7 Tz 74/2017-19
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D., projednal ve veřejném zasedání dne 20. 9. 2017 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. S. proti pravomocnému rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 475/58, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 475/58,
byl porušen zákon
v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 63/1956 Sb.) v neprospěch obviněného M. S.
Tento rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
M. S.,
zprošťuje se
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 63/1956 Sb.), jehož se měl dopustit tím,
že dne 22. 11. 1958 u svého útvaru ve Z. po vyhlášení bojového poplachu odmítl s poukazem na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne plnit úkoly své jednotky,
tedy
že se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958, sp. zn. 3 T 475/58, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 63/1956 Sb.) a odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný jako vojín základní služby dne 22. 11. 1958 u svého útvaru ve Z. po vyhlášení bojového poplachu odmítl s poukazem na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne plnit úkoly své jednotky.
Rozsudek nabyl právní moci dne 7. 1. 1959 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Brně jako soudem prvního stupně.
Rozsudek nebyl předmětem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti podal dne 6. 9. 2017 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně. Namítl, že posuzovaným jednáním obviněný pouze uplatňoval tehdejší ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a přesvědčení a že jeho odsouzení je v rozporu s principy deklarovanými v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného, aby zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil mimo jiné ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Základním pochybením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti s odkazem na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne.
Býv. Vojenský obvodový soud v Brně nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května.
Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, nebyly poskytnuty žádné reálné záruky. Ústava 9. května sama naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních § 15 odst. 2, § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení § 34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo plnit služební povinnost nebo služební úkon, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Za tohoto stavu bylo plnění služební povinnosti a služebního úkonu vynucováno prostředky trestní represe.
Výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 byl v rozporu nejen s ustanovením § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i s ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, v které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu také se zásadami vyloženými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně posoudil skutek jako trestný čin, porušil zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a sám obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Namítané porušení zákona v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zahrnout do výroku, jímž bylo vysloveno porušení zákona. Citované ustanovení obecně upravovalo účel zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou
posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu