7 Tz 31/2024-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 PP 245/2015-227, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
1. Obviněný byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově dne 16. 8. 2012, č. j. 104 T 100/2012-1306, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 6 To 457/2012, zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, a za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty. Rozsudek nabyl ve vztahu k obviněnému J. K. právní moci dne 18. 10. 2012.
2. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ve dne 25. 2. 2013, sp. zn. 71 T 187/2004, bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. K. podle § 60 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, za použití ustanovení § 330 odst. 1 tr. ř., vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007, č. j. 71 T 187/2004-3113, jenž vůči obviněnému nabyl právní moci dne 25. 1. 2008. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Usnesení nabylo právní moci dne 25. 2. 2013.
3. K žádosti obviněného J. K. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodl Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 25. 1. 2016, č. j. 3 PP 245/2016-87 tak, že podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za použití § 331 odst. 1 tr. ř. obviněného J. K. podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 16. 8. 2012, č. j. 104 T 100/2012-1306, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2012, sp. zn 6 To 457/2012, a z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007, č. j. 71 T 187/2004-3113, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 71 T 187/2004. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku se u obviněného J. K. stanovila zkušební doba podmíněného propuštění v trvání 60 měsíců, za současného vyslovení dohledu v rozsahu uvedeném v § 49 až § 51 tr. zákoníku. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost podrobit se ve zkušební době podmíněného propuštění s dohledem léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákoníku, a dále povinnost podrobit se na výzvu probačního úředníka testu na přítomnost omamných a psychotropních látek a jedů. Usnesení nabylo právní moci dne 25. 1. 2016. Zkušební doba podmíněného propuštění tak skončila dne 25. 1. 2021.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2021, č. j. 48 T 5/2020-6616, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, č. j. 2 To 98/2021-7109, byl obviněný J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za to byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků se zařazením pro výkon trestu podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil i trest propadnutí části majetku.
5. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 PP 245/2015-227 bylo rozhodnuto tak, že se v souladu s ustanovením § 91 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 332 odst. 1 tr. ř. odsouzený J. K. ve zkušební době podmíněného propuštění s dohledem z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 8. 2012, č. j. 104 T 100/2012-1306, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 6 To 457/2012 a z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2007, č. j. 71 T 187/2004, z nichž byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 1. 2016, č. j. 2 PP 245/2015-87, neosvědčil a vykoná zbytek trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn.
6. Usnesení bylo vyhotoveno ve smyslu § 136 odst. 3 tr. ř. ve zjednodušené formě bez odůvodnění, neboť oprávněné osoby uvedené v ustanovení § 142 odst. 1 tr. ř. se vzdaly stížnosti a prohlásily, že netrvají na písemném odůvodnění, a odsouzený prohlásil, že si nepřeje, aby osoby oprávněné v jeho prospěch podaly stížnost. Krajský soud v Brně tak rozhodl usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 8 To 364/2022-236 tak, že stížnost družky obviněného A. K. a syna P. K. zamítl dle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 PP 245/2015-227 tedy nabylo právní moci dne 6. 10. 2022.
7. Ministr spravedlnosti podal dne 10. 5. 2024 podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona, směřující proti zmíněnému usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 PP 245/2015–227, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se obviněný po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neosvědčil a vykoná zbytek trestu odnětí svobody. Poukázal na skutečnost, že podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku o tom, jestliže se podmíněně propuštěný osvědčil ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění nebo nikoliv, a proto vykoná zbytek trestu odnětí svobody, musí soud učinit rozhodnutí nejpozději do jednoho roku od uplynutí stanovené zkušební doby. Pokud soud v této lhůtě nerozhodne (byť i nepravomocně), aniž má na tom odsouzený vinu, dojde ke vzniku předpokládané fikce, a již nelze učinit rozhodnutí, zda se odsouzený osvědčil anebo zda vykoná zbytek trestu. Zdůraznil, že rozhodnout po uplynutí shora uvedené doby jednoho roku může soud toliko za podmínky, že podmíněně propuštěný sám zavinil, že tak soud do jednoho roku nerozhodl. V takovém případě by však musel soud provést za tímto účelem nezbytné důkazy, tuto otázku řešit jako otázku předběžnou. K tomuto však nedošlo, neboť nebyly dány důvody. V napadené věci toto splněno nebylo, neboť soud rozhodl až po zákonné lhůtě, aniž by vyhodnotil, zda-li za tuto situaci mohl obviněný.
8. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v řízení, v němž rozhodoval samosoudce (správně senát) Okresního soudu v Třebíči usnesením ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 PP 245/2015–222 (správně 3 PP 245/2015-227) byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. v ustanovení § 91 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil toto usnesení v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém písemném vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona ztotožnil s argumentací dopadající na rozebíraný institut fikce osvědčení. Poukázal na skutečnost, že soud nemohl rozhodnout o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jelikož vznikla fikce osvědčení, resp. že byl již uložený trest vykonán, když se má současně za to, že trest byl vykonán celý. Rozhodnout po uplynutí doby jednoho roku může soud leda za podmínky, že podmíněně odsouzený sám zavinil, že tak soud do jednoho roku nerozhodl. Připustil, že by soud musel za tímto účelem provést nezbytné důkazy, což však neučinil s ohledem na absenci důvodů ukazujících tímto směrem. Státní zástupce závěrem souhlasil s návrhem ministra spravedlnosti.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. důvodná.
11. Podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže podmíněně propuštěný, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné propuštění v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná, a a) stanovit nad odsouzeným dohled, b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 89 odst. 1 nebo § 90 odst. 2 tr. zákoníku, nebo c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život.
12. Podle § 94 odst. 4 tr. zákoníku se má u podmíněně propuštěného za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1 téhož ustanovení.
13. Soud přezkoumává chování podmíněně propuštěného po celou zkušební dobu, a to až do jednoho roku od jejího uplynutí, jakož i to, zda a jak dodržoval stanovení podmínky a rozhodne a) že se podmíněně propuštěný osvědčil – takové rozhodnutí učiní na základě zjištění, že odsouzený během celé zkušební doby vedl řádný život a vyhověl všem dalším uloženým podmínkám, nebo b) že odsouzený vykoná zbytek trestu, a to na základě zjištění, že odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život nebo zaviněně nevyhověl uloženým podmínkám. Obě rozhodnutí má soud učinit nejpozději do jednoho roku od uplynutí stanovené zkušební doby. Pokud soud v této lhůtě nerozhodne (byť i nepravomocně), aniž má na tom odsouzený vinu, dojde ke vzniku předpokládané fikce, a již nelze učinit rozhodnutí, zda se odsouzený osvědčil anebo zda vykoná zbytek trestu.
14. Lze souhlasit s tím, že ke vzniku zákonné fikce může dojít jen za současného splnění těchto předpokladů: a) uplynula jak celá zkušební doba (popřípadě zkušební doba prodloužená), tak ještě celý další jeden rok po jejím uplynutí, b) během zkušební doby ani během dalšího roku po jejím uplynutí nedošlo k rozhodnutí o tom, zda se odsouzený osvědčil anebo zda vykoná zbytek trestu. Přitom se nevyžaduje, aby rozhodnutí, jímž soud vyslovil, že se vykoná zbytek trestu u podmíněně propuštěného, též nabylo právní moci, a c) na tom, že k takovému rozhodnutí nedošlo, nenese podmíněně propuštěný vinu. Jestliže podmíněně propuštěný zavinil, že soud neučinil do jednoho roku po uplynutí zkušební doby rozhodnutí o tom, zda se osvědčil či nikoli, pak již ke vzniku fikce tímto způsobem nemůže dojít. Zákon již neuvádí žádnou další dobu, jejímž uplynutím by mohla vzniknout zákonná fikce o tom, že se odsouzený osvědčil.
15. Rozhodnout po uplynutí shora uvedené doby jednoho roku může soud toliko za podmínky, že podmíněně propuštěný sám zavinil, že soud do jednoho roku nerozhodl, přičemž ministr spravedlnosti v projednávané věci dospěl k závěru, že tato podmínka pro nerozhodnutí splněna nebyla, jelikož v takovém případě by soud musel provést za tímto účelem nezbytné důkazy, tuto otázku řešit jako otázku předběžnou. Přičemž ministr spravedlnosti má za to, že k tomuto nedošlo, a proto soud rozhodl až po zákonné lhůtě. S tímto závěrem však nemohl Nejvyšší soud souhlasit.
16. Z komentářové literatury vyplývá, že podmíněně propuštěný zavinil, že soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se osvědčil či nikoli, zejména tím, že často měnil pobyt, aniž oznamoval změnu pobytu příslušným orgánům, takže soud nemohl v dané lhůtě vykonat šetření o jeho chování na všech místech, kde měl odsouzený pobyt, a dále tím, že byl opětovně stíhán pro trestný čin, který měl spáchat ve zkušební době (Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1445). Taktéž Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že soud nemůže podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnout o tom, že podmíněně odsouzený (shodně podmíněně propuštěný) trest odnětí svobody vykoná jen na základě zjištění, že odsouzený je stíhán pro trestnou činnost, kterou měl spáchat ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto stíhání, pokud tu nejsou ještě jiné důvody pro rozhodnutí, že podmíněně odložený trest se nekoná (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1986, sp. zn. 4 Tz 2/86). Z odůvodnění pak plyne, že fikce, že pachatel se osvědčil (§ 91 odst. 4 tr. zákoníku), nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku. V dalším, novějším rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud nemůže rozhodnout podle § 91 odst. 1 odst. 1 tr. zákoníku o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (shodně pak nařídit výkon zbytku trestu u podmíněného propuštění) pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen, vykoná. Fikce, že se pachatel osvědčil (§ 91 odst. 4 tr. zákoníku), nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku. To však neplatí, dojde-li během trestního stíhání tvořícího uvedenou překážku k zásadním průtahům v řízení zaviněným orgány činnými v trestním řízení (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001).
17. Z výše uvedené odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu je nutné dovodit, že podmíněně propuštěný zavinil, že nemohlo být rozhodnuto o tom, zda se osvědčil či nikoliv ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění, pokud je proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin, jehož se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění. V takovém případě nemůže nastat fixce osvědčení (podle § 91 odst. 4 tr. zákoníku), protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku. To za předpokladu, že nedojde během trestního stíhání tvořícího uvedenou překážku k zásadním průtahům v řízení zaviněným orgány činnými v trestním řízení.
18. V projednávané věci bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 1. 2016, č. j. 3 PP 245/2016–87, téhož dne usnesení nabylo právní moci. Zkušební doba v trvání 5 let uplynula 25. 1. 2021. Přičemž k nařízení výkonu zbytku trestu z předmětného podmíněného propuštění došlo až 6. 10. 2022 pod sp. zn. 3 PP 245/2016–227, tedy po více než 1 roku a 9 měsících. Nicméně Okresní soud v Třebíči dříve nerozhodl, jelikož proti podmíněně propuštěnému bylo vedeno další trestní stíhání, o kterém věděl a jehož se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Jednalo se o trestní stíhání obviněného, které vedl Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 48 T 5/2020, přičemž ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem dne 29. 9. 2021 a obviněný byl shledán uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za skutky, kterých se dopouštěl od podzimních měsíců 2018 do září 2019. Tedy ve zkušební době podmíněného propuštění se dopustil speciální recidivy a navíc zvlášť závažného zločinu. K odvolání mimo jiné i obviněného J. K. rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 7. 6. 2022 pod sp. zn. 2 To 98/2021, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl a rozsudek nabyl právní moci. Je tedy zjevné, že Okresní soud v Třebíči nemohl rozhodnout ve lhůtě jednoho roku po uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění, nicméně osvědčení fikcí nenastalo, protože obviněný zavinil, že nemohlo být rozhodnuto.
19. Okresnímu soudu v Třebíči nelze ani vytknout, že by po odpadnutí překážky pro rozhodnutí nepostupoval urychleně k rozhodnutí, jelikož spis mu byl zaslán 22. 8. 2022 (č. l. 149) a již 14. 9. 2022 předseda senátu nařídil veřejné zasedání na 6. 10. 2022 (č. l. 218).
20. Současně je nutné poukázat na skutečnost, že Okresní soud v Třebíči si byl vědom probíhajícího trestního stíhání obviněného, jelikož mu obžaloba ve věci Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 48 T 5/2020, byla doručena 16. 11. 2020 (č. l. 144). Od té doby si Okresní soud v Třebíči pravidelně lhůtoval spis a činil dotazy na stav řízení (č. l. 144, 146-148). Ani v tomto směru mu nelze cokoliv vytknout.
21. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s tím, že by Okresní soud v Třebíči neprovedl nezbytné důkazy a nevyřešil si jako předběžnou otázku, zda obviněný zavinil, že soud nemohl rozhodnout do jednoho roku od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění. Ve věci proběhlo veřejné zasedání dne 6. 10. 2022 za účasti podmíněně propuštěného i státního zástupce. Vzhledem k tomu, že se jak státní zástupce, tak obviněný vzdali práva stížnosti, přičemž obviněný tak učinil i za osoby oprávněné, a netrvali na písemném odůvodnění, bylo vypracováno jen usnesení v zjednodušené formě bez odůvodnění v souladu s § 136 odst. 3 tr. ř. Tento postup byl však zcela v souladu s trestním řádem a nelze vyčítat okresnímu soudu, že své rozhodnutí neodůvodnil. Nelze tedy zjednodušeně dospět k závěru, že soud neprovedl za účelem vypořádání se s fikcí osvědčení podle § 91 odst. 4 tr. zákoníku nezbytné důkazy a nevyřešil tento problém jako otázku předběžnou, jen na základě toho, že usnesení nebylo odůvodněno.
22. Soud je povinen své rozhodnutí odůvodnit minimálně při vyhlášení rozhodnutí, k čemuž došlo u veřejného zasedání dne 6. 10. 2022, jak vyplývá z protokolu (č. l. 224). Z předmětného protokolu navíc vyplývá, že podle § 55b tr. ř. nebyl průběh veřejného zasedání zaznamenán na zvukovém nosiči CD, přičemž byl průběh jednání protokolován. Nicméně přítomnost obviněného byla zajištěna formou videokonference, z toho důvodu Nejvyšší soud vyžádal od Okresního soudu v Třebíči nahrávku tohoto jednání. Bylo mu však sděleno, že takové žádosti nemohou vyhovět. Podle Okresního soudu v Třebíči, který se dotazoval zástupce firmy A., pokud není videokonference vedená v nahrávací místnosti, k čemuž došlo v projednávané věci, nedochází k jejímu uložení. Okresní soud odkázal na protokol o veřejném zasedání ze dne 6. 10. 2022, který však odůvodnění rozhodnutí neobsahuje. Lze však předpokládat, že k odůvodnění rozhodnutí při jednání došlo, jelikož tato skutečnost vyplývá z předmětného protokolu, ve kterém je uvedeno, že předseda senátu po vyhlášení výroku uvedl podstatné důvody a poučil obviněného o opravných prostředcích. Navíc přítomný státní zástupce ani obviněný proti průběhu veřejného zasedání nic nenamítali a vzdali se práva opravného prostředku.
23. Současně je nutné upozornit na nesprávnost závěru ministra spravedlnosti, že nebyly provedeny nezbytné důkazy, zda podmíněně propuštěný zavinil, že soud nemohl rozhodnout do jednoho roku od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. 10. 2022 (č. l. 224) totiž jednoznačně vyplývá, že soud provedl postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. listinné důkazy z věci vedené u věci Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 48 T 5/2020, a to konkrétně obžalobu Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 KZV 41/2019, č. l. 124-144, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 48T 5/2020, č. l. 170-212 i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 2 To 98/2021, č. l. 150-169. Z těchto důkazů pak jednoznačně vyplývalo, že J. K. se již ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil speciální recidivy zvlášť závažného zločinu. Tudíž v době, kdy mělo být rozhodnuto o tom jestli se podmíněně propuštěný osvědčil či nikoliv toto řízení stále běželo a Okresní soud v Třebíči nemohl o osvědčení rozhodnout, jak vyplývá z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a to proto, že podmíněně propuštěný zavinil (spácháním další trestné činnosti ve zkušební době podmíněného propuštění), že soud nemohl ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnout.
24. Je tedy nutné uzavřít, resp. zopakovat, že Okresní soud v Třebíči se žádné nezákonnosti nedopustil. Po celou zkušební dobu podmíněného propuštění pod sp. zn. 3 PP 245/2015 v souladu s § 91 odst. 1 tr. zákoníku přezkoumával chování podmíněně propuštěného, přičemž již od 16. 11. 2020 věděl, že podmíněně propuštěný je stíhán pro zvlášť závažný zločin, kterého se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění. Podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu nemohl soud rozhodnout o osvědčení, ale nemohl rozhodnout ani jiným způsobem a musel vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání. K ukončení trestního stíhání došlo právní mocí odsuzujícího rozsudku, ke kterému došlo 7. 6. 2022. Krátce poté co mu tyto informace byly sděleny a byl mu doručen spis nařídil veřejné zasedání a ve věci dne 6. 10. 2022 rozhodl. Současně provedl důkazy, ze kterých vyplývalo, že podmíněně propuštěný zavinil, že soud nemohl rozhodnout do jednoho roku od uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění. Současně své rozhodnutí odůvodnil, byť toliko ústně, ale v souladu s § 136 odst. 3 tr. ř. Je tedy možné konstatovat, že postup Okresního soudu v Třebíči byl v této věci v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou.
25. Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů shledal, že stížnost pro porušení zákona v posuzované věci není důvodná, a proto ji v souladu s § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 274 odst. 2 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu