7 Tz 19/2025-93
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2025 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. F. proti rozsudku Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1989, sp. zn. 5 T 118/89, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1989, sp. zn. 5 T 118/89,
byl porušen zákon
v neprospěch obviněného L. F. v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999,
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se tento rozsudek částečně zrušuje, ve výroku, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999 a ve výroku o trestu. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. Rtv 595/90 v rozsahu, ve kterém byl uložen trest za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.
Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že
obviněný
L. F.,
nar. XY v Praze, trvale bytem XY XY, XY Praha XY, adresa pro doručování XY XY, XY XY,
se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje
obžaloby Vojenské obvodové prokuratury Praha ze dne 26. 5. 1989 pod sp. zn. 7 OPv 195/89, pro skutek spočívající v tom, že
dne 10. 4. 1989 do 12:00 hod., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u VÚ XY XY, i když tak byl povinen učinit na základě povolávacího rozkazu č. E 877143 vydaného ObVS Praha 6, který obdržel do vlastních rukou a neučinil tak ani do 24:00 hod. po lhůtě v povolávacím rozkaze stanovené,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1989, sp. zn. 5 T 118/89, byl obviněný L. F. pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, a trestného činu opuštění republiky podle § 109 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 1. 1990, ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtrnáct měsíců nepodmíněně.
2. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění bývalého Vojenského obvodového soudu Praha spočíval v tom, že obviněný dne 10. 4. 1989 do 12:00 hod., v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u Vojenského útvaru XY XY, i když tak byl povinen učinit na základě povolávacího rozkazu č. E 877143 vydaného ObVS Praha 6, který obdržel do vlastních rukou a neučinil tak ani do 24:00 hod. po lhůtě v povolávacím rozkaze stanovené; v úmyslu této povinnosti se trvale vyhýbat i nadále dne 13. 4. 1989 odcestoval z místa trvalého bydliště do XY, okr. XY, kde v katastru obce XY chtěl ilegálně překročit československou státní hranici do Maďarska, odkud měl v úmyslu dále pokračovat v cestě do Rakouska, přičemž však byl asi 200 metrů před státní hranicí zadržen orgány Ochrany státních hranic ČSSR.
3. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 7. 1989 v řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem Praha jako soudem prvního stupně.
4. Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 15. 1. 1990, sp. zn. 5 T 118/89, v právní moci dne 23. 1. 1990 bylo rozhodnuto, že odsouzený je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a byl mu tak prominut uložený trest odnětí svobody, který byl současně zahlazen.
5. Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. Rtv 595/90, v právní moci dne 26. 7. 1991 bylo rozhodnuto, že odsouzený je účasten rehabilitace dle zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), přičemž rozsudek, kterým byl odsouzený uznán vinným, byl zrušen toliko ve výroku o vině trestným činem opuštění republiky dle § 109 odst. 1 trestního zákona ve stadiu přípravy dle § 7 odst. 1 trestního dne 13. 4. 1989 odcestoval z místa trvalého bydliště do XY, okr. XY, kde v katastru obce XY chtěl ilegálně překročit československou státní hranici do Maďarska, odkud měl v úmyslu dále pokračovat v cestě do Rakouska, přičemž však byl asi 200 metrů před státní hranicí zadržen orgány Ochrany státních hranic ČSSR. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na výše uvedený trestný čin obsahově navazují k datu, kdy byla vydána. Trestní stíhání pro uvedený skutek bylo podle § 2 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích zastaveno. Podle § 2 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích byl za trestný čin rehabilitací nedotčený, trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 tr. zák. stanoven trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na 1 rok.
6. Z usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. Rtv 595/90 vyplývá, že soud posoudil jednání obviněného, za které byl původně odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1989, sp. zn. 5 T 118/89 jako dva skutky, dva trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu, přičemž zrušil toliko jeden trestný čin (jednání právně kvalifikováno jako trestný čin opuštění republiky dle § 109 odst. 1 tr. zák. ve stadiu přípravy dle § 7 odst. 1 tr. zák.) a tudíž jen jeden skutek, přičemž druhý skutek, kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. zůstal nedotčen, přičemž za tento nedotčený trestný čin Vojenský obvodový soud Praha usnesením ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. Rtv 595/90 uložil trest.
7. Ministr spravedlnosti podal dne 1. 4. 2025 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1989, sp. zn. 5 T 118/89. Namítl, že posuzovaným jednáním obviněný pouze uplatňoval své právo na svobodu vyznání zaručené čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky (dále jen ústava ČSSR z roku 1960), a právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Poukázal přitom na skutečnost, že ačkoliv formálně Ústava ČSSR z roku 1960 zakotvovala ochranu svědomí a vyznání, norma nižší právní síly umožňující plnohodnotnou realizaci tohoto práva vydána nebyla, nýbrž ustanovení norem nižší právní síly v důsledku zmíněné právo fakticky negovala. Odsouzení obviněného proto bylo v rozporu s právy zaručenými Ústavou i mezinárodními dokumenty, stejně jako se zásadami demokratického právního státu, tudíž žalovaný skutek nemohl být trestným činem. V neposlední řadě poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž nepřísluší státu přezkoumávat opravdovost náboženského přesvědčení toho, kdo odmítl vykonat vojenskou základní službu. Z uvedeného dovodil nepodstatnost skutečnosti, že obviněný v průběhu řízení přehodnotil své stanovisko k výkonu vojenské služby. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek, v části, v níž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, jakož i všechna další, na tuto část rozsudku obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření zaslaném Nejvyššímu soudu uvedl, že se s podanou stížností ztotožňuje, jelikož je zřejmé, že rozhodnutí bývalého vojenského soudu koliduje se závěry judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se ochrany práva na náboženské vyznání. Souhlasil též s irelevancí změny postojů obviněného k ochotě vykonávat vojenskou službu v průběhu řízení. Vyjádřil souhlas s návrhem ministra spravedlnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona.
9. Obhájce obviněného ve svém písemném vyjádření rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, přičemž poukázal na některé okolnosti předmětného skutku, především, že své stanovisko k výkonu vojenské služby změnil obviněný v řízení na radu svého tehdejšího obhájce. Taktéž odkázal na další relevantní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která potvrzuje argumentační linii vytyčenou ve stížnosti pro porušení zákona. Ztotožnil se i s návrhem ministra na rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
11. Podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se přečinu úmyslného nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustí ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hod. po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Z právní věty napadeného rozsudku vyplývá, že v daném případě bývalý Vojenský obvodový soud Praha uznal obviněného vinným, že v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hod. po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
12. Elementární pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu Praha spočívalo v nevyvození odpovídajících právních závěrů ze zjištění, podle něhož obviněný jako voják základní služby odmítl nastoupit povinnou vojenskou službu s odkazem na své náboženské přesvědčení vyznavače víry „Hare Krišna“, která dle jeho mínění nedovoluje vzít do rukou zbraň.
13. Tehdy platná Ústava ČSSR z roku 1960 stanovila v čl. 32 odst. 1: „Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.“ Bývalý Vojenský obvodový soud Praha tak odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané tehdejší Ústavou.
14. Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipól uvedeného práva představuje zákaz donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.
15. Neexistovaly přitom normy nižší právní síly, které by umožnily plnohodnotnou realizaci ústavně garantovaných práv na svobodu svědomí a vyznání. Ústava ČSSR z roku 1960 naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanovení čl. 32 odst. 2, dle nějž náboženská víra nebo přesvědčení nemohlo být důvodem odpírání plnění občanské povinnosti, která je uložena zákonem. Omezení práva na svobodu vyznání sice je i v demokratické společnosti přípustné, avšak jen v nezbytně nutné míře v zájmu ochrany jiných základních lidských práv, respektive pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (viz čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podobně i čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Mimo tyto přípustné korektivy je ukládání „občanských povinností“ omezujících ústavní právo na svobodu vyznání nepřípustné a protiústavní.
16. Obviněný byl odsouzen za čin, který zákon v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval za trestný. Čin obviněného směřující k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rehabilitaci), mají v posuzované věci interpretační význam i ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, o trestném činu nenastoupení služby v ozbrojených silách. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Přijatý závěr je v souladu také s právními názory uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
17. Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách odporoval nejen ustanovení čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960, ale i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Posuzovaný skutek postrádal znak trestnosti. Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil bývalý Vojenský obvodový soud Praha zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, uveřejněný pod č. 117/1998 Sb.).
18. Nejvyšší soud se dále zabýval argumentací bývalého Vojenského obvodového soudu Praha, který ve svém rozsudku uvedl, že v předmětné věci existovaly pochyby o mimořádné hloubce víry obviněného, přičemž postoj obviněného, dle názoru soudu, spíše pramenil z životní nevyzrálosti a neujasněného vztahu ke společenským hodnotám. Soud v nastíněném směru akcentoval změnu postoje obviněného během hlavního líčení, kdy obviněný projevil ochotu k výkonu vojenské základní služby do budoucna nastoupit.
19. Z předmětného spisu ovšem vyplývá, že v posuzované věci obviněný od počátku zdůrazňoval odmítavý postoj k výkonu vojenské služby, a to právě s odkazem na své náboženské přesvědčení. Na tomto postoji setrval navzdory upozornění na riziko trestního stíhání. Za popsaných okolností ovšem nepříslušelo bývalému Vojenskému obvodovému soudu Praha zkoumat autentičnost či hloubku a odolnost víry obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95). Jednání obviněného v hlavním líčení navíc založilo nanejvýše pochybnost o hloubce jeho náboženského přesvědčení, přičemž jak sám obviněný uvádí, jednal tímto způsobem na základě rady svého tehdejšího obhájce, patrně s důvěrou v jeho procesní strategii. Navíc je nutno vzít v potaz tlak, vyvíjený na obviněného už jen samotným průběhem trestního řízení, hrozícím trestem atd., přičemž bezesporu nelze omezit ochranu svědomí a náboženského vyznání výhradně na osoby, jež jsou ochotny pro tyto hodnoty trpět jako mučedníci.
20. Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, v části, v níž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, a zrušil také všechna další, na tuto část rozsudku obsahově navazující, rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, zejména usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 14. 6. 1991, sp. zn. Rtv 595/90 v rozsahu, ve kterém byl uložen trest za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a sám ve věci meritorně rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 274 odst. 4 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu