7 Tz 150/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 10. 7. 2001 v senátě složeném
z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr.
Františka Púryho stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti
ve prospěch obviněných R. B., a P. F., v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/97 a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr.
ř., § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 10 To 82/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 235
odst. 2 písm. b) tr. zák. a dále v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu
k ustanovení § 235 odst. 3 tr. zák. v neprospěch obviněných R. B. a P. F.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněných R. B. a P.
F. a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 3 T 1/97, ve
výroku, jímž byli obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými pokusem trestného činu
vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3
tr. zák., ve výroku o uložení trestu obviněným R. B. a P. F. a ve výroku o
uložení ochranného opatření zabrání věci obviněnému R. B. se z r u š u j í .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Plzni se p ř i k a z u j e , aby věc obviněných R. B. a P. F.
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 3 T 1/97, byli
obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle § 8
odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., jehož se
podle zjištění Krajského soudu v Plzni dopustili jako spolupachatelé podle § 9
odst. 2 tr. zák. tím, že společně se spoluobviněnými L. G., J. P. a J. B. v
době od poloviny května 1994 do 1. 7. 1994 v bydlišti R. A. a na jiných místech
pod pohrůžkami použití násilí, vyhrožováním kompromitací a posléze i výhružkami
fyzickou likvidací R. A. a jeho rodinnných příslušníků vymáhali na R. A.
zaplacení částky 6 766 856 Kč, kterou R. A. podle směnky ze dne 26. 6. 1993 měl
dlužit L. G., přičemž R. A. byl takto donucen k vyplacení částky 3 000 000 Kč,
ke kterému došlo dne 1. 7. 1994 v KB v P., kde byli při předání peněz zadrženi
Policií ČR. Za to byl obviněný R. B. odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr.
zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení a nošení střelné
zbraně a práce ve vymáhací, detektivní či bezpečnostní službě na šest let.
Zároveň bylo obviněnému R. B. podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. uloženo
zabrání věci, a to dvou dýmovniček DA 25 - čv jpw 1984. Obviněný P. F. byl
odsouzen podle § 235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a
podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu
držení a nošení střelné zbraně a práce ve vymáhací, detektivní či bezpečnostní
službě na čtyři roky.
Obvinění R. B. a P. F. byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni dále uznáni
vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák.,
jehož se podle zjištění Krajského soudu v Plzni dopustili tím, že společně se
spoluobviněnými L. G. a J. P. dne 1. 7. 1994 v P., fyzicky napadli příslušníka
Policie ČR A. R., kterému zasadili několik úderů pěstí do hrudníku, břicha a
hlavy, povalili jej na zem, násilím mu odebrali tašku zvanou ledvinku, v níž
měl uloženou služební zbraň, a poté jej odvezli proti jeho vůli osobním
automobilem, který řídil obviněný L. G., do kanceláří jeho firmy v P., kde ho
násilím drželi, vyslýchali a provedli u něho osobní prohlídku, přičemž obviněný
L. G. ho při vyslýchání ohrožoval pistolí. Za tento trestný čin Krajský soud v
Plzni rozhodl neuložit obviněným trest vzhledem k ustanovení čl. I písm. a)
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.).
Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni rozhodnuto též ohledně
obviněných L. G., Jiřího Poděbradského a Jana Blažka.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění R. B. a P. F. odvolání.
Odvolání podali také obvinění L. G., J. P. a Jan Blažek. O odvoláních rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 10 To 82/99. Vrchní
soud v Praze zamítl odvolání obviněných R. B. a P. F. podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o vině pokusem trestného
činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b),
odst. 3 tr. zák. a ve výroku o uložení trestů Vrchní soud v Praze zrušil
ohledně obviněných L. G., Jiřího Poděbradského a Jana Blažka a podle § 226
písm. c) tr. ř. zprostil tyto obviněné obžaloby.
Ministr spravedlnosti podal dne 15. 6. 2001 ve prospěch obviněných R. B. a P.
F. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s tím, že
tento soud nesprávně zamítl jejich odvolání. Ministr spravedlnosti namítl, že
jednání obviněných bylo vadně posouzeno podle § 235 odst. 3 tr. zák. Podle
ministra spravedlnosti jednání obviněných nesměřovalo ke způsobení škody
velkého rozsahu ve smyslu citovaného ustanovení. Ministr spravedlnosti poukázal
na to, že obvinění vymáhali na poškozeném dluh z titulu splatné směnky, která
zněla na 6 766 856 Kč a o jejíž pravosti zjevně neměli důvod pochybovat.
Ministr spravedlnosti dále uvedl, že obvinění nepožadovali zaplacení vyšší
částky, než jaká byla uvedena na směnce, a že pokud požadovali peníze, šlo o
plnění téhož druhu, na jaké zněla směnka. V závěru stížnosti pro porušení
zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že ve
vytýkaném směru byl porušen zákon v neprospěch obviněných R. B. a P. F., aby
ohledně těchto obviněných zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a
vadnou část rozsudku Krajského soudu v Plzni, aby zrušil také další obsahově
navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 270 tr. ř., míněno patrně
podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě stížnosti
pro porušení zákona správnost výroku napadeného rozsudku, pokud se týká
obviněných R. B. a P. F., jakož i řízení, jež této části napadeného rozsudku
předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
V rozsudku Krajského soudu v Plzni obstojí jen výrok, jímž byli obvinění R. B.
a P. F. uznáni vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle § 231
odst. 1 tr. zák., a výrok, jímž bylo vysloveno, že za tento trestný čin se jim
neukládá trest. V uvedeném ohledu je rozsudek Krajského soudu v Plzni založen
na úplných a správných skutkových zjištěních, která mají potřebnou oporu ve
výsledcích provedeného dokazování, a na odpovídajícím právním posouzení věci. K
výroku, že obviněným se neukládá trest, lze jen poznamenat, že měl být učiněn s
odkazem na ustanovení § 227 tr. ř. Tato neúplnost v citaci zákonných
ustanovení, podle kterých bylo rozhodnuto, však nic nemění na věcné správnosti
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Vrchní soud v Praze proto nijak neporušil
zákon, pokud ponechal tuto část rozsudku Krajského soudu v Plzni beze změny.
Skutková zjištění, která Krajský soud v Plzni uvedl ve výroku o vině obviněných
R. B. a P. F. pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 235
odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., jsou sama o sobě správná, avšak
jen ve vztahu k naplnění znaků trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. V tomto směru Krajský soud v Plzni provedl všechny reálně dostupné důkazy,
které byly nutné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Důkazy zhodnotil
logickým, přesvědčivým, dostatečně konkrétním a přiměřeně zdůvodněným způsobem,
jemuž z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout. Krajský soud
v Plzni v rámci hodnocení důkazů zaznamenal i rozpory, které vyvstaly mezi
jednotlivými důkazy či skupinami důkazů, zejména mezi výpověďmi obviněných R.
B. a P. F. na straně jedné a výpověďmi svědka R. A. a jeho rodinných
příslušníků, resp. dalších osob z jeho okruhu na straně druhé, a překlenul tyto
rozpory takovými hodnotícími úvahami, které jsou slučitelné se zásadou volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud zaznamenal, že podstatné výhrady obviněných proti postupu
Krajského soudu v Plzni se týkaly způsobu, jímž tento soud provedl důkaz
výpovědí svědka Bohumíra Beneše. Krajský soud v Plzni po marných pokusech
doručit svědku předvolání k hlavnímu líčení považoval tohoto svědka za
nezvěstného a protokol o jeho výslechu z přípravného řízení přečetl podle § 211
odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění a jejich obhájci tudíž neměli možnost klást
tomuto usvědčujícímu svědku otázky. Nejvyšší soud to však nepovažuje za tak
podstatnou vadu, aby tím byla zpochybněna správnost skutkových zjištění, která
Krajský soud v Plzni učinil. Významné je to, že nešlo o jediný či osamocený
důkaz, ale jen o část širšího okruhu dalších důkazů, které pokud měly povahu
výpovědí svědků, byly v průběhu hlavního líčení podrobeny takové kontrole ze
strany obhajoby, která spočívala v možnosti klást svědkům otázky. I když šlo o
velmi důležitého usvědčujícího svědka, nebyl to jediný svědek.
