7 Tz 19/2015-168
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1. prosince 2015 v
senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Petra
Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V.
I. H., M. P., rozené J., a L. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 10/2011, a podle
§ 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To
124/2012,
byl porušen zákon
v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 38 odst. 1 a § 39 odst. 1 tr.
zákoníku ve prospěch obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H. a ve
prospěch obviněných M. P. a L. Š. v těchto ustanoveních a dále v ustanovení §
39 odst. 7 tr. zákoníku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 2 T
10/2011, uznal obviněné Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. M., M. P. a
L. Š. vinnými tím, že
I. obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H.
1) ve vztahu k projektu „Rodinný hotel na ranči pod T. k.“, registrační
č. projektu ......... a rozsahu dotace až do výše 12.087.600 Kč, obviněný Ing. Bc. P. K. nejméně od jara 2009 do 31. 12. 2011 z titulu své funkce a postavení
úřední osoby, nejprve jako ekonomický náměstek ministra zemědělství a člen
hodnotící komise Výboru regionální rady, jmenovaný předsedou Regionální rady
regionu soudržnosti Severozápad a později, od 11. 12. 2009, jako ř. Úřadu
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, Ú. n. L., opakovaně žádal po
obviněném M. M., úplatek nejméně ve výši 1.700.000 Kč, a to prostřednictvím
obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu – výběru projektu obviněného M. M. v rámci schvalovacího řízení a
následném čerpání dotací z Regionálního operačního programu NUTS II
Severozápad, když v květnu 2009 obviněného M. M. kontaktoval obviněný V. P. a
pozval jej na jednání do P. na Ministerstvo zemědělství ČR s tehdejším
ekonomickým náměstkem ministra zemědělství ČR obviněným Ing. Bc. P. K. a
současně členem hodnotící komise projektu obviněného M. M., kde na něj čekali
obvinění V. P., V. I. H. a R. Š., přičemž následně došlo v přesně nezjištěný
den koncem měsíce května 2009 v P. v budově Ministerstva zemědělství ČR ke
schůzce mezi obviněnými M. M., V. I. H. a obviněným Ing. Bc. P. K., když
obviněný Ing. Bc. P. K. projevil znalost projektu obviněného M. M. a
bezprostředně po ukončení tohoto jednání odešli obvinění M. M., V. I. H., V. P. a R. Š. do přesně nezjištěné kavárny poblíž Ministerstva zemědělství ČR v P.,
kde po obviněném M. M. žádal obviněný V. I. H. úplatek ve výši 250.000 Kč
bankovním převodem na č. bank. účtu ...... majitelky E. P., s dispozičním
právem této osoby – bývalé manželky obviněného V. P., splatný v řádu několika
dní s tím, že „jinak tento projekt shodí ze stolu“, přičemž obviněný V. P. předal obviněnému M. M. na kousku papíru číslo tohoto bankovního účtu, na které
má peníze poslat, následně obviněný V. P. telefonicky sdělil obviněnému M. M.,
že „K., ačkoliv je na Ministerstvu zemědělství ČR, tak má sílu s tím projektem
něco udělat, a proto by měl zaplatit“, následně dne 29. 5. 2009 obviněný M. M. složil úplatek v požadované výši 250.000 Kč na výše uvedený účet E. P. s cílem
zabránit vyřazení jím podaného projektu, který prošel pouze administrativní
kontrolou, přičemž z této částky obdrželi obvinění Ing. Bc. K. 100.000 Kč,
obvinění V. P., R. Š. a V. I. H. každý z nich 50.000 Kč, obviněný V. P. následně obviněnému M. M. sdělil „že je třeba zaplatit ještě 350.000 Kč, jinak
projekt shodí ze stolu“, při následných telefonických hovorech obviněný V. P. sděloval obviněnému M. M., že „za něj zaplatil peníze, které musí vrátit“, v
letním období roku 2009 v M. došlo ke schůzce v restauraci B., které se
zúčastnili obvinění M. M., V. P., V. I. H., R. Š. a Ing. Bc. P. K., který po
obviněném M. M. požadoval peníze, aniž však řekl přesnou částku, obvinění V. P., R. Š. a V. I. H. navštívili několikrát v průběhu roku 2009 obviněného M. M. v jeho bydlišti, kde mu obviněný V. I. H.
sdělil, že „toto je poslední šance,
kdy má peníze zaplatit, jinak by se mu mohlo přinejmenším stát, že začne někde
hořet“, když do doby zahájení trestního stíhání k naplnění výhrůžek ze strany
V. I. H. nedošlo, následně obviněný V. P. požadoval po obviněném M. M., aby jim
zaplatil alespoň částku 150.000 Kč, dne 27. 7. 2010 při fyzické kontrole
projektu za účasti Ing. Bc. P. K. tento sdělil obviněnému M. M. „že si na
peníze dlouho počká, na stavbě nenechá kámen na kameni“ a následně počátkem
října 2010 pozastavil i plnění pokynu k plnění veřejného výdaje k projektu
obviněného M. M. s úmyslem zastrašit obviněného M. M. a zajistit si tak
požadované plnění,
2) ve vztahu k projektu „Penzion V. M.“, registrační č. projektu ......
a rozsahu dotace až do výše 14.999.310,01 Kč, obviněná M. P., jako osoba
předkládající a vyřizující projekt, od přesně nezjištěného dne roku 2009 do 22.
3. 2011, poskytla obviněnému Ing. Bc. P. K. prostřednictvím obviněných V. P.,
R. Š. a V. I. H. postupně dosud přesně neustanovené finanční částky v celkové
výši nejméně 625.000 Kč, a to v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu
– poskytnutí dotace na projekt „Penzion V. M.“, resp. se zajištěním úspěchu při
poskytnutí dotace a s jejím následným čerpáním z Regionálního operačního
programu NUTS II Severozápad, když předala nejméně dne 1. 10. 2010 v Ch. před
prodejnou Lidl obviněným R. Š. a V. P. částku 50.000 Kč a dne 8. 10. 2010
obviněnému R. Š. částku 25.000 Kč za to, aby prostřednictvím obviněných R. Š. a
V. P. obviněný Ing. Bc. P. K. ovlivnil zamítavé stanovisko Regionální rady
regionu soudržnosti Severozápad na přijetí jejího projektu s tím, že z pozice
ř. úřadu poté, co byl projekt dne 30. 9. 2010 po kontrole formálních
náležitostí vyřazen z dalšího hodnocení, v rozporu se závazným postupem a se
záměrem zasahovat do procesu hodnocení projektu projektovými manažery, ačkoliv
si byl vědom návaznosti na Programový dokument ROP NUTS II Severozápad a
prováděcí dokument ROP NUTS II Severozápad, že je nutno postupovat v souladu s
účinnou verzí operačního manuálu, konkrétně verzí 02.07.10 ke dni 07.05.2010,
upravující v kapitole 7 „Administrativní postupy“, v článku 7-1-4
„Administrativní kontrola přijatých žádostí“, dojednal vytvoření antedatovaného
protokolu s datem 26. 8. 2010 z Odboru životního prostředí Krajského Úřadu Ústí
nad Labem, bez č. j. a času jednání, a následně omezil nezávislost projektových
manažerů – hodnotitelů při provádění hodnocení projektu, když zorganizoval
činnost svých podřízených tak, že v následujících čtrnácti dnech byla obviněná
M. P. vyrozuměna obviněným Ing. Bc. P. K., prostřednictvím obviněných V. P. a
R. Š., že zamítavé stanovisko bylo přehodnoceno auditem a její projekt
postupuje do dalšího kola, přičemž peníze ve výši nejméně 625.000 Kč, které
poskytla obviněná M. P., si mezi sebou rozdělili obvinění R. Š. 162.500 Kč, V.
P. 162.500 Kč, V. I. H. 150.000 Kč a Ing. Bc. P. K. 150.000 Kč, a následně
poté, když bylo obviněné M. P. doručeno písemné vyrozumění ze dne 18. 11. 2010
– Oznámení o nesplnění minimálního bodového ohodnocení projektu a vyřazení z
dalšího procesu administrace, a informace o vyřazení projektu obviněné M. P. se
objevily v souhrnné hodnotící zprávě pro Výbor Regionální rady regionu
soudržnosti Severozápad dne 24. 11. 2010, se obviněná M. P. zmínila obviněným
R. Š. a V. P., že bude požadovat po obviněném Ing. Bc. P. K. již zaplacenou
částku v celkové výši 625.000 Kč z důvodu neúspěšného vyřízení podaného
projektu,
přičemž obviněný Ing. Bc. P. K. pod bodem I. 1), 2) nedodržel právní a ostatní
předpisy vztahující se k jím vykonávané práci, nejméně Nařízení Rady (ES) č.
1083/2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj,
Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti, zák. č. 248/2000 Sb., o podpoře
regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, operační manuál, s nímž byl
řádně seznámen, a tím porušil základní povinnosti úředníka, jak je ukládá § 16
odst. 1 písm. b), h), j) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů, který se ve smyslu § 17 odst. 6
zák. č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších
předpisů, vztahuje na zaměstnance Regionální rady,
3) ve vztahu k projektu na fotbalové hřiště J. – E. obviněný L. Š., jako
osoba předkládající a vyřizující projekt měl od přesně nezjištěné doby, nejméně
však od měsíce října 2010 do 22. 3. 2011, poskytnout obviněnému Ing. Bc. P. K.
prostřednictvím obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. dosud přesně nezjištěné
finanční částky v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu – poskytnutí
dotace na projekt rekonstrukce fotbalového hřiště J. – E., resp. na zajištění
úspěchu při plánovaném požádání o dotaci a jejím následném čerpání z
Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, když za tímto účelem
obviněný L. Š. jednal a komunikoval s obviněným V. P., který mu přislíbil pomoc
s fakturami za fotbalový klub a pomoc při získání dotace z fondů EU, a to
prostřednictvím ř. Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad
obviněného Ing. Bc. P. K., přičemž se obvinění L. Š. a V. P. spolu domlouvali
ohledně projektu, jeho nové vizi a účelovém navýšení cenové výše projektu a
rozpočtu (správně: „účelovém zvýšení ceny projektu a rozpočtu“) tak, aby v této
částce byla již zahrnuta částka ve výši 1.000.000 Kč za „provize“, které mají
sloužit k hladkému prosazení a schválení projektu, přičemž obviněný V. P. o
tomto jednání a domluvě s obviněným L. Š. následně vyrozuměl a informoval
obviněného Ing. Bc. P. K., následně si společně obvinění Ing. Bc. P. K. a V. P.
domlouvali další vhodný postup v předmětné věci a za tím účelem si sjednali i
osobní schůzky dne 6. 12. 2010 za účasti obviněného L. Š. v Ú. n. L. na Úřadu
regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, a dne 31. 1. 2011 v Ú. n. L.
v café-baru P., poté dne 18. 2. 2011 na schůzce v Ch. v baru F., předal
obviněný L. Š. úplatek ve výši nejméně 10.000 Kč obviněnému V. P. za to, aby si
zajistil úspěch při plánovaném požádání o poskytnutí dotace, když si částku
10.000 Kč posléze mezi sebou rozdělili; 5.000 Kč obviněný Ing. Bc. P. K., 1.700
Kč, obviněný V. P., 1.700 Kč obviněný R. Š. a 1.600 Kč obviněný V. I. H..
II. obviněný M. M.
poskytl úplatek ve vztahu k projektu „Rodinný hotel na ranči pod T. k.",
registrační číslo projektu ..... a rozsahu dotace až do výše 12.087.600 Kč,
přičemž nejméně od jara 2009 do 31. 12. 2011 po něm obviněný Ing. Bc. P. K.,
opakovaně žádal úplatek ve výši nejméně 1.700.000 Kč z titulu své funkce a
postavení úřední osoby nejprve jako ekonomický náměstek ministra zemědělství a
člen hodnotící komise jmenovaný předsedou Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad a poté jako ř. Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad Ú. n. L., a to prostřednictvím obviněných V. P., R. Š., a V. I. H.,
v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu - výběru výše popsaného
projektu obviněného M. M. v rámci schvalovacího řízení a následnému poskytnutí
a čerpání dotací z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, když v
květnu 2009 obviněného M. M. kontaktoval obviněný V. P. a pozval jej na jednání
s tehdejším ekonomickým náměstkem ministra zemědělství obviněným Ing. Bc. P. K. do P. na Ministerstvo zemědělství ČR, kde na něj čekali obvinění V. P., V. I. H. a R. Š., přičemž bezprostředně poté došlo v přesně nezjištěný den koncem
měsíce května 2009 v P. v budově Ministerstva zemědělství ČR ke schůzce mezi
obviněným M. M., V. I. H. a obviněným Ing. Bc. K., když obviněný Ing. Bc. K. projevil znalost projektu obviněného M. M., bezprostředně po ukončení jednání v
budově ministerstva odešli obvinění M. M., V. I. H., V. P. a R. Š. do blíže
nezjištěné kavárny poblíž Ministerstva zemědělství ČR v P., kde obviněný V. I. H. po obviněném M. M. žádal úplatek ve výši 250.000 Kč bankovním převodem,
přičemž obviněný V. P. uvedl číslo bankovního účtu: ...... majitelky E. P., s
dispozičním právem této osoby - bývalé manželky obviněného V. P., splatný v
řádu několika dnů s tím, že „jinak ten projekt shodí ze stolu“, přičemž
obviněný V. P. předal obviněnému M. M. na kousku papíru číslo tohoto bankovního
účtu, na které má peníze poslat, obviněný V. P. telefonicky sdělil obviněnému
M. M., že „K., ačkoli je na Ministerstvu zemědělství ČR, tak má sílu s tím
projektem něco udělat a proto by měl zaplatit ", následně dne 29. 5. 2009,
obviněný M. M. složil úplatek v požadované výši 250.000 Kč na výše uvedený účet
E. P. s cílem zabránit vyřazení jím podaného projektu, který prošel pouze
administrativní kontrolou, přičemž z této částky obdrželi obvinění Ing. Bc. P. K. 100.000 Kč, V. P., R. Š. a V. I. H. každý z nich 50.000 Kč, obviněný V. P. následně sdělil obviněnému M. M., „že je třeba zaplatit ještě 350.000 Kč, jinak
projekt shodí ze stolu“, poté následovaly telefonické hovory, při kterých
obviněný V. P. sděloval obviněnému M. M., „že za něj zaplatili peníze, které
musí vrátit“, v letním období roku 2009 v M. došlo ke schůzce v restauraci B.,
které se zúčastnili obvinění M. M., V. P., V. I. H., R. Š. a obviněný Ing. Bc. P. K., který po obviněném M. M. požadoval peníze, aniž však řekl přesnou
částku, obvinění V. P., R. Š. a V. I. H. několikrát navštívili v průběhu roku
2009 obviněného M. M. v jeho bydlišti, kde mu obviněný V. I. H.
sdělil, že
„toto je poslední šance, kdy má peníze zaplatit, jinak by se mu přinejmenším
mohlo stát, že začne někde hořet", když do doby zahájení trestního stíhání k
naplnění výhrůžek ze strany obviněného V. I. H. nedošlo, následně obviněný V. P. požadoval po obviněném M. M., aby jim zaplatil alespoň částku 150.000 Kč,
III. obviněná M. P.
ve vztahu k projektu „Penzion V. M.“, registrační číslo projektu, obviněná M.
P. jako osoba předkládající a vyřizující projekt poskytla od přesně
nezjištěného dne roku 2009 do 22. 3. 2011 obviněnému Ing. Bc. P. K., nejméně
prostřednictvím obviněných V. P., R. Š., a V. I. H., postupně dosud přesně
neustanovené finanční částky v celkové výši nejméně 625.000 Kč v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu - poskytnutím dotace na projekt „Penzion V.
M.“, respektive se zajištěním úspěchu při poskytnutí dotace a s jejím následným
čerpáním z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, když předala
nejméně dne 1. 10. 2010 osobně v Ch. před prodejnou Lidl obviněným R. Š. a V.
P. částku 50.000 Kč a dne 8. 10. 2010 obviněnému R. Š. částku 25.000 Kč za
účelem ovlivnění zamítavého stanoviska Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad na přijetí jejího projektu, a to prostřednictvím obviněného Ing.
Bc. P. K., přičemž v následujících čtrnácti dnech byla vyrozuměna obviněným
Ing. Bc. P. K., prostřednictvím obviněných V. P. a R. Š., že zamítavé
stanovisko bylo přehodnoceno auditem a její projekt postupuje do dalšího kola,
přičemž jí poskytnuté peníze ve výši nejméně 625.000 Kč si mezi sebou rozdělili
obvinění R. Š. 162.500 Kč, V. P. 162.500 Kč, V. I. H. 150.000 Kč a Ing. Bc. P.
K. 150.000 Kč, poté, co jí bylo doručeno písemné vyrozumění o tom, že její
projekt byl vyřazen a informace o vyřazení jejího projektu se objevily v
souhrnné hodnotící zprávě pro Výbor Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad dne 24. 11. 2010, se obviněná zmínila obviněným R. Š. a V. P., že
bude požadovat po obviněném Ing. Bc. P. K. již zaplacenou částku v celkové výši
625.000 Kč z důvodu neúspěšného vyřízení podaného projektu,
IV. obviněný L. Š.
ve vztahu k projektu na fotbalové hřiště J. – E. obviněný L. Š. jako osoba
předkládající a vyřizující projekt měl od přesně nezjištěné doby do 22. 3. 2011
poskytnout obviněnému Ing. Bc. P. K., nejméně prostřednictvím obviněných V. P.,
R. Š., a V. I. H., dosud přesně neustanovené finanční částky v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu – poskytnutím dotace na projekt rekonstrukce
fotbalového hřiště J. – E., respektive na zajištění úspěchu při plánovaném
požádání o dotaci a jejím následném čerpání z Regionálního operačního programu
NUTS II Severozápad, když za tímto účelem obviněný L. Š. jednal a komunikoval s
obviněným V. P., který mu přislíbil pomoc s fakturami za fotbalový klub a pomoc
při získání dotací z fondů Evropské unie, a to prostřednictvím ř. Úřadu
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad obviněného Ing. Bc. P. K.,
přičemž se obvinění L. Š. a V. P. spolu domlouvali ohledně projektu, jeho nové
vizi a účelovém navýšení cenové výše projektu a rozpočtu (správně: „účelovém
zvýšení ceny projektu a rozpočtu“) tak, aby v této částce byla již zahrnuta
částka ve výši 1.000.000 Kč za „provize“, které mají sloužit k hladkému
prosazení a schválení projektu a obviněný V. P. o tomto jednání a domluvě s ním
následně vyrozuměl a informoval i obviněného Ing. Bc. P. K., poté si obvinění
Ing. Bc. P. K. a V. P. domlouvali další vhodný postup v předmětné věci a za tím
účelem si sjednali i osobní schůzky za účasti obviněného L. Š. na Úřadu
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad v café-baru P. a následně dne
18. 2. 2011 na schůzce v Ch., v baru F., předal obviněný L. Š. obviněným
úplatek ve výši nejméně 10.000 Kč obviněnému V. P. za to, aby si zajistil
úspěch při plánovaném požádání o poskytnutí dotace, když si částku 10.000 Kč
posléze mezi sebou rozdělili obvinění Ing. Bc. P. K. 5.000 Kč, V. P. 1.700 Kč,
R. Š. 1.700 Kč a V. I. H. 1.600 Kč.
Soud kvalifikoval jednání obviněného Ing. Bc. P. K. v bodě I. 1), 2), 3)
rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku a v bodě I. 1), 2) jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §
329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněného V. P. v bodě I. 1), 2), 3) jako
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
obviněného R. Š. v bodě I. 1), 2), 3 rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle
§ 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněného V. I. H. v bodě I. 1),
2), 3) rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku a v bodě I. 1) jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, obviněného M. M. v bodě I. jako trestný čin podplácení podle § 161
odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona, ve znění
pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen: „tr. zák.“),
jednání obviněné M. P. v bodě III. jako zločin podplacení podle § 332 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a jednání obviněného L. Š. v bodě IV. jako
zločin podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
Obviněného Ing. Bc. P. K. odsoudil podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl
roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku
obviněnému uložil peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 1.500 Kč,
tj. celkem ve výši 750.000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu stanovil
náhradní trest odnětí svobody na jeden rok. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními
prostředky z fondů EU na dobu pěti a půl roku.
Obviněného V. P. odsoudil podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst.
1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve
výši 1.500 Kč, tj. ve výši 300.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
obviněnému stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Obviněného R. Š. odsoudil podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2,
3, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši
1.500 Kč, tj. celkem ve výši 300.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
stanovil obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Obviněného V. I. H. odsoudil podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro
jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku obviněnému
uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500 Kč, tj. celkem ve
výši 300.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání osm měsíců.
Obviněného M. M. odsoudil podle § 161 odst. 2 tr. zák., a za přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karlových
Varech ze dne 16. 3. 2012, č. j. 4 T 50/2012-20, za použití § 35 odst. 2 tr.
zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu
uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na osmnáct měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o
trestu uloženému obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Karlových
Varech ze dne 16. 3. 2012, č. j. 4 T 50/2012-20, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnou M. P. odsoudil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle § 332 odst. 2 tr.
zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr.
zákoníku obviněné uložil peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb ve výši 1.500
Kč, tj. ve výši 150.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněné
pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní
trest odnětí svobody na šest měsíců.
Obviněného L. Š. odsoudil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 332 odst. 2
tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr.
zákoníku mu uložil peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb ve výši sazby 1.500
Kč, tj. 75.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému stanovil pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. P. a L. Š. podali proti
tomuto rozsudku odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne
17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o trestech odnětí
svobody u obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H., a ve výrocích o
peněžitých trestech u obviněných M. P. a L. Š., a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že uložil
obviněnému Ing. Bc. P. K. podle § 331 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněnému V. P. uložil podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu
podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Obviněnému R. Š. uložil podle §
331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání pěti roků. Obviněnému V. I. H. uložil podle § 331 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. v neprospěch
obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. P. a L. Š. stížnost pro
porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp.
zn. 8 To 124/2012, kterým bylo rozhodnuto o odvoláních těchto obviněných proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T
10/2011-3717, a to proti výrokům o trestech, které Vrchní soud v Praze uložil
těmto obviněným.
Ve stížnosti pro porušení zákona odkázal na znění ustanovení § 258 odst. 1
písm. e) tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 38 odst. 1 tr. zákoníku, § 39 odst. 1,
odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dále § 39 odst. 6, odst. 7 tr. zákoníku, § 67
odst. 1 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr. zákoníku a uvedl, že těmito
ustanoveními se Vrchní soud v Praze jako soud odvolací důsledně neřídil.
Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze považoval nepodmíněný trest odnětí
svobody uložený obviněnému Ing. Bc. P. K. v trvání sedmi a půl roku za
nepřiměřeně přísný ve srovnání s trestem odnětí svobody uloženým obviněnému
Mgr. R. P. ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 79/2011 a
následně u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 80/2012. V této trestní věci
byl zmíněnému obviněnému za žádost o úplatek ve výši jednoho milionu korun
uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let. Zároveň vrchní soud přihlédl i
k tomu, že byť celková výše úplatků činila 885.000 Kč a převýšila tedy hranici
značného prospěchu, sám obviněný Ing. Bc. P. K. z ní fakticky obdržel „pouze“
částku 225.000 Kč (správně 255.000 Kč). Odvolací soud přitom ponechal nedotčeny
výroky o peněžitém trestu a o trestu zákazu činnosti, pro jejichž ukládání byly
dány zákonné podmínky, protože se obviněný chtěl trestnou činností obohatit,
což se mu částečně i podařilo, a skutky spáchal jako úřední osoba s určitou
rozhodovací pravomocí.
Odvolací soud shledal nepřiměřeně přísnými také tresty uložené obviněným V. P.,
R. Š. a V. I. H. Poukázal na to, že na tyto obviněné se hledí, jako by nebyli
trestáni, trestnou činností získali jen o něco více než 200.000 Kč a nepochybně
na ně zapůsobil pobyt ve vazbě. Odvolací soud proto uložil těmto obviněným
tresty odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem
jejich výkonu na maximální zkušební dobu. Přihlédl i k tomu, že obviněný V. P.
byl při páchání trestné činnosti ze všech tří obviněných nejaktivnější, ale
svou výpovědí přispěl k objasnění věci. Podle odvolacího soudu obviněnému V. I.
H. přitěžuje spáchání více trestných činů, avšak jeho aktivita a podíl na
trestné činnosti byly podstatně nižší. Obviněný R. Š. nebyl ani „přehnaně
aktivní“, ani mu nepřitěžuje to, že by mu byl ukládán úhrnný trest.
Podle odvolacího soudu byly obviněným M. P. a L. Š. uloženy soudem prvního
stupně správně a v přiměřené výměře podmíněné tresty odnětí svobody, avšak
výroky o uložení peněžitých trestů těmto obviněným považoval za nepřiměřeně
přísné. Přihlédl k tomu, že obviněná M. P. se sice snažila „obohatit“ tím, že
se jiného pokoušela uplatit, aby uspěla s dotačním projektem, ale její naděje
na úspěch byly minimální a namísto zamýšleného obohacení fakticky přišla o
částku 625.000 Kč. Obviněný L. Š. také přišel o peníze místo zamýšleného
„obohacení“ a uplácel nikoliv v úmyslu obohatit sám sebe, ale projekt, který
prosazoval, směřoval ke zvelebení fotbalového areálu, tedy obecně prospěšného
zařízení, jehož vlastníkem nebyl.
Ministr spravedlnosti se neztotožnil s takovým odůvodněním výroků o trestech,
které Vrchní soud v Praze uložil obviněným. Především zdůraznil, že Krajský
soud v Ústí nad Labem při ukládání trestů jednotlivým obviněným v odůvodnění
rozsudku podrobně uvedl, podle jakých kritérií uložil konkrétní druh trestu a v
jaké výměře, přičemž zejména specifikoval polehčující i přitěžující okolnosti
podle § 41 a § 42 tr. zákoníku (viz str. 65 a násl. rozsudku). Vrchní soud jako
soud odvolací však blíže nespecifikoval, v čem konkrétně soud prvního stupně
pochybil, a v podstatě rezignoval na argumentaci v tomto směru. Podle ministra
spravedlnosti je zcela vágní odůvodnění zásadního zmírnění trestů odnětí
svobody s odkazem na výměry trestů uložených v jiných „korupčních kauzách“ a
zrušení výroků o uložení peněžitých trestů některým z obviněných s poukazem na
„finanční ztrátu“, kterou utrpěli poskytnutím úplatku, což rozhodně není
dostatečným podkladem pro závěr, že by odvolací soud postupoval řádně při
stanovení druhu a výše trestu. Takový přístup odvolacího soudu svědčí o tom, že
pominul veškerá zákonná kritéria rozhodná pro určení druhu trestu a jeho
výměry. Nepřihlédl k povaze a závažnosti jednání obviněných, k polehčujícím i
přitěžujícím okolnostem, době páchání a zejména také rozmyslu a ziskuchtivosti
pachatelů. Změny ve výrocích o trestech provedené napadeným rozsudkem Vrchního
soudu v Praze, proto nelze považovat za důvodné. Pokud vrchní soud odkázal na
výrok o trestu v jiné trestní věci, nelze to považovat za přiléhavou
argumentaci již proto, že ve zmiňované trestní věci obviněného Mgr. R. P. šlo o
„jednorázové“ jednání, zatímco v případě obviněných šlo o jednání opakovaná,
realizovaná podle určitého „systému“. Postup Vrchního soudu v Praze je proto
zcela v rozporu se zásadou individualizace trestu ve smyslu výše citovaných
zákonných ustanovení.
Ministr spravedlnosti zdůraznil, že z hlediska povahy a závažnosti jednání
obviněných se jednalo o účelové, vědomé a víceleté aktivní jednání skupiny
pachatelů s cílem získání finančního prospěchu na úkor veřejných zdrojů, na
němž měli všichni obvinění zájem. Na jedné straně přitom stály osoby
„kořistící“, které za poskytnutou anebo slíbenou a očekávanou odměnu využívaly
možnosti a vytvářely podmínky k ovlivnění výše dotace, k přijetí projektu anebo
k zařazení projektu do řízení. Na druhé straně stály osoby ochotné odměňovat
takové „úsilí“ a v případě úspěchu poskytnout nebo zajistit poskytnutí ještě
další, předem zaručené a řádově vyšší „kořisti“, představující určitý podíl ze
získaných dotací. Povahu a závažnost korupčního jednání nelze redukovat pouze
na výši peněžních částek či jiných majetkových prospěchů, které obvinění reálně
získali anebo hodlali získat. V konkrétním případě je závažnost jejich jednání
výrazně zvyšována tím, že šlo o systematické a organizované jednání; de facto o
vytvoření jakéhosi „klientského systému“. Závažnost jednání obviněných je dále
zvyšována i tím, že v jeho důsledku došlo i k ohrožení systému přidělování
dotací, poskytovaných orgány Evropské unie v rámci Regionálního operačního
programu (ROP) Severozápad. Prokázání zneužívání prostředků poskytovaných z
fondů Evropské unie je důvodem pro zastavení čerpání takových prostředků i v
jiných případech. Jednání obviněných proto má i širší a mnohem závažnější
celospolečenské dopady.
Dále ministr spravedlnosti namítl, že odvolací soud přikročil v případě
obviněného Ing. Bc. P. K. k výraznému snížení výměry nepodmíněného trestu
odnětí svobody pouze na základě „volné úvahy“, že uložený trest ve výměře sedm
a půl roku [který byl ukládán v rámci trestní sazby od pěti do dvanácti let
podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku, navíc jako trest úhrnný uložený též za přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] je
nepřiměřeně přísný, jednak vzhledem k výši reálně získaného majetkového
prospěchu, jednak i s odkazem na výměru trestu, který byl uložen jinému
pachateli v jiné trestní věci (byť se stejnou právní kvalifikací). Tato úvaha
vedla odvolací soud k uložení trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, tedy na
samé dolní hranici trestní sazby. Uložení trestu na samé spodní hranici trestní
sazby podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku je vyloučeno proto, že trestná činnost
tohoto obviněného typově zjevně neodpovídá nejlehčím případům v soudní praxi
kvalifikovaným podle skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku
podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a dále i proto, že trest
byl ukládán jako úhrnný také za další trestný čin spáchaný obviněným.
Obdobná je situace i ve vztahu k obviněným V. P., R. Š. a V. I. H. Těm byly
soudem prvního stupně uloženy podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku nepodmíněné
tresty odnětí svobody (v rámci trestní sazby od tří do deseti let) všem ve
výměře pěti let, přičemž v případě obviněného V. I. H. se navíc jednalo o trest
úhrnný, který mu byl uložen i za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku. Odvolací soud i v tomto případě vyměřil těmto obviněným tresty na
samé spodní hranici trestní sazby, což mu současně umožnilo podmíněně odložit
jejich výkon. Přitom vrchní soud nevzal zřetel na konkrétní povahu a závažnost
jejich jednání a míru jejich účasti na spáchání trestné činnosti.
Podle ministra spravedlnosti nemůže obstát ani výrok napadeného rozsudku
odvolacího soudu o zrušení výroků o uložení peněžitých trestů obviněným M. P. a
L. Š. Trestnou činností – poskytnutím úplatků – se oba snažili získat majetkový
prospěch, a proto u obou obviněných byly zjevně dány základní podmínky pro
uložení peněžitých trestů. Skutečnost, že nakonec nezískali zamýšlený majetkový
prospěch a že v důsledku dalšího vývoje se jim jejich „investice“ ve formě
úplatku nejenže očekávaným způsobem nezhodnotila, ale dokonce „utrpěli ztrátu“,
rozhodně nemůže být důvodem pro neuložení trestu postihujícího jejich majetek.
Takovou logiku je třeba principiálně odmítnout, protože taková úvaha Vrchního
soudu v Praze zcela iracionálně favorizuje pachatele obdobného typu trestné
činnosti, kteří se prostřednictvím poskytování neoprávněné výhody (úplatku)
snaží dosáhnout mnohem výraznějšího neoprávněného prospěchu na úkor veřejných
statků. Důvody pro neuložení peněžitého trestu v situaci, kdy je splněna obecná
podmínka pro jeho uložení (získání majetkového prospěchu nebo snaha o jeho
získání) splněna, jsou uvedeny v § 68 odst. 6 tr. zákoníku, podle něhož soud
peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. V případě těchto
obviněných takový důvod nebyl zjevně dán.
Podle názoru ministra spravedlnosti neměl Vrchní soud v Praze jako soud
odvolací zákonný podklad pro rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Odvolací soud je totiž oprávněn přistoupit ke zrušení výroku o trestu jen
tehdy, jestliže trest neodpovídá zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání
trestu a jako takový nemůže obstát a nelze trvat na jeho vykonání. Mezi
uloženým trestem a trestem, který měl být uložen při správném postupu podle
výše citovaných ustanovení vymezujících okolnosti významné pro druh a výměru
trestu, musí být výrazný rozdíl, aby odvolací soud mohl zrušit výrok o trestu a
uložit nový trest (srov. rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR
pod č. 301976-30-1II.). Svůj postup musí odvolací soud náležitě odůvodnit.
Pokud jde o výklad omezujících podmínek stížnosti pro porušení zákona směřující
proti výroku o trestu v ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., ministr spravedlnosti
dále odkázal na to, že judikatura Nejvyššího soudu poskytuje určitá vodítka,
podle nichž zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného
činu bude dán, „jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje
hlediska vymezená trestním zákonem. Zřejmý nepoměr je třeba posuzovat i ve
vztahu k trestní sazbě stanovené v trestním zákoně za konkrétní posuzovaný
trestný čin. Půjde tedy o případy, kdy byl trest uložen při horní hranici
trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby
a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest
nepodmíněný“, a naopak. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být
vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest atd.“ (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 4 Tz 80/2010). V tomto směru lze
ostatně odkázat na starší judikaturu Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit
naplnění omezujícího kritéria pro podání stížnosti pro porušení zákona též v
případech, kdy soudy bezdůvodně přistoupily k uložení nepřiměřeně mírného
trestu nebo určitý druh trestu neuložily, ač k tomu byly splněny zákonné
podmínky, popřípadě uložily trest odnětí svobody v tak nízké výměře, kdy z
hlediska zákonných kritérií byl takový trest nedostatečný (viz judikáty
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 380/2001 a 7 Tz 39/2001).
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona dovozuje, že obviněnému
Ing. Bc. P. K. měl být ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody nejméně v
polovině, spíše však ve druhé polovině zákonné trestní sazby § 331 odst. 2,
odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným V. P., R. Š. a V. I. H. měl být uložen
trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem, a to asi ve třetině příslušné
trestní sazby. Obviněným M. P. a L. Š. měl být ponechán peněžitý trest, který
byl uložen plně v souladu se zákonnými hledisky pro ukládání tohoto druhu
trestu, a to ve výměře odpovídající jejich majetkovým poměrům. Dodal, že tresty
uložené všem obviněným soudem prvního stupně lze považovat za zákonné a
přiměřené, ne-li dokonce shovívavé, když tento soud náležitě hodnotil kritéria
rozhodná pro určení druhu trestu a jeho výměry. Výroky o trestech byly
adekvátním způsobem odůvodněny a odvolací soud proto neměl žádný důvod ke
zmírnění takto uložených trestů.
Tresty uložené obviněným Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. P. a L. Š.
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T
10/2011-3717, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp.
zn. 8 To 124/2012, jsou v částech napadených stížností pro porušení zákona ve
zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a k poměrům pachatelů. U
obviněných M. P. a L. Š. je neuložení peněžitých trestů také ve zřejmém rozporu
s účelem trestu. Vrchní soud v Praze nejen nezvážil konkrétní povahu a
závažnost jejich jednání, ale v podstatě pominul i hledisko generální prevence
v případě jednání, jež se v poslední době rozmáhá právě ve vztahu k prostředkům
poskytovaným z fondů Evropské unie. Napadeným rozsudkem i řízením, které mu
předcházelo, byl proto porušen zákon ve prospěch všech obviněných.
Ministr spravedlnosti z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. r. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1.
2013, sp. zn. 8 To 124/2012, byl porušen zákon a) ve prospěch obviněného Ing.
Bc. P. K. v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 38 odst. 1 a § 39
odst. 1, 2, 3, 6 tr. zákoníku ve spojení s § 331 odst. 4 tr. zákoníku, b) ve
prospěch obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. v ustanoveních § 258 odst. 1 písm.
e) tr. ř., § 38 odst. 1, § 39 odst. 1, 2, 3, 6 tr. zákoníku a § 81 odst. 1 tr.
zákoníku ve spojení s § 331 odst. 3 tr. zákoníku, c) ve prospěch obviněných M.
P. a L. Š. v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 38 odst. 1, § 39
odst. 1, 2, 3, 6, 7 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku.
Obhájkyně obviněných Ing. Bc. P. K., R. Š. a V. I. H., JUDr. Helena Tukinská,
poukázala na to, že obviněný Ing. Bc. P. K. byl trestán za typově nebezpečnější
čin, než je trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství
podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je způsobení škody
velkého rozsahu a na nějž stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na pět
až deset let. Namítla, že součástí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemělo
být hodnocení obviněného, které se týká jednání, za které nebyl odsouzen.
Podmíněně odložené tresty odnětí svobody uložené obviněným R. Š. a V. I. H.
spojené s peněžitými tresty považuje za dodatečně přísné vzhledem k způsobu
života těchto obviněných a vykonané vazbě. Zmínila také, že Vrchní soud v Praze
vycházel při ukládání trestů odnětí svobody těmto obviněným z trestní sazby,
která činila dva roky až osm let, což je patrné z odůvodnění jeho rozsudku,
odkázala na řadu judikátů Nejvyššího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud zamítl
stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal v neprospěch
obviněných Ing. Bc. P. K., R. Š. a V. I. H., protože nesplňuje kritéria § 266
odst. 2 tr. ř.
Obhájce Mgr. Jan Lukovský v substituci obhájkyně JUDr. Michaely Lukovské
ustanovené obviněnému V. P. uvedl ve vyjádření ke stížnosti pro porušení
zákona, že odvolací soud odůvodnil, proč považoval za nepřiměřeně přísný
nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně. Při ukládání
nového trestu odnětí svobody správně vycházel z trestní sazby od dvou do osmi
let, která byla stanovena na trestný čin přijetí úplatku, kterým byl obviněný
V. P. uznán vinným podle trestního zákoníku účinného do 30. 11. 2011. Nově
uložený trest odnětí svobody podmíněně odložený na delší zkušební dobu spojený
s dalšími sankcemi není ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného
činu přijetí úplatku a poměrům obviněného. Obhájce proto navrhl, aby Nejvyšší
soud zamítl stížnost pro porušení zákona, která byla podána v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu.
Obhájkyně obviněné M. P. Mgr. Dita Machourková uvedla, že není splněna
omezující podmínka pro podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o
trestu podle § 266 odst. 2 tr. ř. Obviněné M. P. byl ponechán podmíněný trest
odnětí svobody a za této situace takový trest není ve zřejmém nepoměru k povaze
a závažnosti trestného činu nebo ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Navrhla,
aby Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona jako nepřípustnou,
případně nedůvodnou.
Obhájce obviněného L. Š. JUDr. Jiří Machourek uvedl, že nejsou splněny
omezující podmínky ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. pro podání stížnosti pro
porušení zákona. Navrhl proto, aby stížnost pro porušení zákona, jíž se ministr
spravedlnosti domáhá vydání čistě akademického výroku, byla pokud jde o
obviněného L. Š. zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona
napadeny, Nejvyšší soud přihlédl, jen pokud by mohly mít vliv na správnost
výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona. Po přezkoumání
shledal, že napadeným rozsudkem a v jemu předcházejícím řízení byl porušen
zákon ve prospěch všech obviněných a že ministr spravedlnosti podal stížnost
pro porušení zákona důvodně.
Podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního
zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného
postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost
pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího
soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.
Podle § 266 odst. 2 tr. ř. proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení
zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a
závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh
trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Podle § 266 odst. 3 tr. ř. týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více
osob, lze stížnost pro porušení zákona podat také jen proti té části
rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.
Podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také,
je-li uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený.
Nepřiměřeným trestem podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. je trest, který svým
druhem a výměrou sice formálně neporušuje ustanovení trestního zákona, ale v
konkrétním případě neodpovídá hlediskům rozhodným pro ukládání trestu, tzn.
zejména povaze a závažnosti trestného činu, poměrům obžalovaného, možnostem
jeho nápravy, včetně okolností polehčujících a přitěžujících, je tedy příliš
mírný nebo příliš přísný (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní
řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1590).
Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze
ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-
li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o
trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, k
odvolání obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. P. a L. Š.,
která podali proti výrokům o vině a trestech, podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve výrocích o trestech odnětí svobody u
obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H. a ve výrocích o peněžitých
trestech u obviněných M. P. a L. Š. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
o uložení trestů obviněným Ing. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H. Učinil tak po
přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu podaných
odvolání i postupu řízení, které mu předcházelo (str. 10 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou
správná, úplná, logická a mají oporu v provedených důkazech. Odvolací soud
nezjistil pochybení ani v právní kvalifikaci jednání obviněných a odkázal na
velmi podrobné a vyčerpávající odůvodnění právní kvalifikace skutků obviněných
v rozsudku soudu prvního stupně (str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Pochybení
shledal ve výrocích o uložených trestech v jejich nepřiměřenosti, a to u
každého z obviněných z jiných důvodů.
Při odůvodnění nově uložených trestů zcela pominul uvést ta zákonná ustanovení
trestního zákoníku, která upravují trestní sankce. Těmito ustanoveními jsou
především následující ustanovení trestního zákoníku, na něž odkazuje také
stížnost pro porušení zákona.
Podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku je trestní sankce nutno ukládat s přihlédnutím
k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.
Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry
přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným,
majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k
možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k
jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud
byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem
přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s
organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí
život pachatele.
Podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou povaha a závažnost trestného činu určovány
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry
přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42 tr. zákoníku),
k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k
délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení
přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k
postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro
pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
Podle § 39 odst. 6 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry
přihlédne a) u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich
přispělo ke spáchání trestného činu, b) u organizátora, návodce a pomocníka též
k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu, c) u přípravy k
zvlášť závažnému zločinu a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se
jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a
k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo.
Podle § 39 odst. 7 tr. zákoníku, získal-li nebo snažil-li se získat pachatel
trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu
trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry,
uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů,
který ho postihne na majetku (§ 66 až § 72 tr. zákoníku), a to jako trest
samostatný nebo vedle jiného trestu.
Objektem trestných činů přijímání úplatku a podplacení je zájem na řádném,
nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy ochrana čistoty
veřejného života. Mezi úplatkem a obstaráváním věci obecného zájmu musí být
souvislost. Proto úplatek musí mít vztah k činnosti, která spadá pod
obstarávání věci obecného zájmu (srov. č. 1/1978-I. Sb. rozh. tr.).
Vrchní soud v Praze nerespektoval ustanovení § 125 odst. 1 věta třetí tr. ř.,
podle něhož soud při odůvodnění uloženého trestu uvede, jakými úvahami byl
veden při ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z
hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu
provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby
pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i
polehčujících a přitěžujících okolností, doby, která uplynula od spáchání
trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení, trvalo-li
nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v
trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k
průtahům v řízení; uvede též, jak přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a
jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování pachatele
po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky
činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný též k tomu, jak
významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované
skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované
zločinecké skupiny.
Vrchní soud v Praze odůvodnil na str. 13 rozsudku výrok o trestu, který podle §
259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému Ing. Bc. P. K. následovně:
„Obžalovanému Ing. P. K. byl v trestní sazbě 5 až 12 let uložen trest odnětí
svobody v trvání sedmi a půl roku. Podle názoru odvolacího soudu se u
netrestaného obžalovaného jedná o trest nepřiměřeně přísný, přihlédneme-li k
obdobným případům projednávaným před odvolacím soudem. Např. ve věci vedené u
tohoto soudu pod sp. zn. 7 To 80/2012 byl obžalovanému Mgr. R. P. uložen za
žádost o úplatek ve výši jednoho milionu Kč, ve stejné sazbě jako u
obžalovaného Ing. K., trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dále nelze
přehlédnout, že byť celková výše úplatků činila 885.000 Kč, tedy převýšila
hranici 500.000 Kč, obžalovaný Ing. K. z ní fakticky obdržel „pouze“ 225.000 Kč.
K osobě obžalovaného pak je třeba uvést, že je přinejmenším zarážející, jak se
do vlivného postavení dostal, když jeho předchozí aktivity skončily fiaskem s
podezřením přinejmenším na nekalé praktiky. V letech 1995 – 1999 pracoval na
mostecké radnici, kde byl z pozice vedoucího odboru investic a údržby odvolán
pro poškození zájmů města při vypisování (nevypisování) výběrových řízení. Jako
soukromý poradce měl poté vylákat 20 tisíc dolarů a dva miliony korun, které mu
byly údajně ukradeny v Turecku. Jako p. bytového družstva Spolbyt čelil dalšímu
trestnímu oznámení pro špatné hospodaření. Poté se dostal na Ministerstvo
zemědělství, odkud byl z pozice náměstka ministra odvolán pro
„nekompetentnost“, když neoficiálním důvodem byly machinace se dvěma IT
zakázkami za více než půl miliardy korun, za které byla ministerstvu uložena
dosud nepravomocně pokuta 1,8 milionu Kč. Od 11. 12. 2009 se obžalovaný stal ř.
Regionální rady regionu Soudržnosti Severozápad, Ú. n. L., do úřadu jej
přijímal bývalý hejtman J. Š., který jej v minulosti jako s. M. z m. radnice
vyhodil (viz č. l. 12 – 13). Tím má odvolací soud na mysli určité spoluzavinění
ze strany těch osob, které jej do zodpovědného postavení, ve kterém zklamal,
dosadily přesto, že o předchozích problémech obžalovaného věděly, nebo alespoň
měly vědět. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud výrok o trestu odnětí
svobody u obžalovaného Ing. P. K. zrušil a rozhodl sám tak, že mu uložil trest
na spodní hranici trestní sazby. Takový trest je už ze zákona trestem
nepodmíněným. Pro výkon trestu jej, stejně jako soud prvního stupně, zařadil do
věznice s ostrahou, protože neshledal důvod pro jiný postup.“
Nejvyšší soud považuje takové odůvodnění za zcela nesprávné, nerespektující
právní úpravu ukládání trestů, požadavky na individualizaci trestu, zásady
individuální i generální prevence, v němž se odvolací soud snížil především k
laickému chápání toho, co pachatel získal z trestného činu.
Především je zcela nepřípadné odvozovat v konkrétní trestní věci výměru trestu
odnětí tohoto obviněného od výměr trestů odnětí svobody uložených jiným
pachatelům, konkrétně v trestní věci obviněného Mgr. R. P. vedené u Vrchního
soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 80/2012. Přestože Nejvyššímu soudu nejsou známy
bližší okolnosti skutku, jen to, že zmíněný obviněný požadoval úplatek jeden
milion Kč, je notorietou, že žádný trestný čin nelze z hlediska jednání
pachatele zcela srovnávat. Odvolací soud, který ukládá znovu trest poté, co
zcela nebo zčásti zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem
soudu prvního stupně, musí postupovat zcela v souladu se shora zmíněnými
ustanoveními trestního zákoníku, která upravují obecné zásady pro ukládání
trestů a výrok o trestu musí také v souladu se zákonem odůvodnit.
Neobstojí ani poukaz odvolacího soudu na to, že obviněný Ing. Bc. P. K. z
celkové výše úplatků 885.000 Kč obdržel „pouze“ 225.000 Kč. Takové konstatování
zcela neguje skutková zjištění, která odvolací soud považuje za správná i
povahu a závažnost zvlášť závažného zločinu, který tento obviněný spáchal,
nehledě k tomu, že nelze tyto okolnosti posuzovat jen z hlediska výše úplatku.
Obviněný Ing. Bc. P. K. byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku
podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal jako úřední
osoba v úmyslu opatřit sobě značný prospěch, dále také podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby.
Odvolací soud uvedl k osobě obviněného, že je přinejmenším zarážející, jak se
dostal do vlivného postavení, když jeho předchozí aktivity skončily fiaskem s
podezřením přinejmenším na nekalé praktiky, které vyložil (viz pasáž odůvodnění
shora) a že tím má odvolací soud na mysli určité spoluzavinění ze strany těch
osob, které jej dosadily do odpovědného postavení, ve kterém zklamal, a to
přesto, že věděly o problémech obviněného nebo alespoň o něm měly vědět. Takto
koncipované odůvodnění naznačuje, že bez spoluzavinění zmíněných osob, které
obviněnému umožnily a usnadnily páchání trestné činnosti, by snad obviněný
trestnou činnost nepáchal nebo by ji spáchal v menším rozsahu. Charakteristika
obviněného v této části odůvodnění výroku o trestu nasvědčuje tomu, že obviněný
Ing. Bc. P. K. má sklony k protiprávnímu jednání a obohacování o značné částky
peněz, a přesto Vrchní soud v Praze bez přihlédnutí k těmto okolnostem
obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní
sazby stanovené v § 331 odst. 4 tr. zákoníku. Nevzal přitom v úvahu ani
přitěžující okolnosti uvedené v § 42 tr. zákoníku, a to, že zvlášť závažný
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
spáchal ze ziskuchtivosti [§ 42 písm. b) tr. zákoníku], trestným činem získal
vyšší prospěch [§ 42 písm. e) tr. zákoníku], trestný čin páchal delší dobu [§
42 písm. m) tr. zákoníku] a dále, že spáchal více trestných činů [§ 42 písm. n)
tr. zákoníku], protože byl odsouzen také pro přečin zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací považoval skutková zjištění soudu
prvního stupně za správná a úplná s tím, že mají oporu v provedených důkazech.
Při rozhodování o trestu odnětí svobody obviněnému Ing. Bc. P. K. je však zcela
pominul. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z popisu skutku pod
bodem I. 1) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu vyplývá, že ve vztahu k projektu „Rodinný hotel na ranči pod T. k.“,
registrační číslo projektu ........ a rozsahu dotace až do výše 12.087.600 Kč,
obžalovaný Ing. Bc. P. K. nejméně od jara 2009 do 31. 12. 2011 z titulu své
funkce a postavení úřední osoby, nejprve jako ekonomický náměstek ministra
zemědělství a člen hodnotící komise Výboru regionální rady, jmenovaný předsedou
Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad a později, od 11. 12. 2009,
jako ř. Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, Ú. n. L.,
opakovaně žádal po obžalovaném M. M., úplatek nejméně ve výši 1.700.000 Kč, a
to prostřednictvím obžalovaných V. P., R. Š. a V. I. H. v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu – výběru projektu M. M. v rámci schvalovacího
řízení a následném čerpání dotací z Regionálního operačního programu NUTS II
Severozápad. Obviněný Ing. Bc. P. K. jednal v květnu 2009 s M. M. v budově
Ministerstva zemědělství České republiky a navíc v letním období roku 2009
došlo v M. v restauraci B. ke schůzce, které se zúčastnili obvinění Ing. Bc. P.
K., V. P., R. Š., V. I. H. a M. M., na níž obviněný Ing. Bc. P. K. požadoval po
obviněném M. M. peníze, aniž by uvedl přesnou částku. Stejně tak pod bodem 2)
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je
popsána aktivní účast tohoto obviněného směřující k tomu, aby obviněná M. P.
získala dotaci na projekt „Penzion V. M.“ a poskytla obviněnému prostřednictvím
obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. postupně úplatek 625.000 Kč. Také z popisu
skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem
odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že obviněný Ing. Bc. P. K. a obviněný V. P.
domlouvali společný postup, pokud jde o projekt „Fotbalové hřiště J. – E.“,
sjednali si osobní schůzky dne 6. 12. 2012 s obviněným L. Š. v Ú. n. L. na
Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Severozápad a dne 31. 1. 2011 v Ú. n.
L. v café-baru P. a následně dne 18. 2. 2011 v Ch. v baru F., kde obviněný L.
Š. předal úplatek nejméně 10.000 Kč obviněnému V. P. na to, aby zajistil úspěch
při poskytnutí dotace. Úplatek si poté obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a
V. I. H. mezi sebou rozdělili, přičemž obviněný Ing. Bc. P. K. převzal částku
5.000 Kč.
Již jen z těchto částí tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je
zcela zřejmé, že z nich vyplývají nejen zmíněné přitěžující okolnosti, ale i
to, že pravomocně odsouzený zločinec Ing. Bc. P. K. byl značně aktivní při
páchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4
písm. b) tr. zákoníku, když společně se spoluobviněnými přímo jednal s osobami,
které měly poskytnout úplatky, opakovaně je žádal o úplatky a korupční jednání
páchal jako ekonomický náměstek ministra zemědělství České republiky i v budově
tohoto ministerstva a později jako ř. Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad v Ú. n. L. Tyto okolnosti zcela přesvědčivě dokumentují z hlediska
povahy a závažnosti trestného činu osobu pachatele – obviněného Ing. Bc. P. K.,
míru jeho zavinění, pohnutku, záměr nebo cíl (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku),
zejména jeho ziskuchtivost, okolnost, že trestnou činnost páchal delší dobu
(několik let) jako úřední osoba a jeho morální otrlost. Soud prvního stupně na
rozdíl od odvolacího soudu postupoval zcela důsledně podle ustanovení § 39
odst. 2 tr. zákoníku, což je zřejmé z odůvodnění celého výroku o trestu na str.
66 až 67 rozsudku, v němž uvedl, že obviněnému polehčuje, že před spácháním
trestné činnosti vedl řádný život [§ 41 písm. o) tr. zákoníku], přitěžuje mu
však, že trestný čin spáchal s rozmyslem po předchozím uvážení, ze
ziskuchtivosti, ke spáchání trestného činu zneužil své funkce a v trestné činu
pokračoval delší dobu [§ 42 písm. a), b), f) a m) tr. zákoníku]. Pohnutkou byla
zištnost, přestože v době páchání trestné činnosti měl obviněný podle zjištění
soudu prvního stupně čistý měsíční příjem 100.000 Kč.
Stížnost pro porušení zákona správně poukazuje na to, pokud jde o povahu a
závažnost trestných činů nejen obviněného Ing. Bc. P. K., ale i dalších
obviněných, že závažnost jednání obviněných je výrazně zvyšována tím, že šlo o
systematické a organizované jednání, de facto o vytvoření
jakéhosi ,,klientského sytému“, v jehož důsledku došlo i k ohrožení systému
poskytování dotací orgány Evropské unie v rámci Regionálního operačního
programu Severozápad. Odkazuje přitom také na obecně známou skutečnost, že
prokázání zneužívání prostředků z fondu Evropské unie je důvodem pro zastavení
čerpání takových prostředků i v jiných případech. Jednání obviněných proto má
širší a mnohem závažnější celospolečenské dopady.
Vrchní soud v Praze obviněnému Ing. Bc. P. K. přesto uložil úhrnný trest odnětí
svobody na spodní hranici trestní sazby podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku, aniž
by odůvodnil v souladu se zákonem takovou výměru trestu odnětí svobody.
Odvolací soud stručně odůvodnil také uložení podmíněných trestů odnětí svobody
obviněným V. P., R. Š. a V. I. H. tím, že ,,se na všechny obviněné hledí, jako
by nebyli soudně trestáni, že jejich „zisk“ nepřekročil nijak závratnou částku
200.000 Kč a údajně na ně výchovně zapůsobil pobyt ve vazbě. Z těchto důvodů
podle něj postačí uložení podmíněných trestů odnětí svobody v trvání tří let
všem obviněným s maximální zkušební dobou za zločiny přijetí úplatku podle §
331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to i obviněnému V. I. H., který
byl kromě uvedeného zločinu uznán vinným též přečinem vydírání podle § 175
odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze dále zmínil k osobám obviněných, že
obviněný V. P. byl sice ze všech těchto obviněných nejaktivnější, avšak svojí
výpovědí přispěl k objasnění věci, obviněný R. Š. nebyl podle odvolacího soudu
přehnaně aktivní a ani mu nepřitěžuje to, že by mu byl ukládán úhrnný trest.
Obviněnému V. I. H. sice přitěžuje to, že spáchal více trestných činů, avšak
jeho aktivita a podíl na trestné činnosti byly podstatně nižší.“
Ani z tohoto odůvodnění nelze dovodit, že odvolací soud vycházel důsledně
zejména z ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku, které upravuje stanovení druhu
a výměry trestů. Odůvodnění výroků o trestech se neopírá o žádné zákonné
ustanovení a je zřejmé, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl ani k polehčujícím a
přitěžujícím okolnostem a ani se nezabýval možnostmi nápravy obviněných.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že všichni tito obvinění byli odsouzeni pro
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
kterým získali značný prospěch, tedy nejméně 500.000 Kč a nikoliv jak uvedl
odvolací soud doslova, že jejich zisk „nepřekročil nijak „závratně“ částku
200.000 Kč.“
Zrušení peněžitých trestů uložených obviněným M. P. a L. Š. odůvodnil tím,
že ,,podmíněné tresty odnětí svobody, které byly uloženy těmto obviněným, nelze
označit za nepřiměřeně přísné, že však má určité pochybnosti o nutnosti
ukládání peněžitých trestů. Pokud jde o obviněnou M. P., ta se sice snažila
„obohatit“ tím, že se pokoušela uplatit, aby uspěla s dotačním projektem, avšak
její naděje na úspěch byla minimální a namísto obohacení přišla o částku
625.000 Kč. Dále uvedl, že lze chápat její rozhořčení, když zjistila, že si
její peníze rozdělili obvinění, a že jediné, co pro ni udělali, byl odklad
zamítavého rozhodnutí o jejím projektu. Na základě těchto okolností odvolací
soud uzavřel, a to i s přihlédnutím k věku obviněné, že není nutné jí ukládat
peněžitý trest, a proto výrok o jeho uložení zrušil. Také u obviněného L. Š.
uvedl, že tento obviněný namísto „obohacení“ přišel o peníze, když uplácel
nikoliv v úmyslu obohatit sám sebe, ale projekt směřoval ke zvelebení
fotbalového areálu, tedy obecně prospěšného zařízení, jehož vlastníkem ani
nebyl. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil výrok o uložení peněžitého trestu
tomuto obviněnému.“
Vrchní soud v Praze neodůvodnil podle § 125 odst. 1 věta třetí tr. ř., v čem
spatřoval nepřiměřenost peněžitých trestů uložených těmto obviněným soudem
prvního stupně za podmínek § 39 odst. 7 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud musí opětovně připomenout, že podle § 39 odst. 7 tr.
zákoníku platí, že získal-li nebo snažil-li se pachatel získat trestným činem
majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho
výměry, jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s
přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho
postihne na majetku (§ 67 až 72), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného
trestu.
Zákonu odporující a nedostatečné je odůvodnění zrušení výroku o uložení
peněžitého trestu obviněné M. P. jejím věkem a tím, že poskytnutím
úplatku ,,přišla“ o částku 625.000 Kč, přičemž poskytnutím úplatku nic
nezískala. Stejně tak nemůže obstát obdobný výrok týkající se obviněného L. Š.
Odvolací soud také u něj odůvodnil svůj výrok tím, že obviněný přišel o peníze,
že uplácel nikoliv proto, aby se obohatil, ale proto, aby došlo ke zvelebení
fotbalového areálu, jehož nebyl vlastníkem. Takové odůvodnění kasačního výroku
odvolacího soudu však zcela pomíjí, že podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku je
trestný také pachatel, který poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek pro jiného.
Nejvyšší soud již shora odůvodnil u obviněného Ing. Bc. P. K. nesprávnost
takového posuzování, tedy poměřování částek, které uplácející osoby poskytly, s
výší jejich očekávaného nebo získaného prospěchu. Nesprávnost takového
posuzování ve svém důsledku znamená, že podplácející osoba, která nezíská žádný
prospěch z toho, že poskytla úplatek v souvislosti s obstaráváním věci obecného
zájmu a podle názoru odvolacího soudu tím „přijde“ o peníze, bude považována za
„poškozenou“. Názor odvolacího soudu zcela přehlíží okamžik dokonání trestného
činu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterým
byli obvinění M. P. a L. Š. uznáni vinnými. Také u těchto obviněných Vrchní
soud v Praze řádně neodůvodnil zrušení výroků o uložení peněžitých trestů,
protože důvody, které zmínil, nemají zákonný podklad.
Povinností Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona, která se
opírá o ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., není poměřovat tresty uložené
obviněným soudem prvního stupně s tresty uloženými soudem druhého stupně.
Nejvyšší soud vycházel z trestů, které byly obviněným uloženy rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, a trestů,
které měly být obviněným uloženy tímto konečným soudním rozhodnutím při
respektování zákonných hledisek stanovených trestním zákoníkem. Pro posouzení
zřejmého nepoměru trestu k povaze a závažnosti trestného činu nebo poměrům
pachatele je rozhodujícím hlediskem, jaký trest měl být obviněnému správně
uložen.
Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona důvodnou. Všem obviněným
měly být uloženy podstatně přísnější tresty. Obviněnému Ing. Bc. P. K., který
páchal trestnou činnost delší dobu jako úřední osoba, byl značně aktivní,
vyhledával společně s dalšími obviněnými osoby, které měly poskytnout úplatek,
měl být i při respektování hledisek individuální a generální prevence uložen
důrazný nepodmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest i trest zákazu
činnosti. Závažnost a povaha trestných činů odůvodňovaly také uložení
nepodmíněných trestů obviněným V. P., R. Š. a V. I. H., spojenými s peněžitými
tresty. U obviněného V. I. H. měl výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody,
pokud jde o výměru trestu, odrážet skutečnost, že byl kromě zločinu přijetí
úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným také
přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v souvislosti s
korupčním jednáním. Není pochyb o tom, že obviněným M. P. a L. Š. měly být
uloženy kromě podmíněných trestů odnětí svobody také peněžité tresty. Bez
uložení peněžitých trestů není vystižena společenská škodlivost jejich zločinů.
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. shledal, že zákon byl porušen ve
prospěch všech obviněných, protože tresty uložené rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, jsou ve smyslu § 266 odst. 2
tr. ř. ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestných činů, jimiž byli
uznáni vinnými obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. P. a L. Š. a
poměrům obviněných, protože uložené tresty nerespektují individualitu
odsouzených jako objektů trestu a další okolnosti, pro které je stejný trest
pro různé pachatele různě citelný.
Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v těch ustanoveních, která jsou uvedena
ve výroku tohoto rozsudku. V dalších ustanoveních trestního zákoníku, která
upravují stanovení druhu a výměru trestu a v ustanoveních § 331 odst. 2, odst.
4 písm. b) tr. zákoníku, § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a § 331 odst. 2,
odst. 3 tr. zákoníku neshledal porušení zákona ve prospěch obviněných uvedených
ve stížnosti pro porušení zákona.
Podle ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. byl-li porušen zákon v neprospěch
obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 268 odst. 2 tr.
ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu
předcházející. Nejvyšší soud se musel vzhledem ke znění tohoto zákonného
ustanovení omezit jen na tzv. akademický výrok, kterým vyslovil zjištěné
porušení zákona. Nemohl však nezákonné výroky o trestech zrušit, protože u
všech obviněných došlo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp.
zn. 8 To 124/2012, k porušení zákona v jejich prospěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu