Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že stížností napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby Nejvyšší soud tento rozsudek včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby postupoval podle ustanovení § 270 odst. 1, event. § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost výroku napadeného pravomocného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného J. B. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo v přezkoumávaném řízení ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani v neprospěch obviněného, ale ani v jeho prospěch.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem o tom, že se obviněnému J. B. za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. neukládá s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu trest za následujícího stavu trestního řízení:
a) obviněný J. B. byl shora citovaným trestným činem pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54,
b) tento rozsudek byl v rehabilitačním řízení, které proběhlo podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle § 14 odst. 1 písm. f) cit. zák. zrušen pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, toliko ve výroku o trestu,
c) trestní stíhání obviněného J. B. bylo usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastaveno s ohledem na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960,
d) obviněný J. B. prostřednictvím svého ustanoveného obhájce výslovně prohlásil, že na projednání věci trvá.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tudíž rozhodoval napadeným rozsudkem, tj. rozsudkem ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, za situace, kdy o vině obviněného J. B. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. bylo pravomocně rozhodnuto, neboť ve výroku o vině tímto trestným činem nebyl v rehabilitačním řízení zrušen původní odsuzující rozsudek, konkrétně rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54. Tento rozsudek byl zrušen výhradně ve výroku o trestu, což mělo kromě jiného za následek, že výrok o vině zůstal citovaným rehabilitačním rozhodnutím nedotčen.
Další trestní stíhání obviněného J. B., které pokračovalo po právní moci rehabilitačního usnesení, bylo vedeno pouze jako řízení o uložení trestu, a pokud bylo toto trestní řízení zastaveno z důvodu účasti obviněného J. B. na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, nedotklo se toto zastavení řízení nijak výroku o vině. Tím, že obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce prohlásil, že na projednání věci trvá, vznikl procesní stav, kdy se v trestním stíhání obviněného dále pokračovalo, ale pouze jako řízení o uložení trestu, protože pravomocný výrok o vině nadále existoval. Adekvátním výsledkem tohoto řízení byl potom výrok, že se obviněnému Josefu Barákovi trest neukládá, učiněný stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu.
Veškeré námitky, které ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona směřoval proti výroku o vině, se tudíž nutně míjejí cílem, pokud byla stížnost pro porušení zákona výslovně podána proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno pouze o uložení trestu, a nenapadla rozsudek, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o vině.
Pokud hodlal stěžovatel dosáhnout podáním mimořádného opravného prostředku přezkumu a následného zrušení výroku o vině, měl stížnost pro porušení zákona podat proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, resp. proti té jeho části, která dosavadními kasačními rozhodnutími nebyla dotčena a je tudíž dosud v právní moci.
Pokud ovšem ministr spravedlnosti současně argumentuje tím, že se zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vztahoval i na vzpomínaný výrok o vině a umožňoval jeho přezkum a případné zrušení, měl stížnost pro porušení zákona popřípadě podat proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, jímž bylo v rehabilitačním řízení pravomocně rozhodnuto jen o zrušení výroku o trestu z původního odsuzujícího rozsudku, a nikoliv též výroku o vině, byť to zákonná úprava umožňovala.
Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, která byla ministrem spravedlnosti podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, jímž bylo rozhodováno jen o uložení, resp. neuložení trestu a nikoliv též o vině obviněného J. B., Nejvyšší soud České republiky nemohl přezkoumávat správnost výroku o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, ani správnost výroku, který v rehabilitačním řízení vynesl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, a kterým zůstal výrok o vině nedotčen.
Shora uvedená rozhodnutí přitom nemohl Nejvyšší soud přezkoumávat ani jako rozhodnutí předcházející rozsudku napadenému stížností pro porušení zákona, neboť v přezkoumávané trestní věci obviněného J. B. bylo takovým řízením v duchu ustanovení § 267 odst. 1 tr. řádu pouze řízení konané poté, co obviněný v reakci na usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, svým podáním ze dne 12. 3. 1992 prohlásil, že na projednání věci trvá.
Samotným napadeným rozsudkem zákon ve vytýkaných ustanoveních porušen nebyl a ani porušen být nemohl, neboť soud toliko adekvátně ukončil řízení o uložení trestu aplikací ustanovení § 227 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky tudíž z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B., proto podle § 268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k