Policistu, který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, je podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nutno propustit ze služebního poměru i přesto, že bylo jeho odsouzení zahlazeno podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013. kladů správního spisu, v jiné věci žadatele o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, ke které mělo dojít na zastupitelském úřadu, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v odůvodnění uvedla, že „požadavek osobního podání žádosti se vztahuje k účastnici řízení, nikoliv k jejímu zákonnému zástupci.
[…] Dne 12. 12. 2013 se účastnice řízení dostavila na [zastupitelský úřad] v doprovodu tety, které byla zákonným zástupcem účastnice řízení udělena plná moc. Zakládají-li se tato tvrzení na pravdě, pak bylo řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území zahájeno v souladu s § 44 odst. 1 správního řádu.“ Správní orgán poté v novém rozhodnutí ve věci ze dne 21 . 1 .
2015 uvedl: „K podání této žádosti účastnicí řízení na Zastupitelském úřadu [České republiky] v Hanoji dne 12. 12. 2013 nedošlo v důsledku absence právní způsobilosti na straně účastnice řízení a díky nepřítomnosti zákonného zástupce či právně způsobilé osoby jím zmocněné k zastupování účastnice řízení.“ Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její výchově v případě podání žádosti přímo na území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu s § 44 odst .
1 správního řádu také k zahájení ních sborů (v textu jen „rozhodnutí o amnestii“) SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016 předmětného řízení . Takový výklad přitom není v rozporu s účelem, který podmínka osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly podávány poštou, aby bylo možné odebrat biometrické údaje) . Předmětem nynějšího řízení bylo přezkoumání závěru městského soudu, zda bylo učiněným podáním dané žádosti správní řízení zahájeno . Městský soud neinterpretoval § 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců, ale zůstal u posouzení, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení za zahájené nepovažoval a nekonal v něm, neboť podle názoru městského soudu by tak předjímal posouzení otázky, která by byla rozhodnou až v řízení o případné žalobě proti rozhodnutí o podané žádosti .
Nejvyšší správní soud má naopak za to, že otázka, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení nepovažoval za zahájené a nekonal v něm, byla nezbytně propojena s posouzením, zda došlo k náležitému podání žádosti, a tedy i s interpretací § 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců . Nejvyšší správní soud dospěl shodně jako městský soud k závěru, že stěžovatel byl nečinný . Ačkoliv se jeho odůvodnění liší od odůvodnění napadeného rozsudku, má za to, že se jedná o pouhou korekci důvodů napadeného rozsudku a tato korekce neměla vliv na zákonnost výroku napadeného rozsudku .
Pro správní orgán je závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu .
Policistu, který byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, je podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, nutno propustit ze služebního poměru i přesto, že bylo jeho odsouzení zahlazeno podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013. kladů správního spisu, v jiné věci žadatele o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, ke které mělo dojít na zastupitelském úřadu, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v odůvodnění uvedla, že „požadavek osobního podání žádosti se vztahuje k účastnici řízení, nikoliv k jejímu zákonnému zástupci.
[…] Dne 12. 12. 2013 se účastnice řízení dostavila na [zastupitelský úřad] v doprovodu tety, které byla zákonným zástupcem účastnice řízení udělena plná moc. Zakládají-li se tato tvrzení na pravdě, pak bylo řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území zahájeno v souladu s § 44 odst. 1 správního řádu.“ Správní orgán poté v novém rozhodnutí ve věci ze dne 21 . 1 .
2015 uvedl: „K podání této žádosti účastnicí řízení na Zastupitelském úřadu [České republiky] v Hanoji dne 12. 12. 2013 nedošlo v důsledku absence právní způsobilosti na straně účastnice řízení a díky nepřítomnosti zákonného zástupce či právně způsobilé osoby jím zmocněné k zastupování účastnice řízení.“ Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru, že v případě osobního podání nezletilé spolu s osobou zmocněnou k jejímu právnímu zastupování a dále současně s osobou zmocněnou zákonnými zástupci k její výchově v případě podání žádosti přímo na území České republiky došlo k řádnému podání žádosti, neboť byla splněna forma podání „osobně“, a v důsledku toho v souladu s § 44 odst .
1 správního řádu také k zahájení ních sborů (v textu jen „rozhodnutí o amnestii“) SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016 předmětného řízení . Takový výklad přitom není v rozporu s účelem, který podmínka osobního podání sleduje (aby žádosti nebyly podávány poštou, aby bylo možné odebrat biometrické údaje) . Předmětem nynějšího řízení bylo přezkoumání závěru městského soudu, zda bylo učiněným podáním dané žádosti správní řízení zahájeno . Městský soud neinterpretoval § 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců, ale zůstal u posouzení, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení za zahájené nepovažoval a nekonal v něm, neboť podle názoru městského soudu by tak předjímal posouzení otázky, která by byla rozhodnou až v řízení o případné žalobě proti rozhodnutí o podané žádosti .
Nejvyšší správní soud má naopak za to, že otázka, zda byl stěžovatel nečinný, když řízení nepovažoval za zahájené a nekonal v něm, byla nezbytně propojena s posouzením, zda došlo k náležitému podání žádosti, a tedy i s interpretací § 169 odst . 14 zákona o pobytu cizinců . Nejvyšší správní soud dospěl shodně jako městský soud k závěru, že stěžovatel byl nečinný . Ačkoliv se jeho odůvodnění liší od odůvodnění napadeného rozsudku, má za to, že se jedná o pouhou korekci důvodů napadeného rozsudku a tato korekce neměla vliv na zákonnost výroku napadeného rozsudku .
Pro správní orgán je závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu .
[14] Mezi účastníky řízení není sporu o skutkových okolnostech, zejména o tom, že byl žalobce odsouzen za úmyslný trestný čin ublížení na zdraví, a to k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců, přičemž až v důsledku citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj . 5 To 290/2012-225, se jeho odsouzení stalo pravomocným . Není sporu ani o tom, že byl účasten amnestie ze dne 1 . 1 . 2013, neboť podle čl . IV odst . 1 písm . b) rozhodnutí o amnestii byly prominuty podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1 . 1 . 2013 osobám, „kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky“ . Sporné jsou důsledky amnestie ve vztahu k důvodům pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů .
[15] Pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu má pro odsouzeného celou řadu důsledků . Není jím pouze konstatování viny konkrétního odsouzeného ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu a stanovení trestu či určení škody nebo nemajetkové újmy, jež má být poškozeným nahrazena v penězích, nebo bezdůvodného obohacení, které má být vydáno [viz § 121 písm . a) trestního řádu], ale také dočasná ztráta obecné bezúhonnosti a specifické důsledky předpokládané zvláštními zákony; na úrovni mimoprávní také morální odsouzení .
[16] Amnestie vyhlášená prezidentem republiky, stejně jako jeho individuální milost, neodstraňuje všechny tyto následky, nýbrž pouze ty, které jsou v rozhodnutí o amnestii výslovně uvedeny . Amnestií tak lze rozhodnout o abolici (nezahájení či skončení trestního řízení), agraciaci (prominutí či zmírnění trestu) či rehabilitaci (zahlazení důsledků trestu) . Takto jsou složky amnestie vykládány i v judikatuře Nejvyššího správního soudu, jak bylo ve vztahu k prezidentské amnestii ze dne 1 . 1 . 2013 konstatováno v rozsudku ze dne 24 . 2 . 2016, čj . 10 As 237/2015- -37, č . 3402/2016 Sb . NSS: „[14] V dané věci se tedy jedná o agraciační a rehabilitační formu amnestie. Účinkem agraciace je odpuštění nebo zmírnění trestu uloženého soudem [čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii], netýká se to však následků trestu. Účinkem rehabilitace je naopak odstranění nepříznivých následků uloženého nebo vykonaného trestu [čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii]. Odsouzení je tak zahlazeno a odsouzený se považuje za osobu bezúhonnou, jestliže tomu nepřekáží jiné dosud nezahlazené odsouzení.“
[17] Na ostatní důsledky odsuzujícího trestního rozsudku však amnestie z povahy věci vliv nemá . Jak připomíná Jan Filip ve vztahu k obdobnému udělení milosti, „[n]e- obsahuje již evidentně možnost odstranění důsledku odsouzení se zpětnými účinky (restituce ex tunc). […] Prezident republiky nemá kompetenci zrušit rozsudek jako celek, ani jeho část (pak by neměl co odpouštět nebo zmírňovat), nýbrž v jeho kompetenci je jen odpustit důsledky té jeho části, která stanoví trest. Proto do úvahy nepřichází prominutí hrazení nákladů řízení, náhrady škody, pokud o ní bylo rozhodnuto pořadem práva trestního atd. Agraciace tak neznamená, že se rozsudek ruší, že se trestný čin nestal, že řízení neproběhlo, že nevznikla škoda […]“ (Filip, J . Čl. 62: Osobní pravomoci. In: Bahýľová, L . a kol . Ústava České republiky: komentář . Praha : Linde, 2010, s . 727 a 729) . Amnestie, respektive následné rozhodnutí soudu o účasti jednotlivce na amnestii, tedy nemá podobně dalekosáhlé účinky jako zru-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
šení odsuzujícího rozsudku, nýbrž má pouze omezené a výhradně do budoucna směřující následky .
[18] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu, podle něhož platí, že „[h]ledí-li se na odsouzeného, jako by nebyl odsouzen, tj. vzniká právní fikce neodsouzení, zanikají tím důsledky vyplývající z právní skutečnosti odsouzení pachatele, a to jak v oblasti práva trestního (například recidiva), tak v jiných právních odvětvích .“ Takový přístup je v rozporu s tím, že důsledky udělení milosti či rozhodnutí o amnestii mají být vykládány restriktivně (viz Filip, J ., op . cit ., s . 730), neboť takové rozhodnutí představuje pouhou výjimku z pravidla a zároveň přesně omezenou ingerenci do moci soudní ze strany moci výkonné (prezidenta republiky, v případě amnestie s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády) . Ani tato ingerence navíc nic nemění na ústavním pravidle vyjádřeném v čl . 40 odst . 1 Listiny základních práv a svobod a článku 90 Ústavy, že jen soudu přísluší rozhodovat o vině a trestu za trestné činy . Z toho vyplývá, že prezidentu republiky přísluší (s výjimkou ústavně problematického rozhodnutí o abolici, o něž v nyní posuzovaném případě nešlo) pouze odpustit či zmírnit již udělený trest a zahladit z hlediska trestního práva účinky odsouzení . Prezidentem udělená amnestie však nic nemění na konstatování pachatelovy viny, tedy toho, že spáchal konkrétní trestní čin, nemá sama o sobě dopad do minulosti a do jiných právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy takový dopad nestanoví (k možnosti předpisů správního práva vymezit pojem bezúhonnosti bez ohledu na fikci zahlazení odsouzení viz nález Ústavního soudu ze dne 6 . 5 . 1999, sp . zn . IV . ÚS 366/98, č . 70/1998 Sb . ÚS), stejně jako pachatele sama o sobě nezbaví morálního odsouzení spojeného se spácháním trestného činu .
[19] Tímto pohledem je třeba posoudit důsledky, které na žalobce měla amnestie prezidenta republiky ze dne 1 . 1 . 2013 . Dopadl na něj její čl . IV odst . 1 písm . b) a odst . 3:
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
„(1) Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. 1. 2013
[…]
b) osobám, kterým byl trest uložen ve vý-
měře nepřevyšující dva roky.
[…]
(3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly.“
[20] Z citovaného ustanovení vychází i citované usnesení Okresního soudu v Karviné, čj . 1 T 199/2011-240, jehož výrok I . konstatuje, že je žalobce účasten amnestie; výrok II ., že se mu promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody; a výrok III ., že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen . Ostatní důsledky žalobcova odsouzení zůstaly amnestií nedotčeny .
[21] Výrok, podle kterého se na žalobce hledí, jako by nebyl odsouzen, je pouze konstatováním, že amnestií nastala fikce zahlazení odsouzení ve smyslu § 106 trestního zákoníku z roku 2009, přestože dosud nebyly splněny podmínky stanovené v jeho § 105, tedy zejména uplynutí příslušných lhůt . Prakticky to pro žalobce znamená, že ve výpisu z Rejstříku trestů nebude jeho odsouzení uvedeno (viz § 13 odst . 1 zákona č . 269/1994 Sb ., o Rejstříku trestů), naopak v opisu z Rejstříku trestů bude jeho odsouzení uvedeno s poznámkou o zahlazení (§ 10 odst . 4 téhož zákona) . Žalobci tedy v důsledku amnestie svědčí pro posuzování v budoucnu fikce bezúhonnosti, která je mu ku prospěchu z hlediska celé řady zákonů, nikoli však z hlediska zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů .
[22] Ten totiž dopady rozhodnutí prezidenta republiky na posuzování bezúhonnosti jasně omezuje v § 14 odst . 3: „Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu nebo k rozhodnutí prezidenta republiky, v jejichž důsledku se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl .“ Je sice pravdou, že uvedené ustanovení je systematicky zařazeno v hlavě I části druhé zákona o služebním
poměru, ovšem Nejvyšší správní soud pokládá za nutné aplikovat zde vyjádřený princip i na posuzování důvodů zániku služebního poměru . Jde totiž o jediné ustanovení upravující v daném zákoně bezúhonnost a není žádný rozumný důvod (a contrario mírnější podmínky pro bezúhonnost u mysliveckého hospodáře než u myslivecké stráže řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1 . 9 . 2016, čj . 10 As 233/2015-34), aby podmínky pro zachování bezúhonnosti byly vykládány mírněji u policisty, který již ve služebním poměru je, než u osoby, která se o něj teprve uchází .
[23] Nejde přitom o rozšiřování zákonných důvodů pro propuštění, jak uvádí krajský soud . Důvodem žalobcova propuštění zůstává skutečnost pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin, která je v § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů výslovně předpokládána jako jeden z důvodů propuštění ze služebního poměru . Aplikace jeho § 14 odst . 3 v celém zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, včetně § 42, zabraňuje nesystémovému zúžení jeho dopadu o situace, kdy dojde k zahlazení odsouzení nebo je udělena milost či amnestie prezidenta republiky v průběhu řízení o propuštění ze služebního poměru nebo až po jeho ukončení . Na straně jedné osoba, která má být přijata do služebního poměru, může již mít za sebou život dostatečně dlouhý na to, aby mohla být nejen odsouzena, ale aby po jejím odsouzení uběhly i lhůty způsobující podle § 105 trestního zákoníku z roku 2009 zahlazení odsouzení či aby stihla dosáhnout nepočetných aktů milosti či amnestie (což je rozhodnutí, k němuž prezident republiky přikročil v tomto století poprvé) . V souladu s § 14 odst . 3 citovaného zákona však k těmto důsledkům plynutí času nebude pro účely zákona o služebním poměru přihlédnuto . Stejně musí být posuzovány důsledky amnestie i pro osoby, které spáchaly trestný čin již v průběhu služebního poměru .
[24] V žalobcově případě je přitom sled událostí nesporný . Dne 26 . 6 . 2011 spáchal úmyslný trestný čin, což bylo pravomocně
potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7 . 11 . 2012 . Právní mocí odsuzujícího rozhodnutí tedy byla naplněna podmínka § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a jak plyne z návětí tohoto odstavce, žalobce „musel“ být propuštěn ze služebního poměru a služební funkcionář musel zahájit řízení o jeho propuštění, což také hned 28 . 12 . 2012 udělal . Jakmile nabylo žalobcovo odsouzení právní moci, měl služební funkcionář povinnost jej propustit, leda by bylo pravomocné odsuzující rozhodnutí zrušeno soudem na základě mimořádných opravných prostředků nebo by nastala jiná ze situací, s nimiž zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů výslovně spojuje nemožnost propuštění ze služebního poměru (takovou podmínkou je například uplynutí lhůt stanovených v jeho § 42 odst . 4) . Amnestie či udělení milosti však z výše uvedených důvodů takovou výslovně stanovenou situací není .
[25] Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud respektuje ústavně zakotvenou pravomoc prezidenta republiky promíjet formou amnestie trest a zahlazovat odsouzení, ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů však neplyne, že by měl být pachatel úmyslného trestného činu v důsledku amnestie znovu hoden být příslušníkem Policie ČR .
[26] Při akceptování výkladu, podle kterého by účinky amnestie byly relevantní ve vztahu k rozhodnutím o trestných činech zohledněným při propuštění ze služebního poměru, a ustanovení § 14 odst . 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů by zde nebylo použito, by amnestie byla zohledňována nejen v probíhajících řízeních o propuštění ze služebního poměru, ale muselo by být k jejím účinkům přihlédnuto i při přezkumu pravomocných rozhodnutí ve správním soudnictví, případně v řízení o obnově řízení . Jinými slovy, pokud by se v důsledku účinků amnestie hledělo na rozsudky o spáchání trestného činu zohledněné v řízení dle § 42 uvedeného zákona jako na neexistující podkladová rozhodnutí, musela by být rozhodnutí podmíněná existencí
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
takových rozsudků přehodnocena kdykoliv, nejen v probíhajících řízeních . Omezením by byly pouze lhůty pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, případně prostředků obrany ve správním soudnictví .
[27] Aplikace § 14 odst . 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů pro řízení o propuštění ze služebního poměru tedy (mimo jiné) zamezuje právní nejistotě ohledně zákonnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . a) a b) téhož zákona, která by trvala několik let od jejich vydání, v nichž by se propuštěný příslušník mohl domáhat účinků případné amnestie . Lze důvodně předpokládat, že právě toto byl záměr zákonodárce, nikoliv opak . Uvedené důvody prokazují nesprávnost výkladu přijatého krajským soudem a potvrzují závěr o aplikaci § 14 odst . 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů na všechny vztahy upravené služebním zákonem .
[28] Ve prospěch závěru, podle kterého byla aplikace § 14 odst . 3 citovaného zákona zákonodárcem racionálně a záměrně zamýšlena na všechny právní vztahy dle služebního zákona, svědčí i vztah mezi důvody pro propuštění ze služebního poměru uvedenými pod písmeny a) a d) § 42 odst . 1 tohoto zákona .
[29] Krajský soud se sice v závěru svého rozsudku na jedné straně ztotožnil s tím, že policista úmyslně porušující zákon nemůže požívat důvěry veřejnosti, a trvání jeho služebního poměru je v rozporu se zájmy policie i celé společnosti, na straně druhé však stěžovateli vytkl, že žalobce měl být propuštěn podle výše citovaného § 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů . Podle tohoto ustanovení musí být příslušník propuštěn, pokud „porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru“ .
[30] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému závěru krajského soudu podotýká, že po zahájení řízení o propuštění ze slu-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
žebního poměru již správní orgán I . stupně nemohl (po zjištění o vydání rozhodnutí o amnestii) překvalifikovat posouzení důvodu propuštění z písmene a) na písmeno d), neboť ve vztahu k činu ze dne 26 . 6 . 2011 již zjevně uplynula lhůta podle § 42 odst . 4 tohoto zákona: „Rozhodnutí o propuštění z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b) až d) a písm. f) a odstavci 3 písm. c) musí být příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.“
[31] V souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře, jaký důvod pro propuštění ze služebního poměru zvolí, je podle Nejvyššího správního soudu nutno zohlednit i následující hlediska . Lze konstatovat, že je-li příslušník propuštěn podle § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tj . v případě pravomocného odsouzení pro úmyslně spáchaný trestný čin, jsou téměř s jistotou vždy splněny podmínky pro propuštění podle výše citovaného písmene d) téhož ustanovení . Spáchání úmyslného trestného činu v sobě zahrnuje jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru . Naopak ne každé jednání dle § 42 odst . 1 písm . d) téhož zákona je postiženo odsouzením za úmyslný trestný čin .
[32] Je na uvážení (a zároveň odpovědnosti) služebního funkcionáře, jaký zvolí postup a důvod pro propuštění ze služebního poměru; je však zcela logickým předpokladem, že by měl volit nejpřiléhavější, nejspolehlivější a nejefektivnější možnost, kterou mu § 42 odst . 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nabízí . Je-li při zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru k dispozici pravomocný rozsudek o spáchání úmyslného trestného činu, je zcela namístě vydat rozhodnutí dle § 42 odst . 1 písm . a) tohoto zákona . Existence pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení musí být logicky spolehlivějším předpokladem pro propuštění ze služebního poměru nežli úvaha služebního funkcionáře o splnění podmínek stanovených v § 42
odst . 1 písm . d) téhož zákona . Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24 . 9 . 2015, čj . 10 As 87/2014-65, č . 3426/2016 Sb . NSS, popsal rozdíly mezi nároky na dokazování a odůvodnění u rozhodnutí vydaných podle § 42 odst . 1 písm . a) a d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů . Zdůraznil zde, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle písmene d) citovaného ustanovení je mnohonásobně náročnější na dokazování a odůvodnění . Služební funkcionář je povinen sám hodnotit jednání příslušníka z hlediska, zda má znaky trestného činu a zároveň je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, tyto závěry spolehlivě podložit důkazy . Oproti tomu v řízení dle § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je namísto toho pouze odkázáno na existenci rozsudku vydaného v trestním řízení .
[33] Služební funkcionář volí důvod k propuštění dle § 42 odst . 1 písm . d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů zejména v případech, kdy není v době rozhodování o propuštění ze služebního poměru zřejmé, zda bude pro dané jednání vedeno trestní řízení, případně s jakým
výsledkem bude ukončeno . Jedná se například o situace, kdy se jednání propouštěného příslušníka týká blízkých osob, které mohou vzít zpět souhlas s trestním stíháním (až do okamžiku, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě) . V takovém případě má služební funkcionář odůvodněné pochybnosti o tom, zda trestní řízení skončí pravomocným rozsudkem o vině a je namístě zvážit náročnější propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . d) tohoto zákona .
[34] Z hlediska zásady plynulosti a efektivity správního řízení a dále v souladu s povinností co nejméně zatěžovat dotčené osoby a volit postup, při kterém nevznikají zbytečné náklady, není akceptovatelné nutit služebního funkcionáře, aby při nesporném splnění podmínek pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst . 1 písm . a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vždy pro jistotu vedl řízení i dle § 42 odst . 1 písm . d) tohoto zákona . Přitom jediným účelem vedení náročného dokazování, hodnocení důkazů a odůvodnění rozhodnutí by bylo zamezit případným důsledkům amnestie .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
POZNÁMKY:
POZNÁMKY:
Bc . Robert K . proti Policejnímu prezidentovi o propuštění ze služebního poměru, o ka- č . 70/1998 Sb . ÚS (sp . zn . IV . ÚS 366/98) . sační stížnosti žalovaného .