7 Tz 145/99 - I.
U S N E S E N Í
Předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky rozhodl dne 8. listopadu 2000 ve věci obviněného T. N. T., o výši odměny a nákladech hotových výdajů ustanoveného obhájce t a k t o :
Podle § 151 odst. 3 tr. ř. per analogiam, určuji JUDr. Z. D., odměnu a náhradu hotových výdajů podle vyhlášky MS ČR č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb. takto :
1) Za převzetí a přípravu obhajoby 1 500,- Kč
2) Za studium spisu 1 500,- Kč
3) Za účast na veřejném zasedání dne 5. 10. 2000 1 500,- Kč
4 500,- Kč
Snížení o 10% (§ 15a vyhl.) - 450,- Kč
Odměna 4 050,- Kč
Náhrada hotových výdajů paušální sazbou
3 x 75 Kč 225,- Kč
C e l k e m 4 275,- Kč
JUDr. Z. D. byl opatřením předsedy senátu ze dne 22. září 2000 ustanoven obhájcem obviněného T. N. T. pro řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného podal ministr spravedlnosti. Obviněný byl stíhán pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a v řízení musel být zastoupen obhájcem z důvodů § 36a odst. 2 písm. b) tr. ř.
Po skončení řízení o stížnosti pro porušení zákona uplatnil obhájce nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů na poskytnutou právní službu.
Předseda senátu přezkoumal předložené vyúčtování a zjistil, že odměna i náhrada hotových výdajů jsou účtovány správně, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Přiznanou částku účtárna Nejvyššího soudu proplatí na účet advokáta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 8. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman
Ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady rozsudku zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí nebo je-li uložený trest nepřiměřený. Jestliže je vadná jen část rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části. Zruší-li jen zčásti výrok o vině, zruší zároveň celý výrok o trestu, jakož i všechny další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje tyto orgány povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Provedené důkazy jsou orgány činné v trestním řízení povinny podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, jenž musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito ustanoveními se soudy obou stupňů dostatečně důsledně neřídily, když nalézací soud neprovedl všechny nezbytné důkazy a provedené důkazy i v důsledku tohoto pochybení nemohl řádně vyhodnotit. Soud odvolací pak nedostál do všech důsledků své přezkumné povinnosti.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti, že v projednávané věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, a to důkazy, které mohou mít klíčový význam pro rozhodnutí o vině obviněného a o případné právní kvalifikaci jeho jednání. Skutečnému stavu odpovídá námitka ministra spravedlnosti, podle které v trestním spisem není založen jediný listinný důkaz, který by prokazoval komu a na jakou dobu poškozená pronajímala prodejní místo, ohledně kterého vznikl spor, a je nepochybné, že taková evidence vedená být musela. Především z této evidence lze usuzovat na věrohodnost výpovědi poškozené i výpovědi obviněného. Ověřila by tvrzení poškozené, podle kterého toto prodejní místo měla v nájmu nezjištěná prodejkyně, která ho jenom dočasně neužívala vzhledem ke svému onemocnění. Rovněž lze z těchto listin zjistit, zda této prodejkyni bylo opět místo pronajmuto nebo zda je pravdivé tvrzení obviněného podle něhož mělo být toto místo pronajato jinému Vietnamci, a to za úplatu. Dosavadním dokazováním nebylo objektivně zjištěno rovněž to, od kdy obviněný inkriminované místo měl v pronájmu. Zda to skutečně bylo od počátku roku 1997 nebo zda, jak uvádí poškozená, pouze přechodně v měsících březen až květen 1997. I tento fakt lze zjistit z příslušné evidence a může ověřit věrohodnost či nevěrohodnost jedné z výpovědí.
Zřejmě by bylo na místě zjistit i onu údajnou onemocnělou prodejkyni z inkriminovaného místa a k věci ji vyslechnout, zejména v tom smyslu, zda skutečně toto místo opustila pouze na přechodnou dobu z důvodu nemoci a zda od června opět měla toto místo v pronájmu, resp. chtěla si ho pronajmout.
Stížnost pro porušení zákona poukazuje i na rozpory ve výpovědích poškozené a její sekretářky M. N. na jedné straně a F. U. na straně druhé. I tyto rozpory by bylo třeba v dalším řízení odstranit nebo se alespoň o to pokusit. Rovněž evidentní jsou rozpory ve výpovědích policistů zakročujících na žádost poškozené na místě proti obviněnému. Jejich výpovědi, pokud jde o to co měli na místě zjistit a pokud jde o reakce a postoje zúčastněných osob, zejména obviněného a poškozené, se skutečně diametrálně liší. Rovněž je třeba zdůraznit, že pokud by se jednotlivé rozpory nepovedlo odstranit, je na místě postupovat podle zásady „in dubio pro reo\".
Pokud jde o provedení dalších potřebných důkazů naznačených ve stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud odkazuje právě na tuto stížnost.
Bez opatření příslušných listinných důkazů, výslechu dalších výše naznačených svědků a odstranění rozporů ve svědeckých výpovědích není možno ve věci správně zjistit skutkový stav a spravedlivě v souladu se zákonem rozhodnout.
Nejvyšší soud považuje za vhodné učinit ještě poznámku k eventuelní právní kvalifikaci jednání. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu není dosud provedeným dokazováním jednoznačně zjištěno, že by jednání obviněného, i kdyby k němu došlo tak, jak je popsáno v rozsudku, bylo vedeno úmyslem donutit poškozenou aby něco konala, opomenula nebo strpěla. Z toho, co bylo dosud zjištěno, spíš plyne, že pokud k události došlo, šlo zřejmě o emotivní výbuch a vyjádření, alespoň jak je zachyceno v příslušných důkazech, podle nichž měl obviněný prohlásit na adresu poškozené, že pokud chce ona zabít jeho, tak on tedy zabije ji, které mělo být doprovázeno zabodnutím nože do faktur, spíš svědčí pro eventuelní naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák, než pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 235 tr. zák. To všechno může samozřejmě platit pouze za podmínky, že takové jednání bude důkazy vůbec prokázáno.
Na základě všech těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 1998, sp. zn. 3 To 204/98, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 1998, sp. zn. 5 T 147/97, a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného T. N. T. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. a v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 1998, sp. zn. 5 T 147/97, zrušil a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože po zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, jež mu předcházelo, je třeba učinit rozhodnutí nové, jakož i s ohledem na rozsah dokazování, které je třeba ve věci provést a jenž evidentně přesahuje možnosti dovolacího řízení, Nejvyšší soud věc přikázal nalézacímu soudu, tj. Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 5. října 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman