7 Tz 304/2000
U s n e s e n í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 24. ledna 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem
spravedlnosti ČR v neprospěch obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 8 T 93/98, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2000, sp. zn.
8 T 93/98, byl obviněný J. V. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 4. 1993 v P. v žádosti o poskytnutí
úvěru ve výši 2.500.000,- Kč BB a. s. - pobočka P. neuvedl všechny své
dosavadní nesplacené peněžní závazky, předstíral úspěšnost svých
podnikatelských aktivit, tvrdil, že podnikání rozšiřuje, neboť má zajištěn
výhodný nákup sedmi nákladních souprav zahraniční výroby a potřebuje finanční
prostředky na obstarání nafty pro ně, na jejich pojištění a na krytí dalších
výdajů, spojených se zahájením jejich provozu, ačkoliv nic z toho nebyla
pravda, věděl, že úvěru užije k jiným účelům, nebude moci výrobu rozšířit a
úvěr nebude moci splácet, po vzájemné dohodě s M. B., bance nabídl do zástavy
drahé kameny z vlastnictví M. B., u nichž znaleckým posudkem RNDr. I. T.
deklaroval jejich hodnotu ve výši 3.023.400,- Kč, ačkoliv šlo o naprosto
nekvalitní rubínové kabašony, u nás obtížně zpracovatelné a těžko prodejné, a
věděl, že za tyto drahé kameny on sám teprve z požadovaného úvěru hodlá
zaplatit kupní cenu ve výši 900.000,- Kč; z úvěru ve výši 2.500.000,- Kč, který
mu byl dne 14. 4. 1993 poskytnut výhradně na krytí oběžných prostředků a
provozních nákladů, ihned více než polovinu přenechal M. B., neboť za něho
zaplatil 900.000,- Kč firmě I., spol. s r. o. F., na nákupní ceně drahých
kamenů, 350.000,- Kč mu předal jako provizi za zapůjčení drahých kamenů a
50.000,- Kč jako provizi za projednání úvěru v bance, zbytek úvěru pro sebe
vyčerpal do 21. 7. 1993, aniž si zajistil možnost jej splácet, nezaplatil ani
jednu splátku, čímž BB a. s. - nyní v likvidaci, způsobil škodu ve výši
2.500.000,- Kč na nesplaceném úvěru a další stále narůstající škodu na penále a
sankčních úrocích;
v tomto skutku obžaloba spatřovala trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák.
Proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal
státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové řádně a včas
odvolání v neprospěch obžalovaného J. V., kterým se domáhal zrušení napadeného
rozsudku a uznání obžalovaného vinným podle obžaloby s uložením přiměřeného
trestu (tento postup ovšem nepřicházel s ohledem na dikci ustanovení § 259
odst. 4 písm. a) tr. řádu v úvahu !), případně vrácení věci k novému projednání
a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podáním ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. II VZt 884/98, které bylo
odvolacímu soudu doručeno dne 3. 7. 2000, vzal ovšem státní zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Praze shora uvedené odvolání výslovně zpět, což vzal
předseda senátu Vrchního soudu v Praze podle § 250 odst. 4 tr. řádu na vědomí
usnesením ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. 12 To 68/2000. Rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové tak nabyl dne 3. 7. 2000 právní moci (srov. rozhodnutí
publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/71 - 30 a shodně též pod č.
3/88 - 34).
Proti tomuto pravomocnému zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové podal ministr spravedlnosti České republiky v propadné zákonné
šestiměsíční lhůtě v neprospěch obviněného J. V. stížnost pro porušení zákona.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr
spravedlnosti vyslovil názor, že napadeným rozsudkem byl ve prospěch obviněného
J. V. porušen zákon v ustanovení § 226 písm. b) tr. řádu a v řízení, které mu
předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.
V podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
reprodukoval napadené rozhodnutí a zaujal stanovisko, že ve věci až dosud
shromážděné důkazy ani samy o sobě, ani jako celek nevyvrátily podezření o
spáchání stíhaného trestného činu a že Krajský soud v Hradci Králové, pokud
zprostil obviněného J. V. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby, rozhodoval na
podkladě neúplně provedeného dokazování a nehodnotil řádně ani všechny důkazy
již provedené. Teprve po doplnění dokazování ve směrech naznačených v písemném
odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona a po vyhodnocení důkazů
jednotlivě i v jejich souhrnu by bylo možné podle názoru ministra spravedlnosti
rozhodnout o vině či nevině obviněného J. V.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr
spravedlnosti podrobil poměrně obsáhlému rozboru část ve věci provedených
důkazů a dovodil, že všechny až dosud provedené důkazy jednoznačně svědčí o
tom, že v době sjednávání úvěru neexistovaly žádné konkrétní skutečnosti, na
jejichž základě by obviněný J. V. mohl důvodně předpokládat, že bude schopen
úvěr splácet, a dále svědčí o tom, že obviněný v žádosti o úvěr uváděl
skutečnosti zcela nepravdivé.
Na podkladě dosud opatřených důkazů přitom nemůže podle ministra
spravedlnosti obstát ani závěr o tom, že obviněný J. V. mohl reálně
předpokládat uspokojení pohledávky peněžního ústavu realizací zastavených
drahých kamenů, neboť sice nebyl odborníkem v tomto oboru, nemohl však
přehlédnout skutečnost, že firma I. prodala tyto kameny za částku 900.000,- Kč,
tj. za necelou jednu třetinu částky stanovené znaleckým posudkem.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky z podnětu podané stížnosti podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že
stížností napadeným shora citovaným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové byl porušen zákon ve prospěch obviněného J. V. v ustanovení §
226 písm. b) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst.
5, odst. 6 tr. řádu, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil
a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Krajskému
soudu v Hradci Králové .
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti
pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost
výroku napadeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jakož
i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch
obviněného J. V. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k
porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu
jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani ve prospěch obviněného, ale ani v jeho
neprospěch.
Nejvyšší soud České republiky při rozhodování o podané stížnosti pro
porušení zákona vzal především v úvahu, že procesní důsledky akceptované
stížnosti zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování
stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení, a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení
souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato
rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu § 266 odst.
1 tr. řádu, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že
pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen
zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem na plné
zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které napadenému
rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového
pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a
podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona napadené
rozhodnutí obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí potom
nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a
správného rozhodování v trestním řízení.
Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, uloženou mu zákonem v rámci
řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanovením § 267 odst. 1 tr. řádu,
navíc není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i
oprávněními soudu druhého stupně, neboť tuto přezkumnou povinnost, resp.
oprávnění může Nejvyšší soud uplatňovat toliko za podmínek a v mezích právě
ustanovením § 267 tr. řádu vymezených. Nejde tudíž o oprávnění, které by bylo
možno svévolně aplikovat ve všech směrech, byť Nejvyšší soud není vázán
konkrétními námitkami stěžovatele.
Při presumpci správnosti a zákonnosti pravomocných rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení je tak nutno bezvýjimečně v řízení o stížnosti pro
porušení zákona nade vší pochybnost prokázat, že k porušení zákona ve smyslu
ustanovení § 266 odst. 1, event. § 266 odst. 2 tr. řádu skutečně došlo.
Podle zjištění Nejvyššího soudu nalézací soud evidentně vycházel při
svém posuzování případu a při rozhodování ve věci oprávněně z toho, že s
přihlédnutím k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu
zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle
zákona pozdějšího se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější, bylo nutno stíhané jednání, ke kterému mělo dojít v průběhu roku
1993, posuzovat podle trestního zákona, v této době platného a účinného.
Tehdejší právní úprava byla nepochybně pro obviněného J. V. výrazně
příznivější, než dikce současná, zakotvená novelou trestního zákona ze dne 24.
9. 1997, uveřejněnou pod č. 253/1997 Sb. zák. a účinnou od 1. ledna 1998, a to
jak z pohledu obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák., tak zejména s ohledem na to, že až na základě uvedené
novely trestního zákona se stalo součástí právního řádu České republiky
ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák.
Ministr spravedlnosti přitom v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona
správně připustil, že k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997,
spáchaného vylákáním úvěru, bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nutné prokázat, že pachatel již v době
uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto
úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl peněžní ústav v omyl, nebo využil
jeho omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně
jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době,
popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci
vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku
obohatil.
Právě tato myšlenka je pro posouzení věci rozhodující, neboť veškerá
ostatní argumentace, použitá ministrem spravedlnosti v písemném odůvodnění
podaného mimořádného opravného prostředku, by byla relevantní výhradně ve
vztahu k naplnění či nenaplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b tr. zák.
V tomto konkrétním případě není tudíž třeba polemizovat o tom, nakolik
byly údaje uvedené obviněným J. V. v žádosti o poskytnutí úvěru pravdivé či
úplné, jaká byla jeho tehdejší faktická finanční situace, jakou měl skutečnou
možnost získaný úvěr splácet či splatit, popřípadě, jak s ním naložil, byť
dokazováním zjištěné skutečnosti samozřejmě vyvolávají přinejmenším vážné
pochybnosti o hodnověrnosti proklamovaných záměrů obviněného.
Podstatné je ovšem to, nakolik bylo reálné, že prokázaným jednáním
obviněného J. V. mohla bance reálně vzniknout škoda, resp. zda taková škoda (a
v jaké výši) skutečně vznikla a nakolik byl vznik této škody pokryt zaviněním
obviněného. Stěžovatel se touto otázkou sice okrajově zabýval a dovodil, že v
tomto ohledu lze předpokládat zákonem požadované dolosní zavinění obviněného,
jeho argumentace však nemá ve spisovém materiálu dostatečný podklad.
Nejvyšší soud České republiky při zvažování této vskutku klíčové otázky
především vycházel z toho, že obviněnému J. V. byl BB a. s. - pobočka P. na
základě doporučení ze dne 9. 4. 1993 poskytnut úvěr v jím požadované výši
2.500.000,- Kč. Smlouva o poskytnutí úvěru v této výši byla podepsána dne 14.
4. 1993, dne 16. 4. 1993 byl úvěr ve výši 2.500.000,- Kč převeden na běžný účet
obviněného J. V. Bankovní ústav shledal riziko související s poskytnutím úvěru
přijatelným s tím, že je zajištěna návratnost úvěru ekonomickou cestou, a na
jištění úvěru přijal vybroušené přírodní rubíny v údajné hodnotě 3.023.400,- Kč.
Není přitom sporu o tom, že obviněný J. V. ke dni 21. 7. 1993 celý úvěr
vyčerpal a že do dnešního dne nezaplatil BB a. s., nyní v likvidaci, ani jednu
splátku. Tato fakta ostatně konstatoval i nalézací soud, nepřehlédl ani tu
okolnost, že obviněný J. V. zaplatil za tyto rubíny prostřednictvím M. B.
částku toliko 900.000,- Kč a navíc ze znaleckého posudku RNDr. J. H. zjistil,
že skutečná hodnota předmětných drahých kamenů činí pouze 251.950,- Kč, jejich
kvalita je velmi nízká, jsou použitelné jen pro výrobu velmi levných šperků a
pokud by se navíc prodávaly všechny kameny najednou (více než 1000 karátů),
mohla by i tato cena dokonce klesnout na méně než polovinu.
Naproti tomu není sporu ani o tom, že předmětné drahé kameny byly
znalcem RNDr. I. T. oceněny částkou více než 3.000.000,- Kč a banka toto
ocenění bez dalšího akceptovala. Ve spise přitom neexistuje jediný důkaz o tom,
že by obviněný J. V. o tomto nadhodnocení drahých kamenů věděl či alespoň mohl
podobnou eventualitu reálně a důvodně předpokládat, nebo že by dokonce učinil
jakékoliv kroky k ovlivnění závěrů znalce RNDr. I. T. ve svůj prospěch.
Výsledek dokazování v hlavním líčení za tohoto stavu věci pak dovedl
nalézací soud k závěru, že obviněný J. V. o nadhodnocení kamenů ve znaleckém
posudku znalce RNDr. I. T. nevěděl a mohl se tudíž spoléhat na to, že pokud
jeho podnikatelský záměr nevyjde, popř. se o jeho realizaci ani vážně nepokusí,
a on nebude schopen splácet poskytnutý úvěr, nebude banka poškozena. Tento
postoj byl podle názoru krajského soudu založen na presumovaném, dokazováním
nevyvráceném předpokladu obviněného J. V., že banka bude moci svoji případnou
pohledávku vůči němu plně uspokojit realizací zastavených drahých kamenů,
jejichž hodnota odhadnutá znalcem výši úvěru přesahovala. Nalézací soud tudíž
nepovažoval za dokazováním spolehlivě prokázaný úmysl obviněného J. V. způsobit
stíhaným jednáním BB a. s. škodu, neshledal tak prokázaným jeden z
obligatorních znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve znění
účinném do 31. 12. 1997, a podle § 226 písm. b) tr. řádu proto obviněného J. V.
obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud se s těmito závěry nalézacího soudu i s jeho argumentací
ztotožnil, přičemž na jejich správnosti a opodstatněnosti, zejména pak shora
uvedeného závěru krajského soudu o nenaplnění obligatorního znaku skutkové
podstaty stíhaného deliktu by podle názoru Nejvyššího soudu České republiky
nemohly ničeho změnit ani jakékoliv další doplňující důkazy, včetně důkazů
naznačovaných stěžovatelem v podané stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud České republiky tak z důvodů shora rozvedených neshledal
v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a stížnost pro porušení
zákona, podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. V., proto
podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není
podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 24. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k