7 Tz 248/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 14.
12. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana
Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou
ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. M., proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 5 To 313/2000, a
podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu za podmínek
uvedených v § 272 tr. řádu rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 5 To
313/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 260 tr. řádu ve prospěch, a v řízení, které tomuto usnesení
předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu v neprospěch
obviněnéhoJ. M.
Citované usnesení Krajského soudu v Brně se z r u š u j e . Současně se
zrušuje rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 2 T
15/2000, a všechna další rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Prostějově se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. 2 T
15/2000, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 171 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §
58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
jednoho roku, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu dvou let.
Trestné činnosti se obviněný J. M. dopustil podle zjištění nalézacího
soudu tím, že dne 28. 11. 1999 kolem 18,45 hodin, z obce P., okres P., do obce
L., okres P., řídil osobní automobil Š-105, SPZ PVH 23-97, ačkoliv rozhodnutím
Policie ČR, Okresního ředitelství dopravního inspektorátu v Prostějově, sp. zn.
PRPV-92/DS-PŘ-99, které nabylo právní moci a stalo se vykonatelným dne 27. 4.
1999 (ve výroku zjevným přepsáním chybně uvedeno: 27. č. 1999), mu byl uložen
zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
čtrnácti měsíců, která měla uplynout dne 17. 3. 2000.
K odvolání obviněného J. M. Krajský soud v Brně usnesením z 29. 5.
2000, sp. zn. 5 To 313/2000, vyneseným v souladu s § 263 odst. 1 písm. b) tr.
řádu v neveřejném zasedání, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258
odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil a podle § 260 tr. řádu věc vrátil
státnímu zástupci k došetření.
Vrácení věci do stadia přípravného řízení zdůvodnil odvolací soud v
odůvodnění svého kasačního rozhodnutí v prvé řadě tím, že ve výroku napadeného
rozsudku okresního soudu je uvedena jiná spisová značka, pod kterou Policie ČR,
Okresní ředitelství, Dopravní inspektorát v Prostějově, obviněnému J. M.
činnost řidiče zakázala a ačkoliv soud prvního stupně provedl důkaz čtením
ověřených fotokopií protokolu o ústním jednání Dopravního inspektorátu v
Prostějově, přesto shodně s obžalobou, ale v rozporu s tímto listinným důkazem
konstatoval spisovou značku PRPV-92/DS-PŘ-99.
Tento rozpor bude podle pokynu krajského soudu odstraněn vyžádáním
příslušného spisu vyžádáním příslušného spisu Policie ČR, Dopravního
inspektorátu v Prostějově, jímž bylbdne 27. 4. 1999 obviněný J. M. potrestán za
přestupek podle 30 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění novel.
Také při rozhodování ve věci odstraní zřejmou nesprávnost, jíž byl výrok o vině
zpochybněn a uvede datum právní moci zmíněného rozhodnutí policie, které v
napadeném rozsudku je uvedeno tak, že jeho správnost nelze přezkoumat.
Navíc podle názoru odvolacího soudu nebylo při výslechu svědkyně M. M.
respektováno ustanovení § 100 odst. 2 tr. řádu. Předně k posouzení právní
otázky, zda svědkyně je osobou oprávněnou odepřít svědeckou výpověď ve smyslu §
100 odst. 2 tr. řádu, byl příslušný soud prvního stupně a nikoliv sama
svědkyně. Z její výpovědi ovšem vyplývá, že sice v současné době již s
obviněným jako družka nežije, ale má s ním dítě; v takovém případě je tudíž
oprávněna svědeckou výpověď podle 100 odst. 2 tr. řádu odepřít a soud prvního
stupně byl povinen po poučení zaprotokolovat, zda tohoto práva využívá či
nikoliv. Namísto toho svědkyně během své výpovědi sama uvedla, v jakém vztahu
je k obviněnému s tím, že jí nic nebrání vypovídat, takovéto vyjádření však
nemůže nahradit výše uvedený postup, který byl povinen soud prvního stupně
dodržet.
Proto bude podle pokynu odvolacího soudu svědkyně vyslechnuta, stejně
jako svědek M. M. mladší, bratr obviněného, při jehož výslechu došlo ze strany
soudu prvního stupně ke stejnému pochybení.
Pokud se týkalo výpovědí obou policistů, svědků L. K. a P. K., k
námitkám obviněného J. M. Krajský soud v Brně uvedl, že tito velmi podrobně
popsali situaci, kterou sledovali. Bude proto na uvážení soudu prvního stupně,
zda je doslechne k světelným podmínkám v době, kdy zasahovali v P., odkud
vozidlo, v němž odjížděl obviněný, sledovali až k domu jeho bydliště v L.
Trestní spis byl po shora citovaném rozhodnutí odvolacího soudu
Okresnímu soudu v Prostějově vrácen dne 7. 6. 2000 a předseda senátu tohoto
soudu s poněkud omluvným přípisem ("Soud postupuje dle výroku usnesení
Krajského soudu, byť z odůvodnění spíše vyplývá jiný charakter rozhodnutí.")
postoupil věc dne 15. 6. 2000 Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně však podal ministr spravedlnosti
dne 13. 10. 2000 u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného J.
M. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím krajského soudu byl
podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2
tr. řádu a v ustanovení § 260 tr. řádu ve prospěch obviněného.
V písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr
spravedlnosti zejména zdůraznil, že Krajský soud v Brně se při rozhodnutí podle
§ 260 tr. řádu důsledně neřídil ustanoveními § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2, §
191 a § 264 odst. 2 tr. řádu. Výrok uvedeného usnesení, kterým byla trestní věc
obviněnéhoJ. M. vrácena k došetření státnímu zástupci, není v souladu s
odůvodněním a tím napadené usnesení není realizovatelné.
Navíc ministr spravedlnosti připomenul, že krajský soud v odůvodnění
svého usnesení konstatuje výlučně pochybení prvostupňového soudu, spočívající v
chybném označení rozhodnutí Dopravního inspektorátu Policie ČR v Prostějově,
kterým byl obviněnému dne 27. 4. 1999 uložen zákaz řízení všech motorových
vozidel, dále je prvostupňovému soudu vytýkáno vadné označení data právní moci
zmíněného rozhodnutí policie a konečně nerespektování ustanovení § 100 odst. 2
tr. řádu při výsleších svědků M. M. a M. M. mladšího.
Z výše uvedeného podle ministra spravedlnosti vyplývá, že v odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně jsou vypočteny nedostatky řízení provedeného
soudem prvního stupně s pokynem, jak tyto nedostatky mají být odstraněny, není
však uvedeno, v jakém směru má být vyšetřování doplněno a jaké nové důkazy mají
být provedeny.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že
napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl ve prospěch obviněného J. M.
porušen zákon v ustanovení § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ve vztahu k
ustanovení § 260 tr. řádu, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení
zrušil, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení
zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného
usnesení Krajského soudu v Brně a zabýval se rovněž správností postupu řízení,
které jeho vydání předcházelo.
Shledal přitom, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch
obviněného J. M. ministrem spravedlnosti České republiky, je ve své podstatě
důvodná, neboť napadeným usnesením k porušení zákona ve směru ministrem
spravedlnosti kromě jiného vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto vskutku
porušen výhradně ve prospěch obviněného. Rozhodování odvolacího soudu bylo
ovšem vyvoláno jiným porušením zákona, v tomto případě naopak v neprospěch
obviněného J. M., ke kterému došlo v řízení, které napadenému usnesení
předcházelo, konkrétně v řízení před soudem prvního stupně.
Podané stížnosti pro porušení zákona je třeba v prvé řadě plně
přisvědčit v tom, že obsah odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v
Brně je v evidentním rozporu s výrokem tohoto rozhodnutí. Zatímco
konstitutivním výrokem odvolacího soudu byla trestní věc obviněného J. M. po
zrušení napadeného odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Prostějově procesním
postupem podle § 260 tr. řádu vrácena státnímu zástupci k došetření, tedy do
stadia přípravného řízení, dikce odůvodnění citovaného rozhodnutí zcela jasně
naznačuje záměr soudu druhého stupně (výslovně ovšem neuvedený !) vrátit věc k
dalšímu řízení nalézacímu soudu.
Pokud by ovšem závazný a vykonatelný výrok o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření byl správný a zákonný, nepředstavovat by zmíněný,
ministrem spravedlnosti namítaný rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho
odůvodněním zákonný předpoklad pro úspěšné podání stížnosti pro porušení
zákona. Stížnost pro porušení zákona však právem brojí i proti výroku o vrácení
věci až do stadia přípravného řízení samotnému.
Fakultativní (srov. zákonnou dikci ". může .") ustanovení § 260 tr.
řádu lze aplikovat výhradně tehdy, považuje-li tento procesní postup za
potřebný pro náležité objasnění věci. Podle stávající soudní praxe musí přitom
jít o obsáhlé a rozsáhlé došetření takových skutečností, které mají pro
náležité objasnění věci zásadní význam, skutečností, bez nichž nelze ve věci
spravedlivě rozhodnout, nebo se vrácením věci k došetření státnímu zástupci
její vyřízení urychlí. Zpravidla se tedy jedná o případy rozsáhlejšího
došetření nebo o případy, kdy je reálně možné, že státní zástupce již novou
obžalobu nepodá a trestní stíhání zastaví nebo věc postoupí jinému orgán (viz
též č. III/1966 a č. 52/1980 Sb. rozh. trest.).
V trestní věci obviněnéhoJ. M. tyto předpoklady splněny nebyly. Z
obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se tento soud
domáhá doplnění stávajícího řízení v poměrně nevelkém rozsahu, přičemž je zcela
zjevné, že k tomu potřebné procesní postupy a úkony budou za normálních
okolností bez větších obtíží realizovatelné v řízení před soudem, aniž by bylo
potřeba vracet věc až do stadia přípravného řízení.
Krajský soud v Brně tudíž výrokem o vrácení věci podle § 260 tr. řádu k
došetření státnímu zástupci vskutku porušil v tomto procesním ustanovení zákon
ve prospěch obviněnéhoJ. M.
Naproti tomu ovšem Nejvyšší soud České republiky shledal, že samotné
výtky odvolacího soudu byly důvodné a zrušení napadeného rozsudku soudu prvního
stupně z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu
bylo správné, byť krajský soud nebyl zcela důsledný při vymezení následného
postupu v dalším řízení, kterým by měly být oprávněně vytýkané vady stávajícího
řízení odstraněny.
V řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž rovněž
došlo k porušení zákona, tentokrát v neprospěch obviněného J. M., neboť byl
uznán vinným na podkladě nedostatečně provedeného dokazování, kdy přetrvávaly
dílčí důvodné pochybnosti o náležitém zjištění skutkového stavu, přičemž zákon
byl porušen v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
Odvolací soud sice kasační částí výroku svého rozhodnutí učinil
potřebný krok k nápravě tohoto pochybení nalézacího soudu, sám však pochybil
vadnou aplikací ustanovení § 260 tr. řádu, a proto ani jeho rozhodnutí nemohlo
obstát.
Nejvyšší soud České republiky proto porušení zákona ve shora uvedené
podobě vyslovil, zrušil jak stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně,
tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a zrušil i všechna
další rozhodnutí obě tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu.
Následným procesním postupem podle § 270 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud
přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby trestní věc obviněného J. M. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení tak bude okresní soud především povinen odstranit vady
oprávněně vytýkané odvolacím soudem.
Pochybnosti související s předchozím postihem obviněného J. M. orgány Policie
ČR bude možno zjevně nejspolehlivěji odstranit provedením důkazu (včetně
náležitého protokolárního podchycení) relevantními částmi příslušného spisu,
který si bude muset nalézací soud za tím účelem opatřit, v hlavním líčení.
Problémem by nemělo být ani vyjasnění procesního postavení svědků M. M. a M. M.
mladšího v tomto trestním řízení, jejich vztahu a procesního přístupu k podání
případného svědectví z pohledu zákonných podmínek zakotvených ustanovením § 100
odst. 2 tr. řádu a zachycením odpovídajících zjištění nalézacího soudu do spisu.
Eventuální náprava vadně uvedené právní moci rozhodnutí Dopravního inspektorátu
v rozsudečném výroku je pak otázkou vyloženě formální.
Zůstává přitom zcela na úvaze nalézacího soudu, zda po doplnění řízení ve shora
naznačených intencích bude považovat za potřebné či vhodné doplnit dokazování
ještě dalšími důkazy. Podstatné ovšem bude, aby proces shromažďování a
provádění důkazů v hlavním líčení plně podřídil zásadám vymezeným ustanovením §
2 odst. 5 tr. řádu a aby své skutkové i právní závěry důsledně vybudoval na
hodnotícím postupu předpokládaném ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že stížnost pro porušení
zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněného J. M. a Nejvyšší soud České
republiky také při dodržení podmínek uvedených v ustanovení § 272 tr. řádu
porušení zákona mimo jiné i v tomto ohledu vyslovil.
V řízení, které předcházelo usnesení odvolacího soudu, byl ovšem zákon
podle zjištění Nejvyššího soudu porušen výhradně v neprospěch obviněného a v
dalším řízení budou proto všechny orgány v tomto trestním řízení činné ve
vztahu k původnímu rozsudku Okresního soudu v Prostějově ve smyslu § 273 tr.
řádu vázány zákazem reformace in peius, a v novém řízení tak nemůže dojít ke
změně uvedeného rozhodnutí v neprospěch obviněného. Naproti tomu nalézacímu
soudu nic nebrání v tom, aby popřípadě rozhodl v zásadě shodně (po odstranění
vytýkaných formálních nedostatků) se svým původním rozhodnutím.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není
podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 14. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k