7 Tz 27/2023-57
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela, stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného P. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, byl porušen zákon
v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a to v neprospěch obviněného P. P.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se toto unesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 2. 1975, sp. zn. 3 T 7/75, byl obviněný P. P. shledán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 10., 19. 10. a 30. 11. 1974 u svého útvaru v Jindřichově Hradci odmítal splnit rozkazy T., velitele útvaru a dalších funkcionářů, kterými mu byly uloženy různé úkoly a práce a odmítal i nadále v budoucnu v sobotu pracovat s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení adventisty 7. dne. Za to byl podle § 280 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Citovaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno byl odůvodněn velmi podrobně popisem skutkového stavu, ale zejména čl. 32 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále jen „Ústava ČSSR“), kde bylo uvedeno, že ačkoliv citovaným článkem Ústavy ČSSR je zaručena každému občanu svoboda vyznání, náboženská víra nebo přesvědčení, tak i toto zaručení náboženského vyznání neospravedlňuje občana, aby odpíral plnit nejčestnější občanskou povinnost, uloženou mu zákonem. Dále při uložení výměry trestu odnětí svobody bylo přihlíženo k občanské zachovalosti obviněného a dosavadní soudní beztrestnosti, přičemž jak bylo konstatováno, přitěžující okolnosti v dané trestní věci zjištěny nebyly. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 19. 2. 1975.
2. Usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“) zrušen rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 2. 1975, sp. zn. 3 T 7/75, ve výroku o trestu. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo 4. 11. 1991 právní moci.
3. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, bylo potom vysloveno, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 2. 1975, sp. zn. 3 T 7/75, se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání obviněného. Toto rozhodnutí nabylo 7. 1. 1992 právní moci.
4. Dne 15. 3. 2023 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91. Odkázal na čl. 32 odst. 1, odst. 2 a dále na čl. 37 odst. 1, odst. 2 Ústavy ČSSR, na § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a na § 280 odst. 1 trestního zákona, a uvedl, že je nutno přihlížet k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. Zdůraznil, že obviněný P. P. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu vyznání, které bylo zaručeno Ústavou ČSSR. Svobodu vyznání však zaručovala toliko formálně, stejně jako náboženskou víru, avšak náboženskou víru nebo přesvědčení zakazovala, resp. omezovala tak, že náboženská víra či přesvědčení nemohly být důvodem k odpírání občanské povinnosti, uložené zákonem, kdy za občanskou povinnost určovala ochranu vlasti a jejího socialistického zřízení. Obviněný P. P. neměl možnost získat individuální povinnosti, ani vykonávat alternativní službu bez zbraně, jelikož individuální úleva ani služba beze zbraně dle branného zákona neexistovala. Neměl dále ani možnost vykonávat náhradní vojenskou službu podle § 29 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění zákona č. 19/1958 Sb., neboť výkon náhradní služby se ze zákona na osobu mladší třiceti let vůbec nevztahoval. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Z toho důvodu jeho shora popsané jednání nebylo a není trestným činem pro absenci imanentního znaku v podobě protiprávnosti. V rámci rehabilitačního řízení pak bývalý Vojenský obvodový soud Brno naznačené porušení zákona nenapravil, neboť v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušil pouze ve výroku o trestu a ponechal v platnosti výrok o vině.
5. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 trestního zákona. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, a poté aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.
6. K návrhu ministra spravedlnosti se písemně, prostřednictvím obhájce, vyjádřil obviněný, který se se stížností pro porušení zákona ztotožnil, přičemž poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Toliko navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení předmětného rozhodnutí nepostupoval podle § 271 tr. ř., ale podle § 270 tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně, jelikož jde o vadu rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve kterém má ve věci samé rozhodovat soud I. stupně.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se také se stížností pro porušení zákona ve svém písemném vyjádření ztotožnil.
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a učinil následující závěry.
9. Jak již bylo výše řečeno, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 2. 1975, sp. zn. 3 T 7/75, který nabyl právní moci dne 19. 2. 1975, byl obviněný P. P. shledán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který následně vykonal. Poté bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, na základě podané žádosti obviněného na zahájení přezkumného řízení rozhodl tak, že obviněný je účasten soudní rehabilitace a zmíněný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zrušil podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, nicméně pouze ve výroku o trestu. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 1991. Z jeho odůvodnění vyplynulo, že pokud jde o výrok o vině, nebyly shledány žádné důvody pro změnu rozhodnutí. Uložený trest ovšem soud ve světle změněných podmínek ve společnosti považoval za nepřiměřeně přísný. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno zohlednil společenskou nebezpečnost z pohledu doby projednávání soudní rehabilitace a konstatoval, že obviněný neměl možnost se z vlastní vůle legálně vyhnout výkonu vojenské služby, ve které mu bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení, když tato možnost byla nově dána až zákonem o civilní službě. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno pak rozsudkem ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, rozhodl nově tak, že se při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 trestního zákona podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upouští od potrestání obviněného.
10. Nejvyšší soud po přezkoumání dané věci shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná. Lze mít za to, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno pochybil, neboť si řádně neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 2. 1975, sp. zn. 3 T 7/75, zrušit. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud Brno chybně omezil rozsah rehabilitace v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr, uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, resp. nejsou dány žádné důvody pro změnu rozhodnutí v daném směru, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.
11. Ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
12. V souladu s § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
13. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
14. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
15. Podle čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR byla svoboda vyznání zaručena. Každý mohl vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to nebylo v rozporu se zákonem.
16. Podle čl. 32 odst. 2 Ústavy ČSSR náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
17. Podle čl. 37 odst. 1 Ústavy ČSSR vrcholnou povinností a věcí cti každého občana je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení.
18. Podle čl. 37 odst. 2 Ústavy ČSSR jsou občané povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona.
19. Ze zjištění, učiněných k jednání obviněného, vyplynulo, že se vyhýbal výkonu vojenskou službu z důvodu osobního svědomí i náboženského přesvědčení.
20. Je rovněž zřejmé, že obviněný neměl v danou dobu jinou možnost se z vlastní vůle legálně vyhnout výkonu vojenské služby, pokud mu v tom bránily osobní svědomí a náboženské přesvědčení, neboť nebyla dána zákonná možnost realizovat službu jiným způsobem než v ozbrojených silách (např. možnost civilní služby). Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR.
21. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, podle nichž pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli však citovaná Ústava deklarovala svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila v čl. 32 odst. 2, podle něhož náboženská víra nebo přesvědčení nemohly být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala (viz i její čl. 37 odst. 2), navíc za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného, spočívající ve vyhýbání se výkonu vojenské služby, za trestný čin.
22. Souhrnně řečeno, obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou Československé socialistické republiky zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno v provedeném rehabilitačním řízení nicméně tuto skutečnost nerespektoval a svým usnesením zrušil dřívější odsuzující rozsudek pouze ve výroku o trestu. Tím porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného.
23. Nejvyšší soud proto vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 12. 12. 1991, sp. zn. 4 Rtv 87/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to za vázanosti právními názory, vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem, podle § 270 odst. 4 tr. ř.
24. Nejvyšší soud nemohl však ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. mu v tom brání ustanovení § 7 odst. 1 rehabilitačního zákona a jeho ustálená rozhodovací praxe. Citované zákonné ustanovení velí, že k rozhodnutí podle oddílu druhého a k přezkumnému řízení podle oddílu třetího je příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Není pochyb, že řízení o soudní rehabilitaci je řízením sui generis a v posuzované věci je proto věcně příslušným k projednání věci Městský soud v Brně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu