7 Tz 278/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 23. 10. 2001 v senátě složeném
z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jana
Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve
prospěch obviněného D. P., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově
pod sp. zn. 3 T 168/95 a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., §
270 odst. 1 tr. zák. rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. 3
T 168/95, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného D. P.
Tento rozsudek Okresního soudu v Prostějově se ohledně obviněného D.
P. z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Okresnímu soudu v Prostějově se p ř i k a z u j e , aby věc obviněného
D. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. 3 T 168/95,
byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst.
1 tr. zák., § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., pokusem dalšího trestného činu
krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., dalšími
dvěma trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestným
činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a trestným
činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo
upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. 2 T 224/96, jímž byl obviněnému D. P.
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 25 měsíců se zařazením do věznice s
dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. Okresní soud v Prostějově
vyslovil trest propadnutí věcí.
Trestná činnost obviněného D. P. spočívala podle rozsudku Okresního soudu v
Prostějově v tom, že
- společně s obviněným I. P. dne 5. 11. 1991 v P. násilím vnikl do osobního
automobilu P. K., z něhož ke škodě J. K. odcizil kompresiometr v hodnotě 2 500
Kčs a kanystr s benzínem v hodnotě 200 Kčs, dne 5. 11. 1991 v B., okr. P.,
násilím vnikl do telefonního automatu, v němž vypáčil a odcizil pokladničku s
částkou 388 Kčs a na zařízení automatu způsobil další škodu 1 716 Kčs Okresní
správě telekomunikací Prostějov a v blíže nezjištěné době od 4. 11. do 7. 11.
1991 v P., okr. P. motykou vypáčil okenice rekreační chaty J. Š. v úmyslu
odcizit vhodné věci, ale do chaty se mu nepodařilo vniknout a nic neodcizil,
- společně s obviněným Š. D. dne 16. 4. 1994 v K. n. H., okr. P., v době kolem
01.30 hodin pomocí šroubováku páčil střešní dveře vedoucí na schodiště
nákupního střediska spotřebního družstva Jednota Prostějov v úmyslu vniknout
dovnitř a odcizit zboží, avšak nic neodcizil, protože byl vyrušen a zadržen
policejní hlídkou,
- společně s obviněným mladistvým M. S. v noci z 24. 4. na 25. 4. 1992
v P. odcizil motocykl R. T. v hodnotě 5 600 Kčs s tím, že ho obviněný mladistvý
M. S. posléze prodal,
- společně s obviněným T. Z. a mladistvým V. Š. dne 12. 7. 1992 kolem
01.00 hodin v P. odcizil motocykl K. M. v hodnotě 3 838 Kč, který si ponechal,
- dne 15. 6. 1993 v Prostějově urazil visací zámek u uzamčeného motocyklu F. C.
v hodnotě 2 200 Kč a tento motocykl přechodně užíval,
- společně s obviněnými T. Z. a mladistvým M. O. dne 26. 5. 1993 kolem 23.30
hodin v podnapilém stavu při jízdě vlakem do stanice P. poté, co odmítli
průvodčí vlaku T. L. zaplatit jízdné s příplatkem, tuto průvodčí a dále H. N. a
výpravčího Z. H. napadli hrubými slovními urážkami, a poté, co byl ve stanici
Ř. vyloučen z dopravy, naskakoval do jedoucího vlaku a způsobil jeho zastavení
a zpoždění.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla obviněnému D. P. uložena povinnost zaplatit s obviněnými T. Z. a
mladistvým V. Š. poškozenému K. M. částku 50 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byl poškozený R. T. s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému D.
P. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek v části týkající se obviněného D. P. nabyl právní moci v
řízení před Okresním soudem v Prostějově jako soudem prvního stupně.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově bylo pravomocně rozhodnuto též
ohledně obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S.,
mladistvého V. Š. a Š. D.
Ministr spravedlnosti podal dne 5. 10. 2001 ve prospěch obviněného D.
P. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově s
tím, že ve věci rozhodl vyloučený soudce. Ministr spravedlnosti poukázal na to,
že v hlavním líčení rozhodl soudce, který v přípravném řízení rozhodoval o
vazbě obviněného D. P. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného D.
P., aby ohledně tohoto obviněného zrušil napadený rozsudek a další obsahově
navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby
přikázal nové projednání a rozhodnutí věci obviněného D. P.
Stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti podal také ohledně
obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V.
Š. a Š. D. Věc obviněného D. P. byla vyloučena ze společného řízení podle §
23 odst. 1 tr. ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 7 Tz
275/2001, a řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ohledně ostatních
obviněných je u Nejvyššího soudu nadále vedeno pod sp. zn. 7 Tz 275/2001.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě
stížnosti pro porušení zákona podané ohledně obviněného D. P. správnost všech
výroků napadeného rozsudku, pokud se týkají tohoto obviněného, jakož i řízení,
jež této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen
v neprospěch obviněného D. P.
Podstatou porušení zákona je to, že hlavní líčení konal a rozsudkem
meritorně rozhodl vyloučený soudce.
Podle § 30 odst. 2 tr. ř. po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání
úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení
mimo jiné rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
V posuzovaném případě Okresní soud v Prostějově rozsudkem v hlavním
líčení rozhodl samosoudcem JUDr. P. M. Tento soudce v přípravném řízení v této
věci rozhodoval o vazbě, neboť usnesením ze dne 16. 4. 1994, sp. zn. 3 Nt
209/94, vzal obviněného D. P. do vazby (č. l. 38 – 41 spisu), usneseními ze
dne 5. 10. 1994, sp. zn. 3 Nt 331/94 (č. l. 44 spisu), ze dne 5. 12. 1994, sp.
zn. 3 Nt 398/94 (č. l. 46 spisu), a ze dne 15. 2. 1995, sp. zn. 3 Nt 36/95 (č.
l. 48 spisu), prodloužil vazbu obviněného D. P. a usneseními ze dne 7. 12.
1994, sp. zn. 3 Nt 393/94 (č. l. 49 spisu), ze dne 12. 1. 1995, sp. zn. 3 Nt
467/94 (č. l. 50 spisu), ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. 3 Nt 33/95 (č. l. 51
spisu), a ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. 3 Nt 60/95 (č. l. 54 spisu), zamítl
žádosti obviněného D. P. o propuštění z vazby. Tyto skutečnosti byly ze spisu
zřejmé již v době, kdy byla podána obžaloba, avšak Okresní soud v Prostějově na
ně nijak nereagoval. Správně mělo být postupem podle § 31 odst. 1 tr. ř.
rozhodnuto, že soudce Okresního soudu JUDr. P. M. je z důvodu uvedeného v § 30
odst. 2 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného
D. P. Tím, že takto nebylo postupováno a že uvedený soudce ve věci obviněného
D. P. provedl hlavní líčení a meritorně rozhodl ohledně obviněného D. P. v
otázce viny, trestu a náhrady škody, Okresní soud v Prostějově porušil zákon v
ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil ohledně
obviněného D. P. napadený rozsudek v celém rozsahu, zrušil také všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedené části rozsudku pozbyla
podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc obviněného D. P. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Aby Nejvyšší soud nijak nepředjímal případné budoucí rozhodnutí o vině
obviněného D. P., nezaujímá v tomto stadiu žádné stanovisko ke způsobu, jakým
Okresní soud v Prostějově ve věci obviněného D. P. hodnotil provedené důkazy,
ani k tomu, jaká skutková zjištění z nich ohledně tohoto obviněného vyvodil,
resp. k tomu, jak věc tohoto obviněného posoudil z hlediska právní kvalifikace
zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud tím sleduje to, aby Okresní soud v
Prostějově v řádném obsazení mohl skutkový stav ve věci obviněného D. P.
zjistit na podkladě takového postupu, který bude důsledně vycházet z volného
hodnocení důkazů soudem prvního stupně (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Nejvyšší soud nehodlá nijak předjímat ani případné budoucí rozhodnutí o
trestu, avšak považuje již v nynějším stadiu za nutné upozornit Okresní soud v
Prostějově na dva aspekty naznačeného rozhodnutí.
Především jde o to, že pokud je o trestu rozhodováno za situace, kdy tu
je vztah souhrnnosti v poměru k jinému rozsudku, je vyloučeno, aby ohledně
téhož obviněného bylo rozhodnuto tak, že se podle § 37 tr. zák. upouští od
uložení souhrnného trestu a že se zároveň ukládá trest propadnutí věci
(případně jakýkoli jiný druh trestu). Naznačené dva výroky vedle sebe nemohou
obstát, protože jsou v logickém rozporu a vzájemně se vylučují. Výrok o
upuštění od uložení souhrnného trestu je podmíněn závěrem soudu, že trest
uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. To znamená, že dříve uložený trest i
ve vztahu k trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným pozdějším
rozsudkem, splňuje hlediska stanovená v § 31 odst. 1 tr. zák., příp. i hlediska
stanovená v § 31 odst. 2 tr. zák., a odpovídá účelu trestu podle § 23 odst. 1
tr. zák. Pokud soud učiní takový závěr a upustí od uložení souhrnného trestu,
nemůže již dřívější trest nijak doplňovat výrokem o žádném dalším druhu trestu.
Jestliže hlediska stanovená v § 31 odst. 1 tr. zák., resp. v § 31 odst. 2 tr.
zák., nebo účel trestu vymezený v § 23 odst. 1 tr. zák. vyžadují, aby trest
uložený dřívějším rozsudkem byl doplněn uložením nějakého dalšího druhu trestu,
nemůže soud upustit od uložení souhrnného trestu, ale naopak musí souhrnný
trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. uložit a v jeho rámci stanovit onen další
druh trestu (při současném zrušení dřívějšího výroku o trestu a dalších
obsahově navazujících rozhodnutí). Těmito zásadami se Okresní soud v Prostějově
neřídil. Považovalli za důvodné uložit obviněnému D. P. trest
propadnutí věci, měl tak učinit v rámci uložení souhrnného trestu a neměl od
uložení souhrnného trestu upouštět. Přitom se měl řídit i ustanovením § 314a
odst. 2 tr. ř., z něhož vyplývá, že souhrnný trest nemůže uložit samosoudce,
jestliže dřívější trest byl uložen senátem.
Dále se jedná o to, že výrok o trestu propadnutí věci musí být
formulován tak, aby bylo jasné, kterému obviněnému je tento trest ve
skutečnosti ukládán. Výrok napadeného rozsudku je formulován tak, že „soud
vyslovuje trest propadnutí věcí“, aniž je uvedeno, kterému obviněnému byl tento
druh trestu uložen. Označení obviněného, kterému byl trest propadnutí věci
uložen, bylo o to významnější, že napadeným rozsudkem bylo rozhodováno ohledně
více obviněných. Okresní soud v Prostějově dokonce ani v odůvodnění napadeného
rozsudku nevysvětlil, kterému z obviněných trest propadnutí věci uložil. V
podstatě pouze z toho, že Okresní soud v Prostějově po právní moci napadeného
rozsudku ve vykonávacím řízení úkony směřující k provedení trestu propadnutí
věci učinil jen ve vztahu k obviněnému D. P. (č. l. 434 p. r. spisu), lze
spolehlivě dovozovat, že tento trest uložil právě tomuto obviněnému. Proto se
zrušení napadeného rozsudku ohledně obviněného D. P. vztahuje i na trest
propadnutí věci.
Okresní soud v Prostějově odůvodnil uložení trestu propadnutí věci tak,
že tento trest se týká věcí, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu.
Zcela však Okresní soud v Prostějově pominul ustanovení § 55 odst. 2 tr. zák.,
podle něhož lze trest propadnutí věci uložit, jen jde-li o věc náležející
pachateli. V tomto ohledu Okresní soud v Prostějově neučinil v napadeném
rozsudku žádná zjištění. Pokud jde o pákové kleště, naznačuje se, že náležely
obviněnému D. P., pouze z okolnosti, že je podle protokolu o vydání věci (č. l.
195 spisu) tento obviněný vydal. Ohledně ostatních věcí, které byly v napadeném
rozsudku prohlášeny za propadlé, zůstala otázka, komu náležely, bez objasnění.
Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 351 p. v. spisu) lze usuzovat, že Okresní
soud v Prostějově si byl vědom nezbytnosti zjistit, komu věci náležely, avšak
spokojil se jen s vyjádřením obviněného D. P., že náležely jemu a
spoluobviněnému Š. D. napůl. Toto vyjádření je nejasné již v tom, že z něho
není patrno, zda oba obvinění byli spoluvlastníky každé z věcí nebo zda
výlučným vlastníkem některých věcí byl jen obviněný D. P. a výlučným
vlastníkem ostatních věcí byl jen spoluobviněný Š. D. Podstatné je to, že trest
propadnutí věci mohl být obviněnému D. P. uložen jen ohledně těch věcí, které
kromě některé podmínky stanovené v § 55 odst. 1 tr. zák. splňovaly i ten
předpoklad, že náležely obviněnému D. P.
V rámci nového projednání věci Okresní soud v Prostějově odstraní vady vytknuté
tímto rozsudkem Nejvyššího soudu a poté ve věci obviněného D. P. znovu
rozhodne. V dalším řízení platí tzv. zákaz reformace in peius (§ 273 tr. ř.),
což znamená, že nemůže dojít ke změně původního rozhodnutí v neprospěch
obviněného D. P.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec