Uchazeč o zaměstnání, který v žádosti o podporu v nezaměstnanosti deklaruje,
že s ním zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce z roku 2006 [§ 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti], nemá na podporu v nezaměstnanosti nárok. Na tom nic nemění, pokud
následně předloží úřadu práce dohodu se zaměstnavatelem, podle které zaměstnavatel „uznal absolutní neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru“, a ujednání o ukončení pracovního poměru dohodou. Spor o platnost okamžitého zrušení
pracovního poměru musí být předmětem řízení o žalobě podle § 72 zákoníku práce
z roku 2006. Případná mimosoudní dohoda může mít relevanci teprve tehdy, pokud
byla uzavřena v průběhu takového soudního řízení.
Uchazeč o zaměstnání, který v žádosti o podporu v nezaměstnanosti deklaruje,
že s ním zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce z roku 2006 [§ 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti], nemá na podporu v nezaměstnanosti nárok. Na tom nic nemění, pokud
následně předloží úřadu práce dohodu se zaměstnavatelem, podle které zaměstnavatel „uznal absolutní neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru“, a ujednání o ukončení pracovního poměru dohodou. Spor o platnost okamžitého zrušení
pracovního poměru musí být předmětem řízení o žalobě podle § 72 zákoníku práce
z roku 2006. Případná mimosoudní dohoda může mít relevanci teprve tehdy, pokud
byla uzavřena v průběhu takového soudního řízení.
2012. Podle tohoto ustanovení se za dobu pojištění považovala též doba, po kterou nadále
trval právní vztah zakládající účast na pojištění, který byl podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené
po podání návrhu na určení neplatnosti
skončení právního vztahu ukončen neplatně,
a pokud by jinak byla splněna podmínka podle § 8 téhož zákona; podmínka zaplacení pojistného se přitom považovala za splněnou.
Uvedené ustanovení tedy přímo počítalo
s existencí mimosoudních dohod ve vztahu
k ukončení pracovněprávního vztahu, avšak
až po podání návrhu na určení neplatnosti
skončení tohoto vztahu. Žalobce však vůbec
nepodal žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Proto
nelze uvedené ustanovení interpretovat v jeho prospěch.
Žalobce uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti, že se nejednalo o odvolání okamžitého
zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, tedy o jednostranný právní úkon. Zaměstnavatel a žalobce společně projednali
a vyjasnili svá rozdílná stanoviska ke způsobu
a důvodům ukončení pracovního poměru.
Jednoznačně dospěli k tomu, že žalobce ne-
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
porušil své pracovní povinnosti. Proto uzavřeli dne 5. 5. 2010 dohodu o narovnání mezi
nimi sporného nároku, která je plně v souladu s platnou právní úpravou [§ 326 zákoníku
práce z roku 2006 a § 585 občanského zákoníku z roku 1964*)].
Zákoník práce z roku 2006 ve znění účinném k 14. 4. 2008 výslovně nezakazuje uzavření takové dohody o narovnání, ani z povahy jeho ustanovení neplyne, že není možné
se od něj odchýlit. Uzavřená dohoda o narovnání žádným způsobem nepoškozuje žalobce, neboť nijak nezasahuje do jeho práv a zájmů chráněných zákoníkem práce z roku
2012. Podle tohoto ustanovení se za dobu pojištění považovala též doba, po kterou nadále
trval právní vztah zakládající účast na pojištění, který byl podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo mimosoudní dohody uzavřené
po podání návrhu na určení neplatnosti
skončení právního vztahu ukončen neplatně,
a pokud by jinak byla splněna podmínka podle § 8 téhož zákona; podmínka zaplacení pojistného se přitom považovala za splněnou.
Uvedené ustanovení tedy přímo počítalo
s existencí mimosoudních dohod ve vztahu
k ukončení pracovněprávního vztahu, avšak
až po podání návrhu na určení neplatnosti
skončení tohoto vztahu. Žalobce však vůbec
nepodal žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Proto
nelze uvedené ustanovení interpretovat v jeho prospěch.
Žalobce uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti, že se nejednalo o odvolání okamžitého
zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, tedy o jednostranný právní úkon. Zaměstnavatel a žalobce společně projednali
a vyjasnili svá rozdílná stanoviska ke způsobu
a důvodům ukončení pracovního poměru.
Jednoznačně dospěli k tomu, že žalobce ne-
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
porušil své pracovní povinnosti. Proto uzavřeli dne 5. 5. 2010 dohodu o narovnání mezi
nimi sporného nároku, která je plně v souladu s platnou právní úpravou [§ 326 zákoníku
práce z roku 2006 a § 585 občanského zákoníku z roku 1964*)].
Zákoník práce z roku 2006 ve znění účinném k 14. 4. 2008 výslovně nezakazuje uzavření takové dohody o narovnání, ani z povahy jeho ustanovení neplyne, že není možné
se od něj odchýlit. Uzavřená dohoda o narovnání žádným způsobem nepoškozuje žalobce, neboť nijak nezasahuje do jeho práv a zájmů chráněných zákoníkem práce z roku
2006. Strany uzavřely dohodu o narovnání ze
svobodné vůle s cílem zamezit nepříznivým
účinkům a důsledkům nedůvodného okamžitého zrušení pracovního poměru. Soudní řešení věci podle § 72 zákoníku práce z roku
2006 je právem stran, nikoli jejich povinností.
Stěžovatelem zastávaný výklad, že o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru může rozhodovat pouze soud, je neústavní.
Žalobce uzavřel, že v jeho případě nedošlo
ke skončení pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovních povinností podle
§ 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. To jednoznačně vyplývá
z dohody o narovnání. Není podstatná forma
ukončení pracovněprávního vztahu, ale jen
a výhradně důvod tohoto ukončení.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [14] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem krajského soudu, že žalobou
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Je z něj bezpečně zřejmé, že stěžovatel považuje za jediný přípustný způsob následné revokace okamžitého zrušení pracovního poměru pouze soudní rozhodnutí o určovací
žalobě nebo schválení soudního smíru o tom,
že pracovní poměr nezanikl a trvá i nadále.
Stěžovatel rovněž zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru je na rozdíl od výpovědi dané zaměstnavatelem neodvolatelné
a na jeho platnost nemá vliv ani následná dohoda o skončení pracovního poměru a dohoda o narovnání. Skutkový stav, ze kterého
správní orgány vycházely, rovněž nebyl v rozporu s obsahem správního spisu.
[15] Podle stěžovatele nelze vycházet z judikatury Nejvyššího správního soudu, která
připouští následné dohody mezi účastníky
pracovněprávního vztahu o tom, že předchozí rozvázání pracovního poměru výpovědí
považují obě strany za neplatné. Setrvává
v přesvědčení o zvláštní povaze pracovního
poměru, která se projevuje rovněž v možnosti ukončit jej pouze ze zákonem předpokládaných důvodů a zákonem předpokládaným
způsobem. Posoudit platnost ukončení pracovního poměru není podle stěžovatele ponecháno na vůli jeho účastníků a neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru se
lze domoci především soudním rozhodnutím. Proti tomu staví žalobce (a rovněž krajský soud) koncepci založenou na soukromoprávní povaze právního vztahu, na smluvní
volnosti a na odlišnosti zákoníku práce z roku 2006 oproti předchozí, v zásadě kogentní,
právní úpravě.
[16] Krajský soud preferoval mimosoudní řešení věci k „oboustranné spokojenosti“
účastníků pracovněprávního vztahu, které
považoval za účinnější oproti úpravě rozhodnutím soudu. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tímto názorem. Přestože má úprava
pracovněprávních vztahů svůj základ v právu
soukromém, nepochybně významný je rovněž její „veřejnoprávní přesah“. Tak je tomu
i při úpravě podmínek, za nichž nemá uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti. Ačkoli jsou podmínky pro existenci tohoto nároku založeny pohnutkami
a následným jednáním soukromých osob, splnění těchto podmínek již částečně leží vně
dispozice těchto subjektů. Pokud tedy krajský soud preferuje řešení směřující k plné
spokojenosti, resp. k uspořádání v zájmu za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
městnance a zaměstnavatele, pak jinou otázkou
je, zda takové řešení může vždy účinně měnit
splnění podmínek k výplatě dávky veřejnoprávní povahy – podpory v nezaměstnanosti.
[17] Nelze považovat za zcela překonaný
právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený
v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1155/96. Jednoznačně z něj vyplývá nezbytnost podání žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru. Není pochyb, že tento
předpoklad nebyl v souzené věci splněn. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu (ze dne 18. 8. 2006, čj. 4 Ads 62/2005-68,
ze dne 10. 1. 2007, čj. 3 Ads 104/2005-39, ze
dne 24. 6. 2008, čj. 6 Ads 54/2007-63) respektovala rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť za
účinnosti zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší správní soud upozornil již v rozsudku
čj. 4 Ads 62/2005-68, v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1155/96, že jde o rozhodnutí významné a postup podle něj „by zamezil kolizi předpisů
soukromého práva (zákoník práce) a předpisů práva veřejného (např. zákon o zaměstnanosti, zákon č. 589/1992 Sb. [o pojistném
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti] apod.)“. S výhradou, že
naposledy citované rozhodnutí vycházelo ze
zákoníku práce z roku 1965, i nyní platí, že
právní úprava a judikatura týkající se rozvázání
pracovního poměru podstatně ovlivňuje veřejnoprávní předpisy o sociálním zabezpečení.
[18] V průběhu řízení o nyní projednávané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní
soud v skutkově obdobné věci. Stalo se tak
rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 Ads
88/2014-37. Soud se ztotožnil s důvody, o které se označené rozhodnutí opírá, od kterých
neshledal důvod se odchýlit. Zatímco nyní
zrušil zaměstnavatel se žalobcem pracovní
poměr okamžitě, v uvedené věci byla zaměstnanci dána výpověď, avšak (obdobně) pro závažné porušení povinností vyplývajících
z právních předpisů dle § 52 písm. g) zákoníku práce z roku 2006. V obou případech nebyl shledán nárok na podporu v nezaměstnanosti s odkazem na § 39 odst. 2 písm. a)
zákona o zaměstnanosti, který předpokládá
skončení pracovněprávního vztahu v důsled-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
ku porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem, tedy
jak výpovědí podle § 52 písm. g), tak okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55
zákoníku práce z roku 2006. I nyní je podstatné, jakou roli hraje při rozvázání pracovního poměru § 72 zákoníku práce z roku
2006, který předpokládá podání žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve dvouměsíční lhůtě.
[19] Ve shodě s rozsudkem čj. 3 Ads
88/2014-37 a též s názorem krajského soudu
lze připomenout, že přípustnost narovnání
sporných vztahů plynoucích ze skončení pracovního poměru výpovědí dovodil Nejvyšší
správní soud zejména v rozsudku čj. 6 Ads
112/2012-50. Ačkoli se zabýval výkladem § 11
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, z rozsudku vyplývá, že právním účinkem dohody
o narovnání mezi zaměstnancem a jeho bývalým zaměstnavatelem uzavřené po podání
žaloby na neplatnost výpovědi je, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo
a bylo nahrazeno ujednáními, která vyplývají
z narovnání.
[20] Oproti stavu ve věci čj. 6 Ads
112/2012-50, byl v nyní projednávané věci
i ve věci čj. 3 Ads 88/2014-37 skutkový stav
odlišný v tom, že žalobce vůbec nepodal žalobu k soudu podle § 72 zákoníku práce z roku
2006. Strany uzavřely dohodu o narovnání ze
svobodné vůle s cílem zamezit nepříznivým
účinkům a důsledkům nedůvodného okamžitého zrušení pracovního poměru. Soudní řešení věci podle § 72 zákoníku práce z roku
2006 je právem stran, nikoli jejich povinností.
Stěžovatelem zastávaný výklad, že o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru může rozhodovat pouze soud, je neústavní.
Žalobce uzavřel, že v jeho případě nedošlo
ke skončení pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovních povinností podle
§ 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. To jednoznačně vyplývá
z dohody o narovnání. Není podstatná forma
ukončení pracovněprávního vztahu, ale jen
a výhradně důvod tohoto ukončení.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V.
(...) [14] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem krajského soudu, že žalobou
napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Je z něj bezpečně zřejmé, že stěžovatel považuje za jediný přípustný způsob následné revokace okamžitého zrušení pracovního poměru pouze soudní rozhodnutí o určovací
žalobě nebo schválení soudního smíru o tom,
že pracovní poměr nezanikl a trvá i nadále.
Stěžovatel rovněž zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru je na rozdíl od výpovědi dané zaměstnavatelem neodvolatelné
a na jeho platnost nemá vliv ani následná dohoda o skončení pracovního poměru a dohoda o narovnání. Skutkový stav, ze kterého
správní orgány vycházely, rovněž nebyl v rozporu s obsahem správního spisu.
[15] Podle stěžovatele nelze vycházet z judikatury Nejvyššího správního soudu, která
připouští následné dohody mezi účastníky
pracovněprávního vztahu o tom, že předchozí rozvázání pracovního poměru výpovědí
považují obě strany za neplatné. Setrvává
v přesvědčení o zvláštní povaze pracovního
poměru, která se projevuje rovněž v možnosti ukončit jej pouze ze zákonem předpokládaných důvodů a zákonem předpokládaným
způsobem. Posoudit platnost ukončení pracovního poměru není podle stěžovatele ponecháno na vůli jeho účastníků a neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru se
lze domoci především soudním rozhodnutím. Proti tomu staví žalobce (a rovněž krajský soud) koncepci založenou na soukromoprávní povaze právního vztahu, na smluvní
volnosti a na odlišnosti zákoníku práce z roku 2006 oproti předchozí, v zásadě kogentní,
právní úpravě.
[16] Krajský soud preferoval mimosoudní řešení věci k „oboustranné spokojenosti“
účastníků pracovněprávního vztahu, které
považoval za účinnější oproti úpravě rozhodnutím soudu. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tímto názorem. Přestože má úprava
pracovněprávních vztahů svůj základ v právu
soukromém, nepochybně významný je rovněž její „veřejnoprávní přesah“. Tak je tomu
i při úpravě podmínek, za nichž nemá uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti. Ačkoli jsou podmínky pro existenci tohoto nároku založeny pohnutkami
a následným jednáním soukromých osob, splnění těchto podmínek již částečně leží vně
dispozice těchto subjektů. Pokud tedy krajský soud preferuje řešení směřující k plné
spokojenosti, resp. k uspořádání v zájmu za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
městnance a zaměstnavatele, pak jinou otázkou
je, zda takové řešení může vždy účinně měnit
splnění podmínek k výplatě dávky veřejnoprávní povahy – podpory v nezaměstnanosti.
[17] Nelze považovat za zcela překonaný
právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený
v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1155/96. Jednoznačně z něj vyplývá nezbytnost podání žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru. Není pochyb, že tento
předpoklad nebyl v souzené věci splněn. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu (ze dne 18. 8. 2006, čj. 4 Ads 62/2005-68,
ze dne 10. 1. 2007, čj. 3 Ads 104/2005-39, ze
dne 24. 6. 2008, čj. 6 Ads 54/2007-63) respektovala rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť za
účinnosti zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší správní soud upozornil již v rozsudku
čj. 4 Ads 62/2005-68, v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon
1155/96, že jde o rozhodnutí významné a postup podle něj „by zamezil kolizi předpisů
soukromého práva (zákoník práce) a předpisů práva veřejného (např. zákon o zaměstnanosti, zákon č. 589/1992 Sb. [o pojistném
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti] apod.)“. S výhradou, že
naposledy citované rozhodnutí vycházelo ze
zákoníku práce z roku 1965, i nyní platí, že
právní úprava a judikatura týkající se rozvázání
pracovního poměru podstatně ovlivňuje veřejnoprávní předpisy o sociálním zabezpečení.
[18] V průběhu řízení o nyní projednávané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní
soud v skutkově obdobné věci. Stalo se tak
rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 Ads
88/2014-37. Soud se ztotožnil s důvody, o které se označené rozhodnutí opírá, od kterých
neshledal důvod se odchýlit. Zatímco nyní
zrušil zaměstnavatel se žalobcem pracovní
poměr okamžitě, v uvedené věci byla zaměstnanci dána výpověď, avšak (obdobně) pro závažné porušení povinností vyplývajících
z právních předpisů dle § 52 písm. g) zákoníku práce z roku 2006. V obou případech nebyl shledán nárok na podporu v nezaměstnanosti s odkazem na § 39 odst. 2 písm. a)
zákona o zaměstnanosti, který předpokládá
skončení pracovněprávního vztahu v důsled-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
ku porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem, tedy
jak výpovědí podle § 52 písm. g), tak okamžitým zrušením pracovního poměru podle § 55
zákoníku práce z roku 2006. I nyní je podstatné, jakou roli hraje při rozvázání pracovního poměru § 72 zákoníku práce z roku
2006, který předpokládá podání žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve dvouměsíční lhůtě.
[19] Ve shodě s rozsudkem čj. 3 Ads
88/2014-37 a též s názorem krajského soudu
lze připomenout, že přípustnost narovnání
sporných vztahů plynoucích ze skončení pracovního poměru výpovědí dovodil Nejvyšší
správní soud zejména v rozsudku čj. 6 Ads
112/2012-50. Ačkoli se zabýval výkladem § 11
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, z rozsudku vyplývá, že právním účinkem dohody
o narovnání mezi zaměstnancem a jeho bývalým zaměstnavatelem uzavřené po podání
žaloby na neplatnost výpovědi je, že rozvázání pracovního poměru výpovědí zaniklo
a bylo nahrazeno ujednáními, která vyplývají
z narovnání.
[20] Oproti stavu ve věci čj. 6 Ads
112/2012-50, byl v nyní projednávané věci
i ve věci čj. 3 Ads 88/2014-37 skutkový stav
odlišný v tom, že žalobce vůbec nepodal žalobu k soudu podle § 72 zákoníku práce z roku
2006. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení
(dostupná na www.psp.cz) jen stručně uvádí,
že vychází z úpravy dosavadní – tedy z § 64
zákoníku práce z roku 1965. Přiměřeně je
proto aplikovatelná i judikatura vztahující se
k předchozí právní úpravě. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon
475/96, vyplývá, že „[c]hce-li zaměstnanec
nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání
pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 64 [zákoníku práce z roku 1965]) podat u soudu žalobu na určení, že právní
úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li
taková žaloba podána,
skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po
uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již ne-
může otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že
pracovní poměr trvá.“ Kontinuita uvedeného názoru je potvrzena například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn.
21 Cdo 2206/2012, kde se Nejvyšší soud na
výše citovaný názor odvolává již v souvislosti
s § 72 zákoníku práce z roku 2006. Rovněž zákoník práce z roku 2006 tedy vychází z předpokladu, že právní účinky vyplývající z rozvájen
zání pracovního poměru lze zvrátit
podáním žaloby. Tím totiž dochází k jasnému
signálu, že je platnost rozvázání pracovního
poměru zpochybněna a není jistota, zda pracovní poměr skutečně skončil.
[21] Nejvyšší správní soud podrobně vyložil ve věci čj. 3 Ads 88/2014-37, proč je podání žaloby podle § 72 zákoníku práce nezastupitelné. Pokud považoval za nesprávný
právní názor krajského soudu poukazující na
rozsudek 2 Cdon 1155/96, činil tak ve věci, ve
které došlo k rozvázání pracovního poměru
výpovědí, a nikoli jeho okamžitým zrušením,
v kolizi s judikaturou Nejvyššího správního
soudu týkající se výpovědi z pracovního poměru (čj. 6 Ads 112/2012-50). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že podání žaloby podle § 72 zákoníku práce z roku 2006 je stejně
nezastupitelné i v případě rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením.
I tehdy je tím dán ve stanovené lhůtě jasný
signál, že rozvázání pracovního poměru je
mezi stranami sporné.
[22] Pokud je žaloba podána, je možné činit úkony, které by byly za standardní situace
možné jen před uplynutím výpovědní doby.
V tomto režimu lze například výpověď se souhlasem druhého účastníka odvolat (blíže k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4.
1999, sp. zn. 21 Cdo 2625/98). U okamžitého
zrušení pracovního poměru taková možnost
z povahy věci dána není. Tím spíše je však třeba, aby ona spornost o platnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru nebyla ponechána, i pro účely zákona o zaměstnanosti, pouze
na vůli účastníků pracovního vztahu. Je objektivní skutečností, že zaměstnavatel se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr. Ža-
lobce tuto skutečnost prokazatelně sdělil
úřadu práce. Tato skutečnost je, vedle soukromoprávních účinků (další trvání pracovního poměru), též jednou z hypotéz, za kterých nelze přiznat podporu v zaměstnanosti.
Pokud je ve správním řízení zjištěno, že byl
pracovní poměr rozvázán tímto způsobem,
není v rozporu s principem autonomie vůle,
pokud správní orgán vyžaduje splnění judikaturou stanovených předpokladů k případné změně této objektivní skutečnosti. Takovým předpokladem je i podání žaloby podle
§ 72 zákoníku práce z roku 2006.
[23] Okamžité zrušení pracovního poměru je účinné doručením druhé straně, odvolat jej lze pouze před jeho doručením. Jeho
účinky nastupují okamžitě. Žalobce podal
s odstupem pouze několika dnů žádost o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Skutečná
motivace k narovnání právního jednání může
být různá, tím spíše, pokud účinky takového
postupu nesměrují pouze navzájem, ale i vně
účastníků pracovněprávního vztahu k subjektům veřejného práva. Případná neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru je
neplatností relativní, je třeba se jí dovolat. Nadále je třeba vycházet z toho, že pokud nebyla platnost takového rozvázání pracovního
poměru zpochybněna žalobou podle § 72 zákoníku práce z roku 2006, je třeba na pracovní poměr hledět jako na platně rozvázaný,
právo domáhat se jeho neplatnosti zanikne
a je třeba takový úkon považovat za platný.
Soud nemůže v jiném řízení posuzovat platnost rozvázání pracovního poměru ani jako
předběžnou otázku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo
660/2009). Tím spíše tak nemůže bez dalšího
činit správní orgán při úvaze o splnění podmínek pro přiznání nároku na podporu v nezaměstnanosti. Podáním žaloby totiž dává
účastník těchto řízení najevo, že pracovní poměr nemusel skončit. Na tuto situaci mají
správní orgány možnost adekvátním způsobem procesně reagovat přerušením řízení
a vyčkáním na výsledek soudního řízení, po
kterém budou právní poměry účastníka vyjasněny. Podle § 54 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, „[z]jistí-li se dodatečně, že podpora
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 015
Karel O. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o podporu v nezaměstnanosti, o ka-