Policistu, který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, je
podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nutno propustit ze služebního poměru i přesto, že bylo
jeho odsouzení zahlazeno podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky
č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013. kladů správního spisu, v jiné věci žadatele
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu,
ke které mělo dojít na zastupitelském úřadu,
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců v odůvodnění uvedla, že „požadavek osobního podání žádosti se vztahuje
k účastnici řízení, nikoliv k jejímu zákonnému zástupci. […] Dne 12. 12. 2013 se účastnice řízení dostavila na [zastupitelský úřad]
v doprovodu tety, které byla zákonným zástupcem účastnice řízení udělena plná moc.
Zakládají-li se tato tvrzení na pravdě, pak
bylo řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny na území zahájeno v souladu s § 44
odst. 1 správního řádu.“ Správní orgán poté
v novém rozhodnutí ve věci ze dne 21 . 1 .
2015 uvedl: „K podání této žádosti účastnicí
řízení na Zastupitelském úřadu [České republiky] v Hanoji dne 12. 12. 2013 nedošlo
v důsledku absence právní způsobilosti na
straně účastnice řízení a díky nepřítomnosti zákonného zástupce či právně způsobilé
osoby jím zmocněné k zastupování účastnice řízení.“ Nejvyšší správní soud se přiklonil
k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu
právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její
výchově v případě podání žádosti přímo na
území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu
s § 44 odst . 1 správního řádu také k zahájení ních sborů (v textu jen „rozhodnutí o amnestii“) SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016 předmětného řízení . Takový výklad přitom
není v rozporu s účelem, který podmínka
osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly
podávány poštou, aby bylo možné odebrat
biometrické údaje) . Předmětem nynějšího řízení bylo přezkoumání závěru městského soudu, zda bylo
učiněným podáním dané žádosti správní řízení zahájeno . Městský soud neinterpretoval
§ 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců, ale
zůstal u posouzení, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení za zahájené nepovažoval a nekonal v něm, neboť podle názoru městského
soudu by tak předjímal posouzení otázky,
která by byla rozhodnou až v řízení o případné žalobě proti rozhodnutí o podané žádosti . Nejvyšší správní soud má naopak za to, že
otázka, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení nepovažoval za zahájené a nekonal v něm,
byla nezbytně propojena s posouzením, zda
došlo k náležitému podání žádosti, a tedy
i s interpretací § 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců . Nejvyšší správní soud dospěl shodně
jako městský soud k závěru, že stěžovatel byl
nečinný . Ačkoliv se jeho odůvodnění liší od
odůvodnění napadeného rozsudku, má za to,
že se jedná o pouhou korekci důvodů napadeného rozsudku a tato korekce neměla vliv
na zákonnost výroku napadeného rozsudku .
Pro správní orgán je závazný právní názor
městského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu .
Policistu, který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, je
podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nutno propustit ze služebního poměru i přesto, že bylo
jeho odsouzení zahlazeno podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky
č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013. kladů správního spisu, v jiné věci žadatele
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu,
ke které mělo dojít na zastupitelském úřadu,
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců v odůvodnění uvedla, že „požadavek osobního podání žádosti se vztahuje
k účastnici řízení, nikoliv k jejímu zákonnému zástupci. […] Dne 12. 12. 2013 se účastnice řízení dostavila na [zastupitelský úřad]
v doprovodu tety, které byla zákonným zástupcem účastnice řízení udělena plná moc.
Zakládají-li se tato tvrzení na pravdě, pak
bylo řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny na území zahájeno v souladu s § 44
odst. 1 správního řádu.“ Správní orgán poté
v novém rozhodnutí ve věci ze dne 21 . 1 .
2015 uvedl: „K podání této žádosti účastnicí
řízení na Zastupitelském úřadu [České republiky] v Hanoji dne 12. 12. 2013 nedošlo
v důsledku absence právní způsobilosti na
straně účastnice řízení a díky nepřítomnosti zákonného zástupce či právně způsobilé
osoby jím zmocněné k zastupování účastnice řízení.“ Nejvyšší správní soud se přiklonil
k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu
právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její
výchově v případě podání žádosti přímo na
území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu
s § 44 odst . 1 správního řádu také k zahájení ních sborů (v textu jen „rozhodnutí o amnestii“) SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016 předmětného řízení . Takový výklad přitom
není v rozporu s účelem, který podmínka
osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly
podávány poštou, aby bylo možné odebrat
biometrické údaje) . Předmětem nynějšího řízení bylo přezkoumání závěru městského soudu, zda bylo
učiněným podáním dané žádosti správní řízení zahájeno . Městský soud neinterpretoval
§ 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců, ale
zůstal u posouzení, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení za zahájené nepovažoval a nekonal v něm, neboť podle názoru městského
soudu by tak předjímal posouzení otázky,
která by byla rozhodnou až v řízení o případné žalobě proti rozhodnutí o podané žádosti . Nejvyšší správní soud má naopak za to, že
otázka, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení nepovažoval za zahájené a nekonal v něm,
byla nezbytně propojena s posouzením, zda
došlo k náležitému podání žádosti, a tedy
i s interpretací § 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců . Nejvyšší správní soud dospěl shodně
jako městský soud k závěru, že stěžovatel byl
nečinný . Ačkoliv se jeho odůvodnění liší od
odůvodnění napadeného rozsudku, má za to,
že se jedná o pouhou korekci důvodů napadeného rozsudku a tato korekce neměla vliv
na zákonnost výroku napadeného rozsudku .
Pro správní orgán je závazný právní názor
městského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu .
[14] Mezi účastníky řízení není sporu
o skutkových okolnostech, zejména o tom,
že byl žalobce odsouzen za úmyslný trestný
čin ublížení na zdraví, a to k trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti
měsíců, přičemž až v důsledku citovaného
usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj . 5 To
290/2012-225, se jeho odsouzení stalo pravomocným . Není sporu ani o tom, že byl účasten amnestie ze dne 1 . 1 . 2013, neboť podle
čl . IV odst . 1 písm . b) rozhodnutí o amnestii
byly prominuty podmíněně odložené tresty
odnětí svobody pravomocně uložené před
1 . 1 . 2013 osobám, „kterým byl trest uložen ve
výměře nepřevyšující dva roky“ . Sporné jsou
důsledky amnestie ve vztahu k důvodům pro
propuštění ze služebního poměru dle § 42
odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů .
[15] Pravomocné odsouzení za spáchání
úmyslného trestného činu má pro odsouzeného celou řadu důsledků . Není jím pouze
konstatování viny konkrétního odsouzeného ve vztahu ke konkrétnímu trestnému
činu a stanovení trestu či určení škody nebo
nemajetkové újmy, jež má být poškozeným
nahrazena v penězích, nebo bezdůvodného
obohacení, které má být vydáno [viz § 121
písm . a) trestního řádu], ale také dočasná
ztráta obecné bezúhonnosti a specifické důsledky předpokládané zvláštními zákony; na
úrovni mimoprávní také morální odsouzení .
[16] Amnestie vyhlášená prezidentem republiky, stejně jako jeho individuální milost,
neodstraňuje všechny tyto následky, nýbrž
pouze ty, které jsou v rozhodnutí o amnestii výslovně uvedeny . Amnestií tak lze rozhodnout o abolici (nezahájení či skončení
trestního řízení), agraciaci (prominutí či
zmírnění trestu) či rehabilitaci (zahlazení
důsledků trestu) . Takto jsou složky amnestie
vykládány i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, jak bylo ve vztahu k prezidentské
amnestii ze dne 1 . 1 . 2013 konstatováno v rozsudku ze dne 24 . 2 . 2016, čj . 10 As 237/2015-
-37, č . 3402/2016 Sb . NSS: „[14] V dané věci
se tedy jedná o agraciační a rehabilitační
formu amnestie. Účinkem agraciace je odpuštění nebo zmírnění trestu uloženého
soudem [čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí
o amnestii], netýká se to však následků trestu. Účinkem rehabilitace je naopak odstranění nepříznivých následků uloženého nebo
vykonaného trestu [čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii]. Odsouzení je tak zahlazeno
a odsouzený se považuje za osobu bezúhonnou, jestliže tomu nepřekáží jiné dosud nezahlazené odsouzení.“
[16] Amnestie vyhlášená prezidentem republiky, stejně jako jeho individuální milost,
neodstraňuje všechny tyto následky, nýbrž
pouze ty, které jsou v rozhodnutí o amnestii výslovně uvedeny . Amnestií tak lze rozhodnout o abolici (nezahájení či skončení
trestního řízení), agraciaci (prominutí či
zmírnění trestu) či rehabilitaci (zahlazení
důsledků trestu) . Takto jsou složky amnestie
vykládány i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, jak bylo ve vztahu k prezidentské
amnestii ze dne 1 . 1 . 2013 konstatováno v rozsudku ze dne 24 . 2 . 2016, čj . 10 As 237/2015-
-37, č . 3402/2016 Sb . NSS: „[14] V dané věci
se tedy jedná o agraciační a rehabilitační
formu amnestie. Účinkem agraciace je odpuštění nebo zmírnění trestu uloženého
soudem [čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí
o amnestii], netýká se to však následků trestu. Účinkem rehabilitace je naopak odstranění nepříznivých následků uloženého nebo
vykonaného trestu [čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii]. Odsouzení je tak zahlazeno
a odsouzený se považuje za osobu bezúhonnou, jestliže tomu nepřekáží jiné dosud nezahlazené odsouzení.“
[17] Na ostatní důsledky odsuzujícího
trestního rozsudku však amnestie z povahy
věci vliv nemá . Jak připomíná Jan Filip ve
vztahu k obdobnému udělení milosti, „[n]e-
obsahuje již evidentně možnost odstranění důsledku odsouzení se zpětnými účinky
(restituce ex tunc). […] Prezident republiky
nemá kompetenci zrušit rozsudek jako celek, ani jeho část (pak by neměl co odpouštět
nebo zmírňovat), nýbrž v jeho kompetenci
je jen odpustit důsledky té jeho části, která
stanoví trest. Proto do úvahy nepřichází
prominutí hrazení nákladů řízení, náhrady
škody, pokud o ní bylo rozhodnuto pořadem
práva trestního atd. Agraciace tak neznamená, že se rozsudek ruší, že se trestný čin nestal, že řízení neproběhlo, že nevznikla škoda […]“ (Filip, J . Čl. 62: Osobní pravomoci. In:
Bahýľová, L . a kol . Ústava České republiky:
komentář . Praha : Linde, 2010, s . 727 a 729) .
Amnestie, respektive následné rozhodnutí
soudu o účasti jednotlivce na amnestii, tedy
nemá podobně dalekosáhlé účinky jako zru-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
šení odsuzujícího rozsudku, nýbrž má pouze
omezené a výhradně do budoucna směřující
následky .
[17] Na ostatní důsledky odsuzujícího
trestního rozsudku však amnestie z povahy
věci vliv nemá . Jak připomíná Jan Filip ve
vztahu k obdobnému udělení milosti, „[n]e-
obsahuje již evidentně možnost odstranění důsledku odsouzení se zpětnými účinky
(restituce ex tunc). […] Prezident republiky
nemá kompetenci zrušit rozsudek jako celek, ani jeho část (pak by neměl co odpouštět
nebo zmírňovat), nýbrž v jeho kompetenci
je jen odpustit důsledky té jeho části, která
stanoví trest. Proto do úvahy nepřichází
prominutí hrazení nákladů řízení, náhrady
škody, pokud o ní bylo rozhodnuto pořadem
práva trestního atd. Agraciace tak neznamená, že se rozsudek ruší, že se trestný čin nestal, že řízení neproběhlo, že nevznikla škoda […]“ (Filip, J . Čl. 62: Osobní pravomoci. In:
Bahýľová, L . a kol . Ústava České republiky:
komentář . Praha : Linde, 2010, s . 727 a 729) .
Amnestie, respektive následné rozhodnutí
soudu o účasti jednotlivce na amnestii, tedy
nemá podobně dalekosáhlé účinky jako zru-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
šení odsuzujícího rozsudku, nýbrž má pouze
omezené a výhradně do budoucna směřující
následky .
[18] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu, podle
něhož platí, že „[h]ledí-li se na odsouzeného,
jako by nebyl odsouzen, tj. vzniká právní
fikce neodsouzení, zanikají tím důsledky
vyplývající z právní skutečnosti odsouzení
pachatele, a to jak v oblasti práva trestního
(například recidiva), tak v jiných právních
odvětvích .“ Takový přístup je v rozporu s tím,
že důsledky udělení milosti či rozhodnutí
o amnestii mají být vykládány restriktivně
(viz Filip, J ., op . cit ., s . 730), neboť takové
rozhodnutí představuje pouhou výjimku
z pravidla a zároveň přesně omezenou ingerenci do moci soudní ze strany moci výkonné (prezidenta republiky, v případě amnestie s kontrasignací předsedy vlády nebo jím
pověřeného člena vlády) . Ani tato ingerence
navíc nic nemění na ústavním pravidle vyjádřeném v čl . 40 odst . 1 Listiny základních práv
a svobod a článku 90 Ústavy, že jen soudu
přísluší rozhodovat o vině a trestu za trestné
činy . Z toho vyplývá, že prezidentu republiky
přísluší (s výjimkou ústavně problematického rozhodnutí o abolici, o něž v nyní posuzovaném případě nešlo) pouze odpustit či
zmírnit již udělený trest a zahladit z hlediska
trestního práva účinky odsouzení . Prezidentem udělená amnestie však nic nemění na
konstatování pachatelovy viny, tedy toho,
že spáchal konkrétní trestní čin, nemá sama
o sobě dopad do minulosti a do jiných právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy
takový dopad nestanoví (k možnosti předpisů správního práva vymezit pojem bezúhonnosti bez ohledu na fikci zahlazení odsouzení
viz nález Ústavního soudu ze dne 6 . 5 . 1999,
sp . zn . IV . ÚS 366/98, č . 70/1998 Sb . ÚS), stejně jako pachatele sama o sobě nezbaví morálního odsouzení spojeného se spácháním
trestného činu .
[18] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu, podle
něhož platí, že „[h]ledí-li se na odsouzeného,
jako by nebyl odsouzen, tj. vzniká právní
fikce neodsouzení, zanikají tím důsledky
vyplývající z právní skutečnosti odsouzení
pachatele, a to jak v oblasti práva trestního
(například recidiva), tak v jiných právních
odvětvích .“ Takový přístup je v rozporu s tím,
že důsledky udělení milosti či rozhodnutí
o amnestii mají být vykládány restriktivně
(viz Filip, J ., op . cit ., s . 730), neboť takové
rozhodnutí představuje pouhou výjimku
z pravidla a zároveň přesně omezenou ingerenci do moci soudní ze strany moci výkonné (prezidenta republiky, v případě amnestie s kontrasignací předsedy vlády nebo jím
pověřeného člena vlády) . Ani tato ingerence
navíc nic nemění na ústavním pravidle vyjádřeném v čl . 40 odst . 1 Listiny základních práv
a svobod a článku 90 Ústavy, že jen soudu
přísluší rozhodovat o vině a trestu za trestné
činy . Z toho vyplývá, že prezidentu republiky
přísluší (s výjimkou ústavně problematického rozhodnutí o abolici, o něž v nyní posuzovaném případě nešlo) pouze odpustit či
zmírnit již udělený trest a zahladit z hlediska
trestního práva účinky odsouzení . Prezidentem udělená amnestie však nic nemění na
konstatování pachatelovy viny, tedy toho,
že spáchal konkrétní trestní čin, nemá sama
o sobě dopad do minulosti a do jiných právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy
takový dopad nestanoví (k možnosti předpisů správního práva vymezit pojem bezúhonnosti bez ohledu na fikci zahlazení odsouzení
viz nález Ústavního soudu ze dne 6 . 5 . 1999,
sp . zn . IV . ÚS 366/98, č . 70/1998 Sb . ÚS), stejně jako pachatele sama o sobě nezbaví morálního odsouzení spojeného se spácháním
trestného činu .
[19] Tímto pohledem je třeba posoudit
důsledky, které na žalobce měla amnestie
prezidenta republiky ze dne 1 . 1 . 2013 . Dopadl na něj její čl . IV odst . 1 písm . b) a odst . 3:
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
„(1) Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před
1. 1. 2013
[…]
b) osobám, kterým byl trest uložen ve vý-
měře nepřevyšující dva roky.
[…]
(3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly.“
[20] Z citovaného ustanovení vychází i citované usnesení Okresního soudu v Karviné,
čj . 1 T 199/2011-240, jehož výrok I . konstatuje, že je žalobce účasten amnestie; výrok II .,
že se mu promíjí podmíněně odložený trest
odnětí svobody; a výrok III ., že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen . Ostatní důsledky
žalobcova odsouzení zůstaly amnestií nedotčeny .
[20] Z citovaného ustanovení vychází i citované usnesení Okresního soudu v Karviné,
čj . 1 T 199/2011-240, jehož výrok I . konstatuje, že je žalobce účasten amnestie; výrok II .,
že se mu promíjí podmíněně odložený trest
odnětí svobody; a výrok III ., že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen . Ostatní důsledky
žalobcova odsouzení zůstaly amnestií nedotčeny .
[21] Výrok, podle kterého se na žalobce
hledí, jako by nebyl odsouzen, je pouze konstatováním, že amnestií nastala fikce zahlazení
odsouzení ve smyslu § 106 trestního zákoníku z roku 2009, přestože dosud nebyly splněny podmínky stanovené v jeho § 105, tedy zejména uplynutí příslušných lhůt . Prakticky to
pro žalobce znamená, že ve výpisu z Rejstříku
trestů nebude jeho odsouzení uvedeno (viz
§ 13 odst . 1 zákona č . 269/1994 Sb ., o Rejstříku trestů), naopak v opisu z Rejstříku trestů
bude jeho odsouzení uvedeno s poznámkou
o zahlazení (§ 10 odst . 4 téhož zákona) . Žalobci tedy v důsledku amnestie svědčí pro posuzování v budoucnu fikce bezúhonnosti, která
je mu ku prospěchu z hlediska celé řady zákonů, nikoli však z hlediska zákona o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů .
[22] Ten totiž dopady rozhodnutí prezidenta republiky na posuzování bezúhonnosti
jasně omezuje v § 14 odst . 3: „Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení
odsouzení podle zvláštního právního předpisu nebo k rozhodnutí prezidenta republiky, v jejichž důsledku se na občana hledí,
jako by odsouzen nebyl .“ Je sice pravdou, že
uvedené ustanovení je systematicky zařazeno v hlavě I části druhé zákona o služebním
poměru, ovšem Nejvyšší správní soud pokládá za nutné aplikovat zde vyjádřený princip
i na posuzování důvodů zániku služebního
poměru . Jde totiž o jediné ustanovení upravující v daném zákoně bezúhonnost a není
žádný rozumný důvod (a contrario mírnější
podmínky pro bezúhonnost u mysliveckého
hospodáře než u myslivecké stráže řešené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 1 . 9 . 2016, čj . 10 As 233/2015-34), aby
podmínky pro zachování bezúhonnosti byly
vykládány mírněji u policisty, který již ve služebním poměru je, než u osoby, která se o něj
teprve uchází .
[22] Ten totiž dopady rozhodnutí prezidenta republiky na posuzování bezúhonnosti
jasně omezuje v § 14 odst . 3: „Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení
odsouzení podle zvláštního právního předpisu nebo k rozhodnutí prezidenta republiky, v jejichž důsledku se na občana hledí,
jako by odsouzen nebyl .“ Je sice pravdou, že
uvedené ustanovení je systematicky zařazeno v hlavě I části druhé zákona o služebním
poměru, ovšem Nejvyšší správní soud pokládá za nutné aplikovat zde vyjádřený princip
i na posuzování důvodů zániku služebního
poměru . Jde totiž o jediné ustanovení upravující v daném zákoně bezúhonnost a není
žádný rozumný důvod (a contrario mírnější
podmínky pro bezúhonnost u mysliveckého
hospodáře než u myslivecké stráže řešené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 1 . 9 . 2016, čj . 10 As 233/2015-34), aby
podmínky pro zachování bezúhonnosti byly
vykládány mírněji u policisty, který již ve služebním poměru je, než u osoby, která se o něj
teprve uchází .
[23] Nejde přitom o rozšiřování zákonných důvodů pro propuštění, jak uvádí krajský soud . Důvodem žalobcova propuštění zůstává skutečnost pravomocného odsouzení
pro úmyslný trestný čin, která je v § 42 odst . 1
písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů výslovně předpokládána jako jeden z důvodů propuštění
ze služebního poměru . Aplikace jeho § 14
odst . 3 v celém zákoně o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, včetně
§ 42, zabraňuje nesystémovému zúžení jeho
dopadu o situace, kdy dojde k zahlazení odsouzení nebo je udělena milost či amnestie
prezidenta republiky v průběhu řízení o propuštění ze služebního poměru nebo až po
jeho ukončení . Na straně jedné osoba, která
má být přijata do služebního poměru, může
již mít za sebou život dostatečně dlouhý na
to, aby mohla být nejen odsouzena, ale aby po
jejím odsouzení uběhly i lhůty způsobující
podle § 105 trestního zákoníku z roku 2009
zahlazení odsouzení či aby stihla dosáhnout
nepočetných aktů milosti či amnestie (což
je rozhodnutí, k němuž prezident republiky
přikročil v tomto století poprvé) . V souladu
s § 14 odst . 3 citovaného zákona však k těmto důsledkům plynutí času nebude pro účely zákona o služebním poměru přihlédnuto .
Stejně musí být posuzovány důsledky amnestie i pro osoby, které spáchaly trestný čin již
v průběhu služebního poměru .
[23] Nejde přitom o rozšiřování zákonných důvodů pro propuštění, jak uvádí krajský soud . Důvodem žalobcova propuštění zůstává skutečnost pravomocného odsouzení
pro úmyslný trestný čin, která je v § 42 odst . 1
písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů výslovně předpokládána jako jeden z důvodů propuštění
ze služebního poměru . Aplikace jeho § 14
odst . 3 v celém zákoně o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, včetně
§ 42, zabraňuje nesystémovému zúžení jeho
dopadu o situace, kdy dojde k zahlazení odsouzení nebo je udělena milost či amnestie
prezidenta republiky v průběhu řízení o propuštění ze služebního poměru nebo až po
jeho ukončení . Na straně jedné osoba, která
má být přijata do služebního poměru, může
již mít za sebou život dostatečně dlouhý na
to, aby mohla být nejen odsouzena, ale aby po
jejím odsouzení uběhly i lhůty způsobující
podle § 105 trestního zákoníku z roku 2009
zahlazení odsouzení či aby stihla dosáhnout
nepočetných aktů milosti či amnestie (což
je rozhodnutí, k němuž prezident republiky
přikročil v tomto století poprvé) . V souladu
s § 14 odst . 3 citovaného zákona však k těmto důsledkům plynutí času nebude pro účely zákona o služebním poměru přihlédnuto .
Stejně musí být posuzovány důsledky amnestie i pro osoby, které spáchaly trestný čin již
v průběhu služebního poměru .
[24] V žalobcově případě je přitom sled
událostí nesporný . Dne 26 . 6 . 2011 spáchal
úmyslný trestný čin, což bylo pravomocně
potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7 . 11 . 2012 . Právní mocí odsuzujícího rozhodnutí tedy byla naplněna podmínka § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
a jak plyne z návětí tohoto odstavce, žalobce
„musel“ být propuštěn ze služebního poměru a služební funkcionář musel zahájit řízení
o jeho propuštění, což také hned 28 . 12 . 2012
udělal . Jakmile nabylo žalobcovo odsouzení
právní moci, měl služební funkcionář povinnost jej propustit, leda by bylo pravomocné
odsuzující rozhodnutí zrušeno soudem na základě mimořádných opravných prostředků
nebo by nastala jiná ze situací, s nimiž zákon
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů výslovně spojuje nemožnost
propuštění ze služebního poměru (takovou
podmínkou je například uplynutí lhůt stanovených v jeho § 42 odst . 4) . Amnestie či udělení milosti však z výše uvedených důvodů
takovou výslovně stanovenou situací není .
[25] Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud
respektuje ústavně zakotvenou pravomoc
prezidenta republiky promíjet formou amnestie trest a zahlazovat odsouzení, ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů však neplyne, že by měl být
pachatel úmyslného trestného činu v důsledku amnestie znovu hoden být příslušníkem
Policie ČR .
[25] Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud
respektuje ústavně zakotvenou pravomoc
prezidenta republiky promíjet formou amnestie trest a zahlazovat odsouzení, ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů však neplyne, že by měl být
pachatel úmyslného trestného činu v důsledku amnestie znovu hoden být příslušníkem
Policie ČR .
[26] Při akceptování výkladu, podle kterého by účinky amnestie byly relevantní ve
vztahu k rozhodnutím o trestných činech
zohledněným při propuštění ze služebního
poměru, a ustanovení § 14 odst . 3 zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů by zde nebylo použito, by amnestie byla zohledňována nejen v probíhajících
řízeních o propuštění ze služebního poměru,
ale muselo by být k jejím účinkům přihlédnuto i při přezkumu pravomocných rozhodnutí ve správním soudnictví, případně v řízení
o obnově řízení . Jinými slovy, pokud by se
v důsledku účinků amnestie hledělo na rozsudky o spáchání trestného činu zohledněné
v řízení dle § 42 uvedeného zákona jako na
neexistující podkladová rozhodnutí, musela by být rozhodnutí podmíněná existencí
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
takových rozsudků přehodnocena kdykoliv,
nejen v probíhajících řízeních . Omezením
by byly pouze lhůty pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, případně prostředků obrany ve správním soudnictví .
[27] Aplikace § 14 odst . 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů pro řízení o propuštění ze služebního
poměru tedy (mimo jiné) zamezuje právní
nejistotě ohledně zákonnosti rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru dle § 42
odst . 1 písm . a) a b) téhož zákona, která by
trvala několik let od jejich vydání, v nichž by
se propuštěný příslušník mohl domáhat účinků případné amnestie . Lze důvodně předpokládat, že právě toto byl záměr zákonodárce,
nikoliv opak . Uvedené důvody prokazují nesprávnost výkladu přijatého krajským soudem a potvrzují závěr o aplikaci § 14 odst . 3
zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů na všechny vztahy upravené služebním zákonem .
[28] Ve prospěch závěru, podle kterého
byla aplikace § 14 odst . 3 citovaného zákona
zákonodárcem racionálně a záměrně zamýšlena na všechny právní vztahy dle služebního
zákona, svědčí i vztah mezi důvody pro propuštění ze služebního poměru uvedenými
pod písmeny a) a d) § 42 odst . 1 tohoto zákona .
[28] Ve prospěch závěru, podle kterého
byla aplikace § 14 odst . 3 citovaného zákona
zákonodárcem racionálně a záměrně zamýšlena na všechny právní vztahy dle služebního
zákona, svědčí i vztah mezi důvody pro propuštění ze služebního poměru uvedenými
pod písmeny a) a d) § 42 odst . 1 tohoto zákona .
[29] Krajský soud se sice v závěru svého
rozsudku na jedné straně ztotožnil s tím, že
policista úmyslně porušující zákon nemůže
požívat důvěry veřejnosti, a trvání jeho služebního poměru je v rozporu se zájmy policie
i celé společnosti, na straně druhé však stěžovateli vytkl, že žalobce měl být propuštěn
podle výše citovaného § 42 odst . 1 písm . d)
zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů . Podle tohoto ustanovení
musí být příslušník propuštěn, pokud „porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného
činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru“ .
[30] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru krajského soudu podotýká,
že po zahájení řízení o propuštění ze slu-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
žebního poměru již správní orgán I . stupně
nemohl (po zjištění o vydání rozhodnutí
o amnestii) překvalifikovat posouzení důvodu propuštění z písmene a) na písmeno d),
neboť ve vztahu k činu ze dne 26 . 6 . 2011 již
zjevně uplynula lhůta podle § 42 odst . 4 tohoto zákona: „Rozhodnutí o propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)
a písm. f) a odstavci 3 písm. c) musí být příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne,
kdy služební funkcionář důvod propuštění
zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne,
kdy tento důvod vznikl.“
[31] V souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře, jaký důvod pro propuštění
ze služebního poměru zvolí, je podle Nejvyššího správního soudu nutno zohlednit i následující hlediska . Lze konstatovat, že je-li příslušník propuštěn podle § 42 odst . 1 písm . a)
zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, tj . v případě pravomocného odsouzení pro úmyslně spáchaný
trestný čin, jsou téměř s jistotou vždy splněny
podmínky pro propuštění podle výše citovaného písmene d) téhož ustanovení . Spáchání
úmyslného trestného činu v sobě zahrnuje
jednání, které má znaky trestného činu a je
způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru . Naopak ne každé jednání dle
§ 42 odst . 1 písm . d) téhož zákona je postiženo odsouzením za úmyslný trestný čin .
[31] V souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře, jaký důvod pro propuštění
ze služebního poměru zvolí, je podle Nejvyššího správního soudu nutno zohlednit i následující hlediska . Lze konstatovat, že je-li příslušník propuštěn podle § 42 odst . 1 písm . a)
zákona o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, tj . v případě pravomocného odsouzení pro úmyslně spáchaný
trestný čin, jsou téměř s jistotou vždy splněny
podmínky pro propuštění podle výše citovaného písmene d) téhož ustanovení . Spáchání
úmyslného trestného činu v sobě zahrnuje
jednání, které má znaky trestného činu a je
způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru . Naopak ne každé jednání dle
§ 42 odst . 1 písm . d) téhož zákona je postiženo odsouzením za úmyslný trestný čin .
[32] Je na uvážení (a zároveň odpovědnosti) služebního funkcionáře, jaký zvolí postup a důvod pro propuštění ze služebního
poměru; je však zcela logickým předpokladem, že by měl volit nejpřiléhavější, nejspolehlivější a nejefektivnější možnost, kterou
mu § 42 odst . 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nabízí .
Je-li při zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru k dispozici pravomocný
rozsudek o spáchání úmyslného trestného
činu, je zcela namístě vydat rozhodnutí dle
§ 42 odst . 1 písm . a) tohoto zákona . Existence
pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení musí být logicky spolehlivějším
předpokladem pro propuštění ze služebního
poměru nežli úvaha služebního funkcionáře o splnění podmínek stanovených v § 42
odst . 1 písm . d) téhož zákona . Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24 . 9 . 2015, čj . 10 As
87/2014-65, č . 3426/2016 Sb . NSS, popsal rozdíly mezi nároky na dokazování a odůvodnění u rozhodnutí vydaných podle § 42 odst . 1
písm . a) a d) zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů . Zdůraznil zde, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle písmene d) citovaného
ustanovení je mnohonásobně náročnější na
dokazování a odůvodnění . Služební funkcionář je povinen sám hodnotit jednání příslušníka z hlediska, zda má znaky trestného činu
a zároveň je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru, tyto závěry spolehlivě podložit důkazy . Oproti tomu v řízení dle
§ 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je
namísto toho pouze odkázáno na existenci
rozsudku vydaného v trestním řízení .
[32] Je na uvážení (a zároveň odpovědnosti) služebního funkcionáře, jaký zvolí postup a důvod pro propuštění ze služebního
poměru; je však zcela logickým předpokladem, že by měl volit nejpřiléhavější, nejspolehlivější a nejefektivnější možnost, kterou
mu § 42 odst . 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nabízí .
Je-li při zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru k dispozici pravomocný
rozsudek o spáchání úmyslného trestného
činu, je zcela namístě vydat rozhodnutí dle
§ 42 odst . 1 písm . a) tohoto zákona . Existence
pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení musí být logicky spolehlivějším
předpokladem pro propuštění ze služebního
poměru nežli úvaha služebního funkcionáře o splnění podmínek stanovených v § 42
odst . 1 písm . d) téhož zákona . Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24 . 9 . 2015, čj . 10 As
87/2014-65, č . 3426/2016 Sb . NSS, popsal rozdíly mezi nároky na dokazování a odůvodnění u rozhodnutí vydaných podle § 42 odst . 1
písm . a) a d) zákona o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů . Zdůraznil zde, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle písmene d) citovaného
ustanovení je mnohonásobně náročnější na
dokazování a odůvodnění . Služební funkcionář je povinen sám hodnotit jednání příslušníka z hlediska, zda má znaky trestného činu
a zároveň je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru, tyto závěry spolehlivě podložit důkazy . Oproti tomu v řízení dle
§ 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je
namísto toho pouze odkázáno na existenci
rozsudku vydaného v trestním řízení .
[33] Služební funkcionář volí důvod
k propuštění dle § 42 odst . 1 písm . d) zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zejména v případech, kdy není
v době rozhodování o propuštění ze služebního poměru zřejmé, zda bude pro dané jednání vedeno trestní řízení, případně s jakým
výsledkem bude ukončeno . Jedná se například o situace, kdy se jednání propouštěného
příslušníka týká blízkých osob, které mohou
vzít zpět souhlas s trestním stíháním (až do
okamžiku, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě) . V takovém případě má služební funkcionář odůvodněné pochybnosti
o tom, zda trestní řízení skončí pravomocným rozsudkem o vině a je namístě zvážit
náročnější propuštění ze služebního poměru
dle § 42 odst . 1 písm . d) tohoto zákona .
[33] Služební funkcionář volí důvod
k propuštění dle § 42 odst . 1 písm . d) zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zejména v případech, kdy není
v době rozhodování o propuštění ze služebního poměru zřejmé, zda bude pro dané jednání vedeno trestní řízení, případně s jakým
výsledkem bude ukončeno . Jedná se například o situace, kdy se jednání propouštěného
příslušníka týká blízkých osob, které mohou
vzít zpět souhlas s trestním stíháním (až do
okamžiku, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě) . V takovém případě má služební funkcionář odůvodněné pochybnosti
o tom, zda trestní řízení skončí pravomocným rozsudkem o vině a je namístě zvážit
náročnější propuštění ze služebního poměru
dle § 42 odst . 1 písm . d) tohoto zákona .
[34] Z hlediska zásady plynulosti a efektivity správního řízení a dále v souladu
s povinností co nejméně zatěžovat dotčené
osoby a volit postup, při kterém nevznikají
zbytečné náklady, není akceptovatelné nutit
služebního funkcionáře, aby při nesporném
splnění podmínek pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . a) zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vždy pro jistotu vedl řízení i dle
§ 42 odst . 1 písm . d) tohoto zákona . Přitom
jediným účelem vedení náročného dokazování, hodnocení důkazů a odůvodnění rozhodnutí by bylo zamezit případným důsledkům
amnestie .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
POZNÁMKY:
POZNÁMKY:
Bc . Robert K . proti Policejnímu prezidentovi o propuštění ze služebního poměru, o ka- č . 70/1998 Sb . ÚS (sp . zn . IV . ÚS 366/98) . sační stížnosti žalovaného .