Ve věci obviněných R. B. a P. F. Vrchní soud v Praze nevyvodil potřebné závěry
ze změny, kterou oproti rozsudku Krajského soudu v Plzni provedl tím, že po
zrušení rozsudku ve výroku o vině obviněných L. G., Jiřího Poděbradského a Jana
Blažka pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 235 odst.
1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zprostil tyto obviněné obžaloby podle §
226 písm. c) tr. ř., tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchali tito
obvinění. Logickým důsledkem této změny bylo to, že odpadl podklad pro závěr,
že obvinění R. B. a P. F. spáchali čin nejméně se dvěma osobami ve smyslu § 235
odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud byli obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými i
podle § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák., stalo se tak na podkladě zjištění, že
jednali společně se spoluobviněnými L. G., J. P. a J. B. Toto zjištění ale
logicky nemůže obstát za situace, kdy spoluobvinění L. G., J. P. a J. B. byli
zproštěni obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchali též oni.
Krajský soud v Plzni rozhodl o vině obviněných R. B. a P. F. pokusem trestného
činu vydírání kvalifikovaného též podle § 235 odst. 3 tr. zák. v situaci, kdy
neučinil žádná zjištění o skutečných okolnostech, za nichž došlo k předání
částky 3 000 000 Kč ze strany poškozeného R. A. obviněným. Krajský soud v Plzni
se v této spojitosti omezil pouze na zjištění, že obvinění byli při předání
peněz zadrženi Policií ČR, avšak nijak se nezabýval povahou zásahu, při kterém
Policie ČR obviněné zadržela. Ve spise jsou totiž závažné indicie nasvědčující
tomu, že ta část posuzovaného skutku, která spočívala v předání částky 3 000
000 Kč, byla zinscenována Policí ČR a že jednání obviněných, pokud spočívalo v
pokusu převzít od poškozeného R. A. uvedenou částku, bylo vyprovokováno Policií
ČR. Významný je především úřední záznam Policie ČR - Správy západočeského
kraje, zásahové jednotky, který je založen na č. l. 16 spisového svazku I. V
úředním záznamu je popsán průběh zásahu Policie ČR při předávání peněz. Z
obsahu úředního záznamu lze usuzovat, že Policie ČR měla situaci při předávání
peněz od počátku a v celém rozsahu pod kontrolou, že zásah byl předem připraven
a že poškozený R. A. vůči obviněným vystupoval způsobem, který byl s Policí ČR
předem domluven. S tím korespondují ty části výpovědi poškozeného svědka R. A.,
v nichž popsal svůj kontakt se státním zástupcem a s Policií ČR při oznámení
trestného činu v tom smyslu, že je vydírán (č. l. 435 spisového svazku II), a
výslovně uvedl, že částka 3 000 000 Kč mu byla půjčena Policí ČR (č. l. 459
spisového svazku II). Je tu i logická návaznost výpovědi svědka B. B., který
potvrdil, že podle jeho poznatků byl poškozený R. A. ve vztahu k požadavkům
vyděračů zcela insolventní (č. l. 486 spisového svazku II), a zároveň uvedl, že
vydírání bylo oznámeno státnímu zástupci a že byl domluven další postup s
Policií ČR (č. l. 484 spisového svazku II), resp. že věc byla nahlášena Policii
ČR, s níž bylo také domluveno předání peněz (č. l. 476 spisového svazku II). Tuto část důkazů Krajský soud v Plzni žádným způsobem nehodnotil a nevyvodil z
ní žádná zjištění ohledně úlohy, kterou Policie ČR sehrála ve vztahu k té části
skutku, která spočívala v předání částky 3 000 000 Kč mezi poškozeným a
obviněnými. Přitom důsledné objasnění věci v naznačeném směru bylo velmi
významné pro další úvahy o tom, zda obviněné lze uznat vinnými i podle § 235
odst. 3 tr. zák. Pokud by se totiž potvrdilo, že tato část skutku byla
zinscenována či dokonce vyprovokována Policií ČR, bylo by to závažné zjištění,
které by muselo být pečlivě hodnoceno v rámci úvah o tom, zda je splněna
materiální podmínka pro posouzení věci s přihlédnutím k okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 tr. zák. ve znění účinném v době
spáchání skutku. Bez významu nebylo ani zjištění, v jakém stadiu předávání
částky 3 000 000 Kč Policie ČR zasáhla a zadržela obviněné. Ani v tomto směru
neučinil Krajský soud v Plzni jasné a konkrétní zjištění, které bylo významné
pro úvahy o tom, zda byl splněn materiální předpoklad pro použití přísnější
právní kvalifikace.
Krajský soud v Plzni se v podstatě vyhnul i zjištění, zda
obvinění vymáhali skutečný dluh nebo fingovaný dluh, který byl jen záminkou
vydírání, případně domnělý dluh, o jehož existenci byli důvodně přesvědčeni. Také toto zjištění bylo důležité pro přesvědčivé závěry o tom, zda je skutečně
splněn materiální předpoklad přísnější právní kvalifikace. V rámci úvah o tom,
zda byl splněn materiální předpoklad pro posouzení věci se zřetelem k okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby, měl Krajský soud v Plzni hodnotit také
své zjištění o tom, jakou formou se obvinění dopustili vyděračského jednání, a
to v tom smyslu, že nešlo o přímé násilí, nýbrž o pouhé verbální projevy,
jejichž obsahem byly výhrůžky. Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat závažnost
těchto výhrůžek a jejich vliv na poškozeného či jeho rodinné příslušníky, avšak
považuje za nutné, aby při stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu,
zvláště jde-li o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, byla
přiměřeně vzata v úvahu určitá hierarchie závažnosti jednotlivých forem
vyděračského jednání.
Jinak ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné vysvětlit, že nesdílí názor
uvedený ve stížnosti pro porušení zákona, že obvinění svým činem nezpůsobili
škodu, protože poškozeného přinutili k vyplacení částky 3 000 000 Kč z titulu
splatné směnky znějící na 6 766 856 Kč. Tento názor vychází z pojetí, že
hodnota plnění, ke kterému pachatel trestného činu vydírání přinutí
poškozeného, není škodou, jestliže poškozený jinak byl povinen plnění
poskytnout, resp. z druhé strany vzato, jestliže vymáhaný nárok na plnění, k
němuž byl poškozený přinucen, byl oprávněný. S tímto pojetím nelze souhlasit,
neboť v podstatě stírá rozdíl mezi takovým vymáháním nároků, které probíhá v
rámci právního řádu (typicky v postupu soudní žaloba - rozsudek, resp. platební
rozkaz či směnečný platební rozkaz - exekuce), a takovým vymáháním nároků,
které probíhá protiprávním způsobem (typicky vydíráním). Je-li zákonným znakem
trestného činu škoda, je tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v
případech, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo jinou
osobu určitá majetková hodnota za okolností, že pachatel či jiná osoba má proti
poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo
plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému
trestným činem odňato. Skutečnost, že obvinění trestným činem vydírání vymáhali
na poškozeném vyplacení peněz za situace, kdy vycházeli z toho, že poškozený je
povinen zaplatit formou peněžního plnění, sama o sobě neznamená, že částka, k
jejímuž vyplacení poškozeného přinutili, není škodou způsobenou trestným činem
vydírání. Tato částka škodou je, protože sféru jeho vlastnictví opustila proti
jeho vůli v důsledku trestného jednání obviněných. Pokud by obvinění
poškozenému peníze odcizili, dopustili by se trestného činu krádeže (§ 247 tr. zák.). Pokud by zpronevěřili peníze poškozeného, dopustili by se trestného činu
zpronevěry (§ 248 tr. zák.). Pokud by peníze na poškozeném vylákali podvodným
způsobem, dopustili by se trestného činu podvodu (§ 250 tr. zák.). Přitom
jestliže by ve všech těchto případech byla předmětem útoku částka 3 000 000 Kč,
šlo by po formální stránce o způsobení škody velkého rozsahu. Na stejných
zásadách je založeno i posuzování trestného činu vydírání (§ 235 tr. zák.),
pokud vyděračské jednání mělo za následek to, že sféru vlastnictví poškozeného
opustily peníze. Jde-li o částku dosahující výše značné škody, je naplněn
formální znak trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. Jde-li o částku dosahující výše škody velkého rozsahu, je naplněn formální znak
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 3 tr. zák. Okolnost, že obvinění
přinutili poškozeného vyplatit 3 000 000 Kč za situace, kdy poškozený byl podle
splatné směnky povinen zaplatit 6 766 856 Kč, tedy sama o sobě neznamená, že po
formální stránce nebyl naplněn zákonný znak trestného činu vydírání podle § 235
odst. 3 tr. zák.
Druhová shoda obou plnění, to znamená, že v obou případech šlo
o peníze, nemá na toto posouzení žádný vliv a vyznívá naopak na podporu závěru,
že byla způsobena škoda, neboť ke změně vlastnictví peněz nedochází pouhým
vznikem nároku na peněžní plnění, byť by tento nárok byl oprávněný. Pouze pokud
by vydírání směřovalo k získání věci, která je ve vlastnictví pachatele, ale v
držení poškozeného (např. z důvodu výpůjčky podle § 659 a násl. obč. zák.), by
odnětí věci poškozenému neznamenalo způsobení škody na jeho majetku. Okolnost,
že obvinění vydíráním donutili poškozeného k vydání peněžní částky, kterou
dlužil podle splatné směnky, by mohla mít význam pouze pro posouzení
materiálního předpokladu přísnější právní kvalifikace ve smyslu § 88 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Plzni vykazuje porušení
zákona v neprospěch obviněných R. B. a P. F. jednak v ustanovení § 235 odst. 2
písm. b) tr. zák. a jednak v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k
ustanovení § 235 odst. 3 tr. zák. Druhé z uvedených porušení zákona spočívá
zejména v tom, že Krajský soud v Plzni neučinil žádná zjištění a nijak
nehodnotil důkazy, pokud jde o otázku, jaký byl skutečný podíl Policie ČR na
průběhu skutku. Rozsudek Vrchního soudu v Praze vykazuje porušení zákona v
neprospěch obviněných R. B. a P. F. v ustanovení § 256 tr. ř., podle něhož
zamítnout lze jen nedůvodné odvolání.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěná porušení zákona (§ 268 odst. 2 tr. ř.),
zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně obviněných R. B. a P.
F. a rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o vině těchto obviněných
pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 1, 2
písm. b), odst. 3 tr. zák., ve výroku o trestech uložených těmto obviněným a ve
výroku o uložení ochranného opatření obviněnému R. B., zrušil také další
obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením části obou rozsudků pozbyla
podkladu (§ 269 odst. 2 tr. ř.), a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc
obviněných R. B. a P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 270
odst. 1 tr. ř.).
Při novém projednání věci Krajský soud v Plzni odstraní vady a neúplnosti
vytknuté tímto rozsudkem Nejvyššího soudu a znovu o vině a trestu ohledně
obviněných R. B. a P. F. rozhodne.
V dalším řízení platí tzv. zákaz reformace in peius, což znamená, že nemůže
dojít ke změně původního rozhodnutí v neprospěch obviněných R. B. a P. F. (§
273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 7 Tz 150/2001
Datum rozhodnutí: 10.07.2001
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
7 Tz 150/2001-1
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2001 o
stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch
obviněného P. F., v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3
T 1/97, t a k t o :
Podle § 275 odst. 3 tr. ř. se obviněný P. F. nebere do vazby.
O d ů v o d n ě n í :
V řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 7.
2001, sp. zn. 7 Tz 150/2001, zrušil ohledně obviněného P. F. jednak rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 10 To 82/99, jednak rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 3 T 1/97, ve výroku o vině
pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák, § 235 odst. 1, odst.
2 písm. b), odst. 3 tr. zák a ve výroku o trestu. Zároveň přikázal Krajskému
soudu v Plzni, aby věc obviněného P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Obviněný P. F. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozhodnutími
zrušenými v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Proto bylo třeba podle §
275 odst. 3 tr. ř. rozhodnout o vazbě obviněného.
Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného P. F. není dán žádný z důvodů
vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný se
nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec