7 Tz 196/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2005 v neveřejném zasedání
v Brně o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2003, t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, byl
obviněný J. H. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za
který mu byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře
8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen
do věznice s ostrahou, podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí
věci, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM karty, mobilního telefonu
Nokia 6510, a SIM karty a podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na
území hl. m. P. na dobu 5 (pěti) let. Obviněnému J. H. a spoluobviněným J. Š.a
X. V., kteří byli uznáni vinnými stejným trestným činem jako obviněný J. H.,
byl dále uložen společný trest propadnutí věci /§ 55 odst. 1 písm. a) tr.
zák./, a to 14.906,9 gramů omamné látky \"heroin\" s průměrným obsahem 22,4 %,
resp. 3.339,1 gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru \"efedrin\"
s průměrným obsahem 18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), a 4 ks
dřevěných hranolů, použitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem.
Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání
4 ks dřevěných hranolů, nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným
vnitřkem, vydaných P. Š a osobního motorového vozidla Mercedes Benz, 320 CDI,
majitele Ing. V. K.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněných a
současně na základě odvolání obviněného H. a spoluobviněných Š. a V. zrušen
podle § 258 odst. 1 písm. a), d) a e) tr. ř. rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004. Tímto rozsudkem poté odvolací soud
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. H., J. Š. a X. V.
uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4
písm. c) tr. zák., za který obviněnému H. uložil podle § 187 odst. 4 tr. zák.
trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm.
a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Siemens A 35 bez SIM
karty, mobilního telefonu Nokia 6510, , a SIM karty. Rozsudkem soudu druhého
stupně bylo dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodnuto o zabrání
14.906,9 gramů omamné látky heroin s průměrným obsahem 22,4 %, resp. 3.339,1
gramů heroinu (báze), 10.847,3 gramů prekurzoru efedrin s průměrným obsahem
18,8 %, resp. 2.039,3 gramů efedrinu (báze), 4 ks dřevěných hranolů, použitých,
podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem a 4 ks dřevěných hranolů,
nepoužitých, podélně rozřízlých, s vyfrézovaným vnitřkem, vydaných P. Š. v
části týkající se zabrání motorového vozidla tov. zn. Mercedes Benz E 320 CDI,
bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 259 odst. 1 tr. ř., tj. věc byla
vrácena soudu prvního stupně.
V. Protože proti tomuto rozhodnutí podal ve prospěch obviněného J. H. ministr
spravedlnosti České republiky také stížnost pro porušení zákona, která by ve
smyslu § 266a odst. 2 tr. ř. měla být s dovoláním projednána ve společném
řízení, bylo řízení o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona ohledně tohoto
obviněného k urychlení řízení o dovolání obviněných Š. a V. vyloučeno ze
společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona namítá, že shora
uvedeným rozsudkem soudu druhého stupně byl v neprospěch obviněného J. H.
porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a předcházejícím rozsudkem
soudu prvního stupně v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Podle ministra spravedlnosti je z odůvodnění rozsudků zřejmé, že jedním z
nejdůležitějších důkazů je odposlech telefonických hovorů a že znalec, který na
jeho podkladě vypracoval znalecký posudek, neměl k dispozici hlasové vzorky
obviněných. Jestliže je ovšem obvinění odmítli poskytnout, nezbavovalo to
orgány činné v trestním řízení povinnosti tyto hlasové vzorky jiným zákonným
způsobem, např. nahrávkou výpovědi, opatřit. V této souvislosti ministr
spravedlnosti poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003,
sp. zn. 10 T 7/2003, kterým bylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k
došetření z toho důvodu, že znalecký posudek pracuje se srovnávacím materiálem,
který takové postavení nemůže mít, a dále na to, že tento soud svůj právní
názor týkající se odposlechů ve svém odsuzujícím rozsudku bez odůvodnění
zásadně změnil a že Vrchní soud v Praze v rozhodnutí, kterým vyhověl stížnosti
státního zástupce proti usnesení o vrácení věci, k této otázce nevyslovil
závazný právní názor. Ministr spravedlnosti dále ve své stížnosti uvedl, že
ačkoli obhájce obviněného H. navrhl Vrchnímu soudu v Praze opětovný výslech
svědků J. R. a P. Š. s tím, že tito chtějí pravdivě vypovědět o závažných
skutečnostech, a na podporu tohoto návrhu předložil přepis zvukového záznamu s
těmito svědky ze dne 5. 3. 2004, odvolací soud návrh zamítl, přestože Městský
soud v Praze o výpovědi těchto svědků opřel svůj odsuzující rozsudek a oba
svědci byli před jednáním odvolacího soudu fyzicky přítomni; odvolací soud poté
zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podání, kterým oznamuje
podezření z trestného činu, kterého se uvedení svědci měli dopustit svými
nepravdivými výpověďmi v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního
stupně.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem
odvolacího soudu byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. v ustanovení
§ 254 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, rozsudkem
soudu nalézacího v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., aby podle § 269 odst. 2
tr. ř. rozsudky odvolacího i nalézacího soudu, pokud se týkají obviněného J.
H., v celém rozsahu zrušil a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, přičemž vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona byla
napadena část rozhodnutí týkající se jen některých z více osob, o nichž bylo
rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 267 odst. 5 tr.
ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se
týkala obviněného J. H., a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se
svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak,
aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje
orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné
okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení
objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede.
V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých
stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat
vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v
rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud
odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch
oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost
postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám,
které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle Nejvyššího soudu se Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 12.
2003, sp. zn. 10 T 7/2003, ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a Vrchní soud v
Praze v rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, ustanovením § 254
odst. 1 tr. ř. důsledně řídil.
Otázkou zákonnosti, resp. použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu
pořízených v posuzované trestní věci se zabýval již Městský soud v Praze ve
svém usnesení ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 10 T 7/03, na které ministr
spravedlnosti poukázal ve stížnosti pro porušení zákona. Tímto usnesením byla
podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření
mj. z toho důvodu, že \"k porovnání záznamů hovorů obviněných byly použity
jako srovnávací záznamy jiných jejich hovorů, aniž by bylo verifikováno, že jde
o záznamy hlasů právě těchto a ne jiných osob\" s tím, že \"pokud tedy znalecký
posudek přiřazuje jednotlivé obviněné s uvedením jmen k určitým záznamům hovorů
pořízeným v období, kdy mělo dojít k přípravě a poté převozu heroinu a efedrinu
z T. do Č. r., pracuje se srovnávacím materiálem, který takové postavení nemůže
mít\" (č. l. 1947 tr. spisu), resp. z toho důvodu, že \"důkaz, v němž je jako
podkladový materiál při zpracování odborného vyjádření a poté znaleckého
posudku z výpočetní techniky použit hlasový záznam neznámého původce, není
použitelným důkazem\" s tím, že \"je tudíž třeba opatřit řádný srovnávací
materiál\" (č. l. 1951 tr. spisu). Uvedené usnesení Městského soudu v Praze
bylo ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 9. 7. 2003, sp. zn. 2 To 107/03, kterým bylo dále Městskému soud v Praze
uloženo, aby v části týkající se vrácení věci státnímu zástupci k došetření o
věci znovu jednal a rozhodl, přičemž k otázce použitelnosti záznamů
telekomunikačního provozu z hlediska identifikace hovořících osob soud druhého
stupně toliko uvedl, že když \"Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvádí,
že … lze předpokládat, že pokud obvinění jsou nevinni, neodmítnou nepochybně
poskytnutí srovnávacího vzorku svého hlasu\", tomuto soudu \"nic nebrání v tom,
aby v řízení před soudem tento srovnávací vzorek zajistil a poskytl jej k
expertíze\" (č. l. 1991 tr. spisu). Poté Městský soud v Praze provedl v hlavním
líčení důkaz puštěním záznamů telefonních odposlechů a přečtením protokolu
podle § 88 odst. 4 tr. ř., a jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku tohoto soudu
ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, o tyto záznamy opřel i svůj závěr o
tom, že obviněný H. a spoluobvinění Š. a V. naplnili jednáním popsaným ve
skutkové větě tohoto rozsudku všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. Tento svůj postup Městský soud v Praze odůvodnil na str. 21
svého meritorního rozhodnutí tak, že jelikož obvinění srovnávací vzorky svých
hlasů neposkytli a výslovně jejich poskytnutí odmítli, učinil \"závěr o
ztotožnění osoby volajícího … na základě faktů uváděných hovořícími v
jednotlivých odposleších, kdy hovořící uvádějí reálie a prezentují skutečnosti,
jež odpovídají jejich situaci, jež na sebe navazují a jež … doplňují i následné
hovory na dalších linkách\". Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ve
stížností pro porušení zákona napadeném rozsudku ze dne 15. 4. 2004, sp. zn.
2
To 11/2004, s uvedeným postupem nalézacího soud a jeho názorem na možnost
ztotožnění osob účastnících se odposlouchávaných telefonních hovorů bez
poskytnutí srovnávacích vzorků hlasů ztotožnil (str. 12 rozsudku odvolacího
soudu) a ztotožňuje se s ním i Nejvyšší soud.
Podmínky, při jejichž splnění je odposlech a záznam telekomunikačního provozu
dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným
zařízením (čl. 13 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993
Sb.), jsou stanoveny v § 88 odst. 1, 2 a 3 tr. ř., podmínky pro použití záznamu
telekomunikačního provozu pořízeného v souladu s těmito zákonnými
ustanoveními jako důkazu jsou uvedeny v § 88 odst. 4 tr. ř., přičemž jiné
podmínky než uvedené v tomto ustanovení pro provedení důkazu záznamem
telekomunikačního provozu trestním řádem stanoveny nejsou.
Podle § 88 odst. 1 věty první tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť
závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání
zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném
řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam
telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jim budou sděleny
významné skutečnosti pro trestní řízení. Podle § 88 odst. 2 věty první až třetí
tr. ř. příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán
písemně a odůvodněn, musí v něm být stanovena doba, po kterou bude odposlech a
záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců, přičemž tuto dobu může
soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Podle odst. 4 věty první
téhož zákonného ustanovení má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako
důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času,
způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila.
Z protokolů o hlavním líčení a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str.
21) je zřejmé, že Městský soud v Praze opřel svůj závěr o vině obviněného H.
zejména o záznamy hovorů na mobilním telefonu tohoto obviněného, které byly
zaznamenány na odposlechovém zařízení s kódovým označením, přičemž hovory
obviněného H. se spoluobviněným Š., který používal mj. telefonní číslo byly
zaznamenány taktéž na odposlechovém zařízení s kódovým označením.
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu mobilního telefonu obviněného H.
byl za splnění podmínek uvedených v § 160 odst. 4 tr. ř., tj. jako tzv.
neodkladný úkon, nařízen před zahájením trestního stíhání tohoto obviněného
příkazem soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. V
16/2002, Nt 1242/2002 (č. l. 1009 a 1010 tr. spisu) splňujícím všechny formální
i obsahové náležitosti stanovené trestním řádem (§ 88 odst. 2 tr. ř.), o
záznamu telekomunikačního provozu na uvedené telefonní stanici byl vyhotoven
protokol obsahující všechny náležitosti požadované shora citovaným ustanovením
§ 88 odst. 4 věty první tr. ř. (č. l. 611 tr. spisu). Zákonné požadavky
stanovené pro příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a pro
protokol o záznamu telekomunikačního provozu byly splněny i v případě mobilního
telefonu spoluobviněného Š.
Jak již bylo uvedeno, jiné podmínky než uvedené v ustanovení § 88 odst. 4 tr.
ř. pro provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu stanoveny nejsou a
není tedy ani stanoveno, jakým způsobem má být uživatel telekomunikačního
zařízení, příp. další osoby účastnící se odposlouchávaného telekomunikačního
provozu, ztotožněn. Proto nelze soudu prvního stupně vytýkat, že neprovedl
ztotožnění osoby užívající odposlouchávanou telefonní stanici a uživatelů
dalších odposlouchávaných mobilních telefonů pomocí hlasových vzorků získaných
s vědomím či souhlasem obviněných či jiným zákonným způsobem. Osoby, jejichž
hovory byly na odposlechovém zařízení zaznamenány, při neexistenci
srovnávacích hlasových vzorků lze ztotožnit i způsobem použitým v posuzované
trestní věci Městským soudem v Praze, tzn. za pomoci údajů uváděných v
jednotlivých hovorech, skutečností, které těmto údajům odpovídají, souvislostí
mezi hovory na různých odposlouchávaných telefonních stanicích atd. Soud
prvního stupně tedy nebyl povinen srovnávací hlasové vzorky opatřit a vyžádat
si nové odborné vyjádření, příp. znalecký posudek z oboru kriminalistika,
odvětví kriminalistická audioexpertiza, a svůj závěr o vině obviněného H. zcela
v souladu se zákonem opřel i o záznam telekomunikačního provozu, u něhož
došlo ke ztotožnění uživatele odposlouchávaného mobilního telefonu shora
uvedeným způsobem. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc
jednoznačně zřejmé, že tento soud své zjištění, že uživateli shora uvedených
telefonních stanic byli obviněný H. a spoluobviněný Š., o odborné vyjádření,
jehož použitelnost, resp. zákonnost, je stěžovatelem zpochybňována, neopřel,
když na str. 21 odůvodnění svého meritorního rozhodnutí výslovně uvedl, že
\"neměl k dispozici znalecký posudek, který by bezvýhradně přiřazoval k
jednotlivým hovorům jednotlivé osoby obžalovaných\", že \"odborné vyjádření
založené ve spise bylo vypracováno s použitím srovnávacích vzorků, jež nemohou
jako takové sloužit\" a že proto \"závěr o ztotožnění osoby volajícího učinil
… na základě faktů uváděných hovořícími v jednotlivých odposleších, kdy
hovořící uvádějí reálie a prezentují skutečnosti, jež odpovídají jejich
situaci, jež na sebe navazují a jež … doplňují i následné hovory na dalších
linkách\". Z uvedených důvodů nelze vytýkat Městskému soudu v Praze porušení
ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze porušení ustanovení
§ 254 odst. 1 tr. ř.
Taktéž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že uživatelem telefonní
stanice s číslem 602 282 348 byl obviněný H., jednoznačně vyplývá z obsahu
hovorů zaznamenaných na odposlechovém zařízení s kódovým označením a
skutečností, které na tyto hovory navazují. Z obsahu hovorů je zřejmé, že v
inkriminované době užívala předmětnou telefonní stanici toliko jedna osoba,
neboť telefonní hovory na sebe navazují a uživatel předmětné stanice v nich
pracuje s informacemi, jež se dověděl v předchozích hovorech, uživatel je
pravidelně oslovován jako \"J.\" či jinými způsoby z tohoto křestního jména
odvozenými, z údajů sdělených uživatelem je zřejmé, že tento žije v \"B.\" či
že v pátek odlétá do K. (č. l. 1073 tr. spisu) apod. Totožnost uživatele
předmětné telefonní stanice s obviněným H. lze taktéž vyvodit ze skutečností
navazujících na jednotlivé telefonní hovory. Např. dne 1. 5. 2002 si uživatel
předmětné telefonní stanice sjednal se slovensky hovořícím mužem schůzku na
čerpací stanici A. na km dálnice D1 ve směru na B. (č. l. 1061 - 1064 tr.
spisu, sv. 7), dohodl se s osobou užívající telefonní číslo , že tato na
schůzku pojede s ním (č. l. 1058 a 1059 tr. spisu, sv. 7), a poté se dne 1. 5.
2002 obviněný H. setkal v restauraci benzinového čerpadla A. na km dálnice D1
se svědkem G., zatímco spoluobviněný Š. čekal před touto restaurací ve vozidle
obviněného H. s registrační značkou, přičemž tato skutečnost byla zjištěna na
základě provedeného sledování osob podle § 158d tr. ř. (č. l. 1270 - 1278 tr.
spisu, sv. 7) atd. V této souvislosti nelze nepoznamenat, že obviněný H. ve své
výpovědi z přípravného řízení sám uvedl, že v době od března 2002 do 10. 5.
2002 používal SIM kartu s uvedeným telefonním číslem (č. l. 369 tr. spisu, sv.
3).
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítá, že Vrchní soud
v Praze porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. tím, že ačkoli mu obhájce
obviněného H. navrhl opětovný výslech svědků J. R. a P. Š. s tím, že tito
chtějí pravdivě vypovědět o závažných skutečnostech, a na podporu tohoto návrhu
předložil přepis zvukového záznamu s těmito svědky ze dne 5. 3. 2004, návrh
zamítl, přestože Městský soud v Praze o výpovědi těchto svědků opřel svůj
odsuzující rozsudek a oba svědci byli před jednáním odvolacího soudu fyzicky
přítomni; odvolací soud poté zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze
podání, kterým oznamuje podezření z trestného činu, kterého se uvedení svědci
měli dopustit svými nepravdivými výpověďmi v přípravném řízení a v řízení před
soudem prvního stupně.
Svědci J. R. a P. Š. byli v projednávané věci vyslechnuti jak v přípravném
řízení (R. č. l. 492 až 495, Š. č. l. 484 až 491, sv. 4), tak v hlavním líčení
(R. 2141 až 2142, Š. 2137 až 2141, sv. 13), a to vždy po řádném poučení o
jejich právech a povinnostech uvedených v ustanovení § 101 odst. 1 tr. ř., o
významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích
křivé výpovědi. Poté obhájce obviněného H., JUDr. V. Ř, předložil dne 11. 3.
2004 na veřejném zasedání konaném o odvolání státní zástupkyně, obviněného H.
a spoluobviněných Š. a V. prohlášení uvedených svědků, že jsou ochotni ve věci
pravdivě vypovídat (č. l. 2381 a 2382, prohl. R. 2364, Š. 2365, vše sv. 15);
veřejné zasedání bylo odročeno, a to za účelem provedení důkazu znaleckým
posudkem z oboru písmoznalectví a výslechem svědka M. G. s tím, že ostatní
důkazní materiály soud druhého stupně považuje zatím za nadbytečné. Dne 13. 4.
2004 JUDr. Ř. doručil odvolacímu soudu návrh na provedení opětovného výslechu
svědků R. a Š., jehož přílohou byl přepis zvukového záznamu rozhovorů s těmito
svědky ze dne 5. 3. 2004 obsahujících podle názoru JUDr. Ř. velmi závažné
skutečnosti, které by mohly významně přispět k objasnění věci (2409 a 2410,
přepis rozhovoru s R.em 2412 až 2417, sv. 15); tomuto návrhu nebylo Vrchním
soudem v Praze dne 15. 4. 2004 v odročeném veřejném zasedání, v němž byl
vyhlášen stížností pro porušení zákona napadený rozsudek, vyhověno. Poté Vrchní
soud v Praze zaslal příslušnému vrchnímu státnímu zastupitelství přípis ze dne
10. 6. 2004, v němž poukazuje na to, že z doplňku odvolání obviněného H.
zpracovaného JUDr. Ř. vyplývá, že svědek R. nevypovídal pravdu, když se v
přepisu rozhovoru vypracovaného JUDr. Ř. zmiňuje o tom, že již v minulosti
znal obviněného Š., a na závažnou skutečnost, že svědek Š. v předloženém
rozhovoru uvedl, že jej JUDr. P. D., který obhajoval obviněného H. v přípravném
řízení, kontaktoval s tím, aby před orgány činnými v trestním řízení zatajil
věci důležité pro trestní řízení (č. l. 2411).
Odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř.
provádí i prověrku důkazů, z nichž jsou vyvozována skutková zjištění. Při této
prověrce důkazů odvolací soud zkoumá dostatečnost provedených důkazů z
hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a
vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud prvního stupně v
napadeném rozsudku, pečlivě hodnotí, zda proces vyhledání, provedení, prověrky
a hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu. Současně platí, že
odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch
důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Odvolací soud na základě prověrky důkazů dospěl ke správnému závěru, že
\"Městský soud v Praze\", i pokud jde o obviněného H., \"vykonal všechny
podstatné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, jak to vyžaduje
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. … v hlavním líčení náležitě provedené důkazy na
základě své volné úvahy zhodnotil jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech
vzájemných souvislostech a na základě logického myšlenkového postupu učinil
správné, důkazně podložené skutkové závěry, které tvoří spolehlivý základ
výroku o vině\" (str. 11 rozsudku odvolacího soudu), a že tedy není třeba
svědky R. a Š. znovu vyslechnout.
Z výpovědí svědka J. R. učiněných v přípravném řízení a hlavním líčení je
zřejmé, že si u něj obviněný H. v roce 2002, a to v pátek, objednal výrobu 4
kusů dřevěných trámů podélně rozříznutých na polovinu, do kterých měl vydlabat
otvor o rozměrech 8 x 4 x 151 cm, a že asi po 6 hodinách práce, kdy již měl
zakázku skoro hotovou, mu obviněný H. telefonicky sdělil, že si rozměry
vnitřních otvorů spletl, neboť jejich hloubka měla být celkem nikoli 4, ale 8
cm. Svědek R. dále vypověděl, že mu obviněný H. řekl, že trámy budou sloužit
jako forma, ale že neví, co se do ní bude vylévat, a proto poloviny trámů
spojil kolíčky, aby držely u sebe, že zakázku, a to i po její změně, měl
hotovou do druhého dne, tedy v sobotu, že pro trámy pan H. přijel bílou
dodávkou společně s nějakým mužem, kterého ve své výpovědi z přípravného
řízení zevrubně popsal, a že za zakázku obdržel od pana H. celkem 16.000,- Kč v
hotovosti. Na základě doplňujících otázek svědek R. mj. vypověděl, že trámy
byly určeny pro nějakou další osobu a že v této souvislosti pan H. hovořil o
svém známém. Tato výpověď je zcela v souladu s dalšími důkazy prokazujícími
skutečnost, že to byl právě obviněný H., kdo v rámci skupiny organizované
spoluobviněným Š. zajistil výrobu dutých dřevěných hranolů, v nichž byl do
České republiky neoprávněně dovezen heroin a efedrin, a to zejména
telefonickými hovory mezi obviněným H. na jedné straně a spoluobviněným Š. či
svědkem R. na straně druhé zaznamenanými na odposlechovém zařízení s kódovým
označením dne 20. 4. 2002 či dne 3. a 4. 5. 2002 (zejména č. l. 1029 - 1031,
1143 a 1144, 1148 - 1157, 1160 - 1163 tr. spisu, sv. 7) a výpovědí svědka Š., z
níž vyplývá, že to byl on, kdo společně s obviněným H. vyzvedl u svědka R.
hotové trámy. Pokud jde o zmiňované telefonické hovory mezi obviněným H. a
spoluobviněným Š., stížnostní soud poukazuje zejména na telefonický hovor ze
dne 20. 4. 2002, jehož přepis se nachází na č. l. 846 - 848 a 1029 ? 1031 tr.
spisu, po jehož přehrání v hlavním líčení dne 9. 12. 2003 k dotazu předsedy
senátu obviněný H. uvedl, že \"tady šlo o ty míry na ty trámky, co mi zadal pan
Š. tak, jak jsem minule vypovídal\" (č. l. 2156 tr. spisu).
Svědek Š. se ve svých výpovědích učiněných v přípravném řízení a hlavním líčení
vyjádřil nejen k okolnostem, ze kterých byly u svědka R. vyzvednuty trámy, ale
taktéž mj. k předání 4 kusů těchto trámů neznámé osobě na odpočívadle za
čerpací stanicí na dálnici D1, k okolnostem, za kterých se dozvěděl o tom, že
obviněný H. byl zadržen, a k tomu, jak poté naložil s věcmi, které se
nacházely v automobilu obviněného H.. Skutečnost, že dne 4. 5. 2002 svědek Š.
předal na odpočívadle za benzínovou čerpací stanicí na dálnici D1 4 kusy
dřevěných trámů a další věci určené obviněným H. neznámé osobě, se kromě
výpovědi svědka Š. opírá i o další důkazy provedené v hlavním líčení, a to o
výpověď samotného obviněného H. a telefonické hovory mezi obviněným H. a
svědkem Š. zaznamenané na odposlechovém zařízení s kódovým označením dne 4. 5.
2002, které jsou uvedeny na č. l. 1166 tr. spisu a v nichž obviněný H. svědka
Š. instruuje, které věci má neznámé osobě předat.
S ohledem na skutečnost, že výpovědi svědků R. a Š. korespondují s dalšími
důkazy provedenými soudy činnými v posuzované trestní věci za účelem objasnění
činnosti obviněného H. v rámci přípravy a realizace předmětného trestného
činu, odvolací soud nepochybil, když neprovedl opětovný výslech těchto svědků.
Z přepisu rozhovoru se svědky R. a Š. ze dne 5. 3. 2004 a přípisu Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004 adresovaného vrchnímu státnímu zastupitelství
je zřejmé, že svědek R. nevypověděl pravdu, když uvedl, že z osob obviněných ze
spáchání posuzovaného trestného činu zná toliko obviněného H. a nikoli i
spoluobviněného Š., a že zamlčel, že věci sloužící zřejmě ke stejným účelům
jako trámy, jež u něj nechal vyrobit obviněný H., pro tohoto vyráběl již dříve.
Objasnění těchto skutečností opakovaným výslechem svědka R. by ovšem nevedlo
ani k doplnění, ani ke změně skutkových zjištění, o nichž byl opřen závěr o
vině obviněného H.. Tato skutková zjištění nemůže ovlivnit ani okolnost, že
svědka Š. kontaktoval obhájce obviněného H., JUDr. P. D., s tím, aby před
orgány činnými v přípravném řízení zatajil věci důležité pro trestní řízení.
Odvolací soud postupoval správně, když opětovný výslech předmětných svědků
zamítl a poté přípisem ze dne 10. 6. 2004 učinil podnět k zahájení jejich
trestního stíhání.
S ohledem na shora uvedené, kdy stížnostní soud dospěl k závěru, že z hlediska
vad vytýkaných mimořádným opravným prostředkem ministra spravedlnosti nedošlo
v neprospěch obviněného H. napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004, k porušení ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a
předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp.
zn. 10 T 7/2003, k porušení ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., Nejvyšší
soud stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného H. zamítl
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., protože není důvodná.
Za podmínek uvedených v § 274 tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Na základě § 266a odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání obviněného
H. a stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch tohoto obviněného ve
společném řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš