Služební poměr státního zaměstnance zanikne ze zákona pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin [§ 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě] i v případě, že soud ve výroku o trestu odsuzujícího rozsudku upustil od potrestání podle § 46 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
[12] V dané věci není sporné, že žalobce byl pravomocně uznán vinným úmyslným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal řízením motorového vozidla ve značné opilosti. Z hlediska právních otázek není dále mezi stranami sporné, že pokud by trestní rozsudek kromě výroku o vině obsahoval i výrok o trestu, třeba v zanedbatelné výměře, zanikl by podle § 74 odst. 1 písm. a) slu-žebního zákona žalobci právní mocí takového rozsudku jeho služební poměr ze zákona. Podstatou sporu je však otázka, jaké jsou právní důsledky z hlediska služebního zákona v případě, že trestní soud sice uzná obžalovaného vinným, ale zároveň upustí od potrestání podle § 46 trestního zákoníku, což má mimo jiné za důsledek okamži-tou „aktivaci“ fikce neodsouzení (§ 46 odst. 4 trestního zákoníku).
[13] Městský soud v napadeném rozsudku přisvědčil výkladu žalobce, podle něhož v takové situaci služební poměr nezaniká. Městský soud k tomu vedla v první řadě časová souslednost: vyslovení viny a účinky fikce ne-odsouzení nastaly současně, tudíž na žalobce nebylo nikdy možné nahlížet jako na odsouzeného ve smyslu § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Tím se řešená situace podle městského soudu odlišuje od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 10 As 61/2015-69, č. 3496/2016 Sb. NSS (tam došlo k prodlevě mezi pravomocným rozsudkem a amnestií prezidenta republiky, navíc rozsudkem ani nedošlo k upuštění od potres-tání).
[14] Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením na základě kasačních námitek stěžovatele neztotožnil. Stěžovatel totiž důvodně poukazuje na procesní charakter termínu „odsuzující rozsudek“, tedy rozsudek, kterým byla ve výroku o vině vyslovena vina, a který zahrnuje i rozsudky upouštějící od potrestání, pokud jde o výrok o trestu, neboť i výrok o upuštění od potrestání je výrokem o trestu. Takto uvedený pojem vykládá i odborná literatura [Fenyk a kol. Trestní právo procesní. 7. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2019, s. 557: „Odsuzujícím rozsud-kem (§ 122 odst. 1) rozhodne soud, jestliže v hlavním líčení bylo prokázáno, že obžalovaný spáchal trestný čin […] spatřovaný ve skutku, pro který byly podána obžaloba […]. Odsuzujícím je takový rozsudek bez ohledu na to, zda jím byl uložen též trest […]. Odsuzujícím je i rozsudek, kterým bylo upuštěno od potrestání (§ 46 a 47 trestního zákoníku) […]“].
[14] Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením na základě kasačních námitek stěžovatele neztotožnil. Stěžovatel totiž důvodně poukazuje na procesní charakter termínu „odsuzující rozsudek“, tedy rozsudek, kterým byla ve výroku o vině vyslovena vina, a který zahrnuje i rozsudky upouštějící od potrestání, pokud jde o výrok o trestu, neboť i výrok o upuštění od potrestání je výrokem o trestu. Takto uvedený pojem vykládá i odborná literatura [Fenyk a kol. Trestní právo procesní. 7. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2019, s. 557: „Odsuzujícím rozsud-kem (§ 122 odst. 1) rozhodne soud, jestliže v hlavním líčení bylo prokázáno, že obžalovaný spáchal trestný čin […] spatřovaný ve skutku, pro který byly podána obžaloba […]. Odsuzujícím je takový rozsudek bez ohledu na to, zda jím byl uložen též trest […]. Odsuzujícím je i rozsudek, kterým bylo upuštěno od potrestání (§ 46 a 47 trestního zákoníku) […]“].
[15] Stejně tak je případná námitka stěžovatele, která napadenému rozsudku vytýká směšování odsouzení žalobce a fikci jeho neodsouzení. Jde o dvě různé skutečnosti. Zatímco odsouzení je definováno výrokem o vině obžalovaného, fikce neodsouzení zmírňuje negativní společenské dopady tohoto odsouzení (především se odsou-zení nadále neuvádí ve výpisu z evidence rejstříku trestů), nicméně samotná skutečnost odsouzení není odstraně-na. Komentář k § 105 trestního zákoníku (Šámal a kol. Trestní zákoník: komentář I., § 1–139, 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1225) v tomto směru uvádí ohledně zahlazení odsouzení (zahlazení má podle § 106 trestního zákoníku také důsledek ve fikci neodsouzení): „zahlazením se odsouzení nezrušuje, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli i ve vztahu k dalším osobám“. Odsouzení se tak nezrušuje ani v případě, že účinky zahlazení nastávají současně s odsouzením, jak je tomu u upuštění od potrestání podle § 46 odst. 4 trestního zákoníku.
[16] Tvrzení žalobce, že fikcí neodsouzení zaniká odsouzení, tak není správné. Hmotněprávní skutečnost spáchání trestného činu je sice třeba odlišovat od procesní skutečnosti odsouzení, ale toto odlišení má zcela jiné příčiny, než jsou ty uváděné žalobcem (podle něj fikcí zaniká skutečnost odsouzení, zatímco skutečnost spáchání trestného činu nikoliv). Zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal, lze procesně určit jen v trestním řízení a procesním důsledkem objasnění těchto skutečností bez důvodných pochybností je vyslovení viny, jinými slovy odsouzení (nebo naopak zproštění obžaloby). Pokud by tedy služební zákon v § 74 odst. 1 písm. a) namísto sousloví „pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin“ použil slova např. „bylo pravomocně rozhodnuto, že spáchal úmyslný trestný čin“, šlo by obsahově o stejné právní pravidlo.
[16] Tvrzení žalobce, že fikcí neodsouzení zaniká odsouzení, tak není správné. Hmotněprávní skutečnost spáchání trestného činu je sice třeba odlišovat od procesní skutečnosti odsouzení, ale toto odlišení má zcela jiné příčiny, než jsou ty uváděné žalobcem (podle něj fikcí zaniká skutečnost odsouzení, zatímco skutečnost spáchání trestného činu nikoliv). Zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal, lze procesně určit jen v trestním řízení a procesním důsledkem objasnění těchto skutečností bez důvodných pochybností je vyslovení viny, jinými slovy odsouzení (nebo naopak zproštění obžaloby). Pokud by tedy služební zákon v § 74 odst. 1 písm. a) namísto sousloví „pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin“ použil slova např. „bylo pravomocně rozhodnuto, že spáchal úmyslný trestný čin“, šlo by obsahově o stejné právní pravidlo.
[17] Kasační námitce ohledně systematického výkladu služebního zákona lze také přisvědčit. Služební zákon skutečně na rozdíl od § 74 odst. 1 písm. a) stanoví v § 25 odst. 3, že „[z]a bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin […] pokud se na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen“. Tento rozdíl je nicméně důsledkem výše popsaného významu odsouzení v českém právu. Není a priori nic neobvyklého na tom, že pro setrvání ve služebním poměru jsou zákonem stanoveny přísnější podmínky než pro přijetí do služebního poměru.
[18] Stěžovateli lze též dát za pravdu v další argumentaci. Trestně stíhaní státní zaměstnanci by v případě aplikace výkladu městského soudu skutečně byli ve zvláštní pozici, pokud by jejich trestní stíhání mohlo skončit odklonem a mohl by jim tak zaniknout služební poměr podle § 74 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Měli by totiž motivaci se odklonu vyhnout a na místo toho usilovat v hlavním líčení o upuštění od potrestání, což by byl absurdní důsledek. V této souvislosti si však nelze nepovšimnout, že definice bezúhonnosti uvedená v § 25 odst. 3 služebního zákona stejně tak poněkud absurdně požaduje v případě, kdy trestní stíhání žadatele o přijetí do služebního poměru bylo podmíněně zastaveno nebo bylo-li rozhodnuto o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, uplynutí 5 let ode dne nabytí právní moci těchto rozhodnutí, zatímco v případě pravomocného odsouzení postačí zahlazení nebo aby se na pachatele hledělo, jako by nebyl odsouzen. Služební zákon tedy ve výsledku favorizuje ty uchazeče o přijetí do služebního poměru, kteří byť byli pravomocně odsouzeni, dosáhli v
trestním řízení upuštění od potrestání či zahlazení odsouzení dříve než 5 let po jejich odsouzení, před těmi, jejichž trestní stíhání pro totožný trestní čin skončilo jednou z forem odklonu. Tato nerovná právní úprava podmínek bezúhonnosti pro účely přijetí do služebního poměru však nemůže být argumentem pro takový výklad § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona, který by v rozporu se zněním těchto ustanovení zakládal stejnou nerovnost i ohledně podmínek skončení služebního poměru.
[18] Stěžovateli lze též dát za pravdu v další argumentaci. Trestně stíhaní státní zaměstnanci by v případě aplikace výkladu městského soudu skutečně byli ve zvláštní pozici, pokud by jejich trestní stíhání mohlo skončit odklonem a mohl by jim tak zaniknout služební poměr podle § 74 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Měli by totiž motivaci se odklonu vyhnout a na místo toho usilovat v hlavním líčení o upuštění od potrestání, což by byl absurdní důsledek. V této souvislosti si však nelze nepovšimnout, že definice bezúhonnosti uvedená v § 25 odst. 3 služebního zákona stejně tak poněkud absurdně požaduje v případě, kdy trestní stíhání žadatele o přijetí do služebního poměru bylo podmíněně zastaveno nebo bylo-li rozhodnuto o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, uplynutí 5 let ode dne nabytí právní moci těchto rozhodnutí, zatímco v případě pravomocného odsouzení postačí zahlazení nebo aby se na pachatele hledělo, jako by nebyl odsouzen. Služební zákon tedy ve výsledku favorizuje ty uchazeče o přijetí do služebního poměru, kteří byť byli pravomocně odsouzeni, dosáhli v
trestním řízení upuštění od potrestání či zahlazení odsouzení dříve než 5 let po jejich odsouzení, před těmi, jejichž trestní stíhání pro totožný trestní čin skončilo jednou z forem odklonu. Tato nerovná právní úprava podmínek bezúhonnosti pro účely přijetí do služebního poměru však nemůže být argumentem pro takový výklad § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona, který by v rozporu se zněním těchto ustanovení zakládal stejnou nerovnost i ohledně podmínek skončení služebního poměru.
[19] Je totiž na místě znovu poukázat na jednoznačnosti výkladu termínu odsouzení, což je v podstatě sy-nonymum vyslovení viny. V tomto ohledu je poněkud překvapivý závěr městského soudu hovořící o pouhém vyslovení viny, které městský soud ještě nepovažuje za odsouzení. Městský soud ale při této úvaze pominul, že i výrok o upuštění od potrestání je určitou formou výroku o trestu. Tento výrok lze vyslovit v situaci, kdy trestní soud dojde za splnění zákonných podmínek k tomu, že již pouhé projednání věci postačí k nápravě pachatele i k ochraně společnosti, tedy kdy pro pachatele již pouhé projednání věci a jednoznačné vyslovení viny je dostateč-ným trestem. Vyslovení výroku o upuštění od potrestání však neznamená, že by pachatel nebyl potrestán. Stejně jako fikce neodsouzení neznamená, že pachatel nebyl odsouzen.
[20] Obsah termínu odsuzující rozsudek je soudní praxí ostatně považován za natolik jednoznačný, že se k němu judikatura prakticky nevyjadřuje. Nejvyšší soud se v judikatuře k § 122 trestního řádu zabývá otázkami souvisejícími s náležitostmi odsuzujícího rozsudku v komplikovanějších případech spíše než definicí odsuzujícího rozsudku (např. v usnesení NS ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, č. 24/2011 Sb. NS řešil uvedení způsobu výkonu trestu odnětí svobody v případě aplikace trestního zákona z roku 1961 a podle rozsudku NS ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tz 123/2006, č. 37/2007 Sb. NS., je obligatorní součástí výroku odsuzujícího rozsudku zařazení do věznice pro mladistvé, pokud je mladistvému ukládáno trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody).
[20] Obsah termínu odsuzující rozsudek je soudní praxí ostatně považován za natolik jednoznačný, že se k němu judikatura prakticky nevyjadřuje. Nejvyšší soud se v judikatuře k § 122 trestního řádu zabývá otázkami souvisejícími s náležitostmi odsuzujícího rozsudku v komplikovanějších případech spíše než definicí odsuzujícího rozsudku (např. v usnesení NS ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, č. 24/2011 Sb. NS řešil uvedení způsobu výkonu trestu odnětí svobody v případě aplikace trestního zákona z roku 1961 a podle rozsudku NS ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tz 123/2006, č. 37/2007 Sb. NS., je obligatorní součástí výroku odsuzujícího rozsudku zařazení do věznice pro mladistvé, pokud je mladistvému ukládáno trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody).
[21] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani se závěrem městského soudu, že na danou věc vůbec nedopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 61/2015-69. Tento rozsudek totiž v bodech 15 a 16 přehledně vysvětluje právní důsledky amnestie a tyto důsledky lze přinejmenším částečně vztáhnout na fikci ne-odsouzení. Podle těchto bodů rozsudku amnestie především neruší odsuzující rozsudek, „jen“ zmírňuje některé důsledky tohoto rozsudku, a to výhradně do budoucna. Podobně fikce neodsouzení výrazně zmírňuje některé důsledky žalobcova odsouzení. Například žalobce nyní splňuje podmínky bezúhonnosti pro přijetí do státní služ-by podle § 25 odst. 3 služebního zákona, které jsou mírnější, byť mu služební poměr zanikl v důsledku stejného rozsudku, který založil fikci jeho neodsouzení. Tyto účinky nicméně působí výhradně do budoucna. Městský soud ostatně uvažuje podobně, jen v jeho interpretaci nenastal v daném případě žádný okamžik, kdy by mohl zaniknout služební poměr, jelikož fikce neodsouzení nastala současně s odsouzením. Takto nicméně nelze účinky příslušného trestního rozsudku interpretovat, protože existence takového okamžiku není třeba. Šlo totiž jedno-značně o odsuzující rozsudek, a má tedy právní účinky, které právní předpisy s právní mocí takového rozsudku spojují, včetně zániku služebního poměru ze zákona podle § 74 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Upuštění od potrestání sice důsledky odsouzení značně zmírňuje, ale činí tak výhradně do budoucna a nepředstavuje zrušení odsuzujícího rozsudku.