Rodičovský příspěvek podle § 30 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, se poskytuje rodiči pouze jednou, bez ohledu na to, o kolik dětí pečuje. Souběžné pobírání více rodičovských příspěvků v případě dvojčat či vícerčat je vyloučeno.
[17] Rodičovský příspěvek se poskytuje rodiči pouze jednou, bez ohledu na to, o kolik dětí pečuje . Tento závěr vyplývá již ze samotného znění § 30 zákona o státní sociální podpoře, který přiznává nárok na rodičovský příspěvek pouze ve vztahu k nejmladšímu dítěti v rodině („Rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek“) . Vylučuje tedy souběžné pobírání více rodičovských příspěvků v případech, kdy se v rodině na-
chází více dětí, o které se rodič současně stará . Také Nejvyšší správní soud potvrdil, že rodičovský příspěvek se může vztahovat vždy pouze k jednomu konkrétnímu dítěti (viz citovaný rozsudek čj . 3 Ads 93/2008-55) .
[18] Domněnka stěžovatelky, že zákonodárce zamýšlel otevřít novelou zákona o státní sociální podpoře provedenou zákonem č . 261/2007 Sb . prostor pro přiznání rodičovského příspěvku i na více než jedno dítě v rodině, je mylná . Tomuto závěru neodpovídá text zákona, který hovoří o nejmladším dítěti v jednotném čísle, jak správně poukázal žalovaný . Zároveň důvodová zpráva k zákonu č . 261/2007 Sb . jednoznačně potvrzuje, že „[d]o rodiny se poskytuje jen jeden rodičovský příspěvek (jen jednomu z rodičů), i když v ní rodiče pečují o více dětí příslušného věku“ (sněmovní tisk č . 222/0, 5 . volební období, www .psp .cz) .
[19] Pobírala-li tedy stěžovatelka rodičovský příspěvek ve vztahu k dceři N ., nemohl jí být přiznán druhý rodičovský příspěvek ve vztahu k synu M . Otázka, které z dvojčat je starší, je pro posouzení podstaty sporu zcela podružná, neboť je nepochybné, že stěžovatelce mohl být přiznán pouze jeden rodičovský příspěvek .
[20] K námitce stěžovatelky týkající se tvrzené diskriminace a požadující předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší správní soud připomíná, že žalobní či kasační bod je způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20 . 12 . 2005, čj . 2 Azs 92/2005- -58, č . 835/2006 Sb . NSS) . V soudním řízení správním to je žalobce, resp . stěžovatel, který vymezuje hranice soudního přezkumu . Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele . Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta . V nyní posuzované kasační stížnosti stěžovatelka nepodpořila své tvrzení o diskriminační právní úpravě žádnými argumenty . Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkami tvrzené protiústavnosti a diskriminace pouze v nezbytně nutném rozsahu, rozpor s ústavním pořádkem však neshledal .
[21] Právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, ze zásady rovnosti však neplyne závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo . Jinými slovy, ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze hodnotit jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání s jinými subjekty . Meze přípustného odlišného zacházení sahají v závislosti na předmětu regulace a rozlišovacím kritériu od pouhého zákazu libovůle až k přísnému posouzení testem proporcionality . V oblasti hospodářských a sociálních práv má zákonodárce zpravidla široký prostor k uplatnění své představy o přípustných mezích odlišného zacházení (blíže viz zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 15 . 5 . 2012, sp . zn . Pl . ÚS 17/11, č . 220/2012 Sb ., a judikatura citovaná v bodu
[74] tohoto nálezu, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11 . 6 . 2013, čj . 8 Afs 31/2012-53, bod [38] a násl .) .
[22] Zdrženlivost při přezkumu ústavnosti sociálních práv a konkrétně právě rodičovského příspěvku Ústavní soud potvrdil také v nálezu pléna ze dne 9 . 1 . 2013, sp . zn . Pl . ÚS 31/09, č . 42/2013 Sb ., v němž posuzoval zejména přechodná ustanovení zákona č . 261/2007 Sb .: „Ústavní soud se ve svých nálezech většinou vyjadřuje zdrženlivě k realizaci sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny, neboť si je vědom toho, že rozsah sociálních práv (mezi něž patří též poskytování rodičovského příspěvku) je limitován možnostmi státního rozpočtu, podloženými výsledky hospodaření státu. Teprve v rámci těchto možností se uplatní limity dané příslušnými články Listiny, upravujícími sociální práva. Posouzení otázky účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti Ústavní soud ponechává v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné neústavnosti zasahovat nemůže. Jde totiž o otázky svou podstatou politické. Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích platných zákonů (článek 41 Listiny). Tato absence
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Petra V . proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o rodičovský příspěvek, o kasační stíž- nosti žalobkyně .