7 Tz 141/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 10. července 2001 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a
JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 127/2000 a podle § 268
odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., v neprospěch obviněného M. M.
Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze
dne 18. 10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000, se z r u š u j í . Zrušují se také
další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Opavě se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000,
byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 22. 4.
2000 v M., okr. O., kolem 20.45 hod. v blízkosti rozestavěné chaty manželů M. a
J. M., při vzájemném napadení s poškozeným M. K., při kterém se strkali,
obžalovaný do poškozeného strčil tak, že tento upadl na zem a v důsledku tohoto
napadení utrpěl poškozený M. K. zlomeninu zevního kotníku pravé dolní
končetiny, pro kteréžto zranění byl následně práce neschopen do 29. 6. 2000\".
Obviněnému za shora uvedené jednání byl uložen podle § 221 odst. 2 tr. zák.
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.
zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen, když zkušební doba byla
podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena v trvání patnácti měsíců. Dále rozhodoval
okresní soud ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku
poškozených na náhradu způsobené škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 11. 2000,
sp. zn. 4 To 546/2000, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený
rozsudek okresního soudu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného
vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., když
podle názoru krajského soudu se měl obviněný tohoto trestného činu po skutkové
stránce dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „dne 22. 4. 2000 v M., okres
O., kolem 20.45 hod. v blízkosti rozestavěné chaty manželů M. a J. M., při
vzájemném napadení s poškozeným M. K., při kterém se strkali a upadli na zem,
utrpěl poškozený M. K. zranění, a to zlomeninu zevního kotníku pravé dolní
končetiny, pro kteréžto zranění byl práce neschopen do 29. 6. 2000\". Krajský
soud odsoudil obviněného podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl výkon trestu
odnětí svobody obviněnému odložen, když podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovil
soud zkušební dobu v trvání jednoho roku. O nároku poškozených rozhodl krajský
soud podle § 229 odst. 1 tr. ř.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr
spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch
obviněného M. M.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku vyslovil
ministr spravedlnosti názor, že v dané trestní věci nebyla žádným způsobem
vyvrácena obhajoba obviněného, který uvádí, že to byl poškozený, kdo celý
konflikt vyvolal tím, že neměl řádně zajištěného svého psa, který obviněného
napadl. Podle názoru stěžovatele se za této situace jeví jako zcela logické
jednání obviněného, který se atakům psa bránil házením štěrku, což vedlo až ke
vzájemnému fyzickému napadení s poškozeným.
Dále poukázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona také na
to, že z dosud opatřených důkazů lze totiž dovodit pouze to, že za výše
uvedených časových a místních okolností došlo ke vzájemnému fyzickému napadení
mezi obviněným a poškozeným, při kterém rovněž došlo ke zranění jak obviněného,
tak i poškozeného. Podle názoru ministra spravedlnosti nebyl však dostatečně
přesvědčivě zjištěn mechanismus vzniku poranění poškozeného. Vzhledem k tomu,
že ze spisu vyplývá několik eventualit vzniku poranění poškozeného, bylo podle
názoru ministra spravedlnosti nezbytnou podmínkou spolehlivého zjištění
mechanismu zranění poškozeného přibrání znalce z oboru zdravotnictví, který by
posoudil mechanismus poranění. Ministr spravedlnosti rovněž poukazuje na to, že
svědci - manželé M. a manželka poškozeného - byli svědky až konečné fáze
konfliktu mezi obviněným a poškozeným, zatímco svědek B. potvrzuje výpověď
obviněného, avšak ani při těchto rozporech nebral okresní soud v úvahu možnost
aplikace zásady „in dubio pro reo\". Ministr spravedlnosti vyslovil názor, že
okresní soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci, tedy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a
sám znovu ve věci rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř., aniž by u veřejného
zasedání provedl jakýkoliv důkaz, porušil zákon, neboť pro takový postup nebyly
dány zákonné podmínky.
Ministr spravedlnosti poukázal v podané stížnosti pro porušení zákona také na
to, že odvolací soud se neztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil
okresní soud a aniž by sám prováděl jakékoliv důkazy, dospěl na základě
zhodnocení již provedeného důkazního řízení před soudem prvního stupně k
odchylným skutkovým závěrům. Z výše uvedených skutečností vyplývá, podle
ministra spravedlnosti, pouze jediný možný závěr, že rozsudek odvolacího soudu
byl vydán na základě nesprávně uplatněného revizního principu, jelikož odvolací
soud učinil vlastní skutkové závěry odchylné od závěrů soudu prvního stupně a
ve věci sám rozhodl na základě jiného hodnocení důkazů, které byly provedeny
nalézacím soudem.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000, byl v neprospěch
obviněného M. M. porušen zákon v ustanoveních § 254 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr.
ř., a v řízení předcházejícím, tj. rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18.
10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125
tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě a aby dále postupoval podle
§ 270 odst. 1 tr. ř., tj. věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti
pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku krajského soudu
a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.
Shledal, že k porušení zákona v trestní věci obviněného M. M. skutečně došlo, a
že se tak kromě jiného stalo i v ohledu oprávněně namítaném ministrem
spravedlnosti České republiky v písemném odůvodnění podané stížnosti pro
porušení zákona.
Krajský soud v Ostravě odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. pro vady rozsudku, zejména pro
nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud
nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a dále podle § 258
odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. proto, že napadeným rozsudkem bylo porušeno
ustanovení trestního zákona.
Jak ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 1 T 127/2000 Nejvyšší soud
zjistil, provedl krajský soud veřejné zasedání dne 27. 11. 2000, kdy byla
podána zpráva o stavu věci a vzhledem k tomu, že strany nevznesly požadavek na
doplnění dokazování, nebylo dokazování ve smyslu vyjádřeném v § 259 odst. 3 tr.
ř. před odvolacím soudem doplněno. Po přednesení závěrečných návrhů a poradě
senátu vyhlásil předseda senátu rozsudek, který je napaden stížností pro
porušení zákona.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že mezi poškozeným a obviněným došlo
ke konfliktu a že celý konflikt vyvolal obviněný svým jednáním. Průběh
konfliktu tak, jak byl popsán okresním soudem, však nelze podle názoru
krajského soudu kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ale vzhledem k tomu, že ke vzniku zranění
poškozeného, které je posuzováno jako těžká újma na zdraví, došlo v průběhu
strkanice mezi obviněným a poškozeným, při které její účastníci upadli na zem,
je třeba jednání obviněného kvalifikovat jako nedbalostní trestný čin. Vzhledem
k tomu, že obviněný jednal ve zlosti, poškozeného držel pod krkem a strkal do
něj (i když se jednalo o vzájemný konflikt jak krajský soud připouští) a tato
situace vedla k pádu poškozeného a obviněného na zem, nemohl obviněný nevědět,
že takovýmto jednáním může poškozenému zranění způsobit a bez přiměřených
důvodů obviněný spoléhal na to, že zranění poškozenému nezpůsobí, dospěl
krajský soud k závěru, že obviněný odpovídá za vzniklý následek z nedbalosti
podle § 5 písm. a) tr. zák., a proto jeho jednání nově kvalifikoval jako
trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 224 odst. 1 tr. zák., když
podle názoru krajského soudu došlo pouze k upřesnění skutkového děje, při
kterém bylo nutno řešit otázku zavinění.
Podle zjištění Nejvyššího soudu nepochybil Krajský soud v Ostravě, pokud z
podnětu odvolání obviněného M. M. napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě v
celém rozsahu zrušil z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.
ř.
Aplikace tohoto kasačního postupu odvolacího soudu byla zcela namístě, nikoliv
však z důvodů jím uvedených v jeho písemném rozhodnutí či z důvodů uváděných ve
stížnosti pro porušení zákona, ale z důvodů, na které bude Nejvyšším soudem
poukázáno níže.
Úkolem odvolacího soudu je v prvé řadě odpovědný přezkum zákonnosti a
odůvodněnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně, i správnosti řízení,
které vydání rozsudku předcházelo (§ 254 odst. 1 tr. ř.), přičemž důkazy by měl
provádět výhradně v rozsahu nezbytném k tomu, aby o podaném opravném prostředku
mohl spravedlivě rozhodnout. Doplnění dokazování v řízení před odvolacím soudem
by jako prostředek přezkumné činnosti odvolacího soudu mělo především sloužit k
tomu, aby dosavadní výsledky provedeného dokazování byly buď ověřeny, či aby
správnost původního dokazování a hodnocení důkazů byly zpochybněny.
Nejvyšší soud souhlasí s podanou stížností pro porušení zákona v tom, že tímto
procesním postupem (§ 259 odst. 3 tr. ř.) mohl Krajský soudu v Ostravě jako
soud odvolací sám ve věci rozhodnout pouze tehdy, pokud bylo možno nové
rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném
rozhodnutí soudu prvního stupně správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými
před odvolacím soudem doplněn. Odvolací soud nemůže sám ve věci rozhodnout
rozsudkem, nejenom tehdy, jestliže sám neprovede žádné důkazy, ale především
nemůže rozhodnout rozsudkem tehdy, pokud mění skutkový stav zjištěný soudem
prvního stupně jen na tom skutkovém základě, že jinak hodnotí důkazy provedené
před soudem prvního stupně. V takovém případě musí, jsou-li splněny podmínky
pro použití ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., event. další zákonné
kasační důvody, věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Dále musí Nejvyšší soud rovněž poukázat také na to, že v případě, že soud
prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tj. že
důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky
odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b)
tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení
hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě
nelze napadenému rozsudku oprávněně vytknout žádnou vadu ve smyslu citovaného
zrušujícího ustanovení.
Odvolací soud však může oprávněně dospět k závěru, že skutková zjištění soudu
prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich
správnosti, a v takovém případě může, resp. musí soud druhého stupně vytknout
chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně
dopustil, může poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně,
na to, že některé významné skutečnosti opomenul zhodnotit. Není však oprávněn
dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým konkrétní závěrům má dospět
při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění
má učinit.
Ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. se dotýká také skutečností subjektivní povahy,
významných pro právní závěr o zavinění: odvolací soud proto nemůže sám ve věci
rozhodnout rozsudkem ani na podkladě svých vlastních skutkových zjištění,
týkajících se těchto skutečností, pokud se jeho skutkové závěry odlišují od
skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně (srovnej též rozhodnutí
60/1972 – V. Sb. rozh. trest.)
V přezkoumávané trestní věci Krajský soud v Ostravě nahradil ve skutečnosti
zjištění Okresního soudu v Opavě, že se obviněný M. M. dopustil úmyslného
trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zák. (aniž by okresní soud ve smyslu § 125 tr. ř. odůvodnil také úmysl
obviněného), svým zásadně odlišným závěrem, že obviněný M. M. se dopustil
nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.,
když jednal ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. Rovněž je nezbytné upozornit také
na to, že tyto úvahy krajského soudu našly odraz v popisu skutkového děje, kde
v popisu skutku v rozsudku krajského soudu oproti popisu skutku v rozsudku
soudu okresního úmysl obviněného spočívající v tom, že do poškozeného strčil,
byl vypuštěn a nahrazen zjištěním krajského soudu, že při vzájemném napadání
upadli obviněný s poškozeným na zem, a přitom došlo k výše popsanému zranění
poškozeného. Z výše uvedeného je rovněž nepochybné, že odvolací soud
nerozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního
stupně, a nebyly tedy dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 259 odst. 3 tr.
ř. krajským soudem. Tímto svým rozhodnutím porušil tedy Krajský soud v Ostravě
zákon, byť výhradně v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
Procesní pochybení soudu prvního stupně spočívá zejména v tom, že tento zcela
přehlédl skutečnosti, které vyplývaly z výpovědi obviněného, a způsobem
odpovídajícím ustanovení § 125 tr. ř. se nevypořádal se skutečnostmi, které
vyplývaly z některých důkazů shromážděných jak v přípravném řízení, tak u
hlavního líčení.
V souvislosti s výpovědí obviněného je nutno uvést, že tento od počátku
upozorňoval na to, že ještě před tím, než došlo k fyzickému konfliktu s
poškozeným si povšiml, že poškozený kulhá. Manželka poškozeného, poškozený a
manželé M. sice uvedli, že ničeho takového si na poškozeném nepovšimli či přímo
uvedli, že neměl před konfliktem s obviněným žádné poranění. Ve vztahu k
výpovědi obviněného však již nebylo reagováno na to, že poškozený měl kulhat
již dne 22. 4. 2000 v odpoledních hodinách, což měla podle výpovědi obviněného
potvrdit jeho dcera L. a Š. H. z O. Tyto svědkyně však vyslechnuty nebyly.
V souvislosti s výše uvedeným nedostatkem je třeba odkázat opětovně na znění §
125 tr. ř., podle kterého mj. musí být z odůvodnění rozsudku patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z předmětného rozsudku
okresního soudu není zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané a o které
důkazy svá skutková ujištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení
provedených důkazů. Tyto nedostatky jsou zřejmé zejména k situaci, která
předcházela konfliktu mezi poškozeným a obviněným, průběhu vlastního konfliktu,
ale nelze přehlédnout ani jisté rozpory v množství požitého alkoholu
poškozeným, jak vyplývá z jednotlivých výpovědí. Zde Nejvyšší soud pouze
okrajově poukazuje na to, že zatímco se poškozený ve své výpovědi zmiňuje o
tom, že jejich pes byl po celou dobu na pozemku pana M. a tohoto viděl, svědek
M. uváděl, že pes někam odběhl a štěkot se ozýval z místa kam nebylo vidět a
teprve po chvíli se tam šel poškozený podívat. Další skutečností, na kterou je
nutno upozornit, je lékařská zpráva (č. l. 35), podle které mělo dojít ke
zranění poškozeného tak, že při házení kameny obviněným po psovi poškozeného
těmto poškozený uhýbal a zvrátil si nohu. Procesní pochybení soudu prvního
stupně spočívá tedy v provádění a hodnocení důkazů, neboť z jeho rozsudku není
patrno, jakým způsobem se vypořádal z výše uvedenými skutečnostmi, což se ve
svých důsledcích mohlo projevit v neprospěch obviněného M. M.
Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministrem
spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.
porušení zákona v podobě specifikované ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 269
odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000,
sp. zn. 4 To 546/2000, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 18.
10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Opavě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení se bude muset okresní soud zabývat nedostatky a nejasnostmi
důkazního řízení, na které poukazuje nejen stížnost pro porušení zákona, ale
zejména těmi, na které poukazuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V dalším
řízení bude třeba dokazování doplnit o důkazy zmíněné ve výpovědi obviněného,
event. zopakovat některé výslechy svědků ke světelným podmínkám, tomu co
skutečně viděli, příp. vypracovat znalecký posudek k možnému mechanismu vzniku
zranění poškozeného.
Důkazy doposud ve věci provedené, nové důkazy opatřené v dalším řízení v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. provedené v hlavním líčení, i případně
důkazy v hlavním líčení provedené opakovaně, bude muset okresní soud důsledně
zhodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu, ve všech jejich vzájemných
souvislostech tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a poté ve věci
znovu rozhodnout.
Ke konkrétnímu způsobu hodnocení jednotlivých důkazů i hodnocení důkazů jako
celku a ke konkrétní podobě nového meritorního rozhodnutí nesmí samozřejmě ani
Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací udělovat okresnímu soudu jakékoliv
závazné pokyny.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není podle § 266 odst. 7 tr. ř.
stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann