7 Tz 9/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. prosince 2000 ve veřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného J. B.,
podal ministr spravedlnosti proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 2 KZv 11/99 a podle §
268 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Obviněný J. B. je vyšetřovatelem Krajského úřadu vyšetřování v Plzni stíhán pro
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
dle § 187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. Tohoto trestného činu se měl podle
záznamu o sdělení obvinění ze dne 23. 3. 1999 dopustit tak, že v přesně
nezjištěný den v září 1998 předal obviněnému J. K., balíček drogy heroinu o
váze 511 g, tedy látky, která je uvedena ve skupině III. př. č. 3 k nařízení
vlády ČSR č. 192/1988 Sb., ve znění pozdějších doplňků, kterou pak obviněný J.
K. převezl do SRN a zde ji na parkovišti ve městě M. předala dosud nezjištěné
osobě, za což obdržel přesně nezjištěnou hotovost v německé měně, kterou dovezl
do ČR a zde ji předal prostřednictvím M. M., obviněnému.
Z výpovědi M. M. vyplynulo podezření, že další osobou zasvěcenou do skutku,
který je předmětem stíhání, je také P. B. Z obsahu důkazů dále vyplynulo, že
jednotlivé osoby, podezřelé z účasti na trestné činnosti, se mezi sebou
domlouvají pomocí mobilních telefonů. Vyšetřovatel proto vyzval kromě jiného i
P. B. k vydání jeho mobilního telefonu zn. Bosch, jako věci důležité pro
trestní řízení. Jmenovaný mobilní telefon vydal.
Vyšetřovatel poté usnesením ČVS:KVV-77/10-99 ze dne 29. 4. 1999 přibral k
podání znaleckého posudku z oboru kriminalistická technika, odvětví
kriminalistické počítačové expertizy, pracoviště PČR, Správy Zpč. kraje, odbor
kriminalistické techniky a expertiz. Expertiznímu pracovišti položil
následující otázky :
1/ zjistit majitele předloženého přístroje a telefonní číslo přístroje
2/ zjistit poslední volaná čísla
3/ zjistit obsah telefonního seznamu v paměti přístroje
4/ zjistit obsah registru systému krátkých zpráv
5/ zjistit o jaký druh SIM karty se jedná v předloženém přístroji
6/ vyjádřit se ke všem skutečnostem, které lze expertizou předloženého
přístroje zjistit s tím, že expert uvede vše nad rámec položených otázek, co
bude mít souvislost s vyšetřovanou věcí, s osobou pachatele a přístrojem.
Proti tomuto usnesení podal stížnost obviněný J. B, Namítal v ní mimo
jiné porušení ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., neboť odposlech a získávání zpráv
vyšetřovacím úkonem podle § 88 tr. ř. může nařídit pouze soudce, nikoliv však
vyšetřovatel. Dále poukázal na skutečnost, že je zákonem přímo zakázáno
odposlouchávat telefonický provoz mezi obviněným a obhájcem, z čehož dovozuje,
že získávat zprávy lze pouze z telekomunikačního zařízení obviněného, byl-li k
tomu vydán příkaz oprávněnou osobou.
Usnesením ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 2 KZv 11/99 státní zástupkyně Krajského
státního zastupitelství v Plzni stížnost jako nedůvodnou zamítla. V odůvodnění
usnesení kromě jiného uvedla, že výzva vyšetřovatele P. B. k vydání mobilního
telefonu a jeho zajištění jako věci důležité pro trestní řízení, byly provedeny
v souladu s trestním řádem, konkrétně ustanovením § 78 tr. ř. Rozhodnutí o
znaleckém zkoumání tohoto telefonu je rovněž opodstatněné, nezbytnost provedení
tohoto důkazu plyne z dosud provedeného dokazování a k vydání rozhodnutí o
provedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví kriminalistické počítačové
expertizy je vyšetřovatel kompetentní, neboť v daném případě není prováděn
důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, tedy odposloucháváním
hovorů v rámci telekomunikačního provozu vedených uživatelem telekomunikačního
zařízení a už vůbec ne vedených mezi obviněným a jeho obhájcem. K
odposlouchávání hovorů v rámci telekomunikačního provozu by samozřejmě musel
být vydán příkaz soudcem.
Proti tomuto usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v
Plzni podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného.
Uvádí v ní, že se stanoviskem uvedeným v usnesení je možno souhlasit, pokud by
bylo zkoumáno pouze to, co v době vydání mobilní telefon již obsahoval, co v
něm již bylo zaznamenáno. V takovém případě by nešlo o odposlech a záznam
telekomunikačního provozu. Tomu však neodpovídají otázky č. 4 a 6, tj. „zjistit
obsah registru systému krátkých zpráv\" a „vyjádřit se ke všem skutečnostem,
které lze expertizou předloženého přístroje zjistit\". Krátké zprávy by totiž
mohly přijít i po odnětí telefonu. Podle expertizy taková zpráva i dne 28. 3.
1999 přišla a je obsahem hlasové schránky. Jde tedy o odposlech a záznam
telekomunikačního provozu.
Proto pro vydání rozhodnutí měly být splněny podmínky stanovené § 88 odst. 1, 2
tr. ř, Jinak vydáním či odnětím mobilních telefonů, které jsou v provozu a
jejich následujícím zkoumáním, by mohly být uskutečněny nekontrolovatelné
odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu.
Z těchto důvodů dospívá stížnost pro porušení zákona k závěru, že napadeným
usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1
písm. c) a v § 88 odst. 1, 2 tr. ř, Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené usnesení zrušil a to včetně usnesení vyšetřovatele Policie ČR,
Krajského úřadu vyšetřování Západočeského kraje ze dne 29. 4. 1999,
ČVS:KVV-77/10-99 a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř,
Nejvyšší soud, na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v
intencích § 267 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo
a dospěl k následujícím závěrům.
Ochrana listovního tajemství a tajemství zpráv podávaných telefonem je upravena
především v čl. 13 Listiny. Podle tohoto ustanovení Listiny, nikdo nesmí
porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již
uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou a nebo jiným způsobem, s
výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství
zpráv podávaných telefonem.
Z toho plyne, že z hlediska správného posouzení důvodnosti stížnosti pro
porušení zákona v této věci je třeba řešit především otázku, zda a která
zákonná norma umožňuje průlom do ochrany listovního tajemství resp. tajemství
zpráv podávaných telefonem pro trestní řízení. Je nepochybné, že takovým
zákonem je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v platném znění.
Tento zákon umožňuje v podstatě dva způsoby prolomení listovního tajemství a
tajemství zpráv podávaných telefonem.
Ustanovení § 78 a § 79 tr. ř. prolamuje ochranu tajemství již doručených zpráv
uchovávaných v soukromí. Nejedná se sice o speciální ustanovení, které by
výlučně upravovalo způsob prolomení ochrany tajemství již doručených zpráv.
Naopak jde o ustanovení s podstatně širší působností, upravující obecně
povinnost na vyzvání orgánů činných v trestním řízení vydat věc důležitou pro
trestní řízení, resp. alespoň takovou věc těmto orgánům předložit (§ 78), resp.
oprávnění orgánů činných v trestním řízení v případě, že taková věc nebude
dobrovolně vydána, tuto věc odejmout. Přitom povinnost vydat věc, resp.
oprávnění orgánů trestního řízení věc odejmout, se vztahuje na kohokoli (tj.
nejen na obviněného), kdo má takovou věc u sebe. Že ustanovení o vydání a
odnětí věci implicitně počítají i s povinností vydat, resp. oprávněním odejmout
písemnosti, resp. jiné nosiče zpráv požívající ochrany čl. 13 Listiny, plyne ze
znění odst. 2 § 78 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se povinnost vydat věc
nevztahuje na listinu (a logicky i na jiný nosič zpráv), jejíž obsah se týká
okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo ke zproštění povinnosti
zachovat věc v tajnosti nebo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti. Protože
odejmout (§ 79 odst. 1 tr. ř.) lze pouze věc, na kterou se vztahuje povinnost
na vyzvání ji vydat (§ 78 odst. 1 tr. ř.), musí se toto omezení vztahovat i na
ustanovení o odejmutí věci. Jinými slovy, pokud doručená listová korespondence,
resp. jiný nosič zpráv neobsahuje údaje předpokládané § 78 odst. 2 tr. ř., lze
požadovat její vydání, resp. ji odejmout. V dalším řízení má pak tato písemnost
nebo věc charakter listinného nebo věcného důkazu.
Jak je výše uvedeno, tato ustanovení umožňují průlom do ochrany listovního a
jiného obdobného tajemství již doručených zpráv.
Průlom do ochrany poštovního tajemství (§ 16 zák. č. 29/2000 Sb., o poštovních
službách), tj. do ochrany údajů týkajících se poštovních zásilek a poštovních
poukazů od okamžiku podání do okamžiku jejich doručení příjemci, obsahuje
úpravu v § 86 a § 87 trestního řádu, které upravují zadržení a otevření zásilek.
Otázku prolomení ochrany zpráv „dopravovaných\" telekomunikačním provozem
upravuje § 88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Rovněž v
tomto případě je obsahem tohoto institutu zachytit obsah dosud nedoručených
zpráv, pokud lze důvodně předpokládat, že jimi budou sděleny skutečnosti
významné pro trestní řízení, to vše za podmínky, že se vede trestní řízení pro
delikty vymezené v tomto ustanovení. Odposlech a záznam telekomunikačního
provozu mezi obviněným a obhájcem je výslovně zakázán. Na druhé straně,
aplikace tohoto ustanovení jinak přichází v úvahu u kterékoli telefonní stanice
je-li trestní řízení vedeno pro zde vymezený okruh trestných činů.
Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska zákonného řešení projednávané věci je
nezbytné rozdělit ochranu listovního tajemství, resp. ochranu tajemství zpráv
dopravovaných v telekomunikačním provozu, na etapu přepravy a období, kdy již
zpráva byla doručena. Současně je třeba vyřešit otázku do jaké míry lze
ustanovení § 78 a § 79 tr. ř. aplikovat na zařízení, na něž lze původnímu
příjemci zasílat zprávy i po jeho odnětí. resp. vydání - tj. v době, kdy tato
zařízení již mají ve své dispozici orgány činné v trestním řízení.
Pokud jde o etapu přepravy zpráv v poštovním nebo telekomunikačním provozu
zákonodárce stanovil zpřísněné podmínky pro ochranu tajemství těchto zpráv (§
16 zák. č. 29/2000 Sb., upravující poštovní tajemství a § 84 a násl., zák.
151/2000 Sb., upravující telekomunikační tajemství a ochranu osobních a
zprostředkovacích dat). Jedná se vlastně o zákonem stanovenou povinnost
mlčenlivosti pro osoby vymezené v citovaných ustanoveních. Za této situace s
ohledem na znění odst. 2 § 78 tr. ř. nelze k prolomení ochrany tajemství těchto
zpráv v době, kdy jsou přepravovány k jejich adresátovi vystačit s aplikací
institutů vydání a odnětí věci. Pro zjištění obsahu těchto zpráv je nezbytné
použít postup předpokládaný § 86, § 87 a § 88 tr. ř,
Avšak v případě, že zpráva již příjemci byla předána - je v jeho dispozici,
zvýšená ochrana, kterou požívala v průběhu přepravy končí. Je pouze na příjemci
zprávy, jak s ní naloží. To platí jak pro listovní zásilky, tak pro zprávy,
jejichž obsah je zachycen na záznamovém zařízení hmotného nosiče zprávy např.
mobilního telefonu.
Je nepochybné, že hmotné nosiče zpráv mohou být věcí důležitou pro trestní
řízení a tedy listinným či věcným důkazem. Vzhledem k tomu, že osoba, která je
má v této etapě u sebe nemá ve vztahu k jejich obsahu povinnost mlčenlivosti,
nic nebrání aplikaci postupu podle ustanovení § 78 a § 79 tr. ř., které jsou
dostatečným zákonným podkladem předpokládaným čl. 13 Listiny pro prolomení
ochrany tajemství takových zpráv, pokud jsou uchovávané v soukromí.
Lze tedy dospět k závěru, že nic nebránilo orgánům činným v trestním řízení,
aby postupem podle § 78 vyzvaly P. B. k vydání mobilního telefonu jako věci
důležité pro trestní stíhání. Argumentace stížnosti pro porušení zákona, podle
které vydáním či odnětím mobilních telefonů jsoucích v provozu a jejich
následným zkoumáním by mohly být uskutečněny nekontrolovatelné odposlechy a
záznamy telekomunikačního provozu je sice logická, ale vychází mechanicky z
neodůvodněného předpokladu úmyslně nezákonného postupu orgánů činných v
trestním řízení.
Kromě toho, popření možnosti postupu podle § 78 a § 79 tr. ř. ve vztahu k
mobilním telefonům, které jsou v provozu, by v konečném důsledku vedlo k
znemožnění využít informace zaznamenané v paměti tohoto přístroje (např.
telefonní seznam, již přijaté krátké zprávy apod.) pro potřeby trestního řízení
a pachatelům často závažných, organizovaných trestných činů by výrazně ulehčilo
v jejich snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Jedna z podmínek pro postup
podle § 88 tr. ř. totiž nezbytně je, že příkaz k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu musí obsahovat individuální identifikaci telefonní
stanice, která má být odposlouchána. Bez součinnosti s osobou, která takový
mobilní telefon užívá, lze individuální identifikaci mobilní telefonní stanice
provést pouze expertizou. Ta však by byla možná pouze na podkladě postupu podle
§ 88 tr. ř. Výsledek je zřejmý.
Na druhé straně lze souhlasit s argumentací stížnosti pro porušení zákona,
pokud namítá formulaci 4. a 6. otázky pro znalce. Předmětem znaleckého
zkoumání, pokud bylo postupováno pouze podle § 78 tr. ř. mohly být pouze
informace zaznamenané ve vydaném přístroji do okamžiku vydání, tj. do 23. 3.
1999 do 08,45 hod. Tento časový limit však v položených dotazech není uveden a
ze znaleckého posudku plyne, že jedna z krátkých zpráv SMS přišla na zkoumaný
telefon pro této lhůtě.
Je však třeba uvést, že se jedná o standardní zprávu od operátora mobilní
telefonní sítě sdělující, že v hlasové schránce je nová zpráva. Obsah hlasové
schránky zkoumán nebyl. Krátká zpráva SMS měla tedy charakter analogický s
oznámením o uložení listovní zásilky a z ničeho neplyne, že by se věcně týkala
probíhajícího trestního řízení. Za této situace se jedná o čistě formální
rozpor se zákonem, který na probíhající trestní řízení neměl žádný dopad.
Nepřesná formulace šesté otázky rovněž neměla žádný věcný dopad na řízení
vzhledem k tomu, že odpověď znalce spočívá pouze v odvolání se na odpovědi na
předchozí otázky.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i když k jistým formálním
pochybením v řízení došlo, nemají takový charakter, jenž by odůvodňoval zrušení
napadeného usnesení, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí vyšetřovatele a
proto podanou stížnost pro porušení zákona zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 15. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman