7 Tz 274/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 10. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 1961, sp. zn. 4 To 100/61, a ve prospěch obviněné A. K., a obviněného J. K., proti rozsudku bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, a podle ustanovení § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 1961, sp. zn. 4 To 100/61,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 281 a § 283 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.), a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu v neprospěch obviněné L. F.
Pravomocným rozsudkem bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.) v neprospěch obviněných A. K. a J. K.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze se ohledně obviněné L. F. z r u š u j e . Současně se ohledně obviněných L. F., A. K. a J. K. z r u š u j e rozsudek bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, a všechna další rozhodnutí na zrušené části obou těchto rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Obvinění L. F., A. K. a J. K. se podle § 226 písm. b) tr. řádu z p r o š ť u j í obžaloby bývalého Obvodního prokurátora pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 1960, sp. zn. Pv 890/60, podle které se obviněná L. F. dopustila trestných činů spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zák. a ohrožení devisového hospodářství podle § 145 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb. ve znění zák. č. 63/1956 Sb.), obviněná A. K. trestného činu nadržování podle § 163 odst. 1, odst. 3 písm. b) téhož tr. zák. a J. K. trestného činu nadržování podle § 163 odst. 1 téhož tr. zák. tím, že
1) obviněná L. F.
a) od přesně nezjištěné doby až do 13. července 1960, kdy byla v jejím bytě v P. provedena domovní prohlídka, udržovala za účelem dalšího prodeje zásobu různého hodnotného klenotnického zboží, které ještě v době zabavení mělo cenu 309.753,40 Kč, a které pocházelo z jejího někdejšího obchodu, v roce 1950 předaného národnímu podniku Ch., přičemž z těchto věcí, porůznu ukrývaných, od roku 1958 do 13. 7. 1960 už prodala či dala do prodeje šperky nebo jiné věci v ceně 35.402, 80 Kč,
t e d y v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, spekulovala s předměty potřeby tím, že ve větším rozsahu takové předměty za účelem jejich zcizení hromadila a přechovávala,
b) v době výše zmíněné, a to na podzim roku 1959, z věcí tam uvedených jeden volný briliant o váze tří karátů prodala za 15.000,- Kčs E. J., ačkoliv jí bylo známo, že jmenovaná je cizí státní příslušnicí, která je zde na přechodné návštěvě, a při odjezdu domů, do USA, briliant odveze s sebou,
t e d y úmyslně způsobila devisovému hospodářství značnou škodu tím, že jednala proti předpisům o devisovém hospodářství,
2) obviněná A. K.
v červenci 1960, když se dověděla, že její sestra, obviněná L. F. je vyšetřována orgány VB a že u ní byla provedena domovní prohlídka, předala balíček obsahující šperky L. F. svému synovi J. K., aby jej ukryl,
t e d y pachatelce trestného činu pomáhala v úmyslu umožnit jí, aby unikla trestnímu stíhání a činu se dopustila v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch,
3) obviněný J. K.
v červenci 1960 na žádost své matky A. K. ukryl, a to v květináči v továrně, kde pracoval, tj. v národním podniku ZJŠ v P., balíček se šperky své tety L. F. s úmyslem znemožnit její trestní postih,
t e d y pachatelce trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit jí, aby unikla trestnímu stíhání.
Bývalý Obvodní prokurátor pro Prahu 1 podal dne 24. 12. 1960 pod sp. zn. Pv 890/60 u bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 obžalobu na obviněné L. F., roz. B., V. M., roz. C.a, V. Z., roz. M., L. M., roz. A., A. K., roz. B., a J. K.
Obvinění L. F., roz. B., A. K., roz. B., a J. K. byli touto obžalobou viněni ze spáchání skutků uvedených ve výroku tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, kvalifikovaných jako trestné činy spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zák., ohrožení devisového hospodářství podle § 145 odst. 1 tr. zák. (obviněná L. F. ), nadržování podle § 163 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (obviněná A. K. ) a nadržování podle § 163 odst. 1 tr. zák. (obviněný J. K. ).
Bývalý Lidový soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, se ohledně obviněných L. F., A. K. a J. K. v podstatě ztotožnil jak se skutkovými závěry, tak s právní kvalifikací uvedenými v obžalobě, pouze s tím rozdílem, že žalované jednání obviněného J. K. posoudil v rámci přísnější trestní sazby podle § 163 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Při tomto právním posouzení bývalý Lidový soud pro Prahu 1 odsoudil obviněnou L. F. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, ke ztrátě čestných práv občanských po dobu výkonu tohoto trestu a k trestu propadnutí jmění, obviněné A. K. a J. K. k trestům odnětí svobody ve shodné výměře osmnácti měsíců, jejichž výkon byl podmíněně odložen, a to u obviněné A. K. na zkušební dobu v délce jednoho roku, u obviněného J. K. na zkušební dobu v délce dvou let.
Rozsudek soudu prvního stupně nabyl ohledně obviněných A. K. a J. K. právní moci dne 3. 3. 1961, odvolání obviněné L. F. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 1961, sp. zn. 4 To 100/61, podle § 281 tr. řádu zamítl; tímto rozsudkem odvolací soud zároveň nově rozhodl o trestu obviněné V. M.
Dne 20. 11. 2000 podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněných L. F., A. K. a J. K. stížnost pro porušení zákona, směřující v případě obviněné L. F. proti rozhodnutí odvolacího soudu, v případě ostatních dvou obviněných proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jak v písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůraznil, podstata pochybení nalézacího soudu spočívala v nedostatečném zjištění skutkového stavu, odvolací soud pak pochybil tím, že nedostál své přezkumné povinnosti.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl v neprospěch obviněné L. F. porušen zákon v ustanoveních § 281 a § 283 tr. řádu z roku 1956, a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, rovněž v neprospěch této obviněné v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 téhož tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 134a odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zák., rozhodnutím nalézacího soudu pak v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu z roku 1956 ve vztahu k ustanovení § 163 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněných A. K. a J. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu vadné části obou zmíněných rozhodnutí zrušil, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu. Navržený procesní postup podle § 271 odst. 1 tr. řádu intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství specifikoval v tom smyslu, aby Nejvyšší soud podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněné L. F., A. K. a J. K. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky při zkoumání podmínek samotného řízení o podané stížnosti pro porušení zákona především zjistil, že všichni tři obvinění v mezidobí zemřeli (obviněná L. F. již v květnu roku 1963, poslední z nich, obviněný J. K., dne 10. 3. 1980) a ustanovil proto obviněným v souladu s ustanovením § 36a odst. 2 písm. e) tr. řádu společného obhájce. Nejvyšší soud přitom vycházel z ustanovení § 275 odst. 1 tr. řádu, zakotvujícího zásadu, že byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel.
Nejvyšší soud České republiky poté z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1, odst. 2 tr. řádu správnost výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v části týkající se obviněné L. F. a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které vydání této oddělitelné části výroku předcházelo, a zabýval se rovněž správností výroku bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 v části týkající se obviněných A. K. a J. K. i správností postupu relevantního předcházejícího řízení.
Shledal přitom, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněných L. F., A. K. a J. K. ministrem spravedlnosti České republiky, je naprosto důvodná, neboť napadenými rozhodnutími a v řízení, které jejich vydání předcházelo, k porušení zákona ve směru ministrem spravedlnosti oprávněně vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto vskutku porušen výhradně v neprospěch všech tří obviněných.
Pokud jde o trestný čin spekulace, jímž byla uznána vinnou obviněná L. F., ministr spravedlnosti v prvé řadě zcela přiléhavě poukázal na to, že provedenými důkazy nebylo v žádném případě prokázáno, že by tato obviněná skupovala, hromadila nebo přechovávala jakékoliv předměty potřeby specificky a právě za účelem jejich zcizení, byť se i podle tehdejší právní úpravy jednalo o obligatorní znak uvedené skutkové podstaty. Naopak bylo dokazováním nade vší pochybnost zjištěno, že obviněná L. F. dlouhodobě držela, resp. oprávněně vlastnila věci z rodinného majetku, dávno pořízené nejen před zahájením jejího trestního stíhání, ale získané do rodinného jmění i dlouho před rokem 1950, kdy byla živnost obviněného převzata národním podnikem Ch. Prodej některých věcí byl přitom evidentně zapříčiněn velice tíživou sociální a finanční situací obviněné v kritické době, nikoliv její zištností.
Nehledě již k tomu, že rovněž přiléhavě ministr spravedlnosti v podané stížnosti podotkl, že ustanovení § 134a odst. 1 tr. zák. se stalo součástí trestního zákona až na základě novely, provedené zákonem č. 63/1956 Sb., a to s účinností od 1. 1. 1957. Případné spekulativní jednání obviněné L. F. tudíž bylo možno postihnout výhradně na podkladě skutkové podstaty trestného činu spekulace podle § 134 tr. zák. v původní dikci zák. č. 86/1950 Sb., a zákonné znaky této skutkové podstaty stíhané jednání už vůbec nenaplňovalo.
Pokud pak šlo o obviněnou údajně spáchaný trestný čin ohrožení devisového hospodářství podle § 145 odst.1 tr. zák., zde nebylo provedenými důkazy především zjištěno, jakým způsobem (a zda vůbec) byl vlastně předmětný briliant v roce 1959 do USA či jinam do ciziny vyvezen, a zejména pak nebylo spolehlivě prokázáno, zda obviněná L. F. věděla o tom, že se tak má stát. Samotný prodej drahokamu devizovému cizozemci přitom trestný nebyl a příslušné povolení k případnému vývozu neměla obviněná, ale vývozce, tedy E. J.
Není tudíž pochyb o tom, že nalézací soud svým nedůsledným postupem při zjišťování skutkového stavu porušil v neprospěch obviněné L. F. zákon v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.), a zákon v neprospěch této obviněné porušil rovněž odvolací soud, pokud z podnětu jejího odvolání pochybení soudu prvního stupně nejen nenapravil či neučinil alespoň potřebné kroky k nápravě, ale naopak důvodné odvolání obviněné neprávem zamítl. Městský soud v Praze tímto nezákonným postupem, včetně toho, že nedostál své, i tehdy kodifikované zákonné přezkumné povinnosti, vskutku sám porušil v neprospěch obviněné L. F. zákon v ustanoveních § 281 a § 283 téhož tr. řádu.
Pokud jde o obviněné A. K. a J. K., třeba především v souladu s názorem vysloveným ministrem spravedlnosti v podané stížnosti konstatovat, že závěry nalézacího soudu o jejich vině trestným činem nadržování byly bezprostředně odvozeny od nesprávných a nezákonných závěrů o vině jejich blízké příbuzné, obviněné L. F. a již z toho důvodu nemohou obstát.
Bývalý Lidový soud pro Prahu 1 ovšem kromě toho zcela v rozporu s provedenými důkazy dospěl k závěru, že jednání obou těchto obviněných bylo vedeno zištným úmyslem, a navíc se naprosto opomenul zabývat tím, zda s ohledem na blízký příbuzenský vztah k obviněné L. F. by se i v případě bezpečných skutkových i právních závěrů o vině obviněných A. K. a J. K. stíhaným jednáním nejednalo o počínání beztrestné.
Také ohledně obviněných A. K. a J. K. tudíž nalézací soud z důvodů shora uvedených porušil v neprospěch těchto obviněných zákon v ustanovení § 2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky proto porušení zákona v této podobě vyslovil, zrušil veškeré vadné oddělitelné části jak stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, tak - rovněž stížností napadeného - jemu předcházejícího rozsudku bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu.
Nejvyšším soudem České republiky konstatované a tímto rozsudkem vyslovené porušení zákona nezákonným postupem soudů obou stupňů výhradně v procesních ustanoveních by nasvědčovalo nezbytnosti následného procesního postupu podle ustanovení § 270 odst. 1 tr. řádu a vrácení věci k dalšímu řízení příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. Ani značný časový odstup, ani ta smutná okolnost, že ani jeden z obviněných již nežije, by patrně nebránila dílčímu doplnění důkazního řízení a odstranění zjištěných nedostatků při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud však ve shodě se závěrečným návrhem stěžovatele i s vyjádřením intervenujícího státního zástupce dospěl k jednoznačnému závěru, že jakékoliv další dokazování by nic nemohlo změnit na skutečnosti, že z pohledu stávající platné právní úpravy, pro všechny tři obviněné z pohledu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. zjevně nejpříznivější, nelze dospět k tomu, že by kterýkoliv z obviněných naplnil zákonné znaky jakékoliv skutkové podstaty trestného činu.
Za tohoto stavu věci poskytoval již samotný spisový materiál pro Nejvyšší soud České republiky dostatečný podklad pro postup podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud proto znovu sám ve věci rozhodl a obviněné L. F., A. K. a J. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu v plném rozsahu zprostil obžaloby.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 10. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák