7 Tz 290/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 24.
ledna 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR v
neprospěch obviněného V. B., proti usnesení vyšetřovatele Policie České
republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2000, ČVS:
OV3-362/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Vyšetřovatel, resp. vyšetřovatelka Policie ČR sdělila dne 22. 3. 2000
pod ČVS: OV3-362/2000 V. B. podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu obvinění
pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Tohoto
trestného činu se měl podezřelý dopustit tím, že dne 28. 8. 1996, si vypůjčil
od P. S., částku ve výši 200.000,- Kč s tím, že tuto vrátí do šesti měsíců,
přičemž věděl, že tuto částku v uvedeném období nebude moci vrátit, a tímto
jednáním uvedl poškozeného P. S. v omyl.
Téhož dne, tedy 22. 3. 2000, provedla vyšetřovatelka prvý výslech
obviněného V. B. (doplňující výslech byl realizován dne 27. 6. 2000), dne 17.
5. 2000 byl k věci vyslechnut jako svědek poškozený P. S., a k důkazu byla
zajištěna rovněž řada listinných materiálů, včetně opisu pravomocného rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 5. 1999, sp. zn. 13 C 23/99, a podkladů k
osobě obviněného V. B.
Usnesením vyšetřovatelky Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro
Prahu 3 ze dne 27. 6. 2000 ČVS: OV3-362/2000, které nabylo právní moci 10. 8.
2000, bylo trestní stíhání obviněného V. B. pro shora uvedený trestný čin podle
§ 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno.
Proti tomuto pravomocnému usnesení o zastavení trestního stíhání podal
ministr spravedlnosti České republiky v propadné zákonné šestiměsíční lhůtě v
neprospěch obviněného V. B. stížnost pro porušení zákona.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr
spravedlnosti vyslovil názor, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného
V. B. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm.
b) tr. řádu ve vztahu k ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
V podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
reprodukoval napadené rozhodnutí a zaujal stanovisko, že ve věci až dosud
shromážděné důkazy samy o sobě ani ve svém souhrnu nevyvrátily podezření o
spáchání stíhaného trestného činu při půjčce částky 200.000,- Kč obviněným od
poškozeného P. S.
Tvrzení obviněného a poškozeného zejména ohledně záměru vrátit
zapůjčenou částku se podle ministra spravedlnosti zásadně rozcházejí, a pokud k
odstranění tohoto rozporu nevedly či nepovedou jiné důkazy, bylo by možno
použít důkazní prostředek, uvedený v ustanovení § 94 tr. řádu, tedy provedení
konfrontace mezi obviněným a poškozeným. K zjištění subjektivní stránky jednání
obviněného V. B. pak bylo nutno prověřit jeho finanční situaci v době, kdy
uzavřel dohodu o půjčce s poškozeným.
Jestliže bylo trestní stíhání proti obviněnému V. B. za daného
důkazního stavu podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno, stalo se tak
podle ministra spravedlnosti při nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a při
nesprávném zhodnocení již provedených důkazů.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že
stížností napadeným shora citovaným pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie
ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3 byl porušen zákon ve prospěch
obviněného V. B. v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b)
tr. řádu ve vztahu k ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., aby
podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení včetně všech případně obsahově
navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti
pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost
výroku napadeného pravomocného usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního
úřadu vyšetřování pro Prahu 3, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto
rozhodnutí předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch
obviněného V. B. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k
porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu
jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani ve prospěch obviněného, ale ani v jeho
neprospěch.
Nejvyšší soud České republiky při rozhodování o podané stížnosti pro
porušení zákona vzal především v úvahu, že procesní důsledky akceptované
stížnosti zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování
stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení, a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení
souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato
rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu § 266 odst.
1 tr. řádu, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že
pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen
zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem
na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které
napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti
takového pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při
zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona
napadené rozhodnutí obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového
rozhodnutí potom nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty
spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, uloženou mu zákonem v rámci
řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanovením § 267 odst. 1 tr. řádu,
navíc není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i
oprávněními soudu druhého stupně, neboť tuto přezkumnou povinnost, resp.
oprávnění může Nejvyšší soud uplatňovat toliko za podmínek a v mezích právě
ustanovením § 267 tr. řádu vymezených. Nejde tudíž o oprávnění, které by bylo
možno svévolně aplikovat ve všech směrech, byť Nejvyšší soud není vázán
konkrétními námitkami stěžovatele.
Při presumpci správnosti a zákonnosti pravomocných rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení je tak nutno bezvýjimečně v řízení o stížnosti pro
porušení zákona nade vší pochybnost prokázat, že k porušení zákona ve smyslu
ustanovení § 266 odst. 1, event. § 266 odst. 2 tr. řádu skutečně došlo.
Oprávněně ovšem stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona
zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu v konkrétním řízení postupovat tak, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tento skutkový
stav zjišťují v rozsahu, který je pro jejich rozhodnutí nezbytný. Orgány činné
v trestním řízení jsou přitom ze své úřední povinnosti, tedy i bez návrhu
procesních stran, povinny objasňovat stejně pečlivě jak okolnosti svědčící ve
prospěch obviněného, tak okolnosti svědčící naproti tomu v jeho neprospěch a
povinnosti přezkoumat všechny relevantní okolnosti případu je nemůže zbavit ani
případné doznání obviněného k trestné činnosti, kladené mu v rámci trestního
řízení za vinu. Provedené důkazy jsou orgány činné v trestním řízení povinny
hodnotit sice výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného ovšem na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě, v jejich souhrnu i ve
všech vzájemných souvislostech.
Naproti tomu vyšetřovatel evidentně vycházel při svém posuzování
případu a při rozhodování ve věci oprávněně z toho, že s přihlédnutím k
ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu zásadně
posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle zákona
pozdějšího se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější,
bylo nutno stíhané jednání, ke kterému mělo dojít dne 28. 8. 1996, posuzovat
podle trestního zákona, v této době platného a účinného.
Pokud jde o ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu, byla
totiž tato právní úprava pro obviněného V. B. výrazně příznivější, než dikce
současná, zakotvená novelou trestního zákona ze dne 24. 9. 1997, uveřejněnou
pod č. 253/1997 Sb. zák. a účinnou od 1. ledna 1998.
Za tohoto stavu věci mohl být obviněný V. B. uznán vinným trestným
činem podvodu, byť popř. toliko v rámci základní skutkové podstaty podle § 250
tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) toliko za předpokladu, že by bylo
nade vší pochybnost prokázáno, že jako trestně odpovědný pachatel úmyslně ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl nebo
něčího omylu využil. Podobný záměr by přitom musel obviněný prokazatelně chovat
již v době uzavření půjčky, nebo dokonce ještě před tím.
Dosavadním dokazováním bylo přitom spolehlivě zjištěno, že poškozený P.
S. skutečně předal dne 28. 8. 1996 obviněnému V. B. částku 200.000,- Kč a není
také pochyb o tom, že obviněný až do současné doby poškozenému podstatnou část
těchto peněz dluží, byť existovala výslovná dohoda, že obviněný dluh splatí v
době co nejkratší, maximálně však do šesti měsíců od data realizace uvedené
půjčky.
Obviněný i poškozený shodně uvedli, že se seznámili někdy v roce 1995
poté, co jejich manželky se seznámily v porodnici, obě rodiny se navštěvovaly,
jejich děti se přátelily a asi dvakrát spolu všichni strávili společnou
dovolenou. Poškozený P. S. dokonce připustil, že peníze obviněnému V. B. půjčil
za účelem splacení nějaké faktury za situace, kdy mu obviněný údajně říkal, že
se dostal do finanční tísně a že čeká na platby od svých zákazníků.
Shodně vypovídal v přípravném řízení i obviněný, který navíc doložil
existenci svých splatných pohledávek vůči dlužníkům T. H., M. M., R. Š., V. P.,
J. D., J. S. a J. P. a k důkazu předložil i dva platební dokumenty, označené
jako směnky, vystavené na částky 23.400,- Kč a 160.800,- Kč; souhrn těchto
pohledávek poměrně výrazně převyšuje pohledávku poškozeného P. S. vůči
obviněnému. Kromě toho obviněný uvedl, že v kritické době prakticky vždy
dosahoval dostatečných příjmů, takže předpokládal, že i z tohoto zdroje bude
moci půjčku uhrazovat a uhradit.
Od počátku trestního stíhání obviněný Vl. B. přitom neměnně uváděl, že
vypůjčené peníze hodlal poškozenému P. S. vrátit, a snažil se vysvětlit
objektivními důvody, proč tak v dohodnuté lhůtě ani později neučinil.
To vše samozřejmě nic nemění a ani měnit nemůže na občanskoprávní
odpovědnosti obviněného V. B. za nesplnění dluhu. Poškozený P. S. ostatně
cestou vymáhání nesplněného dluhu občanskoprávní cestou zprvu postupoval a
zcela po právu bylo shora již citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1,
který nabyl právní moci dne 26. 6. 1999, kromě jiného rozhodnuto o povinnosti
žalovaného V. B. zaplatit žalobci P. S. vypůjčenou částku 200.000,- Kč spolu s
úroky z prodlení.
Právní vztah mezi žalobcem a žalovaným se i podle názoru obvodního
soudu řídil ustanovením § 657 a násl. občanského zákoníku o půjčce peněz,
přičemž žalobce odůvodněně nežaloval náhradu škody podle § 420 a násl.
občanského zákoníku, nýbrž trval na splnění závazku ze smlouvy o půjčce, tj. v
prvé řadě na zaplacení nesplněného dluhu.
Protože však tato cesta nevedla k cíli a obviněný Vladimír Bukový svůj
dluh nevyrovnal, přičemž v podstatě bezvýsledně probíhalo i následné exekuční
řízení, poškozený zřejmě ve snaze posílit svoji šanci na vrácení dlužné částky,
podal až v prosinci roku 1999 na dlužníka trestní oznámení.
V daném případě i výslovné uznávací prohlášení obviněného V. B. ze dne
11. 11. 1997, jím vlastnoručně podepsané, potvrzuje jednoznačný závěr
vyšetřovatelky Policie České republiky, že veškerými provedenými důkazy se
obviněnému nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu podvodu. Celá záležitost se proto pohybovala výhradně v rovině
vztahů občanskoprávních, přičemž určité selhání či nedostatečná účinnost
zákonných nástrojů, sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných
soudních rozhodnutí, nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či
doplňována prostředky práva trestního.
Na správnosti a opodstatněnosti shora uvedeného závěru vyšetřovatelky o
nenaplnění obligatorních znaků skutkové podstaty stíhaného deliktu by podle
názoru Nejvyššího soudu České republiky nemohly ničeho změnit ani jakékoliv
další doplňující důkazy, včetně důkazů navrhovaných stěžovatelem v podané
stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud České republiky tak z důvodů shora rozvedených neshledal
v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a stížnost pro porušení
zákona, podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného V. B., proto
podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není
podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 24. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k