Nejvyšší soud Usnesení trestní

7 Tz 181/2000

ze dne 2002-03-27
ECLI:CZ:NS:2002:7.TZ.181.2000.1

7 Tz 181/2000-1

U S N E S E N Í

Předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl dne 27. 3. 2002 v trestní věci obviněného J. K. pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., vedené u Policie České republiky – Obvodní úřadu vyšetřování Praha 2 pod ČVS OVV-844/99, o návrhu ustanoveného obhájce, aby bylo rozhodnuto o výši jeho odměny a náhradě hotových výdajů v řízení o stížnosti pro porušení zákona, t a k t o :

Podle § 151 odst. 3 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. náleží ustanovenému obhájci JUDr. M. P., advokátu, odměna ve výši 2 700 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 225 Kč, celkem 2 925 Kč.

JUDr. M.P., advokát, byl ustanoven podle § 39 odst. 1 tr. ř., § 275 odst. 2 tr. ř. dne 13. 9. 2000 obhájcem obviněného J. K. v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti pravomocnému usnesení vyšetřovatele Policie ČR – Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 ze dne 7. 2. 2000, ČVS OVV844/99. Tímto usnesením vyšetřovatel zastavil trestní stíhání obviněného pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 7 Tz 181/2000. Ihned po vyhlášení rozsudku, tj. dne 20. 9. 2000, ustanovený obhájce předložil návrh, aby bylo rozhodnuto o jeho odměně a náhradě hotových výdajů. Tento návrh byl spolu se spisem odeslán Policii ČR – Obvodnímu vyšetřování Praha 2, protože podle § 151 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 byl vyšetřovatel příslušný k tomu, aby o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce rozhodl.

Ustanovený obhájce podáním, které došlo Nejvyššímu soudu dne 25. 3. 2002, poukázal na to, že mu odměna ani hotové výdaje dosud nebyly uhrazeny, a dále na to, že přípisem policejního rady Policie ČR – Obvodního ředitelství pro Prahu 2, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 3. 2002 mu bylo sděleno, že je věcí Nejvyššího soudu vyúčtovanou odměnu a náklady uhradit. V závěru svého podání ustanovený obhájce uvedl, že žádá Nejvyšší soud o stanovisko k věci. Předseda senátu Nejvyššího soudu posoudil toto podání ustanoveného obhájce podle jeho obsahu a skutečného smyslu (§ 59 odst. 1 tr. ř.) a se zřetelem k tomu ho považoval za návrh, aby sám rozhodl o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce.

Předseda senátu Nejvyššího soudu shledal, že meritorně rozhodnout o návrhu ustanoveného obhájce může podle § 151 odst. 3 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2002, neboť nyní toto ustanovení vychází ze zásady, že rozhodne orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila. Přitom u soudu rozhoduje předseda senátu.

V souladu s návrhem ustanoveného obhájce mu předseda senátu Nejvyššího soudu přiznal především odměnu ve výši 2 700 Kč, která se skládá z těchto částek:

900 Kč za převzetí a přípravu obhajoby podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu,

900 Kč za studium spisu podle § 11 odst. 1 písm. f) se zřetelem k ust. § 11 odst. 3 advokátního tarifu,

900 Kč za účast při veřejném zasedání podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu.

Opodstatněnost všech tří položek odměny vyplývá z obsahu spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 181/2000. Advokátním tarifem se tu rozumí vyhláška č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. Předseda senátu Nejvyššího soudu se řídil ustanoveními § 1 odst. 2, 3, § 7, § 15a advokátního tarifu.

Pokud jde o náhradu hotových výdajů, přiznal předseda senátu Nejvyššího soudu ustanovenému obhájci v souladu s jeho návrhem částku 225 Kč. Vycházel přitom z ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož přísluší paušální částka 75 Kč na jeden úkon právní služby. Protože v daném případě šlo o tři úkony právní služby, náleží ustanovenému obhájci 225 Kč paušální náhrady hotových výdajů.

Celkem tedy ustanovenému obhájci byla na odměně a na náhradě hotových výdajů přiznána částka 2 925 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 27. března 2002

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec

Na druhé straně jsou některá pochybení vyšetřovatele vytýkána ve stížnosti pro porušení zákona nedůvodně. Např. pokud je ve stížnosti pro porušení zákona namítáno, že jako důkaz, který vyvrací tvrzení obviněného, vyšetřovatel nehodnotil výpověď svědka M. H., je třeba konstatovat, že obviněný mezi odcizenými věcmi uvedl také telefonní záznamník zn. Panasonic. Svědek M. H. ve své výpovědi sice uvedl, že obviněnému prodal telefonní záznamník asi týden poté, co se mu obviněný zmínil o vykradení svého bytu, avšak z výpovědi svědka vyplývá, že obviněnému prodal telefonní záznamník zn. Phone Mate 4000. Z toho lze usuzovat, že šlo o jiný záznamník, než který byl obviněnému podle oznámení pojistné události odcizen, zvláště když z žádného důkazu není patrno, že by mohlo jít o shodu a tedy o jediný záznamník.

Z uvedeného je zřejmé, že postupem při vyšetřování i rozhodnutím o zastavení trestního stíhání vyšetřovatel porušil zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Napadeným usnesením vyšetřovatel porušil zákon ve prospěch obviněného také v ustanovení § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze trestní stíhání zastavit jen tehdy, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede.

Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěná porušení zákona.

Pokud jde o další postup, Nejvyšší soud nezrušil napadené usnesení (§ 269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§ 270 odst. 1 tr.ř .), neboť ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona po uplynutí lhůty šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení (§ 272 tr. ř.). Stížnost pro porušení zákona došla Nejvyššímu soudu dne 11. 8. 2000, přičemž byla dne 10. 8. 2000 podána u pošty Praha 28 pod podacím číslem doporučené zásilky 2029. Vzhledem k tomu, že právní moc napadeného usnesení nastala dne 7. 2. 2000 a že stížnost pro porušení zákona byla podána po uplynutí lhůty šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení, Nejvyšší soud se omezil na výrok, jímž podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, a ponechal napadené usnesení v právní moci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2000

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec