7 Tz 226/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 25. 9. 2001 v senátě složeném
z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana
Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v
neprospěch obviněného P. G., v trestní věci vedené u Policie České republiky -
Okresního úřadu vyšetřování v Karviné pod ČVS OVKI 118/01-03 a podle § 268
odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř. za podmínek
stanovených v § 272 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu
vyšetřování v Karviné ze dne 25. 4. 2001, ČVS OVKI 118/01-03,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného P. G.
Toto usnesení vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu
vyšetřování v Karviné s e z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v Karviné
se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování v
Karviné ze dne 25. 4. 2001, ČVS OVKI 118/01-03, bylo podle § 172 odst. 1 písm.
b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného P. G. pro trestný čin lichvy
podle § 253 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že dne 20. 10. 1998 v Č. T., okr. K.,
uzavřel s B. S. a jeho manželkou A. S. smlouvu o půjčce částky 88 800 Kč na
dobu 6 měsíců, avšak půjčil jim jen 60 000 Kč s tím, že 28 800 Kč byl úrok, což
představovalo roční úrokovou míru 96 %, a využil tak nezkušenosti manželů S.,
kteří na tuto půjčku za zřetelně nevýhodných podmínek přistoupili, a že dne 20.
10. 1998 v Č. T., okr. K., s nimi uzavřel ještě zástavní smlouvu o zřízení
svého zástavního práva k jejich nemovitosti pro případ, že by do 20. 4. 1999
neuhradili svůj dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 88 800 Kč, avšak neposkytl jim
součinnost potřebnou ke splnění dluhu, dne 8. 12. 1999 prodal jejich rodinný
dům za 200 000 Kč R. Č. a tím je připravil o jejich rodinný dům s přilehlým
pozemkem v hodnotě převyšující 200 000 Kč, ačkoli manželé S. byli ochotni
hradit pravidelné měsíční splátky, ale obviněný jim toto plnění neumožňoval,
neboť se k nim pro peníze nedostavoval ani je nepřebíral od pošty, a to s
výjimkou částky 39 000 Kč, a uskutečnil prodej domu, jak mu umožňovala zástavní
smlouva, která byla sepsána za nápadně nevýhodných podmínek pro manžele S. a
nebylo v ní sjednáno místo plnění jejich dluhu.
Usnesení nabylo právní moci dne 15. 5. 2001. Ve stížnosti pro porušení
zákona je nepřesně uvedeno, že usnesení nabylo právní moci dne 14. 5. 2001.
Právní moc usnesení se odvíjela od oznámení usnesení, ke kterému došlo
doručením jeho opisu obviněnému dne 3. 5. 2001 a obhájci dne 9. 5. 2001,
přičemž bylo nutné vycházet z oznámení, ke kterému došlo později. Obhájci bylo
usnesení oznámeno dne 9. 5. 2001, třídenní lhůta k podání stížnosti začala
běžet dne 10. 5. 2001, a protože její konec připadl na sobotu dne 12. 5. 2001,
tj. na den pracovního volna, bylo nutné v souladu s ustanovením § 60 odst. 3
tr. ř. pokládat za poslední den lhůty nejbližší pracovní den, tj. pondělí dne
14. 5. 2001. Marným uplynutím této lhůty usnesení následujícího dne, tj. 15. 5.
2001, vstoupilo v právní moc.
Ministr spravedlnosti podal dne 30. 8. 2001 v neprospěch obviněného
stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele s tím, že o zastavení
trestního stíhání bylo rozhodnuto na podkladě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a neúplného hodnocení důkazů ve vztahu k zákonným znakům
trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti proto
navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil toto porušení zákona, ke kterému došlo ve
prospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle §
270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě
stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i
řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že za situace, v níž se nacházelo,
nemělo být trestní stíhání zastaveno, ale mělo v něm být pokračováno takovými
vyšetřovacími úkony, jimiž by věc byla objasněna natolik spolehlivě, aby bylo
možné učinit přesvědčivý závěr v otázce, zda je či není důvodné předložit věc
státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby. To platí, i když se Nejvyšší
soud jinak ztotožnil s vyšetřovatelem v tom, že jednání obviněného nemůže být
kvalifikováno jako trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. ani jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., resp. i podle § 250 odst. 3
písm. b) tr. zák.
V okolnostech, za kterých byla mezi obviněným a manžely S. (dále jen
„poškození“) uzavřena smlouva o půjčce, nelze spatřovat zákonné znaky žádného z
uvedených trestných činů ani zákonné znaky jiného trestného činu.
Jednání obviněného mělo rysy nekorektnosti, zejména pokud inzeroval poskytování
půjček s úroky od 7 %, aniž výslovně uvedl, že tím míní měsíční úrokovou míru a
nikoli roční úrokovou míru. Nekorektní bylo také to, že se v návrhu smlouvy o
půjčce vyhnul výslovnému ustanovení ohledně úroků, že místo toho nechal do
návrhu smlouvy včlenit ustanovení o půjčce částky 88 800 Kč, ačkoli ve
skutečnosti půjčil poškozeným jen 60 000 Kč, a tak vyvolal zdání, že jde o
bezúročnou půjčku. Na druhé straně ovšem nelze pominout, že poškození
akceptovali to, že formou půjčky přijímají od obviněného částku 60 000 Kč a že
se zavazují k vrácení částky 88 800 Kč ve lhůtě 6 měsíců. V tomto ohledu
poškození nijak nebyli podvedeni.
Je možné uvažovat o tom, že plnění, k němuž se poškození zavázali, bylo
v hrubém nepoměru k hodnotě plnění, jehož se jim dostalo od obviněného. To ale
nestačí k naplnění znaků trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák.
Nelze totiž dojít k přesvědčivému závěru, že obviněný zneužil tísně,
nezkušenosti nebo rozumové slabosti poškozených. Poškození akceptovali podmínky
půjčky, jak jim je předložil obviněný, v situaci, kdy nebyli pod vlivem žádné
naléhavé nebo tíživé potřeby, kterou bylo nezbytně nutné uspokojit a jejíž
případné neuspokojení hrozilo nějakými vážnými následky. Poškození chtěli začít
podnikat, avšak neměli peníze, rozhodli se získat prostředky nutné k zahájení
podnikatelské činnosti půjčkou, proto reagovali na inzerát obviněného a nakonec
v celém rozsahu přijali jeho podmínky. Stav, v němž se poškození rozhodli
podnikat, ačkoli ve vztahu k předpokladům zahájení podnikatelské činnosti byli
insolventní, není možné označit za tíseň ve smyslu § 253 odst. 1 tr. zák. Pokud
poškození pociťovali potřebu podnikat, nebyla tato potřeba nijak naléhavá v tom
smyslu, že by její nenaplnění pro ně mělo nějaké vážné, zejména existenční,
následky. Podnikání jako zdroj příjmů tu bylo možné nahradit zaměstnáním v
pracovním nebo jiném obdobném poměru, dávkami ze sociálního zabezpečení apod.
Vyžadovalo-li zamýšlené podnikání poškozených předchozí investici, na kterou
neměli prostředky, nelze jejich situaci charakterizovat jako tíseň, ale jako
projev málo reálných záměrů. Jestliže se rozhodli tento stav překonat získáním
finančních prostředků i za tak evidentně nevýhodných podmínek, jaké jim nabídl
obviněný, nejednali v tísni ve smyslu § 253 odst. 1 tr. zák., ale v odhodlání
získat peníze stůj co stůj. Na straně poškozených, z nichž B. S. se narodil v
roce 1937 a A. S. v roce 1947, nešlo ani o nezkušenost. Oba poškození byli ve
věku, kdy měli dostatek všeobecných životních zkušeností, které jim umožňovaly
spolehlivě se orientovat v tak jednoduché záležitosti, jakou bylo porovnání
výše závazku vrátit do 6 měsíců částku 88 800 Kč s výší částky 60 000 Kč
získané ve formě půjčky. Pro případnou úvahu, že u poškozených šlo o rozumovou
slabost, není vůbec žádný reálný důvod.
Okolnosti, za kterých byla mezi obviněným a poškozenými uzavřena
zástavní smlouva ohledně jejich nemovitosti a za kterých obviněný tuto
nemovitost posléze prodal, rovněž nekorespondují se zákonnými znaky trestného
činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. ani se zákonnými znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., resp. i podle § 250 odst. 3 písm. b) tr.
zák.
Jednání obviněného vůči poškozeným bylo nekorektní v tom, že k prodeji
jejich nemovitosti využil toho, že nesplnili svůj závazek, ačkoli tento stav
sám navodil svým prodlením jako prodlením věřitele podle § 522 obč. zák.
Nekorektní bylo do značné míry už to, že obviněný do svého návrhu zástavní
smlouvy nechal včlenit ustanovení, jehož obsahem bylo zmocnění, jímž ho
poškození pověřili prodejem své nemovitosti pro případ nesplnění dluhu. Tím se
vztah mezi obviněným a poškozenými odchýlil od ustanovení § 151f odst. 1 obč.
zák. ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy, podle něhož nebyla-li
zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, mohl zástavní věřitel u soudu
navrhnout prodej zástavy. Lze jen poznamenat, že pokud by se citované
ustanovení zástavní smlouvy posuzovalo podle § 169 písm. c) obč. zák. ve znění
účinném od 1. 1. 2001, bylo by ze zákona neplatné a obviněný by se mohl
zpeněžení zástavy domáhat jen tak, že by podle § 165 odst. 2 obč. zák. ve
znění účinném od 1. 1. 2001 navrhl veřejnou dražbu nebo soudní prodej zástavy.
Zástavní smlouva uzavřená podle návrhu obviněného byla pro poškozené velmi
nevýhodná, protože mu umožňovala prodej nemovitosti bez jakéhokoli
předcházejícího řízení, v němž by se objektivně zjistilo, zda poškození
skutečně nesplnili svůj dluh a zda sám obviněný není v prodlení věřitele.
Obviněný prodejem nemovitosti poškozených nakonec získal částku, která výrazně
převyšovala jejich dluh, avšak nikoli podvodným jednáním.
Toto jednání obviněných nebylo trestným činem lichvy podle § 253 odst.
1 tr. zák., a to již z toho důvodu, že obviněný nezneužil tísně, nezkušenosti
nebo rozumové slabosti poškozených. V tomto ohledu přiměřeně platí to, co
Nejvyšší soud uvedl v předcházejících částech tohoto svého rozsudku ve vztahu
ke smlouvě o půjčce. K tomu lze jen dodat, že skutečným důvodem, pro který
poškození akceptovali i návrh zástavní smlouvy, byla jejich nepozornost. Z
výpovědí obou poškozených jako svědků totiž výslovně vyplývá, že smlouvu
podepsali, aniž si její obsah přečetli. Je sice možné uvažovat o tom, že
problematika zástavního práva a uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy již
je komplikovanější záležitostí, avšak tím spíše poškození měli věnovat zvýšenou
pozornost obsahu návrhu, který jim obviněný předložil. Poškozeným bylo zřejmé
také to, že za obviněného vypracovala jeho návrh zástavní smlouvy advokátka a
že tedy se mu dostalo kvalifikované pomoci v zajišťování jeho zájmů. Tím více
měli být vůči návrhu zástavní smlouvy pozorní a měli si případně opatřit i
právní pomoc jiného advokáta, resp. právníka, který by návrh smlouvy posoudil z
hlediska ochrany jejich zájmů a dal jim v tomto ohledu potřebná doporučení.
Postup poškozených při uzavírání zástavní smlouvy lze z hlediska ochrany jejich
vlastních zájmů hodnotit jako ledabylý. Jejich nepozornost, ledabylost a
lehkomyslnost byla skutečným důvodem uzavření zástavní smlouvy ve zněmí
navrženém obviněným, to znamená ve znění, které obviněnému umožnilo snadno se
na úkor poškozených obohatit. V žádném případě však u poškozených nešlo o stav
tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti. Okolnost, že obviněný se k nim
nedostavil pro splátky jejich dluhu a že se je nepodařilo doručit poštou, měla
poškozené vést k tomu, aby svůj dluh splnili tím, že by předmět svého závazku
uložili do úřední úschovy podle § 568 obč. zák. Pokud to poškození nevěděli,
mohli tuto informaci snadno získat v rámci jednoduché konzultace s advokátem
nebo jiným právníkem. Zvlášť obezřetní měli být již proto, že ve smlouvě o
půjčce nebylo výslovné ustanovení o místě jejich plnění a že v tomto ohledu se
s obviněným dohodli jen ústně mimo rámec písemné smlouvy. Pokud by věnovali
náležitou pozornost textu zástavní smlouvy, resp. pokud by její obsah
konzultovali s advokátem nebo jiným právníkem i ve stadiu po jejím uzavření,
museli by snadno rozpoznat nebezpečí jednostranného postupu obviněného, pokud
jde o hrozící prodej nemovitosti. Avšak ani v tomto stadiu poškození nevěnovali
dostatečnou péči ochraně svých zájmů a setrvávali v dosavadní ledabylosti a
lehkomyslnosti, s jakou předtím podepsali obě smlouvy.
Až potud jsou závěry vyšetřovatele vyjádřené v napadeném usnesení
akceptovatelné. Vyšetřovatel se však nesprávně omezil na to, že jednání
obviněného nevykazuje znaky žádného z trestných činů, pro které bylo zahájeno
trestní stíhání, tj. znaky trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák.
a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Vyšetřovatel
dále již nezkoumal, zda v posuzovaném skutku nelze spatřovat jiný trestný čin.
V úvahu přicházel trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. (nehledě
na případnou přísnější právní kvalifikaci). Součástí stíhaného skutku je totiž
také to, že obviněný prodal nemovitost poškozených dne 8. 12. 1999 R. Či.
Prodej nemovitosti se uskutečnil na podkladě kupní smlouvy, kterou jako smluvní
strany uzavřeli poškození (prodávající), kteří přitom byli zastoupeni
obviněným, a R. Č. (kupující). Bez ohledu na to, zda obviněný vůbec mohl svou
pohledávku uspokojovat ze zástavy, zůstává skutečností, že zmocnění, na jehož
podkladě obviněný jménem poškozených uzavřel kupní smlouvu, zahrnovalo i
přijetí kupní ceny. Protože poškození byli prodávající stranou, náležela jim
kupní cena, a to ve zbytku, jímž převyšovala nesplněnou část jejich dluhu.
Dosavadní výsledky řízení odůvodňují podezření, že obviněný nepředal poškozeným
tuto část kupní ceny a že si ji přisvojil. Přitom šlo o prostředky, které měly
povahu věci svěřené obviněnému, a povinností obviněného bylo odevzdat je
poškozeným. Trestní stíhání obviněného proto nemělo být zastaveno a mělo
pokračovat dokazováním směřujícím ke zjištění okolností významných pro vyřešení
otázky, zda se obviněný nedopustil trestného činu zpronevěry.
Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon
v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného, zrušil
napadené usnesení a zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která
zrušením napadeného usnesení pozbyla podkladu, zejména usnesení státního
zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 31. 5. 2001, sp.
zn. 5 Zt 166/2001, jímž byla zamítnuta stížnost poškozených proti usnesení o
zastavení trestního stíhání obviněného. Nakonec Nejvyšší soud přikázal
vyšetřovateli, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V rámci nového projednání věci vyšetřovatel provede důkazy potřebné ke
spolehlivému zjištění, zda a případně jakou část výtěžku z prodeje nemovitosti
obviněný odevzdal poškozeným a jakou část si ponechal. I když je v písemném
vyhotovení kupní smlouvy ohledně nemovitosti poškozených uvedeno, že kupní cena
je 200 000 Kč, vyšetřovatel provede důkazy směřující je zjištění, zda takto
deklarovaná kupní cena odpovídá skutečnosti a zda případně nebyla vyšší. V
této souvislosti vyšetřovatel, nejlépe znaleckým posudkem z oboru ekonomiky,
zjistí tržní cenu nemovitosti v době prodeje. Náležité objasnění otázky, jaká
byla skutečná tržní cena nemovitosti a zda částka 200 000 Kč nebyla případně
jen fingovanou kupní cenou, je významné i proto, že sami poškození odhadovali
cenu své nemovitosti až na částku 2 miliony Kč. Po provedení těchto a případně
i dalších důkazů, ukáže-li se jejich potřeba, vyšetřovatel znovu zváží, zda je
skutečně důvodné zastavit trestní stíhání obviněného nebo předložit věc
státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby.
Úvahami o možnosti posoudit věc jako trestný čin zpronevěry Nejvyšší
soud nijak nepředjímá řešení otázky, zda kupní smlouva, kterou za poškozené
uzavřel obviněný s R. Č., je nebo není platná. Z hlediska případného naplnění
zákonných znaků trestného činu zpronevěry je rozhodný faktický stav v tom
směru, zda si obviněný přisvojil peníze inkasované jménem poškozených jako
kupní cenu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že ve stížnosti pro
porušení zákona je nepřesně uvedeno datum narození obviněného dne 9. 3. 1962.
Ze spisu vyplývá, že obviněný se narodil dne 9. 3. 1961.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec