7 Tz 147/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2000 stížnost
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v
neprospěch obviněného D. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 To 484/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 1 T
211/99, byl obviněný D. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy
podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „od září 1997 do 1.
3. 1999, kdy mu bylo sděleno obvinění, jako otec nezl. D. V., na kterého byl
povinen dle rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 10. 1996, č.
j. 11 C 180/96-14, přispívat výživným v částce 1.000,- Kč měsíčně, vždy do
patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky dítěte, tuto svoji povinnost
úmyslně neplnil, výživné vůbec neplatil a tak zůstal dlužen 18.000,- Kč k rukám
matky dítěte O. V.,". Za shora uvedené jednání byl obviněnému podle § 213
odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 58
odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí
svobody podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v trvání dvou roků.
Dále bylo podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uloženo omezení spočívající v
povinnosti zaplatit do tří měsíců od právní moci rozhodnutí dlužné výživné ve
výši 18.000,- Kč a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné.
Obviněný podal proti rozsudku odvolání, o kterém rozhodoval ve veřejném
zasedání dne 4. 1. 2000 Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. 13 To 484/99.
Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst.
1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým bylo podle § 59 odst. 2 tr.
zák. obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti zaplatit do tří měsíců
od právní moci rozsudku dlužné výživné ve výši 18.000,- Kč a řádně a včas
platit ve zkušební době běžné výživné. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal
dne 13. 6. 2000 ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro
porušení zákona v neprospěch obviněného D. V. Ministr spravedlnosti vytýká
soudu druhého stupně, že se důsledně neřídil zněním ustanovení § 254 odst. 1 a
§ 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a v návaznosti na shora uvedená
ustanovení tr. řádu pak ustanoveními § 59 odst. 2 a § 26 odst. 3, 4 tr. zák.,
což vedlo odvolací soud k nesprávným závěrům, která odvolací soud vyjádřil ve
svém usnesení, které z důvodů shora uvedené nesprávné aplikace uvedených
ustanovení bylo nutno napadnout stížností pro porušení zákona. V podané
stížnosti pro porušení zákona poukazuje ministr spravedlnosti dále na to, že
nalézací soud provedl dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a
provedené důkazy hodnotil v souladu se zákonnými hledisky uvedenými v § 2 odst.
6 tr. ř. Své úvahy o vině i trestu náležitě a v souladu s § 125 tr. ř. vyjádřil
v písemném odůvodnění svého rozsudku. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že
k pochybení ze strany nalézacího soudu nedošlo ani při ukládání trestu, který
dle ministra spravedlnosti plně odpovídá znění § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr.
zák. Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona vyjádřil svůj
názor, že uložením přiměřených povinností obviněnému mělo dojít především k
posílení práv nezl. syna obviněného, vůči kterému obviněný neplnil svoji
zákonnou vyživovací povinnost.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 258 odst. 1 písm. e), odst.
2 tr. ř. a § 59 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k § 26 odst. 3, 4 tr. zák., a to ve
prospěch obviněného D. V. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a zrušil i všechna rozhodnutí na toto
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v
intencích ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného
rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, byť byla stížnost pro
porušení zákona ministrem spravedlnosti podána pouze do výroku o trestu podle §
266 odst. 2 tr. ř. Na základě níže uvedených skutečností dospěl k těmto závěrům.
Shora již bylo uvedeno, že stížnost pro porušení zákona byla podána pouze do
výroku o trestu, jímž nebyla obviněnému uložena podle § 59 odst. 2 tr. zák.
povinnost zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku dlužné výživné ve výši
18.000,- Kč a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné. Nejvyšší
soud, který v souladu se zásadou vyjádřenou v § 267 odst. 1 tr. ř. musel
přezkoumat všechny výroky napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu
předcházelo dospěl k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí provedl ve věci
obviněného D. V. dokazování v rozsahu vymezeném v § 2 odst. 5 tr. ř., tj.
zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Důkazy, shromážděné již v přípravném
řízení zákonu odpovídajícím způsobem, hodnotil v souladu s ustanovením § 2
odst. 6 tr. ř., podle kterého, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V odůvodnění svého rozsudku se
způsobem vyjádřeným § 125 tr. ř. vypořádal se skutečnostmi, které vzal za
prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
Nejvyšší soud neshledal v otázce viny obviněného D. V. pochybení. Toto
pochybení nebylo shledáno ani soudem odvolacím. Proti výroku o vinně nebyla
podána ani stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud považuje rovněž za správné závěry nalézacího soudu v otázce
trestu, který byl obviněnému uložen a způsobu jeho výkonu, stejně jako uložení
přiměřených povinností směřujících k tomu, aby ve zkušební době vedl řádný
život. Při ukládání trestu vycházel nalézací soud z ustanovení § 23 odst. 1 a §
31 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému zákonu odpovídající trest odnětí
svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon obviněnému podle § 58 odst. 1 písm.
a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou
roků. V souladu se zákonem byla shledána také přiměřená povinnost uložená
obviněnému podle § 59 odst. 2 tr. zák. spočívající v povinnosti obviněného do
tří měsíců od právní moci rozhodnutí uhradit dlužné výživné ve výši 18.000,- Kč
a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné.
Nalézací soud i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že s ohledem k osobě
obviněného bude účelu trestu dosaženo uložením trestu odnětí svobody, jehož
výkon byl podmíněně odložen. Již z podstaty trestu odnětí svobody podmíněně
odloženého je patrno, že účelem tohoto druhu trestu je výchovně působit na
obviněného, a v době podmíněného dosouzení u něj prohloubit pozitivní rysy
jeho chování a vést jej k dodržování nejen ustanovení tr. zákona, ale i širších
norem společenského života.
Podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu podat stížnost pro
porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni
nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo jestliže uložený
druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Nejvyšší soud se nemohl z důvodů níže rozvedených ztotožnit se závěry, ke
kterým v souvislosti s aplikací § 59 odst. 2 tr. zák. dospěl Krajský soud v
Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 To 484/99. Předně
je třeba uvést, že podle § 59 odst. 2 tr. zák. může soud podmíněně odsouzenému
uložit přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla
mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem
způsobil. Z výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že pro uložení přiměřených
povinností není obligatorní podmínkou spáchání majetkového trestného činu jak
dovozuje odvolací soud, ale skutečnost, vést pachatele trestného činu k tomu,
aby vedl řádný život. Podle § 26 odst. 3 tr. zák. pachateli, od jehož
potrestání bylo podmíněně upuštěno, může soud uložit přiměřená omezení a
přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu má
též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Okruh přiměřených omezení anebo povinností je uveden v § 26 odst. 4 tr. zák.
pouze demonstrativně. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložení přiměřených omezení a
přiměřených povinností má směřovat k tomu, aby obviněný vedl ve zkušební době
řádný život a jejich splnění je také předpokladem pro vyslovení, že se
obviněný ve zkušební době osvědčil. Obviněný byl uznán vinným trestným činem
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a uložení přiměřených
povinností u tohoto trestného činu, který obviněný spáchal úmyslně, má vést
obviněného k tomu, aby v době podmíněného odsouzení plnil vyživovací povinnost
řádně, tj. v částce soudem stanovené a včas, tj. v termínu, který mu byl soudem
určen. Uložení obviněnému povinnosti řádně a včas v době podmíněného odsouzení
platit výživné pro nezl. syna D. má mít výchovný vliv, směřující k tomu, aby v
uvedené době byla u obviněného vytvořena náležitá vazba do budoucna (po
uplynutí doby podmíněného odsouzení), platit řádně a včas běžné výživné. Bez
uložení povinnosti obviněnému zaplatit dlužné výživné, by samotné uložení
trestu odnětí svobody podmíněně odloženého nemuselo mít patřičný výchovný
vliv, jak dovodil nalézací soud.
Nejvyšší soud poukazuje na výše uvedené ustanovení tr. ř. (§ 266 odst. 2 tr.
ř.), které je rozhodné pro posouzení, zda napadeným usnesením odvolacího soudu
byl porušen zákon ve výroku o trestu. Nejvyšší soud poukazuje na své úvahy,
které jej vedly k tomu, že se ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl nalézací
soud. Rovněž rozvedl, které skutečnosti považuje v rozhodnutí odvolacího soudu
za nesprávné. Nesprávnými však Nejvyšší soud shledal pouze závěry odvolacího
soudu v otázce neuložení přiměřených povinností podle § 59 odst. 2 tr. zák.
tak, jak správně učinil soud nalézací, nikoli však závěry v otázce viny.
Uložení přiměřených povinností podle § 59 odst. 2 tr. zák., jak o nich bylo
rozhodnuto soudem prvního stupně, směřovalo zejména k posílení práv nezletilého
syna D., vůči kterému má obviněný zákonnou vyživovací povinnost, kterou si však
řádně neplnil, tudíž nemohl ani vést řádný život. Neuložením těchto povinností
odvolacím soudem však nedochází k zásahu do podstaty trestu, který byl
obviněnému uložen ani do způsobu jeho výkonu, a proto nelze připustit názor, že
neuložení přiměřených povinností podle § 59 odst. 2 tr. zák., spočívajících v
povinnosti zaplatit dlužné výživné do tří měsíců od právní moci rozsudku a
řádně plnit vyživovací povinnosti ve zkušební době je ve zřejmém nepoměru ke
stupni nebezpečnosti činu pro společnost, poměrům pachatele, event. že by tento
druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu jak má na mysli § 266 odst.
2 tr. ř., a to i s přihlédnutím k níže uvedeným skutečnostem.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že pokud nebylo možno s ohledem na znění § 266
odst. 2 tr. ř. vyslovit porušení zákona v části neuložení obviněnému
přiměřených povinností, jak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým
usnesením ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 To 484/99, oproti rozsudku Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 1 T 211/99, bude třeba v
případě obviněného D. V. se velmi pečlivě zabývat při rozhodování o tom, zda
se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil tím, zda v době podmíněného
odsouzení vedl řádný život, jak předpokládá ustanovení § 60 odst. 1 tr. zák.
Při úvaze, zda obviněný vedl ve zkušební době řádný život se nemůže soud omezit
na pouhé zjištění, zda v době podmíněného odsouzení nespáchal obviněný trestný
čin, ale je třeba zkoumat i postoj obviněného k zákonné vyživovací povinnosti
vůči nezl. D., event. dalším nezletilým dětem, dále i reakce a snahy obviněného
zaplatit dlužné výživné dobrovolně, případně jeho postoj k event. nařízenému
výkonu rozhodnutí. Posouzení těchto, ale i dalších otázek, bude podstatné pro
závěr, zda podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a stane se
podkladem pro soud, který bude rozhodovat po uplynutí, či ještě v průběhu běhu
zkušební doby o tom, zda se obviněný v době podmíněného odsouzení osvědčil, či
nikoli.
Z důvodů shora uvedený rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je patrno z výroku tohoto
usnesení, tj. stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§
266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann