7 Tz 28/2024-51
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Radka Doležela a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného F. Š., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956, v neprospěch zemřelého obviněného F. Š.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, se zrušuje, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný zemřelý F. Š.,
nar. XY v XY, Slovenská republika, naposledy bytem XY XY, XY, Slovenská republika,
se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje
obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 12. 5. 1952 u svého útvaru v Bratislavě odmítl vykonávat dále vojenskou základní službu a odejít s jednotkou do VVT odvolávaje se na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje,
ve kterém byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956,
neboť tento skutek není trestným činem.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, který nabyl právní moci téhož dne, byl zemřelý obviněný F. Š. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1956 (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že dne 12. 5. 1952 u svého útvaru v Bratislavě odmítl vykonávat dále vojenskou základní službu a odejíti s jednotkou do VVT odvolávaje se na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 270 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební lhůtu dva roky.
2. Usnesením Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 6. 5. 1953, sp. zn. Vt 30/52, mu byl zmíněný trest odnětí svobody prominut podle amnestie prezidenta republiky s tím, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. Ve svém mimořádném opravném prostředku s odkazem na § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (dále je „tr. řád“) a § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona uvedl, že čin obviněného, tedy vyhýbání se služební vojenské povinnosti z důvodu náboženského vyznání, směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného ustanovením § 15 odst. 1 tehdy účinného ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky (dále jen „Ústava ČSR“) a dále čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Upozornil k tomu na výklad k dané otázce učiněný Ústavním soudem v obdobné věci v nálezu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, a dovodil, že jednání obviněného nemohlo být trestným činem pro absenci prvku protiprávnosti. K tomu však bývalý Nižší vojenský soud Brno, PSP 47, v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 tr. řádu nepřihlédl a obviněného uznal vinným nedůvodně. Vzniklá nezákonnost nebyla napravena ani po vydání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl podán návrh na zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení.
5. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, a v řízení mu předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 2 odst. 3 tr. řádu ve vztahu k § 270 odst. 1 tr. zákona, aby s odkazem na § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
6. Za obviněného se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně obhájce JUDr. Lubomír Müller, zvolený sestrou obviněného, který upozornil na právní názor vyslovený Ústavním soudem a Nejvyšším soudem v obdobných kauzách, v nichž šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Stížnost pro porušení zákona odpovídá také soudní praxi Evropského soudu pro lidská práva, a proto vyjádřil souhlas s postojem ministra spravedlnosti. Podotkl, že v dané věci neproběhlo rehabilitační řízení podle příslušného zákona, a tak není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zprostil zemřelého obviněného F. Š. obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Souhlasil též s projednáním věci v neveřejném zasedání.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství projevil souhlas s argumentací podané stížnosti a uvedl, že neshledává jakékoliv pochybnosti o její důvodnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, a v řízení mu předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 2 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil jak uvedený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. zemřelého obviněného F. Š. zprostil obžaloby pro skutek, pro který byl původně rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, uznán vinným, a to z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu porušen v neprospěch zemřelého obviněného. Skutečnost úmrtí Nejvyšší soud ověřil z úmrtního listu vystaveného Matričním úřadem v XY, s datem úmrtí dne XY; tato skutečnost však s ohledem na § 275 odst. 1 tr. ř. nebrání v dané procesní situaci provedení řízení o stížnosti pro porušení zákona.
9. Nejvyšší soud při dovození svého závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to již na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť § 15 odst. 1 Ústavy ČSR stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje.
10. Dále Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
11. Podle § 2 odst. 3 tr. řádu bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
12. Ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, vymezilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního výkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
13. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu Brno, PSP 47, ze dne 23. 7. 1952, sp. zn. Vt 30/52, je zřejmé, že obviněný nastoupil vojenskou základní službu dne 1. 11. 1951 a svoje povinnosti plnil až do počátku května 1952. Před odchodem jeho útvaru do vojenského výcvikového tábora prohlásil dne 12. 5. 1952, že s jednotkou nepůjde a nadále nebude vykonávat vojenskou službu, přičemž své stanovisko odůvodnil tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje. V hlavním líčení se ke svému jednání doznal a na svou obhajobu uvedl, že odmítl vykonávat službu proto, že je vyznavačem víry Svědků Jehovových. Nižší vojenský soud Brno v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona k obhajobě obviněného uvedl, že tato jej nemůže zbavit viny, neboť „Ústava zaručuje všem občanům svobodu vyznání, ale toto nesmí býti nikomu důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem“. Dodal, že tím, že obviněný odmítl konat služební povinnost a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení, naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu.
14. Nejvyšší soud konstatuje, že toto rozhodnutí je třeba pokládat za nezákonné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti zaručující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud Brno) odmítl vykonat v rámci vojenské základní služby služební povinnost, protože mu to nedovolovalo jeho náboženské přesvědčení plynoucí z jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí, zaručené mu ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy ČSR. Návazně pak bývalý Nižší vojenský soud Brno nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.
15. Nejvyšší soud k tomu ve stručnosti odkazuje na ustálenou soudní praxi Ústavního soudu, zejména na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož i ve vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy Ústavního soudu, zejména ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01), i na ni navazující soudní praxi Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, a další), a konstatuje, že pokud se obviněný fakticky odmítl podrobit vykonání služební povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak pouze uplatňoval zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
16. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz již zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02), nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že odmítl konat v požadovaném rozsahu vojenskou službu, shledat trestným, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud Brno porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.
17. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno byl porušen zákon, a to v této souvislosti rozhodném a užitém ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, a to v neprospěch zemřelého obviněného F. Š. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil, a současně i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. nakonec s ohledem na procesní situaci sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku, a to proto, že tento skutek není trestným činem. Shledal totiž, že tak může učinit na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí jinak správně zjištěn.
18. Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek podle § 274 odst. 4 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu