7 Tz 276/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 14.
listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr.
Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou
ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. Ž., proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 9 To 473/2000, a
podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o
:
V řízení, které předcházelo usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
10. 1. 2001, sp. zn. 9 To 473/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v neprospěch obviněného D. Ž.
Toto usnesení Krajského soudu v Praze, rozsudek Okresního soudu v
Kladně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 5 T 95/95, a usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 9 To 54/98, se z r u š u j í . Současně
se zrušují všechna další rozhodnutí na tato usnesení a rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání okresního státního zástupce v Kladně, podané proti rozsudku
Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 T 95/95, se z a m í t
á .
Okresní státní zástupce v Kladně podal dne 21. 8. 1995 u Okresního
soudu v Kladně obžalobu na obviněného D. Ž. pro skutek kvalifikovaný jako
trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., kterého se obviněný podle
obžaloby dopustil tím, že dne 9. 8. 1994 kolem 02.30 hodin přivezl v osobním
vozidle ve společnosti spolujezdce J. B. z P. do katastru obce U., okres K., L.
H., vozidlo odstavil na příjezdové silnici mimo obec U. a poté, co J. B. odešel
od vozidla, přiměl pohrůžkami zabitím L. H., aby se svlékla, následně ji
povalil na zem u silnice, strhl jí část oděvu a vykonal na jmenované přes její
nesouhlas soulož a dále na jmenované vykonal opakovaně soulož v odstaveném
osobním vozidle, čemuž se L. H. z obavy z další agresivity obviněného již
aktivně nebránila.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. 5 T
95/95, byl obviněný D. Ž. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro shora
uvedený skutek zproštěn.
K odvolání okresního státního zástupce Krajský soud v Praze v
neveřejném zasedání usnesením ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 9 To 128/96, podle §
258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Kladně v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto okresnímu
soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dalším rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5
T 95/95, byl obviněný D. Ž. opět podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro
shora uvedený skutek znovu zproštěn.
K opětovnému odvolání okresního státního zástupce v Kladně Krajský soud
v Praze opět v neveřejném zasedání usnesením ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 9 To
54/98, tentokrát toliko podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu
znovu věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, ovšem podle § 262 tr. řádu v jiném složení senátu.
Konečně rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn.
5 T 95/95, byl obviněný D. Ž. naopak uznán v souladu s podanou obžalobou vinným
trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. na základě skutkových
závěrů okresního soudu, že dne 9. 8. 1994 kolem 02.30 hodin poté, co přivezl v
osobním vozidle ve společnosti J. B. do katastru obce U., okres K., poškozenou
L. H., vozidlo odstavil na příjezdové silnici a poté, co J. B. odešel od
vozidla, přiměl pohrůžkami zabitím a úderem do obličeje L. H., aby se svlékla,
povalil ji na zem, strhl jí část oděvu, vykonal na poškozené soulož, v níž
pokračoval v odstaveném osobním vozidle, přičemž poškozená se z obavy z další
agresivity obviněného nebránila.
Za tento trestný čin byl obviněný D. Ž. podle § 241 odst. 1, § 35 odst.
2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně
byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 11.
1996, sp. zn. 14 T 134/96, a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného D. Ž. podané proti odsuzujícímu rozsudku, Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 9 To 473/2000, podle § 256
tr. řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti České republiky u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch
obviněného D. Ž. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím a
řízením, které jeho vydání předcházelo, byl podle názoru ministra spravedlnosti
porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 a § 262 tr. řádu ve vztahu k
ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného.
V písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr
spravedlnosti vycházel z toho, že před vydáním napadeného rozhodnutí byl
odvolací soud povinen přezkoumat správnost a zákonnost řízení předcházejícího.
Proto se měl zabývat i tím, zda byl zákonný postup uskutečněný podle § 262 tr.
řádu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 9 To 54/98,
když bylo nalézacímu soudu nařízeno nové projednání a rozhodnutí věci v jiném
složení senátu. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je konstatováno, že
nalézací soud po zrušení původního rozhodnutí v požadovaném rozsahu dokazování
doplnil a měl snahu vyrovnat se s některými skutečnostmi, na něž odvolací soud
poukazoval, některé závěry soudu prvního stupně však krajský soud označil za
nelogické.
Odvolací soud ovšem podle ministra spravedlnosti k takovému závěru
dospěl odlišným hodnocením provedených důkazů, zejména odlišným hodnocením
výpovědí poškozené a její osoby, včetně jejího stavu v době oznámení věci na
policii. Údajné nedostatky v tomto směru byly již nalézacímu soudu vytýkány
předcházejícím zrušujícím rozhodnutím.
Z uvedeného bylo podle ministra spravedlnosti zřejmé, že odvolací soud
chtěl dosáhnout změny v hodnocení důkazů, a proto nařídil, aby věc byla
projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Takový postup, kdy je
aplikováno ustanovení § 262 tr. řádu pouze proto, aby bylo dosaženo jiného
způsobu rozhodnutí soudem prvního stupně, který by byl shodný s hodnocením
důkazů odvolacím soudem, je nesprávný a ministr spravedlnosti odkázal i na
stanovisko Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tz 53/91.
Jak vyplývá z judikátu, resp. nálezu Ústavního soudu České republiky,
sp. zn. ÚS 45/98, má být postup odvolacího soudu podle § 262 tr. řádu výjimkou
a je-li zdůvodněn nesprávným hodnocením důkazů, provedeným v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, musí jít podle nálezu Ústavního soudu ČR, sp.
zn. ÚS 5/99, o závažné vybočení z logiky věci a odvolací soud musí zdůvodnit, v
čem a proč vadné hodnocení důkazů spatřuje. Jestliže rozhodne, aby věc byla
projednána v jiném složení senátu, aniž by splnil uvedený požadavek, porušuje
zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a to i když nejde o
průlom do zásady místní příslušnosti (viz též nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.
82/95).
Výše uváděné odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem a tím zdůvodněný
postup podle § 262 věta prvá tr. řádu však takovým výjimečným postupem podle
mínění ministra spravedlnosti nebylo a byla tak porušena zásada zákazu odnětí
věci zákonnému soudci. Šlo o vážnou vadu řízení, kterou odvolací soud v
napadeném rozhodnutí pominul a tím nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §
254 odst. 1 tr. řádu. Jelikož tato vada řízení měla podstatný vliv na konečné
rozhodnutí o vině obviněného, nezbylo podle ministra spravedlnosti, než se
domáhat jejího odstranění mimořádným opravným prostředkem.
Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu
porušení zákona v navrhované podobě vyslovil, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu
napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil, zrušil i jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 5 T 95/95, a
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 9 To 54/98, a dále
aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, přítomný
veřejnému zasedání, které bylo Nejvyšším soudem České republiky konáno o podané
stížnosti pro porušení zákona, označil stížnost podanou ve prospěch obviněného
D. Ž. ministrem spravedlnosti za nedůvodnou a navrhl, aby byla podle § 268
odst. 1 tr. řádu zamítnuta.
Obhájce obviněného D. Ž. JUDr. T. K. naopak shledal stížnost pro
porušení zákona opodstatněnou, navrhl, aby jí bylo vyhověno a požádal Nejvyšší
soud České republiky, aby po zrušení vadných rozhodnutí soudů obou stupňů
zvažoval procesní postup podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení
zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků
napadeného usnesení a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho
vydání předcházelo.
Shledal, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného
D. Ž. ministrem spravedlnosti České republiky, je ve své podstatě důvodná,
neboť v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, k porušení zákona
též v ohledu ministrem spravedlnosti vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto
porušen v neprospěch obviněného. Těžiště pochybení odvolacího soudu však podle
názoru Nejvyššího soudu spočívalo ve vybočení ze zákonných mezí, zakotvených
současně platnou a účinnou zákonnou dikcí ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.
řádu.
Podle stávajícího znění ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu
odvolací soud zruší napadený rozsudek soudu prvního stupně pro vady rozsudku,
zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se
soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Podle praxe orgánů činných v trestním řízení a podle konstantní
judikatury jsou za vady rozsudku ve smyslu shora citovaného ustanovení
trestního řádu považovány takové vady, jimiž trpí sám rozsudek a které
způsobují, že správnost napadeného rozsudku nelze v odvolacím řízení buď vůbec
přezkoumat, anebo by odvolací soud musel v rozporu s kasační zásadou, obsaženou
v platném znění ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, sám vytvářet skutková
zjištění.
Po právní stránce jde zpravidla o nedodržení ustanovení § 120 - § 125 tr. řádu
o formálních a obsahových náležitostech výroku rozsudku, výrok je kupříkladu
neúplný, nejasný, nesrozumitelný nebo připouští různý výklad. Za přímo vadný
výrok bývá považován například výrok o odsouzení i zproštění obviněného pro týž
skutek, výrok, kterým nebyla vyčerpána obžaloba nebo byly překročeny její meze,
výrok, který je v rozporu s odůvodněním a také případ, kdy výrok učiněn nebyl,
ačkoliv podle povahy projednávané věci v rozsudku být měl.
Vadami rozsudku se konečně rozumí též nedodržení předpisů o jeho odůvodnění,
protože podaným odvoláním lze sice zásadně a výslovně napadnout pouze výrok
rozsudku, současně je však nezbytné, aby každý výrok byl náležitě odůvodněn,
aby odvolací soud mohl napadený rozsudek náležitě přezkoumat v souladu s tzv.
revizním principem v rámci své zákonné přezkumné povinnosti.
Pokud tudíž rozsudek odůvodnění obsahuje, musí z něho být patrno, jaké
skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel
a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si
tyto důkazy vzájemně odporovaly. A z odůvodnění rozsudku musí být též patrno,
jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč popřípadě nevyhověl návrhům
na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu.
Aniž odvolací soud provede jakékoliv nové důkazy nebo aniž opakuje důkazy
provedené před soudem prvního stupně, může samozřejmě dospět k závěru, že
skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující
pochybnost o jejich správnosti.
Odvolací soud může v takovém případě vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých
se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil, může mu například vytknout
nelogičnost jeho závěrů, opomenutí některých významných okolností apod.,
zásadně však není oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým
závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková
skutková zjištění má učinit.
Odvolací soud má právo výhradně na to, dát soudu prvního stupně závazné pokyny
k opakování důkazů již provedených nebo k provedení důkazů nových (srov. též č.
57/1984 Sb. rozh. trest.). Z tohoto důvodu je také soud, jemuž byla věc vrácena
k novému projednání a rozhodnutí, ve smyslu § 264 odst. 1 tr. řádu vázán toliko
právním názorem, který ve svém rozhodnutí odvolací soud vyslovil, a je ovšem
současně povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud
nařídil.
Jestliže však soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že důkazy hodnotil podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil na jejich podkladě logicky odůvodněná
skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu
napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí
tytéž důkazy s jiným v úvahu, třeba i reálně, přicházejícím výsledkem. V
takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu
uvedeného ustanovení.
V přezkoumávané trestní věci obviněného D. Ž. se postupně vzájemně vymezily dva
okruhy reálně dostupných relevantních důkazů, částečně se i v zásadních
otázkách překrývající. Jeden okruh důkazů svědčil o vině obviněného D. Ž.
stíhaným jednáním, konkrétně nasvědčoval tomu, že obviněný úmyslně uskutečnil
za místních a časových okolností a způsobem uvedeným v obžalobě násilný
pohlavní styk s poškozenou L. H. Druhý okruh důkazů závěry o vině obviněného D.
Ž. tímto skutkem zpochybňoval, případně přímo svědčil pro jeho nevinu.
Nespornými přitom zůstaly i některé závažné skutečnosti, včetně faktu, že mezi
obviněným a poškozenou skutečně k pohlavnímu styku došlo.
Oba uvedené okruhy důkazů zůstaly v průběhu celého trestního řízení, vedeného
proti obviněnému D. Ž., v podstatě stejně pádnými a věrohodnými, resp.
nevěrohodnými, a svědčily pro dvě základní verze celé události více méně stejně
pravděpodobné či nepravděpodobné.
Převážnou většinou ve věci opatřených a v řízení před soudem řádně provedených
důkazů byla přitom dobře vysvětlitelná jak verze obviněného D. Ž., že poškozená
L. H. s ním uskutečnila pohlavní styk naprosto dobrovolně a spontánně, tak
verze poškozené L. H., že s obviněným naopak souložila nedobrovolně ze strachu
před jeho agresivitou.
Okresní soud v Kladně navíc vycházel ve svém zprošťujícím rozhodnutí právě z
určitého průsečíku a ze shodných momentů obou verzí, kdy připustil, že
uskutečněný pohlavní styk mohl být ze strany poškozené L. H. nedobrovolný,
neshledal však odpovídající obligatorní znaky zažalované skutkové podstaty
pokryty zaviněním obviněného.
Ve svém prvním kasačním rozhodnutí, vydaném v neveřejném zasedání, odvolací
soud uložil soudu prvního stupně kromě výtek směřujících k otázce hodnocení
důkazů též povinnost doplnit dokazování (§ 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu).
Poté, co okresní soud tohoto pokynu uposlechl, ve svém druhém kasačním
rozhodnutí se Krajský soud v Praze již soustředil výhradně na problematiku
hodnocení ve věci provedených důkazů.
V odůvodnění svého v pořadí druhého kasačního rozhodnutí sice odvolací soud
proklamoval svoji snahu zdržet se zásahů do volného hodnocení důkazů soudem
prvního stupně, bohužel však toto své dobré předsevzetí nedodržel.
Ze struktury odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998,
sp. zn. 9 To 54/98, je zcela jasně patrno, že odvolací soud selektivně vytrhl
ze souvislostí konkrétní skupinu důkazů, a to důkazů výhradně obviněnému více
či méně nepříznivých, a soudu prvního stupně jednostranně, leč rigorosně vytkl
způsob a výsledek jejich hodnocení a zhodnocení, popřípadě to, že nalézací soud
údajně podobné hodnocení vůbec neprovedl.
Výhrady odvolacího soudu přitom neoprávněně směřovaly výhradně proti
konkrétnímu způsobu, kterým okresní soud i ve vztahu k těmto dílčím důkazům
realizoval právě své volné hodnocení všech ve věci provedených důkazů, aniž byl
krajský soud schopen soudu prvního stupně naopak konkrétně a náležitě zdůvodnit
údajnou nelogičnost tohoto hodnocení. Navíc jakýkoliv, i výrazně odlišný způsob
a výsledek hodnocení těch důkazů, na které izolovaně poukazoval odvolací soud,
nebyl způsobilý zvrátit výsledek směru logického uvažování, na kterém založil
nalézací soud zprošťující výrok.
Nebylo totiž kupříkladu rozhodující, ani pro věc příliš podstatné, odstraňování
rozporů v nepřímých důkazech a mezi nimi, když byly k dispozici důkazy přímé,
ať šlo již o výpovědi samotné poškozené L. H. či svědka J. B. nebo obviněného
D. Ž. a kdy okresní soud nezaložil těžiště svých skutkových zjištění na závěru
o zásadních vědomých nepravdách ve výpovědích poškozené, ale v podstatě na
závěru o nesouladu jejího vědomí a reakcí s vědomím a reakcemi obviněného.
Odvolací soud tudíž zvoleným procesním postupem výrazně zasáhl, byť patrně
nikoliv právě s tímto záměrem, do volného hodnocení důkazů nalézacím soudem,
sám naznačil zřetelný směr tendenčního hodnocení vybraného okruhu důkazů a
negativní dopad uvedeného nesprávného postupu prohloubil tím, že věc přikázal k
novému projednání a rozhodnutí jinému senátu téhož okresního soudu.
Použití ustanovení § 262 tr. řádu v daném případě úzce souviselo se zásahem
odvolacího soudu do vytváření skutkových a právních závěrů soudem prvního
stupně v rámci logického myšlenkového postupu při volném hodnocení důkazů a byť
jeho aplikace evidentně nebyla v souladu se zásadou, že nikdo nesmí být bez
zákonného důvodu odňat svému zákonnému soudci, z důvodů shora uvedených shledal
Nejvyšší soud podstatu porušení zákona odvolacím soudem ve vybočení z mezí
daných pro zákonnou realizaci přezkumné povinnosti soudem druhého stupně
ustanovením § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky proto vyslovil porušení zákona v neprospěch
obviněného D. Ž. v podobě konkretizované v rozsudečném výroku, obligatorně
zrušil mimořádným opravným prostředkem napadené usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 9 To 473/2000, obligatorně zrušil též jemu
předcházející odsuzující rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 6. 2000,
sp. zn. 5 T 95/95, zejména ovšem musel zrušit usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 9 To 54/98, z důvodů shora uvedených nezákonné, na
které obě zmíněná rozhodnutí obsahově navazovala (srov. ustanovení § 269 odst.
2 větu první tr. řádu).
Zároveň Nejvyšší soud České republiky zrušil všechna další rozhodnutí
na obě shora uvedená usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž uvedeným zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu (§ 269
odst. 2 věta čtvrtá tr. řádu).
Při úvahách o dalším procesním postupu Nejvyšší soud nejprve zvažoval
důsledky aplikace logicky se nabízejícího ustanovení § 270 odst. 1, event. §
270 odst. 3 tr. řádu. V tomto ohledu se ovšem Nejvyšší soud vzácně shodl se
stanovisky intervenujícího státního zástupce i obhájce, že naznačený procesní
postup by patrně ke konečnému vyřešení věci vedl jen velmi obtížně.
Pokud totiž shledal Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených postup Krajského
soudu v Praze podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu (navíc s
následným využitím ustanovení § 262 tr. řádu), vrácením věci obviněného D. Ž. k
novému projednání a rozhodnutí témuž senátu krajského soudu by Nejvyšší soud
České republiky nutně vyvíjel, byť v zájmu dodržení zákona, tlak v podstatě
předurčující způsob a výsledek rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení. A
Nejvyšší soud by tak sám nepřípustně zasahoval do přezkumné a rozhodovací
činnosti soudu nižšího stupně.
Pokud ovšem Nejvyšší soud shledal postup odvolacího soudu vadným a
nepřípustně zasahujícím zejména do stěžejní zásady volného hodnocení důkazů
soudem prvního stupně, zároveň tímto svým hodnocením vyjádřil stanovisko, že
stávající zákonná úprava kasačních důvodů nedovolovala odvoláním státního
zástupce napadený zprošťující rozsudek zrušit z důvodů vyjádřených krajským
soudem způsobem, kterého tento soud použil. A tento svůj závěr podpořil i tím,
že v pořadí druhý zprošťující rozsudek ponechal v rámci procesního postupu
podle § 269 odst. 2 tr. řádu nedotčen.
Nebylo tudíž zákonného důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud postupem podle
ustanovení § 270 odst. 1 tr. řádu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí
okresnímu soudu, kdy by navíc muselo jít o její přikázání původnímu senátu
tohoto soudu. Naproti tomu však nebylo za tohoto stavu věci jakkoliv rozhodnuto
o odvolání okresního státního zástupce v Kladně, podaném v neprospěch
obviněného D. Ž. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 1997,
sp. zn. 5 T 95/95.
Odůvodnění citovaného rozhodnutí přes dílčí nepřesnosti poskytuje
dostatečnou představu o tom, jakými konkrétními myšlenkovými logickými postupy,
založenými na akceptaci ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, okresní soud
dospěl ke svým skutkovým i právním závěrům. Především k závěru o tom, že vina
obviněného D. Ž. zažalovaným skutkem nebyla reálně dostupnými relevantními
důkazy z pohledu zejména subjektivní, ale též objektivní stránky skutkové
podstaty dolosního trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. mimo
veškerou pochybnost prokázána a k závěru o tom, že stávající rozpory mezi
jednotlivými důkazy právě ohledně této stěžejní problematiky nejsou
odstranitelné natolik, aby bylo možno při zachování totožnosti skutku dospět k
výroku o vině obviněného tímto nebo jiným úmyslným trestným činem proti svobodě
a lidské důstojnosti.
Z takto vymezeného a soudem prvního stupně dostatečně a z pohledu
možné aplikace ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu správně zjištěného
skutkového stavu Nejvyšší soud České republiky vycházel a při zrušení stížností
pro porušení zákona napadeného a dalších jemu předcházejících i na něj a na ně
obsahově navazujících rozhodnutí sám hned ve věci rozhodl, neboť tento procesní
postup shledal zákonným a současně z hlediska dalšího průběhu řízení i
nejvhodnějším.
Z důvodů shora uvedených přitom nepřicházelo v úvahu jiné rozhodnutí,
než zamítnutí opravného prostředku, podaného proti v pořadí druhému
zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu v Kladně okresním státním zástupcem.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není
podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 14. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k