7 Tz 178/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 29. 8. 2001 v
senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra
Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem
spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné M. Ch., proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 10 T 45/93, a podle § 268
odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001,
sp. zn. 10 T 45/93,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněné M. Ch.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 10 T
45/93, byla JUDr. J. L., předsedkyně senátu tohoto soudu podle § 31 odst. 1 tr.
ř. z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. ř., vyloučena z vykonávání úkonů v
trestním řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T
45/93.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné stížnost pro porušení
zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu
k ustanovení § 3l odst. 1 tr. ř.
Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti
mimo jiné na to, že okolnost, pro kterou se soudkyně JUDr. J. L. vyloučila z
vykonávání úkonů v trestním řízení, její blízké přátelské vztahy k JUDr. M. H.,
soudci, který dříve ve věci obviněné M. Ch. rozhodoval, nelze pokládat za
překážku předpokládanou ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř., která by měla soudkyni
JUDr. J. L. bránit v projednání věci. Za důvod k vyloučení soudkyně JUDr. J.
L. nelze podle názoru ministra spravedlnosti považovat ani argumentaci
uvedenou v předmětném usnesení, kde bylo poukázáno na to, že tato soudkyně je
bývalou spolužačkou a známou svědků JUDr. R. H. a Š., a je také v blízkém
přátelském vztahu k JUDr. J. L. a JUDr. J. V., kteří v dané trestní věci
vykonávali úkony přípravného řízení a jsou rodinnými přáteli uvedené soudkyně.
Ministr spravedlnosti poukázal rovněž na to, že posledně jmenované osoby byly
činné pouze v počátcích trestního stíhání obviněné M. Ch., přičemž úkony, které
tehdy prováděly (rok 1992), nemohou pro svoji povahu ovlivnit JUDr. J. L. v
jejím rozhodování, a to i s ohledem na nepochybně profesionální přístup všech
shora uvedených osob, u nichž navíc není dán žádný zájem na výsledku trestního
řízení. Závěrem zdůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr
spravedlnosti konstatuje, že JUDr. H., JUDr. V. ani JUDr. L. již nejsou orgány
činnými v současné době v tomto trestním řízení, sami nemají žádný poměr k
projednávané trestní věci obviněné M. Ch., nepůsobí jako obhájci, zmocněnci či
zákonní zástupci v této věci, ani se jich rozhodování ve věci přímo nedotýká, a
pokud jde o JUDr. P. H. aj. Š., žádný z dokladů založených ve spise nesvědčí o
tom, že by měli jakýkoli zájem na výsledku trestního stíhání obviněné, proto
tedy podle názoru ministra spravedlnosti nejsou dány důvody pro vyloučení
soudce, které má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001 č. j. 10 T 45/93 - 6 100,
byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 31
odst. 1 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a
zároveň zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona
přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení,
jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen.
Předně musí Nejvyšší soud poukázat na tu skutečnost, že stížnost
pro porušení zákona byla podána v neprospěch obviněné M. Ch., avšak v jejím
odůvodnění nepoukazuje ministr spravedlnosti blíže na žádnou skutečnost, která
by konkretizovala toto tvrzení (tj., že zákon byl porušen ve prospěch
obviněné), když navíc ani v samotném petitu stížnosti pro porušení zákona
(uvedený shora) nespecifikuje, zda k porušení zákona mělo dojít ve prospěch či
v neprospěch obviněné M. Ch. Obviněná, která měla možnost se k podané stížnosti
pro porušení zákona vyjádřit, je toho názoru, že vzhledem ke všem skutečnostem
ze spisu plynoucích, nedošlo předmětným rozhodnutím Městského soudu v Praze k
porušení zákona v její prospěch, jak se mylně domnívá ministr spravedlnosti,
ale naopak, že zákon byl porušen v její neprospěch. Dále vyjádřila ke stížnosti
pro porušení zákona svůj názor na činnost nejen orgánů činných v trestním
řízení a osob zmíněných v předmětném usnesení, ale také svůj pohled na práci
ustanoveného obhájce.
V souvislosti s trestním stíháním obviněné M. Ch. je možno
poukázat z pohledu důležitého pro toto rozhodnutí pouze na to, že obviněná je
stíhána pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem
dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §
176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ve věci po podání obžaloby až
do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 17. 11. 1995, sp. zn. 5 To 93/95,
rozhodoval JUDr. M. H., předseda senátu Městského soudu v Praze, který byl
tímto rozhodnutím vrchního soudu vyloučen z dalšího vykonávání úkonů v trestní
věci obviněné M. Ch. Následně rozhodoval v trestní věci obviněné JUDr. H.,
avšak po rozhodnutí kárného senátu, který zbavil uvedeného soudce funkce
předsedy senátu, byla trestní věc obviněné M. Ch. přidělena dne 13. 4. 2001
k vyřízení senátu 42 T Městského soudu v Praze. Předsedkyně senátu 42 T JUDr.
J. L. dospěla „po prostudování spisu“ k závěru, že je podle § 30 odst. 1 tr.
ř. vyloučena z úkonů tohoto trestního řízení. V odůvodnění předmětného usnesení
bylo stručně poukázáno na to, že JUDr. J. L. má blízký přátelský vztah k
soudci JUDr. M. H., který byl již zmíněným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze
(17. 11. 1995, sp. zn. 5 To 93/95) vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení
v trestní věci obviněné M. Ch., na blízký přátelský vztah k JUDr. J. L. a JUDr.
J. V. a dále bylo konstatováno, že jmenovaná soudkyně je bývalou spolužačkou a
známou svědků JUDr. R. H. a Š. Žádnou další skutečnost, kterou by případně
JUDr. J. L. konkretizovala své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v
trestní věci obviněné M. Ch., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T
45/93, předmětné usnesení neobsahuje a uvedená soudkyně neuvedla.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní
orgán, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou
být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 10 T
45/93, jednoznačně vyplývá, že důvodem, pro který byla předsedkyně senátu JUDr.
J. L. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u
tohoto soudu pod výše uvedenou spisovou značkou, nebyl poměr této předsedkyně
senátu k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, ale jediný důvod pro její vyloučení
měl být poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, pro který by nemohla
nestranně rozhodovat.
Podle § 12 odst. 1 tr. ř. se orgány činnými v trestním řízení
rozumějí soud, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán.
V předmětném usnesení je poukázáno na blízký přátelský vztah
předsedkyně senátu JUDr. J. L. k JUDr. M. H., soudci, který původně ve věci
rozhodoval, JUDr. J. L. a JUDr. J. V., kteří v dané trestní věci vykonávali
úkony přípravného řízení a mají být rodinnými přáteli předsedkyně senátu.
Ve vztahu k výše uvedeným osobám je možno se ztotožnit s názorem,
který ve stížnosti pro porušení zákona vyslovil ministr spravedlnosti (viz
shora), když dále je nutno zdůraznit, že JUDr. M. H. sice trestní věci obviněné
M. Ch. předsedal, avšak senátem jemuž předsedal meritorně rozhodnuto nebylo.
Dále nelze přehlédnout ani to, jaké skutečnosti se staly důvodem pro vyloučení
uvedeného soudce Vrchním soudem v Praze a nelze v neposlední řadě nevzít v
úvahu ani tu skutečnost, že uvedená trestní věc nebyla Městskému soudu v Praze
odňata a přikázána jinému soudu. Vedle zmíněných skutečností je třeba při
výkladu významu „poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení“, které
umožňuje vyloučení orgánů činných v trestním řízení, vycházet z okolností, pro
které je možné vyloučení orgánu činných v trestním řízení např. „pro jejich
poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká“. Ve vztahu k možnému vyloučení
orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům se praxe postupně ustálila na tom, že pro poměr k projednávané věci
nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům
a zmocněncům bude vyloučen orgán v tomto odstavci uvedený, který je k uvedeným
osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. v úzce
přátelském anebo naopak nepřátelském vztahu.
Ze spisu Městského soudu v Praze je však nepochybné, že JUDr. M. H.
byl sice vyloučen z dalšího vykonávání úkonů v trestní věci obviněné M. Ch.,
avšak kolegiální vztahy JUDr. J. L., předsedkyně senátu a tohoto již
vyloučeného soudce, event. zdůvodněné jako vztahy přátelské, nemohou být
důvodem pro vyloučení této soudkyně, neboť pouze ta skutečnost, že JUDr. J. H.
jako její spolupracovník a blízký známý, který prováděl v uvedené věci některé
úkony trestního řízení a následně byl z rozhodování v této věci vyloučen,
nemůže být důvodem pro vyloučení jiného soudce, když zejména z výkladu
jednotlivých pojmů, pro které je vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. možné,
nelze dovodit, proč by uvedená soudkyně nemohla ve věci rozhodovat nestranně,
když zásada materiální pravdy, vyhledávací a volného hodnocení důkazů je pro
všechny orgány činné v trestním řízení zakotvena v ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. Ta skutečnost, že se soudce seznámil s některými právními otázkami věci
již předtím, než mu byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o
sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení - viz
rozhodnutí č. 49/95 Sb. rozh. trest.
Pokud jde o blízký přátelský vztah k JUDr. J. L. a JUDr. J. V.,
kteří jako státní zástupci rozhodovali v počátcích trestního stíhání obviněné
M. Ch., zde je možno uzavřít s odkazem na shora uvedené skutečnosti, že
vzhledem k době, kdy se tito měli podílet na úkonech prováděných v této trestní
věci, nelze blízké přátelské vztahy považovat za skutečnosti způsobilé ovlivnit
JUDr. J. L. v jejím rozhodování, tedy za skutečnosti odůvodňující aplikaci
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Dále je třeba uvést, že JUDr. R. H. aj. Š., kteří by event. byli
vyslechnuti jako svědci, nejsou osobami, jichž se úkony prováděné přímo
dotýkají a jejich poměr k předsedkyni senátu není takový, aby odůvodnil použití
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Ze skutečností výše uvedených je nepochybné, že předmětné usnesení
o vyloučení předsedkyně senátu JUDr. J. L. bylo vydáno v rozporu se zákonem,
neboť skutečnostmi, jimiž Městský soud v Praze charakterizoval vztah
předsedkyně senátu k výše uvedeným osobám, které vystupovaly ve věci v
postavení orgánů činných v trestním řízení, nebylo možné zdůvodnit její
vyloučení. Kolegiální vztahy, které vyplývají z toho, že jde o spolužáky ze
studií na právnické fakultě, a z výkonu funkce soudce, nemohou opodstatnit
vyloučení, byť by šlo o vztahy přátelské. Je nezbytnou součástí profesionality
soudce, aby byl schopen nestranně rozhodovat i ve věcech, v nichž vystupují
osoby, ke kterým má shora naznačený vztah. Pokud soudce na takovou
profesionalitu nemá, vyvstává otázka, zda je vůbec způsobilý k výkonu
soudcovské funkce. Sám pak musí zvážit další setrvání v této funkci, případně
je třeba, aby se jeho způsobilostí zabýval orgán příslušný k vyvolání řízení
podle zákona o kárné odpovědnosti soudců.
Skutečnosti, které Městský soud v Praze vzal za podklad svého
rozhodnutí o vyloučení předsedkyně senátu, stojí mimo rámec zákonných důvodů
vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. tak evidentně, že působí spíše jen
jako záminka k tomu, aby se předsedkyně senátu ve věci vyhnula meritornímu
rozhodování.
Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s názorem vysloveným ministrem
spravedlnosti, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněné. Lze sice
teoreticky připustit možnost formálního porušení zákona také v neprospěch
obviněné, avšak tento formální pohled (spočívající např. v tom, že tímto
usnesením vydaným v rozporu se zákonem došlo k průtahům v řízení) nemůže být
prioritním pro posouzení otázky, v jakém směru k porušení zákona došlo v tomto
konkrétním případě bez náležitého posouzení dalších skutečností.
Při posuzování otázky, zda byl zákon porušen ve prospěch či v
neprospěch obviněné, vycházel Nejvyšší soud z celkového postavení obviněné a
bral v úvahu i okolnosti, které nastaly po vydání předmětného usnesení a
provázely nástup jeho právní moci. Pokud by se napadené usnesení posuzovalo
samo o sobě jen ve vztahu k situaci, kdy bylo učiněno, šlo o porušení zákona,
které je z hlediska naznačené otázky indiferentní. Usnesení však nabylo právní
moci za okolností, které na straně obviněné mohou vzbuzovat důvodnou pochybnost
o korektnosti postupu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze. Předsedkyně
senátu doručila listinu, jejímž obsahem bylo ustanovení obhájce, advokátu,
který byl ustanoven obhájcem a státnímu zástupci s opisem usnesení o svém
vyloučení, a to osobně, aniž by bylo zřejmé, jak se oba současně ocitli u
Městského soudu v Praze mimo jakékoli jednání soudu v dané věci, a zároveň je
nechala ihned prohlásit, že se vzdávají práva stížnosti. Přitom je evidentní,
že pokud vztah mezi ustanoveným obhájcem a obviněnou vznikl doručením uvedeného
opatření při současném doručení napadeného usnesení, nebyl žádný časový prostor
k tomu, aby uvedený obhájce své vyjádření, že se vzdává práva stížnosti,
jakkoli projednal s obviněnou.
Jeho vyjádření pak vzbuzuje pochybnost, zda vůbec mohlo vyjadřovat
skutečnou vůli obviněné, resp. zda byl k takovému vyjádření za obviněnou
skutečně pověřen. Postup předsedkyně senátu působí dojmem nejasného způsobu,
jimž si zajistila přítomnost ustanoveného obhájce a státního zástupce za účelem
doručení napadeného usnesení. Nelze se rovněž nezmínit o tom, že o doručení
napadeného usnesení a o prohlášení ustanoveného obhájce a státního zástupce, že
se vzdávají práva stížnosti, pořídila jen tzv. úřední záznam, ačkoli ustanovení
§ 55 odst. 1 tr. ř. ukládá orgánům činným v trestním řízení sepsat při každém
úkonu nebo bezprostředně po něm protokol. Forma, kterou předsedkyně senátu
zvolila, pokud jde o zachycení provedeného doručení a následného vyjádření
ustanovené obhájce a státního zástupce, jen posiluje pochybnosti v tom smyslu,
že účelem celého postupu ze strany předsedkyně senátu bylo urychleně dosáhnout
právní moci usnesení bez toho, že by obviněná měla reálnou možnost sama nebo
alespoň po poradě zvážit případné podání opravného prostředku. Shora uvedený
postup předsedkyně senátu proto mohl být obviněnou chápán jako nekorektní a v
návaznosti na to mohl na straně obviněné vzbudit zájem, aby předsedkyně senátu
v její věci nadále nerozhodovala. Tento postoj obviněné ostatně prezentoval
její zvolený obhájce ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem.
Je-li otázka, zda byl zákon porušen ve prospěch či v neprospěch
obviněné, nazíraná z tohoto hlediska, je zřejmé, že zákon byl porušen ve
prospěch obviněné, protože napadené usnesení, jež je samo o sobě vadné, svou
právní mocí navodilo stav, který koresponduje s tím, co je v subjektivním zájmu
obviněné.
Nejvyšší soud nesdílí názor, který u veřejného zasedání prezentoval
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že totiž byl zákon porušen
ve prospěch obviněné, protože napadené usnesení je v rozporu s ústavně
garantovanou zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jestliže vadným rozhodnutím byla
vyloučena předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, ve vztahu ke které
obviněná má akceptovatelný důvod si přát, aby v její věci nerozhodovala, nelze
v rozhodnutí o vyloučení spatřovat porušení uvedené zásady. Porušení této
zásady nelze formalisticky dovozovat jen z toho, že rozhodnutí o vyloučení je
samo o sobě vadné, aniž by byl brán zřetel na to, zda je obviněnou také vnímáno
jako skutečný zásah do sféry jejích práv.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze postup soudkyně označit
za nestandardní a všechny výše uvedené skutečnosti vedly obviněnou k podání
stížnosti na postup soudkyně, což podle vyjádření obhajoby mělo vést ministra
spravedlnosti spíše k zahájení kárného řízení s uvedenou soudkyní, než k podání
stížnosti pro porušení zákona. Sám ministr spravedlnosti ve stížnosti pro
porušení zákona napadené rozhodnutí hodnotí jako nezákonné, svědící o snaze
JUDr. J. L. využít svých vztahů k bývalým spolužákům a kolegům na pracovišti k
tvrzení, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat, neboť je podjata.
Závěrem se lze rovněž ztotožnit s názorem vysloveným ministrem spravedlnosti,
že vztahy k bývalým spolužákům a kolegům na pracovišti, kteří pouze okrajově
působili v kauze, kterou dotyčný soudce nyní projednává, se v mnoha případech
stávají důvodem, pro neodůvodněná tvrzení těchto soudců (orgánů činných v
trestním řízení), že ve věci nemohou nestranně rozhodovat, neboť jsou právě z
tohoto důvodu podjati. Tato mnohdy nepodložená tvrzení, která jsou orgány
činnými v trestním řízení tvrzena, nemajíce oporu v ustanovení § 30 odst. 1 tr.
ř., jsou využívána ve snaze vyhnout se souzení komplikovaných či
zmedializovaných trestních věcí, přičemž je zcela opomíjeno ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a z něj plynoucí povinnosti pro orgány činné v trestním
řízení, a proto bude nutno pečlivě posuzovat jednotlivé postupy orgánů činných
v trestním řízení, které se vylučují z rozhodování výše uvedených věcí, a v
případě zjištění snah o zneužití výše uvedeného ustanovení bude nutno v
jednotlivých případech zvažovat, zda nejsou dány důvody pro zahájení kárných
řízení s příslušnými orgány činnými v trestním řízení, které by si tímto
způsobem upravovaly výběr méně náročných a nekomplikovaných věcí a řešení
složitých, komplikovaných a zmedializovaných by přenášely na ostatní - své
kolegy.
Vzhledem ke skutečnostem uvedeným shora vyslovil Nejvyšší soud
porušení zákona ve prospěch obviněné M. Ch., když se ztotožnil s názorem
vysloveným ministrem spravedlnosti, který stížnost pro porušení zákona podal v
neprospěch obviněné. Z výše uvedeného důvodu bylo ve smyslu § 268 odst. 2 tr.
ř. vysloveno porušení zákona v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. ve prospěch
obviněné M. Ch. Nejvyšší soud zvažoval, zda má postupovat poté, co vyslovil
porušení zákona, i podle ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř., jak navrhoval ministr
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. S ohledem na shora uvedená
zjištění nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zrušit napadené rozhodnutí, ale
preferoval institut právní moci a zájem na rychlosti konečného vyřízení případu
(§ 2 odst. 4 tr. ř.), a proto rozhodl Nejvyšší soud ve věci jen tzv.
akademickým výrokem, jímž Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. konstatoval
výše uvedené porušení zákona, aniž by bylo třeba činit jiné výroky.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann