7 Tz 201/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, kterým bylo rozhodováno o odvolání obvodního státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 1997, sp. zn. 1 T 16/96, podaném v neprospěch obviněného a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, b y l ve výroku, kterým byl obviněný J. P. uznán povinností zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a ve výroku, jímž byl Obecní úřad O. V. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, p o r u š e n z á k o n ve prospěch obviněného J. P. v ustanoveních § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 16/96, ze dne 6. 11. 1997 byl J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se mimo jiné dopustil vloupáním do budovy ZŠ v O. V., (skutek označený v rozsudku jako I. bod 3).
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků.
I když se obec O. V. včas připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a žádala, aby obviněnému byla stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně obci částku 51 400,- Kč, obvodní soud o uplatněném nároku nerozhodl.
Z podnětu odvolání obvodního státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, projednal věc Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a náhradě škody zrušil a podle § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. P. při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. uložil podle § 247 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 3 T 173/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Současně znovu rozhodl o náhradě škody mimo jiné i tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Obecní úřad O. V. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. Uvedl v ní, že podle jeho názoru byl citovaným výrokem porušen zákon v ustanovení § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř.
Obec O. V., zastoupená starostou obce, podáním ze dne 8. 11. 1994 návrh na náhradu škody včas a řádně uplatnila. Soudy obou stupňů však nerespektovaly její práva stanovená v § 43 tr. ř. a v důsledku toho jejího zástupce ani neinformovaly o konání hlavního líčení a veřejného zasedání.
Soud I. stupně o uplatněném nároku nerozhodl. Soud II. stupně chtěl toto pochybení odstranit, ale přehlédl, že podle § 4 zákona č. 367/1990 Sb., ve znění novel, je právnickou osobou obec, která v právních vztazích vystupuje svým jménem, má vlastní majetek a samostatně s ním nakládá. Naproti tomu obecní úřad má pouze omezenou působnost stanovenou § 58 a dalších citovaného zákona, nemá vlastní majetek. Proto není poškozeným ve smyslu § 43 tr. ř. a soud nemohl obviněnému dle § 228 odst. 1 tr. ř. uložit, aby mu náhradu škody zaplatil.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, pokud jím byla J. P. stanovena povinnost zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a pokud byl se zbytkem nároků poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, byl porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím v ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a dále postupoval podle § 271 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona, respektujíc omezení plynoucí z ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř., přezkoumal správnost výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu přecházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen byl, a to v těch směrech, které uvádí stížnost pro porušení zákona.
Především je třeba uvést, že v trestním řízení, zejména v řízení před soudy obou stupňů byly z hlediska zjišťování skutkového stavu, provedeny všechny potřebné důkazy, které byly rovněž v souladu se zákonem vyhodnoceny. Skutková zjištění jsou správná. Jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. I uložený trest odpovídá zákonným kriteriím pro ukládání trestů. Rovněž práva obviněného, zejména právo na obhajobu, bylo v dostatečné míře respektováno.
K pochybení však došlo v adhezním řízení. Jak plyne z trestního spisu, poškozený obec O. V. se již dne 18. 11. 1994 podáním ze dne 8. 11. 1994 připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Žádal, aby obvinění rukou společnou a nerozdílnou mu uhradili škodu, kterou vyčíslil na částku 51 400,- Kč (č.l. 62). Jménem obce tento nárok uplatnil její starosta.
Svůj nárok na náhradu škody obec ještě doplnila podáním ze dne 6. 11. 1996 podepsaným starostou obce a adresovaným přímo soudu I. stupně (č.l. 1431). Návrh byl před zahájením dokazování v hlavním líčení předsedou senátu konstatován. O konání hlavního líčení však zástupce obce vyrozuměn nebyl.
V řízení o odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného, soud II. stupně rovněž, v rozporu s § 43 odst. 1 tr. ř., poškozeného obec O. V. o konání veřejného zasedání neuvědomil. Pochybení soudu nalézacího spočívající v tom, že o uplatněném nároku na náhradu škody vůbec nerozhodoval si však uvědomil a chtěl toto pochybení napravit. Evidentně však přehlédl, že ve smyslu § 4 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění platném v době rozhodování (t.č. § 2 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb.), je obec právnickou osobou, vystupuje v právních vztazích svým jménem, má vlastní majetek, se kterým samostatně nakládá. Má tedy právní subjektivitu. Naproti tomu obecní úřad nemá právní subjektivitu a má pouze omezenou působnost stanovenou v § 58a násl. citovaného zákona (t.č. § 109a násl. zák. 128/2000 Sb.) a nemá vlastní majetek. Proto nemůže mít postavení poškozeného ve smyslu § 43 tr. ř. Proto pokud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zavázal obviněného Obecnímu úřadu O. V. nahradit škodu ve výši 41 082,70 Kč a obecní úřad se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, postupoval v rozporu s ustanovením § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř., protože postup podle těchto ustanovení lze aplikovat pouze na toho, kdo v řízení skutečně může mít a má postavení poškozeného. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že obec v obou případech svůj nárok na náhradu škody uplatnila listinou, která v záhlaví nesla označení "Obecní úřad ..", což je v rozporu s úpravou uvedenou v § 58 odst. 6 zák. č. 367/1990 Sb., podle které listina měla být v záhlaví označena slovy "Obec O. V. ". Z obsahu obou listin totiž jednoznačně plyne, že nárok na náhradu škody uplatňuje obec zastoupená starostou, jednajícím v tomto případě jménem obce a ne jménem obecního úřadu.
Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 9 To 256/98, byl ve výroku, kterým byl obviněný J. P. uznán povinností zaplatit Obecnímu úřadu O. V. částku 41 082,70 Kč a ve výroku, jímž byl Obecní úřad O. V. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, porušen zákon ve prospěch obviněného J. P. v ustanoveních § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle § 271 odst. 2 tr. ř.
Tomuto návrhu ministra spravedlnosti však nemohl Nejvyšší soud vyhovět. Stížnost pro porušení zákona uvádí, že je podávána ve prospěch obviněného a že teda zákon měl být v napadeném rozhodnutí porušen v neprospěch obviněného. O co se toto tvrzení stížnosti pro porušení zákona opírá však ministr spravedlnosti ničím nezdůvodnil, pouze v souladu s realitou v závěru stížnosti pro porušení zákona uvedl, že napadený výrok znemožnil skutečně oprávněné osobě, tj. obci O. V., další vymáhání nároku.
Rozborem důsledků případného zrušení napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody pro obviněného však lze dospět jednoznačně k závěru, že tímto postupem by se postavení obviněného proti stávajícímu právnímu stavu zhoršilo.
Jak je výše uvedeno, obecní úřad nemá právní subjektivitu. Nemůže se tedy v exekučním řízení domoci výkonu rozhodnutí. Pokud by však bylo postupováno v intencích návrhu stížnosti pro porušení zákona a napadený výrok o náhradě škody byl zrušen a obviněný byl zavázán k náhradě škody poškozené obci, postavení obviněného by se nepochybně zhoršilo - obec by se i prostřednictvím exekučního řízení mohla náhrady škody domoci. Z toho plyne, že i když je stížnost pro porušení zákona ministrem deklarována jako by byla podána ve prospěch obviněného, jedná se ve skutečnosti o stížnost podanou v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud by tedy mohl napadený rozsudek zrušit a dále postupovat podle návrhu ministra spravedlnosti pouze za předpokladu splnění podmínek § 272 tr. ř. Tedy především stížnost pro porušení zákona by musela být podána do 6 měsíců od právní moci napadeného rozsudku (tj. do 6 měsíců od 2. 6. 1998). Stížnost však byla podána až 24. 8. 2000. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než podle § 268 odst. 2 tr. ř., tj. pouze vyslovit porušení zákona ve prospěch obviněného, aniž by mohl napadený rozsudek ve vadné části zrušit a dál postupovat podle § 271 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 23. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman