7 Tz 242/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2001 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a
JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. R., proti usnesení
bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo
2/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a
k t o :
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22.
1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání
předcházelo v ustanoveních § 14 odst. 1 písm. f), § 1 odstavci prvém a druhém
zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v
neprospěch obviněného F. R.
Toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, č. j. Rtv 166/90-11, se z r u š u j í .
Zrušují se i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově
navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný F. R.,
je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se z r u š u j e rozsudek
bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6 . 1967, sp.
zn. 4 T 235/67, v celém rozsahu.
Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, se z r u š u j í všechna další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze
dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, byl obviněný F. R. uznán vinným trestným
činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák., jehož se
měl dopustit tím, že „dne 17. 5. 1967 v 07.00 hod. u vojenského útvaru H., kam
byl povolán k výkonu krátkodobého vojenského cvičení, odmítl vykonávat
vojenskou službu s tím, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje“. Za
uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 280 odst. 1 tr. zák. uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon uloženého
trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák.
zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno
odvolání a rozsudek nabyl právní moci.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze
dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rtv 166/90, bylo o návrhu obviněného rozhodnuto tak,
že obviněný je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., (dále
jen reh. zák.). Podle § 14 odst. 1 písm. f) reh. zák. byl tímto usnesením
zrušen rozsudek bývalého Vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967,
sp. zn. 4 T 235/67, a to ve výroku o uloženém trestu. Výrok o vině zůstal
nezměněn. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Vyšší vojenský
soud v Příbrami dne 22. 1. 1990 pod sp. zn. 3 Rtvo 2/91 podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného F. R. stížnost pro porušení zákona. Uvádí v ní, že v
důsledku nesprávného postupu shora uvedených bývalých vojenských soudů rozhodl
bývalý Vojenský obvodový soud v Litoměřicích dne 27. 2. 1991 pod sp. zn. Rtv
166/90 tak, že pro skutek, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T
235/67, bylo podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání
obviněného. Vzhledem k tomu, že nebylo proti rozsudku podáno odvolání, nabyl
rozsudek právní moci dne 20. 3. 1991.
Ministr spravedlnosti poukázal na to, že podle § 1 odst. 1 reh.
zák. je účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní
rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti
respektující občanská práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v
mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za
trestné. Podle téhož zákonného ustanovení odst. 2 činy, které směřovaly k
uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné
deklaraci lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických
právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu
s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní
stíhání a potrestání. Podle názoru ministra spravedlnosti se shora uvedenými
ustanoveními soudy při svém rozhodování neřídily, neboť ministr spravedlnosti
je toho názoru, že z celé řady důkazů jednoznačně vyplývá, že důvodem odmítnutí
vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení, a proto také bylo
nutno na jednání obviněného vztáhnout ustanovení rehabilitačního zákona.
Vzhledem k tomu, že tento trestný čin je výslovně uveden v § 4 písm. e) reh.
zák., jednalo se tedy o odsouzení pro čin, který směřoval k uplatnění
základního práva obviněného, který byl v rozporu s mezinárodním právem
prohlášen za trestný.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského
soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, byl v neprospěch
obviněného F. R. porušen zákon v ustanovení § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.,
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, v §
1 odstavci prvém a druhém zák. č. 119/1990 Sb., § 2 odst. 6 tr. ř. k ustanovení
§ 280 tr. zák., dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. citované usnesení zrušil a
postupoval podle § 270 odst. 1, event. § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona napadené usnesení, jakož i řízení, které
jeho vydání předcházelo a shledal, že stížnost pro porušení zákona byla podána
důvodně.
Je nepochybné, že na jednání, pro které byl obviněný uznán vinným
trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák.,
se vztahuje ustanovení § 1 odstavce prvého a druhého zák. č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, které definuje účel zákona o
soudní rehabilitaci a rovněž prohlašuje, že činy, které směřovaly k uplatnění
práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v navazujících mezinárodních dokumentech o občanských a
politických právech byly československými zákony prohlášeny za trestné v
rozporu s mezinárodním právem a rovněž stíhání pro tyto trestné činy odporovalo
mezinárodnímu právu. Vzhledem ke shora uvedenému ustanovení rehabilitačního
zákona bylo nutno na čin obviněného nahlížet jako na čin, který směřoval k
uplatnění základního práva občana zaručeného výše uvedenými mezinárodními
normami, a proto také jeho odsouzení – uznání vinným, bylo v rozporu s principy
demokratické společnosti. Tyto skutečnosti se měly stát podkladem pro
rozhodování bývalých vojenských soudů, jejichž rozhodnutí se stala podnětem k
podání stížnosti pro porušení zákona.
Obviněný jednáním, které bylo výše popsáno, uplatňoval své právo na
svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které mu sice bylo Ústavou z roku
1960 garantováno, avšak pouze formálně, protože zákonná úprava, podle které
mohl občan toto právo realizovat, vydána nebyla a obviněný neměl žádnou možnost
jak svým zákonným povinnostem dostát, aniž by se nedostal do rozporu se svým
náboženským přesvědčením. Z tohoto pohledu bylo nutno zvážit, zda lze na
jednání obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením nazírat jako na úmyslný
trestný čin. Trestní právo sice v uvedené době chránilo jak společnost, tak i
jednotlivce, avšak ochrana jednotlivce a jeho základních práv byla ve zjevném
nepoměru k ochraně a uplatňování práv socialistické společnosti, což je zřejmé
zejména z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne
29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67.
K zákonu o soudní rehabilitaci je možno rovněž uvést, že tento
neváže (§ 1) ochranu lidských práv a svobod na výlučně Českou republikou
vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy. Odkazuje na principy demokratické
společnosti a na občanská a politická práva a svobody, vyjádřené v
mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách všeobecně, nikoli
nad rámec čl. 10 Ústavy. Vedle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku
1948 je nutno také zohlednit znění čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, podle něhož svoboda projevovat náboženství a přesvědčení
může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v
demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného
pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V konkrétním
případě bylo nutno zvážit, zda se jednalo o omezení tohoto základního práva, či
o jeho popření, neboť obviněný neměl možnost odmítnout výkon vojenské služby a
zvolit alternativní službu beze zbraně, neboť takový zákon v uvedené době
neexistoval.
Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel zejména k již
zmíněnému ustanovení § 1 reh. zák., jehož účelem bylo zrušit odsuzující
rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených
ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících
paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení
takových práv nenásilnou cestou, přičemž tyto činy byly československými
trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a
mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a potrestání.
Pokud by bývalý Vyšší vojenský soud v Příbrami při svém
rozhodování důsledně vycházel z ustanovení § 1 odstavce prvého a druhého zák.
č. 119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, nemohl by dospět k závěru, že stížnost
obviněného proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích
ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rtv 166/90, kterým tento ponechal v právní moci
výrok o vině obviněného z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, je nutno jako nedůvodnou
zamítnout. Nerespektování shora uvedeného ustanovení je však nutno spatřovat
také v řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Proto Nejvyšší soud
vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 22.
1. 1991, sp. zn. 3 Rtvo 2/91, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř., a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení § 14
odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, a to z důvodů uvedených v § 1 odstavci prvém i druhém
zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Z ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. mimo jiné plyne, že soud
přezkoumá napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo. V daném
případě se mohl Nejvyšší soud zaměřit (přezkoumat) pouze na tu část řízení,
která následovala po podání návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. V tomto
směru bylo také zjištěno a vysloveno porušení zákona, a to nejenom předmětným
usnesením, ale k porušení zákona došlo také v řízení, které jeho vydání
předcházelo, tj. v řízení po podání návrhu obviněným na soudní rehabilitaci.
Řízení, které vyústilo v rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v
Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T 235/67, však již nespadá do
řízení, které předcházelo vydání usnesení napadeného stížností pro porušení
zákona. Jednalo se o samostatné řízení, a proto se Nejvyšší soud nemohl tímto
samostatným řízením ve smyslu § 267 odst. 1 tr. ř. zabývat a je přezkoumávat,
neboť toto řízení bylo zahájeno sdělením obvinění obviněnému pro příslušný
trestný čin a skončil pravomocným rozsudkem, zde je možno upozornit na znění §
12 odst. 10 tr. ř. a z něj plynoucí skutečnosti.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný je účasten soudní
rehabilitace tak, jak bylo správně konstatováno již usnesením bývalého
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rtv
166/90. Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. zrušil rozsudek bývalého
Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 29. 6. 1967, sp. zn. 4 T
235/67, v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 reh. zák. zrušil všechna další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takto rozhodl Nejvyšší soud podle § 271
odst. 1 tr. ř. sám ve věci, neboť rozhodoval o řízení, které bylo zahájeno
návrhem obviněného na soudní rehabilitaci a o tomto návrhu bylo nutno
rozhodnout.
Další řízení bude v souladu se zněním § 15 odst. 1 reh. zák.
probíhat u příslušného okresního soudu (Okresního soudu v Litoměřicích), a to
na podkladě původní obžaloby, přičemž vedle již zmíněných skutečností poukazuje
Nejvyšší soud také na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 285/97.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 26. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann