odpojil ..
přívěs .. \". V takto sděleném obvinění není vůbec popsáno žádné jednání
obviněného, které by vedlo k odpojení přívěsu od tažného vozidla a ke
smrtelnému následku. Dikce sděleného obvinění, že „od tažného vozidla se
odpojil přívěs\", nevyjadřuje příčinnou souvislost mezi jednáním jako projevem
vůle obviněného a smrtelným následkem srážky odpojeného přívěsu s protijedoucím
vozidlem. Sdělené obvinění vůbec nevyjadřuje, jakým jednáním obviněný způsobil
odpojení přívěsu od tažného vozidla a smrtelný následek. Zejména není ze
sděleného obvinění zřejmé, jaké povinnosti ve vztahu k technickému stavu a
způsobu obsluhy tažného zařízení měl obviněný porušit. To, že takové jednání
obviněného nebylo ve sděleném obvinění vůbec uvedeno, stavělo obviněného do
situace, kdy se nemohl odpovídajícím způsobem obhajovat. Předpokladem
náležitého uplatnění práva na obhajobu je především to, že sdělené obvinění
vyjadřuje, co konkrétně je obviněnému kladeno za vinu, přičemž konkrétnost
sděleného obvinění musí zahrnovat i konkrétní jednání obviněného a příčinnou
souvislost mezi tímto jednáním a vzniklým následkem.
Trestní stíhání obviněného, ke kterému došlo na podkladě obvinění sděleného bez
uvedení, jakého jednání se měl obviněný dopustit, resp. jaké konání opomněl (§
89 odst. 2 tr. zák), bylo ve skutečnosti vedeno způsobem, který vyjadřoval
trestní odpovědnost obviněného v podstatě pouze za následek, a nikoli též za
ostatní složky trestného činu, jimiž jsou jednání, příčinná souvislost mezi
jednáním a následkem a zavinění. To odporuje zásadě zákonnosti trestního
stíhání a představuje i nepřípustný zásah do sféry ústavních garancí
nedotknutelnosti osoby a osobní svobody. Pokud vyšetřovatel takové trestní
stíhání obviněného zastavil, nijak tím neporušil zákon. Proto Nejvyšší soud
stížnost pro porušení zákona zamítl.
Tyto úvahy a závěry Nejvyššího soudu korespondují s tím, jak byla zásada
zákonnosti trestního stíhání vyložena v nálezech Ústavního soudu ze dne 6. 6.
1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, a ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99
(publikováno pod č. 43 svazku 5, resp. pod č. 30 svazku 17 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu vydávané Nakladatelstvím C. H. Beck).
Nejvyšší soud si je vědom tragického následku dopravní nehody, ke které došlo,
avšak musí trvat na tom, že pokud mělo být zahájeno trestní stíhání obviněného,
bylo nezbytné, aby se tak stalo za důsledného dodržení zásady zákonnosti
trestního stíhání, to znamená na podkladě takového sdělení obvinění, které
vyjadřuje mimo jiné i to, jaké konkrétní jednání je obviněnému kladeno za vinu.
Nejvyšší soud si je vědom také toho, že napadené usnesení vyšetřovatele zakládá
tzv. překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud by
však vyšly dodatečně najevo skutečnosti nebo důkazy vyšetřovateli dříve
neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy
známými už dříve vést k závěru, že důvody k zastavení tu nebyly a že je na
místě podat proti obviněnému obžalobu, přicházelo by v úvahu povolení obnovy
řízení podle § 278 odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec