7 Tz 247/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 14. 11. 2000 v senátě složeném
z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr.
Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti
v neprospěch obviněného M. M., nar. v T., okr. J., bytem H. K., Š. 373, proti
usnesení vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v
Hradci Králové ze dne 11. 4. 2000, ČVS OVHK 342/10-2000, a podle § 268 odst. 2
tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř. za podmínek stanovených v §
272 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu
vyšetřování v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2000, ČVS OVHK 342/10-2000, a v
řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného M. M.
Toto usnesení vyšetřovatele Policie České republiky - Okresního úřadu
vyšetřování v Hradci Králové se z r u š u j e .
Vyšetřovateli Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování v Hradci
Králové se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování v Hradci
Králové ze dne 11. 4. 2000, ČVS OVHK 342/10-2000, bylo podle § 172 odst. 1
písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. M. pro trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že
dne 4. 2. 2000 kolem 10.30 hodin v H. K. v ulici V L. u odbočky do L. k. I při
jízdě osobním vozidlem zn. Škoda Felicie Combi státní poznávací značky ve
směru od křižovatky v L. nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním
provozu a při předjíždění cyklisty přehlédl chodkyni Z. V., která přecházela z
pravé strany před jedoucím cyklistou a byla sražena přední částí vozidla s tím,
že při nehodě utrpěla těžké poranění lebky s pohmožděním mozku a difuzním
otokem mozku, těžké poranění hrudníku vlevo se zlomeninami žeber a levého
klíčku, roztržení levé podklíčkové tepny, poranění nervové pleteně pažní,
zlomeninu levé pažní kosti, zlomeninu levého bérce, těžký šok a zástavu srdce,
přičemž její léčení trvalo ještě v době rozhodnutí.
Usnesení nabylo právní moci dnem 11. 4. 2000, tj. dnem, kdy bylo učiněno,
protože obviněný, jemuž bylo usnesení uvedeného dne oznámeno tím, že mu byl
doručen jeho opis, téhož dne před vyšetřovatelem výslovně prohlásil, že se
vzdává stížnosti. Usnesení tak nabylo právní moci způsobem stanoveným v § 140
odst. 1 písm. b), bod bb) tr. ř. Situace předpokládaná tímto ustanovením
nastala dne 11. 4. 2000 a proto usnesení nabylo právní moci tohoto dne. Ve
stížnosti pro porušení zákona je nepřesně uvedeno, že usnesení nabylo právní
moci dne 12. 4. 2000.
Ministr spravedlnosti podal v neprospěch obviněného M. M. stížnost pro porušení
zákona proti pravomocnému usnesení vyšetřovatele. Namítl, že vyšetřovatel
rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného za situace, kdy skutkový stav
nebyl náležitě zjištěn. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že vyšetřovatel
převzal závěry znalce z oboru městské a silniční dopravy, které vyzněly tak, že
obviněný nemohl střetu s chodkyní zabránit. Podle ministra spravedlnosti znalec
vycházel pouze z jedné varianty možného průběhu skutku, a to z té varianty,
kterou v rámci své obhajoby prezentoval obviněný. Ministr spravedlnosti vytkl,
že zcela pominuta zůstala výpověď svědkyně J. W., která sledovala průběh nehody
a popsala ho způsobem, z něhož vyplývala možnost jiné varianty průběhu skutku,
než ze které vycházel znalec. V návaznosti na to ministr spravedlnosti
zdůraznil potřebu provedení dalších důkazů za účelem zjištění skutkového stavu,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch
obviněného, aby zrušil napadené usnesení a aby dále postupoval podle § 270
odst. 1 tr. ř. , tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona tak, že Nejvyššímu
soudu došla dne 12. 10. 2000. Podání, které tvoří obsah stížnosti pro porušení
zákona, však bylo učiněno dne 11. 10. 2000 na poště Praha 28 pod podacím číslem
doporučené zásilky 44002030. Z toho je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona
byla ve skutečnosti podána ve lhůtě šesti měsíců od právní moci napadeného
usnesení (§ 272 tr. ř.).
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro
porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu
předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Podstatou porušení zákona je to, že vyšetřovatel učinil rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání, aniž náležitě zjistil skutkový stav. Vyšetřovatel v podstatě
bez jakéhokoli hodnocení převzal ty závěry znalce z oboru městské a silniční
dopravy, podle nichž v důsledku okolností, které negativně ovlivnily výhledové
podmínky obviněného, nebylo možné, aby obviněný střetu s poškozenou zabránil, a
podle nichž příčinou nehody bylo nesprávné chování poškozené, která tímto svým
chováním vytvořila obviněnému náhlou a nečekanou překážku, když obviněný jel v
době nehody přiměřenou rychlostí.
Výhledové podmínky obviněného zkoumal znalec na základě úkonu, který byl
označen jako vyšetřovací pokus a při kterém bylo vzájemné postavení vozidla
řízeného obviněným, předjížděného cyklisty a poškozené chodkyně komponováno
způsobem vyplývajícím jen z výpovědi obviněného, resp. způsobem, který se
výpovědi obviněného blížil. Znalec sám v posudku výslovně upozornil na to, že
simulaci zakrytí postavy poškozené chodkyně nebylo možné provést přesně podle
situace v době nehody, což vysvětlil tím, že přesné obnovení vzájemného
postavení vozidla řízeného obviněným, předjížděného cyklisty a poškozené
chodkyně by ohrozilo bezpečný a plynulý provoz v místě s následným zastavením
provozu a dopravním kolapsem. Výpověď obviněného ovšem nebyla jediným důkazem,
který se k vzájemnému postavení uvedených tří subjektů vztahoval. Situaci před
nehodou a v době nehody sledovala též svědkyně J. W., a to z vozidla, které
parkovalo v protisměru jízdy obviněného v místě, z něhož svědkyně měla čelní
pohled na vozidlo řízené obviněným, na předjížděného cyklistu i na poškozenou
chodkyni. Z výpovědi svědkyně J. W. vyplývají o pohybu poškozené chodkyně
údaje, které vzbuzují pochybnost, zda jsou s nimi slučitelné obhajoba
obviněného a předpoklady, z nichž ve svém posudku vycházel znalec. Svědkyně J. W. si všimla, jak z její levé strany přicházela chodkyně, a to směrem od
prodejny s tím, že se na křižovatce zastavila. Porovná-li se tato část výpovědi
svědkyně s fotodokumentací připojenou k protokolu o nehodě v silničním provozu
(č. l. 59 spisu), vyplývá z toho, že prodejna se nachází jednak v blízkosti
vozovky, která vede rovnoběžně s vozovkou, na které došlo ke střetu vozidla
obviněného s poškozenou chodkyní, přičemž obě vozovky jsou odděleny zeleným
pruhem vzhledu parku, a jednak v blízkosti vozovky, která vozovku bližší k
prodejně kolmo křižuje a ústí do vozovky, na které došlo ke střetu. Pokud
svědkyně J. W. uvedla, že chodkyně se zastavila na křižovatce, měla být k
tomuto místu podrobněji vyslechnuta a měla ho co nejpřesněji označit, a to
alespoň potud, zda chodkyně stála na některém okraji vozovky ústící do vozovky,
na které došlo ke střetu, nebo zda stála spíše uprostřed apod. Z důvodů, které
nejsou z ničeho jasné, je v plánku připojeném k protokolu o nehodě v silničním
provozu (č. l. 51 spisu) směr chůze poškozené chodkyně vyznačen tak, jako by
vozovku, na níž došlo ke střetu, přecházela kolmo a jako by tomu předcházela
její chůze po levé straně vozovky, jež ústí do vozovky, na níž došlo ke střetu,
tj. po té straně, která je od prodejny vzdálenější a na kterou by se musela
dostat tím, že by nejprve přešla přes vozovku ústící do vozovky, na níž došlo
ke střetu. Místo střetu je ale vyznačeno v tomto plánku tak, že je z hlediska
směru jízdy obviněného posunuto za úroveň, v níž se poškozená chodkyně měla
pohybovat po vozovce ústící do vozovky, na níž došlo ke střetu, to znamená, že
místo střetu je vyznačeno v úrovni bližší k úrovni prodejny.
Obsah plánku,
který do svého posudku v podstatě převzal znalec až na to, že místo střetu
vyznačil tak, že odpovídá kolmému přecházení vozovky, na níž došlo ke střetu
(č. l. 35 spisu), je v rozporu s tím, že podle svědkyně J. W. začala poškozená
chodkyně přecházet vozovku, na které došlo ke střetu, mírně šikmo k lékárně. Z
fotodokumentace připojené k protokolu o nehodě v silničním provozu (č. l. 53,
54, 56 spisu) a z další fotodokumentace pořízené Policií ČR - Skupinou
kriminalistické techniky v Hradci Králové (č. l. 62, 64 spisu) vyplývá takové
umístění lékárny, že pokud poškozená chodkyně šla směrem k lékárně, pohybovala
se šikmo proti směru jízdy obviněného. To je ovšem v rozporu s tím, jak směr
chůze poškozené chodkyně v okamžiku, kdy ji spatřil, popsal ve své výpovědi
obviněný. Znalec ve svém posudku označil za nevěrohodné, že by se poškozená
svědkyně pohybovala šikmo proti směru jízdy obviněného, avšak jeho úvahy v
tomto směru ve skutečnosti již zasahovaly do sféry hodnocení důkazů, které
přísluší jen orgánům činným v trestním řízení. Vyšetřovatel měl zvažovat i tu
variantu pohybu poškozené chodkyně, jak se naznačovala z výpovědi svědkyně J. W., a po podrobném výslechu této svědkyně, zejména o místě, z něhož poškozená
chodkyně začala přecházet vozovku, na níž došlo ke střetu, měl od znalce z
oboru městské a silniční dopravy vyžádat doplnění posudku též pro tuto
variantu. Z lékařské zprávy o zraněních poškozené je zřejmé, že šlo o zranění v
různých částech levé poloviny těla. Vyšetřovatel se měl zabývat otázkou, zda z
povahy, rozsahu a umístění těchto zranění lze usuzovat na to, jakým směrem
poškozená chodkyně ve skutečnosti šla, a za tím účelem měl přibrat k podání
posudku znalce z oboru zdravotnictví. Tento posudek mohl být důkazem významným
pro odstranění rozporu, který ohledně směru chůze poškozené vyvstal mezi
výpovědí obviněného a výpovědí svědkyně J. W.
Nejvyšší soud si je vědom možnosti, že i po naznačeném doplnění důkazů přichází
v úvahu závěr, že v určitém stadiu vývoje dopravní situace, která předcházela
nehodě, bylo vzájemné postavení vozidla obviněného, předjížděného cyklisty a
poškozené chodkyně takové, že obviněný chodkyni neviděl, protože její postava
byla zakryta cyklistou. K tomu je ale třeba dodat, že chodec není překážkou
silničního provozu (§ 2 bod 22 vyhlášky č. 99/1989 Sb.), jak konstatoval
vyšetřovatel v odůvodnění napadeného usnesení, nýbrž účastníkem silničního
provozu (§ 2 bod 30 vyhlášky č. 99/1989 Sb.). S tím souvisí povinnost
obviněného jako řidiče motorového vozidla chovat se k ostatním účastníkům
silničního provozu ohleduplně ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č.
99/1989 Sb. Součástí povinné ohleduplnosti řidiče vůči chodcům je i povinnost
předvídat, že se chodec náhle objeví z míst, která jsou - zejména ve městě -
různým způsobem zakryta, např. zaparkovanými vozidly, vozidly hromadné dopravy
stojícími v zastávkách, ale také pomaleji jedoucími vozidly, jež jsou
předjížděna. Jestliže je rozhled řidiče takto omezen, je řidič povinen
přizpůsobit tomu i rychlost své jízdy a jet jen takovou rychlostí, aby byl
schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§ 16 odst. 1
vyhlášky č. 99/1989 Sb.). Při předjíždění k tomu přistupuje i to, co stanoví §
15 odst. 5 písm. a), b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., podle něhož řidič nesmí
předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k
bezpečnému předjetí, a jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo,
které hodlá předjet. Pokud rychlost jízdy neumožní řidiči zastavit na
vzdálenost jeho rozhledu a pokud mu tato rychlost zároveň neumožní včas
reagovat na přítomnost chodce, který vystoupí z prostoru, do něhož řidič nemá
rozhled, je namístě uvažovat o tom, že jde o rychlost nepřiměřenou. Znalec z
oboru městské a silniční dopravy provedenými výpočty dospěl k tomu, že obviněný
těsně před nehodou jel rychlostí kolem 47 až 49 km/hod., a konstatoval, že šlo
o rychlost přiměřenou. Tímto konstatováním znalec na sebe nepřípustně atrahoval
posouzení právní otázky, jejíž řešení přísluší jen orgánům činným v trestní
řízení. Znalec se měl omezit jen na výpočet rychlosti jízdy obviněného. Otázku,
zda šlo o rychlost přiměřenou či nepřiměřenou, měl samostatně posoudit
vyšetřovatel se zřetelem ke všem ustanovením pravidel silničního provozu, která
se týkají rychlosti jízdy a která se vztahují na posuzovaný případ. Přitom
nebylo možné považovat rychlost jízdy obviněného za přiměřenou bez dalšího jen
proto, že obviněný nepřekročil limit 50 km/hod. stanovený pro jízdu v obci. Nad
tento rámec měl vyšetřovatel posuzovanou otázku zkoumat i se zřetelem k tomu,
co z pravidel silničního provozu vyplývá ohledně rychlosti jízdy jednak pro
situaci, kdy řidič má omezený výhled, a jednak z požadavku ohleduplnosti, a to
i ve vztahu k těm účastníkům silničního provozu, kteří jeho pravidla případně
sami porušili.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutím o zastavení trestního stíhání
vyšetřovatel porušil ve prospěch obviněného zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6
tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud proto vyslovil uvedené porušení zákona, zrušil napadené usnesení
a přikázal vyšetřovateli, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vyšetřovatel odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto rozsudkem Nejvyššího
soudu, doplní důkazy způsobem naznačeným v předchozích částech tohoto rozsudku,
náležitě zhodnotí všechny důkazy, poté svá skutková zjištění posoudí po právní
stránce a rozhodne o dalším postupu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec