7 Tz 25/2022-58
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Ľ. M., nar. XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Mladá ze dne 14. 12. 1960, sp. zn. T 67/60, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Mladá ze dne 14. 12. 1960, sp. zn. T 67/60,
byl porušen zákon
v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného Ľ. M.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Mladá zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že
obviněný
Ľ. M.,
nar. XY, trvale bytem XY, Slovenská republika, adresa pro doručování XY, Slovenská republika,
se podle § 226 písm. b) tr. ř.
zprošťuje obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že
po nástupu vojenské základní služby k útvaru 3853 Mladá Boleslav odmítl dne 2. listopadu 1960 vykonávat vojenskou službu, obléknout si vojenský stejnokroj a cvičit se ve zbrani, na tomto stanovisku setrval i tehdy, když s ním hovořili příslušní velitelé, a neustále se odvolával na náboženské přesvědčení jako člen sekty Svědků Jehovových,
čímž měl spáchat
trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Mladá ze dne 14. 12. 1960, sp. zn. T 67/60, byl obviněný Ľ. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. (tr. zák.) a odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců nepodmíněně.
2. Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu Mladá spočíval v tom, že obviněný po nástupu vojenské základní služby k útvaru v Mladé Boleslavi odmítl dne 2. 11. 1960 vykonávat vojenskou službu, obléknout si vojenský stejnokroj a cvičit se ve zbrani s poukazem na své náboženské přesvědčení jako člen Svědků Jehovových.
3. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 12. 1960 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem Mladá jako soudem prvního stupně.
4. Ministr spravedlnosti podal dne 18. 2. 2022 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Mladá. Namítl, že posuzovaným jednáním obviněný pouze uplatňoval své právo na svobodu vyznání zaručené čl. 32 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky a právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Přitom v předmětné době neměl občan, jemuž jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, legální možnost zvolit alternativu k výkonu základní vojenské služby, proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho odsouzení proto bylo v rozporu se zásadami platnými v demokratické společnosti, zaručenými Ústavou i mezinárodními dokumenty. Popsané jednání obviněného není a nebylo trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření zaslaném Nejvyššímu soudu uvedl, že se s podanou stížností ztotožňuje, jelikož je zřejmé, že rozhodnutí vojenského soudu koliduje se závěry judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. S poukazem na správně zjištěný skutkový stav a splnění podmínek § 271 odst. 1 tr. ř. se ztotožnil i s návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. V souladu s tím se vyjádřil také intervenující státní zástupce u veřejného zasedání.
6. Obhájce obviněného ve svém písemném vyjádření rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, poukázal na okolnosti předmětného skutku i na vybranou judikaturu Ústavního soudu a také na některé rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Pro úplnost obhájce vyjádřil svůj nesouhlas s označením Svědků Jehovových jako sekty s tím, že právní řád v té době tento pojem neznal. Od 1. 9. 1993 jsou registrováni jako Náboženská společnost Svědkové Jehovovi (viz položka č. 17 v příloze zák. č. 3/2002 Sb.). Závěrem dodal, že obviněný byl pro své svědomí a náboženské přesvědčení vězněn celkem šest let. Obdobným způsobem jako v písemném vyjádření uvedl obhájce i ve veřejném zasedání (konaném v nepřítomnosti obviněného) a ztotožnil se také s návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
8. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon) se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Z tzv. právní věty napadeného rozsudku vyplývá, že v daném případě býv. Vojenský obvodový soud Mladá uznal obviněného vinným, že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
9. Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu Mladá bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti s odkazem na své náboženské přesvědčení jako člen Svědků Jehovových.
10. Tehdy platná Ústava Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) stanovila v článku 32 odst. 1: „Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.“ Býv. Vojenský obvodový soud Mladá odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou.
11. Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.
12. Právům, která Ústava formálně deklarovala, ostatně nebyly poskytnuty žádné reálné záruky a sama Ústava naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanovení čl. 32 odst. 2, kde stanovila, že „náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.“ Omezení práva na svobodu vyznání sice je i v demokratické společnosti možné, avšak jen v nezbytně nutné míře v zájmu ochrany jiných základních lidských práv, respektive pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (viz čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podobně i čl. 18 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Mimo tyto přípustné korektivy je ukládání „občanských povinností“ omezujících ústavní právo na svobodu vyznání nepřípustné a protiústavní.
13. Obviněný byl odsouzen za čin, který zákon v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval za trestný. Určitá nesourodost až absurdita ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti je patrná i z toho, že toto ustanovení stavělo uplatnění práva na svobodu vyznání a svědomí na roveň padělání listiny, předstírání nemoci a podobných „úskoků“. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam i ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu také s právními názory uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
14. Za tohoto stavu výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti odporoval nejen ustanovení čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy, ale i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Posuzovaný skutek postrádal znak trestnosti. Tím, že skutek posoudil jako trestný čin, porušil býv. Vojenský obvodový soud Mladá zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.
15. Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, a sám ve věci meritorně rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Josef Mazák předseda senátu