7 Tz 9/2025-267
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., projednal v neveřejném zasedání dne 25. 3. 2025 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného P. Č. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 3 T 153/2022, a rozhodl
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 3 T 153/2022,
byl porušen zákon
v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 222 odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného P. Č.
1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi podal dne 25. 10. 2022 u Okresního soudu v Břeclavi obžalobu na obviněného P. Č. pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle žalobního návrhu se obviněný P. Č. dopustil tohoto přečinu v podstatě tím, že dne 12. 9. 2021 v XY, okres XY, v XY ulici na dvoře objektu společnosti XY, s. r. o., po sporu o křovinořez fyzicky napadl svou bývalou manželku K. Č., nar. XY, tím způsobem, že ji strkal, několikrát ji udeřil pěstí do hrudníku, kopal do ní, poté vzal dřevěnou lať o rozměrech 3x2x150 cm, kterou ji opakovaně udeřil, a tím poškozené, která se kryla rukama, způsobil bolestivost a otok pravé ruky s odlomením zadní trojhranné kosti bez dislokace, zlomeninu v dorso-laterální části druhého až pátého žebra bez dislokace vlevo a oděrky a hematomy na různých částech těla, přičemž poškozená vyhledala lékařské ošetření v Nemocnici Břeclav, byla ve stavu pracovní neschopnosti od 12. 9. 2021 do 7. 10. 2021 a v obvyklém způsobu života byla omezena 38 dnů.
2. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2023, č. j. 3 T 153/2022-230, byla věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena Obecnímu úřadu v XY, neboť skutek by mohl být posuzován jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Břeclavi odůvodnil postoupení věci tím, že zranění poškozené je sice nepochybné, je mezi ním a jednáním obviněného příčinná souvislost, avšak zranění poškozené „nemohla vzniknout tak, jak je popsáno ve výroku tohoto usnesení“. Uvedl dále, že „bylo jednoznačným způsobem prokázáno, že zejména co se týká přetahování o křovinořez mezi obviněným a poškozenou došlo pravděpodobně ke zranění poškozené, nikoliv však tak, jak je popsala ve své výpovědi a tak, jak je popsáno ve výroku tohoto usnesení.“ V této spojitosti poukázal na to, že poškozená trpí ranou fází osteoporózy, při které ke vzniku zranění nemusí být vyvinuta velká intenzita, míněno intenzita síly. Dodal, že pokud by se obviněný vůči poškozené skutečně dopustil takového jednání, jak ho popsala poškozená, musela by vzhledem k uvedené diagnóze utrpět mnohem závažnější a rozsáhlejší zranění. Poukázal také na to, že se jednalo o řešení sporů mezi bývalými partnery, a zmínil zásadu, že trestní řízení je až krajním prostředkem pro řešení případných sporů (ultima ratio). Jednání obviněného nebylo podle okresního soudu tak závažné a intenzivní, aby mohla být vyvozována trestní odpovědnost obviněného. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 4. 2023 v řízení před Okresním soudem v Břeclavi jako soudem prvního stupně, neboť státní zástupce se po vyhlášení usnesení vzdal stížnosti.
3. Ministr spravedlnosti podal dne 18. 2. 2025 u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi. Zmínil nepřesnou formulaci výroku napadeného usnesení, pokud v něm byl odkaz na zrušený zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a pokud v něm absentuje „výslovné uvedení zákonného předpokladu aplikace § 222 odst. 2 tr. ř.“ Poukázal na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení založené na spekulativních a nelogických závěrech ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajícím se způsobu a intenzity jednání obviněného a mechanismu vzniku zranění poškozené.
Za nesprávné označil zjištění soudu, podle něhož příčinou vzniku zranění poškozené bylo pouhé přetahování o křovinořez. Zdůraznil, že podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zlomeniny žeber mohly vzniknout úderem pevným předmětem či kopáním do poškozené, což je mechanismus, který konzistentně popsala poškozená ve svých výpovědích. Připomněl, že k části útoku obviněného na poškozenou (dřevěnou latí) došlo již za přítomnosti policistů na místě. Uvedl, že nijak nebyla prokázána věcná souvislost útoku obviněného na poškozenou s řešením sporů mezi bývalými partnery.
Vyjádřil nesouhlas s tím, jaký význam soud přikládal zdravotnímu stavu poškozené, která trpí počínající fází osteoporózy. Odkázal na vyjádření znalkyně v tom smyslu, že osteopenie sice mohla mít vliv na vznik zranění poškozené, ale že podle zdravotní dokumentace předložené praktickým lékařem došlo u poškozené v posledních letech ke zlepšení. Kromě toho namítl, že obviněný si byl vědom zdravotního stavu poškozené, takže musel být srozuměn s tím, že jí může svým jednáním způsobit újmu na zdraví. Uzavřel, že jsou dány všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku. Vytkl nepřiléhavou aplikaci subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž součástí je pojetí trestní represe jako krajního prostředku (ultima ratio). V této spojitosti konstatoval naopak vyšší stupeň společenské škodlivosti činu, což obsáhle odůvodnil zejména tím, že obviněný vedl útok proti poškozené se zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku, zvyšoval jeho intenzitu od použití pěstí a kopů až k použití dřevěné latě, způsobil poškozené zranění, pro které byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu 38 dnů, a byť šlo o bývalou partnerku, napadl fyzicky slabší ženu, která měla zjevně omezenou možnost obrany a kterou mohl důvodně považovat s ohledem na její zdravotní stav za zvlášť zranitelnou.
Vznesené námitky uzavřel tím, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních § 12 odst. 2 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 134 odst. 2 tr. ř., § 222 odst. 2 tr. ř. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného v citovaných ustanoveních.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že se s ní ztotožňuje. Připomněl formální vady napadeného usnesení, souhlasil s tím, že nejsou žádné pochybnosti o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a se stížností pro porušení zákona se ztotožnil i v tom, že čin obviněného vykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučoval postoupení věci. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného v ustanoveních uvedených ve stížnosti pro porušení zákona.
5. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil prostřednictvím obhájce. Se stížností pro porušení zákona nesouhlasil. Uvedl, že z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že soud věc postoupil do přestupkového řízení z důvodu, že celá událost se odehrála úplně jinak, než popsala poškozená a než bylo uvedeno v popisu skutku v obžalobě. O tom podle obviněného svědčí závěry znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové. Ty obviněný podrobněji interpretoval s tím, že vyvracejí výpověď poškozené. Zranění mohla vzniknout trhnutím křovinořezem samotnou poškozenou. Přetahování o předmět je činností vzájemnou, nikoli jednostranným útokem. Navíc byl prokázán velmi negativní až nenávistný vztah poškozené k obviněnému, což mohlo ovlivnit věrohodnost výpovědi poškozené. Obviněný znovu poukázal na souvislost skutku s dřívějšími spory mezi obviněným a poškozenou. Závěry okresního soudu považoval za logické a mající oporu v provedeném dokazování. Vyjádřil názor, že formální vada napadeného usnesení spočívající v nesprávném označení platného přestupkového zákona nezakládá nutnost vyslovení porušení zákona a že v posouzení dané věci nelze shledat judikatorní přínos, neboť řešení sporných otázek je zde vázáno na konkrétní okolnosti případu. Obviněný navrhl stížnost pro porušení zákona zamítnout jako nedůvodnou.
6. Stejný návrh učinil obviněný i v doplnění vyjádření ze dne 23. 3. 2025, v němž dále poukázal na zásadu ne bis in idem s tím, že v mezidobí bylo řízení o přestupku správním orgánem pravomocně zastaveno. Podle obviněného nelze za této situace vést řízení o stížnosti pro porušení zákona, které je rovněž trestním řízením, tj. řízením podle trestního řádu. Na tom podle obviněného nic nemění ani fakt, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného může být vysloveno porušení zákona ve prospěch obviněného, ale nemůže dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí.
7. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
8. Výrok napadeného usnesení je zatížen vadným odkazem na zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl s účinností od 1. 7. 2017 zrušen zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Pokud by jinak byly závěry Okresního soudu v Břeclavi akceptovatelné v tom směru, že skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek, pak by mohlo jít o přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.
9. Zásadního pochybení se Okresní soud v Břeclavi dopustil tím, že ačkoli výslovně odmítl průběh skutku popsaný v žalobním návrhu, sám popsal zjištěný skutek ve výroku napadeného usnesení shodně, přičemž současně konstatoval, že takto se skutek neodehrál. Za situace, kdy se okresní soud ve svých skutkových závěrech zásadně odchýlil od obžaloby, měl však ve výroku rozhodnutí o postoupení věci popsat skutek tak, jak jej zjistil.
10. Naproti tomu není pochybením, že okresní soud ve výroku usnesení neuvedl slovní znění ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř., tj. že skutek není trestným činem, mohl by však být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Taková povinnost soudu nevyplývá ze zákona a neodpovídá ani ustálené soudní praxi. V § 134 odst. 1 písm. a) – c) tr. ř. jsou uvedeny obsahové náležitosti výroku usnesení s tím, že samotný výrok musí obsahovat zákonná ustanovení, jichž bylo použito. Ve výroku o postoupení věci postačí uvést, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. se věc postupuje jinému orgánu, a vymezit zjištěný skutek, jehož se postoupení týká. Slovní vyjádření podmínky aplikace ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř., tj. že nejde o trestný čin a že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, není nutnou náležitostí výroku a postačí uvést to v odůvodnění. Uvádění důvodů rozhodnutí ve výroku usnesení ostatně neodpovídá naprosto převládající soudní praxi. Například ve výroku usnesení, jímž se podle § 256 tr. ř. zamítá odvolání, se rovněž zpravidla výslovně neuvádí, že odvolání není důvodné. Podobné zásady jsou zakotveny i v zákonné úpravě obsahových náležitostí rozsudku (§ 120 a násl. tr. ř.), z nichž vyplývá, že důvody rozhodnutí se uvádějí zpravidla v jeho odůvodnění. To platí zejména tam, kde ve výroku citované zákonné ustanovení nepřipouští dvě nebo více alternativ důvodu rozhodnutí.
11. Z toho, jak Okresní soud v Břeclavi odůvodnil napadené usnesení, je patrno, že za nepochybné považoval jednak zranění poškozené uvedené v obžalobě včetně délky její pracovní neschopnosti a jejího omezení v obvyklém způsobu života, jednak příčinnou souvislost zranění poškozené s jednáním obviněného. Vycházel však ze svého vlastního zjištění, podle něhož poškozená utrpěla zranění, když se ve sporu o křovinořez o něj přetahovala s obviněným. Jinou formu násilí obviněného proti poškozené, než sílu vynaloženou při přetahování považoval za neprokázanou, přičemž uzavřel, že s ohledem na diagnózu poškozené mohlo její zranění vzniknout, aniž by obviněný vyvinul větší intenzitu síly. Soud argumentoval tím, že poškozená trpí ranou fází osteoporózy, a že pokud by popis útoku obviněného, jak ho podala poškozená, odpovídal skutečnosti, musela by utrpět mnohem závažnější zranění. Svědeckou výpověď poškozené proto považoval za nevěrohodnou v části, v níž popsala další způsoby útoku obviněného nad rámec přetahování o křovinořez.
12. Zmíněné skutkové závěry Okresního soudu v Břeclavi jsou zčásti pouhou spekulací, která nemá žádný podklad v důkazech, a zčásti jsou výsledkem zjevně vadného hodnocení provedených důkazů.
13. Při zjišťování skutkového stavu se Okresní soud v Břeclavi neřídil ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Při hodnocení důkazů se Okresní soud v Břeclavi neřídil ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
14. Poškozená ve své svědecké výpovědi podrobně, konkrétně, bez logických rozporů a celkově přesvědčivě popsala okolnosti, za nichž došlo ke konfliktu s obviněným, a dále i to, jak se tento konflikt vyvíjel, jak vyústil ve fyzický útok obviněného, jaká zranění při něm utrpěla a jak vyhledala lékařské ošetření. Stěžejní část svědecké výpovědi poškozené obsahuje popis útoku obviněného po předchozím přetahování o křovinořez. Podle této výpovědi obviněný napadal poškozenou údery pěstí, kopáním a údery dřevěnou latí do různých částí těla. Věrohodnost zmíněné výpovědi je podporována objektivním lékařským nálezem ohledně toho, jaká zranění a na jakých částech těla poškozená utrpěla. Na podporu svědecké výpovědi poškozené vyznělo i to, co uvedla znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, totiž že zranění poškozené mohla vzniknout způsobem, který poškozená popsala ve své svědecké výpovědi, a to i za situace, kdy poškozená jinak trpí osteopenií. Je tedy pouhou spekulací soudu úvaha, že při takovém útoku, jaký popsala, by poškozená musela utrpět mnohem závažnější zranění. Ve výsledcích provedeného dokazování nebyl žádný důvod k tomu, aby soud považoval svědeckou výpověď poškozené za nevěrohodnou v té části, ve které popsala další způsoby fyzického útoku, jimž byla vystavena ze strany obviněného v návaznosti na přetahování o křovinořez. Pokud soud označil tuto část svědecké výpovědi poškozené za nevěrohodnou a vyloučil ji jako důkazní podklad pro zjištění povahy, rozsahu, způsobu a intenzity útoku obviněného a pokud učinil zjištění, že incident spočíval v pouhém přetahování o křovinořez, dopustil se takového pochybení, jímž ve prospěch obviněného porušil zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
15. Další pochybení Okresního soudu v Břeclavi se vztahuje k právnímu posouzení skutku z toho hlediska, zda se jedná nebo nejedná o trestný čin. Na této otázce závisí rozhodnutí soudu podle § 222 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
16. Posuzovaný skutek evidentně vykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
17. Z odůvodnění napadeného usnesení není jasné, z čeho Okresní soud v Břeclavi dovodil závěr, že nejde o trestný čin. Pokud měl na mysli, že skutek neměl znaky přečinu ublížení na zdraví uvedené v § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neuvedl k takovému závěru žádné relevantní důvody. Uvedl k tomu pouze, že „pro případnou trestně právní odpovědnost je nutno naplnit subjektivní a objektivní stránku případného trestného činu, kdy v daném konkrétním případě bylo zjištěno, že nelze dovozovat trestně právní odpovědnost obviněného, neboť jednání, kterého se dopustil ve vztahu k poškozené, nebylo takové intenzity, aby trestně právní odpovědnost mohla být vyvozována.“ Vedle toho soud zmínil zásadu ultima ratio. Neuvedl, zda a které konkrétní znaky objektivní či subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nebyly naplněny a proč. Lze souhlasit s ministrem spravedlnosti, že odůvodnění napadeného usnesení je nejasné, povrchní, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné.
18. Pokud okresní soud mínil, že skutek sice měl (formální) znaky přečinu ublížení na zdraví uvedené v § 146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak neměl potřebný stupeň společenské škodlivosti, vycházel patrně z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, i když to v odůvodnění napadeného usnesení výslovně neuvedl. Jestliže se opíral o zásadu subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio).
19. Úsudek, že čin nemá potřebný stupeň společenské škodlivosti, lze zásadně založit jen na tom, že společenská škodlivost činu nedosahuje ani té nejnižší úrovně, která je obvyklá u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Takový případ se zpravidla vyznačuje dominantní přítomností okolností, které svědčí ve prospěch pachatele a které významně snižují společenskou škodlivost činu. Typické je, že čin vykazuje širší okruh takových okolností a že zároveň nejsou přítomny žádné významnější okolnosti svědčící v neprospěch pachatele.
20. Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zjevné, že závěr, podle něhož nejde o trestný čin pro nedostatek společenské škodlivosti, nemůže obstát vzhledem k dominantní přítomnosti okolností svědčících v neprospěch obviněného.
21. Z okolností činu lze uvést, že incident se odehrál mezi obviněným a poškozenou jako bývalými manžely, jejichž společné jmění nebylo vypořádáno a kteří měli trvalé bydliště na stejné adrese, byť se tam obviněný fakticky nezdržoval. Poškozená hodlala odstranit vysoký plevel na zahradě u domu, kde bylo jejich trvalé bydliště, za tím účelem vstoupila do přilehlého objektu společnosti, v níž působil obviněný, a chtěla si vzít křovinořez, s nímž by plevel posekala. Tomu se ale obviněný snažil zabránit, takže mezi nimi vznikla tahanice o křovinořez, která přerostla do poměrně razantního a stupňujícího se fyzického útoku obviněného proti poškozené.
Důvod vzniku incidentu jasně ukazuje na to, že obviněný zahájil útok proti poškozené z malicherné příčiny. Ze strany obviněného nešlo jen o ojedinělý úder, ale o řadu úderů pěstí, kopanců a úderů dřevěnou latí do různých částí těla poškozené. Obviněný vedl útok proti fyzicky slabší ženě, která měla značně ztíženou možnost obrany spočívající v podstatě jen v tom, že se před údery obviněného kryla rukama a volala o pomoc. Napadání poškozené obviněný zanechal, teprve když se na místo dostavili policisté.
Zranění poškozené byla rozsáhlá, bolestivá a citelně omezující její běžný život. Samotná pracovní neschopnost poškozené trvala 25 dnů, ale poškozená byla fakticky omezena v obvyklém způsobu života po dobu 38 dnů. O tom, že poškozená byla predisponována ke vzniku některých zranění tím, že trpí osteopenií jako předstupněm osteoporózy, obviněný věděl a napadl ji i přes její větší zranitelnost. Původní pouhou rozepři o křovinořez obviněný zbytečně vyhrotil hrubým fyzickým napadením poškozené. Fakt, že útok souvisí s „řešením sporů mezi bývalými partnery“, jak argumentoval okresní soud, o stupni škodlivosti činu nevypovídá nic ani obecně ani v tomto konkrétním případě.
Se spory mezi bývalými partnery mohou souviset jak jednání společensky škodlivá jen nepatrně, tak i ty nejzávažnější zločiny proti životu a zdraví. Ve prospěch obviněného může být hodnocena nanejvýš jen jeho dosavadní bezúhonnost, nikoli však nějaký projev sebekritického vztahu k posuzovanému činu (lítost nad činem, omluva apod.). Skutek se vyznačuje výraznou převahou okolností zvyšujících jeho společenskou škodlivost, která tak evidentně dosahuje stupně odůvodňujícího uplatnění trestní odpovědnosti.
Její neuplatnění nemohlo být odůvodněno zásadou subsidiarity trestní represe ani z ní vyplývajícím principem ultima ratio. Tím pádem bylo vyloučeno rozhodnout o skutku postoupením věci podle § 222 odst. 2 tr. ř.
22. Vadné hodnocení důkazů ve spojení s nesprávně zjištěným skutkovým stavem v otázce způsobu, rozsahu a intenzity útoku obviněného znamená, že Okresní soud v Břeclavi napadeným usnesením porušil zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nesprávný závěr v otázce, zda posuzovaný skutek je trestným činem a zda má být dovozena trestní odpovědnost obviněného, a z toho vyplývající nesprávnost výroku, jímž byla věc postoupena Obecnímu úřadu v XY, znamená, že Okresní soud v Břeclavi napadeným usnesením porušil zákon také v ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. V obou uvedených směrech šlo o porušení zákona ve prospěch obviněného.
23. Nelze se ztotožnit s výhradou obviněného, že by o porušení zákona nebylo možné v tomto případě rozhodnout z důvodu překážky ne bis in idem (tato zásada – zjednodušeně – znamená, že nelze v trestním řízení znovu rozhodnout o skutku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení stejné nebo obdobné povahy). Obviněný nevzal v úvahu, že podle § 269 odst. 1 tr. ř. se výrok podle § 268 odst. 2 tr. ř. nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde. To v souvislosti s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. znamená, že byl-li zákon porušen ve prospěch obviněného, vysloví Nejvyšší soud pouze porušení zákona, aniž by došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí. Samotný výrok podle § 268 odst. 2 tr. ř. tudíž nemá vliv na průběh trestního stíhání a v tomto smyslu není rozhodnutím o skutku ve smyslu výše uvedeného. Netýká se totiž trestního stíhání, jímž se (na rozdíl od trestního řízení) podle § 12 odst. 11 tr. ř. rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Proto ani skutečnost, že o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto v přestupkovém řízení, nebrání vyslovení porušení zákona ve prospěch obviněného podle § 268 odst. 2 tr. ř. Odkaz obviněného v doplnění vyjádření na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tz 46/2019, není přiléhavý. Nejvyšší soud tehdy řešil případ, v němž okresní soud nesprávně rozhodl o vině obviněného skutkem, o němž již bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení. To shledal Nejvyšší soud nepřípustným a jeho obecný závěr vyzněl mimo jiné tak, že pokud dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle § 100 odst. 2, 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, nemůže soud trestní stíhání zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., ale trestní stíhání přeruší z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí se tedy týkalo jiných otázek a názor obviněného nijak nepotvrzuje, ba naopak.
24. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona. Tento výrok se podle § 269 odst. 1 tr. ř. nedotýká právní moci napadeného usnesení, které tak zůstalo beze změny. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. může Nejvyšší soud zrušit pravomocné rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona pouze tehdy, byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného.
25. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. nevyslovil porušení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení upravuje subsidiaritu trestní represe. Okresní soud v Břeclavi však toto ustanovení výslovně neaplikoval (ačkoliv jeho argumentace k tomu směřovala), a navíc rozpor postupu soudu s tímto ustanovením a nesprávnost závěru, že skutek není trestným činem, je zahrnut tou částí výroku podle § 268 odst. 2 tr. ř., v níž bylo vysloveno porušení zákona v ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud nevyslovil porušení zákona ani v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., byť nejasnost a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení je značná a okresnímu soudu je třeba vytknout, že nerespektoval důsledně pravidlo, že v odůvodnění usnesení je třeba zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nicméně v tomto smyslu nejde o přímé porušení zákona, když z odůvodnění napadeného usnesení určité směry, jimiž se úvahy soudu ubíraly, vysledovat lze; zejména je z něho patrné, že okresní soud nepovažoval za prokázaný skutkový děj tak, jak je uveden v žalobním návrhu, a v jakém směru, z čehož dovozoval nenaplnění znaků trestného činu, a dále že s ohledem na princip ultima ratio nepovažoval za adekvátní dovození trestní odpovědnost obviněného. Na základě těchto nesprávných závěrů dospěl k nezákonnému rozhodnutí o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu