8 Afs 160/2006

Věc: Jaroslav P. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o zaplacení nedopiatku na dani ručitelem, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce koupil na základě kupní smlouvy uzavřené s daňovým dlužníkem dne 3. 10. 1994 rekreační zařízení v k. ú. Jáchymov, při- čemž vlastnické právo na něj přešlo na zákla- dě vkladu do katastru nemovitostí dne 8. 8. 1997. Daňový dlužník, ČKD Slaný, a. s., ne- uhradil daň z převodu nemovitostí. Podle ustanovení $ 8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převo- du nemovitostí, je kupující ručitelem daně z převodu nemovitostí.

Finanční úřad v Ost- rově vyzval žalobce jako ručitele k zaplacení » S účinností od 31. 5. 2006 ustanovení zrušeno zákonem č. 230/2006 Sb. 1575 nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 384 590 Kč podle $ 57 odst. 5 daňového řádu. Proti výzvě ze dne 4. 9. 2002 podal ža- lobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2003 zamítl. Rozhodnutí žalova- ného napadl žalobou, již Krajský soud v Plzni zamítl rozsudkem ze dne 27. 10. 2004. Včas po- danou kasační stížností brojí žalobce (stěžova- tel) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni.

Stěžovatel v kasační stížnosti sice výslovně neoznačuje důvody obsažené v ustanovení $ 103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z jejího obsahu je patrno, že namítá nezákonnost napadené- ho rozsudku krajského soudu, což spadá pod důvod zakotvený pod písm. a) cit. ustanovení. Tvrdí, že obě rozhodnutí finančních orgánů představují paakty, neboť uplatněný nárok byl stanoven v nesprávné výši a u osoby od- lišné od dlužníka. Porušen byl rovněž $ 2 da- ňového řádu, jelikož nebylo postupováno tak, aby byl chráněn oprávněný zájem daňo- vých subjektů a osob zúčastněných na daňo- vém řízení, tzn. stěžovatele.

Z předmětné vý- zvy totiž plyne, že daňový výměr nebyl vůbec zaslán daňovému dlužníkovi, kterým byla správkyně konkursní podstaty. Daňová po- hledávka tak byla uplatněna přímo u daňové- ho ručitele. Daň prý byla vyměřena protizá- konně také proto, že nebyla stanovena dle znaleckého posudku, když znalecký posudek byl vyhotoven ještě před požárem nemovitos- ti, který snížil její prodejní cenu. Krajský soud nepřipustil jako důkaz znalecký posu- dek z pozdějšího data, a to proto, že takové námitky přísluší daňovému dlužníkovi, niko- liv však ručiteli.

Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že daňová pohledávka byla u správkyně konkursní podstaty uplatněna pouze ve výši 259 710 Kč, a to teprve dne 30. 9. 1999, z čehož mimo jiné plyne, že stě- žovatel by mohl vůči skutečnému dlužníkovi uplatnit regres pouze v této výši. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu, že na pojem ručitele se nevztahuje úprava obsažená v ob- čanském zákoníku, protože v tomto případě by pojem ručitele v daňovém řízení byl zcela vágní. V daném případě pak správce daně ja- ko věřitel nerespektoval obecné pravidlo, že se věřitel musí nejprve obrátit na dlužníka 514 a teprve následně může vyzvat ručitele.

Vý- klad krajského soudu tak ve svých důsledcích je i protiústavní. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkazuje na svoje vyjádření k žalobě a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím ze dne 29. 1. 2003 zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí správce daně, když především konstatoval, že ručitel nemá stejná práva a povinnosti v daňovém řízení jako da- ňový subjekt. Povinnost ručení se totiž vzta- huje k placení daně, nikoliv k jejímu vyměře- ní, a proto ručitel nemůže činit právní úkony týkající se vyměřovacího řízení a nemůže se domáhat vydání rozhodnutí, jež by jakkoliv měnilo již vyměřenou daňovou povinnost.

Protože stěžovatel je ručitelem, ručení bylo uplatněno v zákonem stanoveném rozsahu na podkladě pravomocného platebního vý- měru, a proto bylo odvolání zamítnuto. Rovněž Krajský soud v Plzni dospěl k zá- věru, že argumentace stěžovatele není pří- padná. Vycházeje z dikce ustanovení $ 57 odst. 5 daňového řádu, podle něhož v odvolá- ní proti výzvě může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stano- veném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno, soud odmítl argumentaci stěžovatele vede- nou v tom smyslu, že daň byla vypočtena v nesprávné výši, že správce daně nepoužil k vyměření daně znalecký posudek ke dni převodu vlastnických práv, daň nebyla ulože- na na základě zákona, znalec nezohlednil po- žár a jeho následky, které byly stěžovatelem odstraněny, atd.

Všechny tyto námitky totiž směřovaly do řízení vyměřovacího, zpochyb- nily výši vyměřené daně a uplatnit je mohl pouze daňový subjekt (ČKD Slaný, a. s.), a ni- koliv ručitel. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel nenamítl žádnou skutečnost, ve které by mohla být spatřována nezákonnost výzvy dle ustanovení $ 57 odst. 5 daňového řádu. Ze stejných důvodů nepřistoupil ani na argumentaci ohledně aplikace úpravy ručení obsažené v občanském zákoníku na daný pří- pad, když navíc prý je třeba odlišovat soukro- moprávní a veřejnoprávní vztah a aplikace občanského zákoníku v daňovém řízení je ne- přípustná.

Usnesením ze dne 14. 2. 2006, čj. 5 Afs 7/2005-108, Nejvyšší správní soud přerušil ří- zení o kasační stížnosti, protože byl Ústavní- mu soudu podán návrh na (nejprve) zrušení ustanovení $ 57 odst. 5 daňového řádu (PI. ÚS 30/05) a (později) na vyslovení protiústav- nosti tohoto ustanovení (PI. ÚS 72/06). Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. PL ÚS 72/2006 (in: www.nalus. usoud.cz), rozhodl, že ustanovení $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu, ve znění před nove- lizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., bylo v rozporu s čl.

1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené sdělením Ministerstva zahranič- ních věcí č. 209/1992 Sb.). xx Nejvyšší správní soud rozsudek Krajské- ho soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k další- mu řízení. Z odůvodnění: Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu je pro posouzení důvodnosti nyní pro- jednávané věci relevantní zejména následují- cí argumentace. „Daňový nedoplatek jsou povinní zapla- tit kromě samotných poplatníků - dlužníků - i ručitelé, pokud jim zákon povinnost ruče- ní ukládá, jsou-li k plnění této platební povin- ností správcem daně vyzvání.

Jde o institut zvláštního zákonného ručení upraveného veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce da- ně ve vztahu k osobě, jež je zákonným ruči- telem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového řízení již od počátku, se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, Jaké má daňový subjekt (ustanovením f 7 odst. 2 daňového řádu je dokonce začleňo- ván mezi třetí osoby“ na stejnou pozici jako kupř.

svědek, znalec aj.). Ručiteli se ani ne- doručuje platební výměr či jiné rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost předepsána k přímému placení. Teprve doručením „ruči- telské výzvy dle napadeného ustanovení za- číná pro daňového ručitele daňové řízení, přičemž se však současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební povinnost. „Ručitelská výzva“ je tedy rozhodnutím, kterým je přene- sena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má hmot- něprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny zákonné předpokla- dy pro to, aby právě osoba ručitele nastoupit- la na místo původního dlužníka a svědčí jí postavení daňového poplatníka se všemi dů- sledky, což znamená, že na ní lze dluh i vy- máhat.

Na skutečném obsahu uvedené vý- zvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem ne- přesně zvolené označení, tj. výzva“ (a nikoli kupř. rozhodnutí“)... Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele domáhat se ochrany svých práv u soudu čí jiného orgánu ve všech pří- padech s výjímkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V případě daňo- vých ručítelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že bylo po- rušeno jinak, než že by jím byla uložena po- vinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve vět- ším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem záko- nodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu.

Ručitel zjevně ne- může dle ust. f 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující podstatu a výši jeho daňové povinnosti, nemůže tedy odporovat, že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být stanovena jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákono- 515 1575 dárce evidentně bylo takovým omezením odvolacích námitek proti „ručitelské výzvě“ vyloučit, aby rozhodováním o odvolání po- dle $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu by- lo v relaci k daňovému ručiteli suplováno „daňové nalézací řízení, které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo dvakrát ...

Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu k po- rušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím od- volání proti ručitelské výzvě“ je možné věc- ně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu byla uložena po- vinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve vět- ším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně na- pravit jen takové porušení práva daňového ručitele dle čl.

1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ji- nými slovy, prostřednictvím institutu odvo- lání dle ust. f 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací porušení práva vučítele na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za „účinný“ ve smyslu čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v roz- poru s citovaným článkem Úmluvy ... Zákonodárce v ust. f 57 odst. 5 věta třetí cit. zákona anuloval právo ručitele na soud- ní přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv ve všech situacích, S výjimkou tří výslovně uvedených, a tím te- dy ústavně zaručené základní právo v těch- to případech popřel.

U daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v pří- padě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny ... Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel totožnou povinnost ja- 516 ko dlužník - tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením da- ně - nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku a vučíteli tak, jak je shora popsána (mají k dispozici diametrál ně kvalitativně odlišné prostředky k obraně před totožnou povinností — rozsah uplatní- telných námitek daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti v relaci k je- ho osobě je věcně dostí omezen).

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené usta- novení ve svých důsledcích vyvolává neodů- vodněnou nerovnost mezí subjekty, kterým je ukládána daňová povinnost. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvý- hodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů napadeným ustanovením respekto- ván není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů výrazně znevýhodnil subjekty v postavení daňového ručitele.

Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právní- ho řádu, jenž je detailně propracován přede- vším teorií a judikaturou soukromého prá- va, jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různý- mí směry a školami v průběhu recepce řím- ského práva. Ručení tedy nemá původ ve fi- nančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námit- ky, které by měl proti věřiteli dlužník (f 548 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zá- koník) ..

Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním pojetí již není hra- nice mezí právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, tak- že soukromoprávní prvky lze mnohdy vysle- dovat i v právním vztahu v zásadě veřejno- právním a naopak .. Pokud v civilním prá- vu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných námitek ručitelem, lze dovodit logickým ar- gumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných námi- tek nemá mít místo ve vztahu k ručení zá- konnému.“ V nyní projednávané věci je především zjevné, že došlo k aplikaci $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v relevantním znění.

Jak však plyne z citovaného nálezu Ústavního soudu, toto ustanovení bylo z řady důvodů protiústavní. Protože podle čl 95 odst. 1 Ústavy ČR je při rozhodování soudce vázán zákonem (a minori ad maius ústavním záko- nem), nemůže vědomě připustit takovou si- tuaci, kdy bude aplikovat zákon, u něhož je přesvědčen o jeho protiústavnosti, jelikož by této svojí povinnosti nedostál. Protože však žádný obecný soud není oprávněn autorita- tivně vyslovit závěr o protiústavnosti zákona, slouží k odstranění „schizofrenního postave- ní“ těchto soudů, povinovaných dodržovat jak ústavní zákon, tak také zákon, u něhož jsou přesvědčeny o jeho protiústavnosti, prá- vě čl.

95 Ústavy. Podle tohoto ustanovení to- tiž dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavní- mu soudu. Proto tedy podal Nejvyšší správní soud shora citovaný návrh Ústavnímu soudu. Vycházel přitom z toho, že mezi základní zásady právního státu platí zákaz retroaktiv- ního působení právních předpisů, čehož pří- mým důsledkem je mimo jiné i povinnost všech orgánů aplikujících právo (včetně obecných soudů) používat vždy právní před- pisy v takové podobě, v jaké platily v době, kdy došlo k rozhodným právním skutečnos- tem.

Jakkoliv tedy právní předpis může být v době rozhodování Ústavního soudu již změ- něn či dokonce bez náhrady zrušen, nic tato skutečnost nemění na tom, že musí být i na- dále aplikován na právní vztahy dřívější, na- stalé ještě za doby jeho platnosti a působnos- ti. Pokud by v těchto případech Ústavní soud odepřel meritorní posouzení ústavnosti těch- to předpisů s poukazem na jejich pozdější de- rogaci, vyvolal by tím situaci vědomého poru- šování ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení, jelikož soudům by nezbylo nic jiného, než podle těchto zákonů, o jejichž protiústavnosti by byly přesvědčeny, rozhodovat i nadále.

Tím, že se Ústavní soud ztotožnil s názo- rem Nejvyššího správního soudu na proti- ústavnost $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v relevantním znění, jej tímto zároveň zpros- til povinnosti jeho aplikace. To konkrétně znamená, že jakkoliv platí obecná zásada, po- dle níž zrušovací nálezy Ústavního soudu ma- jí v řízení o kontrole norem účinky ex nunc, a nikoliv ex tunc, a také, že Ústavní soud není oprávněn zrušit již neplatný právní předpis ($ 66, $ 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústav- ním soudu), představuje vyslovení interpre- tativního výroku Ústavním soudem o proti- ústavnosti právního předpisu překážku jeho aplikace v těch případech, kdy by ještě tato aplikace připadala v úvahu.

Jinak řečeno, ci- tovaný nález Ústavního soudu sice nemůže vyvolat možnost opětovného otevření těch případů, které již byly pravomocně ukonče- ny; zároveň však platí, že právní názor v něm obsažený nelze opomenout tehdy, pakliže se jedná o řízení dosud neskončená, a to i včet- ně těch řízení, která dobíhají u správních soudů. V těchto případech má (pouhý) inter- pretativní výrok Ústavního soudu pro apli- kační praxi v podstatě stejný význam a smysl jako výrok, kterým se ruší právní předpis. Na základě těchto obecnějších úvah do- spívá Nejvyšší správní soud k závěru, že ka- sační stížnost je důvodná.

Tím, že krajský soud aplikoval protiústavní $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu, totiž došlo k naplnění kasačního důvodu zakotveného v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ze shora provedené rekapitu- lace věci je totiž zřejmé, že stěžovatel jakožto ručitel podal proti výzvě k zaplacení daňové- ho nedoplatku ručitelem odvolání, v němž uvedl celou řadu námitek, jimiž zpochybnil samotný postup správce daně vůči daňové- mu subjektu, a z řady důvodů napadl správ- nost výpočtu daně. Tyto námitky nebyly v da- ňovém a následně ani v řízení před krajským 517 1576 soudem vypořádány, a to právě s odkazem na dikci protiústavního $ 57 odst. 5 věta třetí da- ňového řádu.

Tím byla stěžovateli znemožněna ochrana jeho práv v daňovém i soudním řízení. Ze shora popsaných důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Kraj- ského soudu v Plzni. To konkrétně znamená, že krajský soud v dalším řízení již nemůže aplikovat protiústavní $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu, což se nutně musí projevit i při hodnocení zákonnosti a správnosti pře- zkoumávaných správních rozhodnutí. V da- ném případě proto nemohou být některé od- volací námitky stěžovatele odmítnuty toliko s poukazem na citované ustanovení, které je- jich rozsah značně redukovalo, nýbrž je nut- no se s nimi meritorně vypořádat.

Při úva- hách o postavení daňového ručitele pak je nutno zohlednit citovaný právní názor Ústav- ního soudu, a to zejména v těch částech, kde se Ústavní soud vyslovil k nedůvodnosti odlišné- bo procesního postavení daňového subjektu a ručitele a k nevhodnosti odlišování postave- ní ručitele ve veřejném a v soukromém právu. To konkrétně znamená, že není dán žádný ra- cionální důvod pro omezení možných námi- tek ručitele ve srovnání s institutem daňového ručení podle občanského zákoníku. 1576 Celní právo: odpovědnost dopravce za celní dluh k čl.

4 odst. 2 a čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č. I Úmluvy o společném tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropským hospodářským společenstvím (č. 179/1996 Sb.) Pokud dopravce, který měl povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 2 přílohy č.

I. Úmlu- vy 0 společném tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného ob- chodu a Evropským hospodářským společenstvím, vyhlášené pod č. 179/1996 Sb., dopravit zboží ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek celnímu úřadu urče- ní, toto zboží vyložil mimo prostor celního úřadu určení, přičemž před vykládkou zboží nejenže nepožadoval po osobách, které se vydávaly za zástupce příjemců, aby prokázaly oprávnění jednat jménem příjemců, ale zejména nepožadoval předložení písemného povolení příslušného celního úřadu ke zjednodušenému postupu spočí- vajícímu v ukončení společného tranzitního režimu mimo prostor celního úřadu určení, a spokojil se pouze s ujištěním jednatele zprostředkovatelské společnosti, že takovým povolením uvedené osoby disponují, odpovídá tento dopravce dle čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č.

I. Úmluvy za vzniklý celní dluh vedle hlavního povinného, neboť se účastnil odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu a měl si být vědom toho, že je zboží společnému tranzitními režimu odnímáno.

Věc: Jaroslav P. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o zaplacení nedopiatku na dani ručitelem, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce koupil na základě kupní smlouvy uzavřené s daňovým dlužníkem dne 3. 10. 1994 rekreační zařízení v k. ú. Jáchymov, při- čemž vlastnické právo na něj přešlo na zákla- dě vkladu do katastru nemovitostí dne 8. 8. 1997. Daňový dlužník, ČKD Slaný, a. s., ne- uhradil daň z převodu nemovitostí. Podle ustanovení $ 8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převo- du nemovitostí, je kupující ručitelem daně z převodu nemovitostí.

Finanční úřad v Ost- rově vyzval žalobce jako ručitele k zaplacení » S účinností od 31. 5. 2006 ustanovení zrušeno zákonem č. 230/2006 Sb. 1575 nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 384 590 Kč podle $ 57 odst. 5 daňového řádu. Proti výzvě ze dne 4. 9. 2002 podal ža- lobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2003 zamítl. Rozhodnutí žalova- ného napadl žalobou, již Krajský soud v Plzni zamítl rozsudkem ze dne 27. 10. 2004. Včas po- danou kasační stížností brojí žalobce (stěžova- tel) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni.

Stěžovatel v kasační stížnosti sice výslovně neoznačuje důvody obsažené v ustanovení $ 103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z jejího obsahu je patrno, že namítá nezákonnost napadené- ho rozsudku krajského soudu, což spadá pod důvod zakotvený pod písm. a) cit. ustanovení. Tvrdí, že obě rozhodnutí finančních orgánů představují paakty, neboť uplatněný nárok byl stanoven v nesprávné výši a u osoby od- lišné od dlužníka. Porušen byl rovněž $ 2 da- ňového řádu, jelikož nebylo postupováno tak, aby byl chráněn oprávněný zájem daňo- vých subjektů a osob zúčastněných na daňo- vém řízení, tzn. stěžovatele.

Z předmětné vý- zvy totiž plyne, že daňový výměr nebyl vůbec zaslán daňovému dlužníkovi, kterým byla správkyně konkursní podstaty. Daňová po- hledávka tak byla uplatněna přímo u daňové- ho ručitele. Daň prý byla vyměřena protizá- konně také proto, že nebyla stanovena dle znaleckého posudku, když znalecký posudek byl vyhotoven ještě před požárem nemovitos- ti, který snížil její prodejní cenu. Krajský soud nepřipustil jako důkaz znalecký posu- dek z pozdějšího data, a to proto, že takové námitky přísluší daňovému dlužníkovi, niko- liv však ručiteli.

Stěžovatel poukazuje rovněž na skutečnost, že daňová pohledávka byla u správkyně konkursní podstaty uplatněna pouze ve výši 259 710 Kč, a to teprve dne 30. 9. 1999, z čehož mimo jiné plyne, že stě- žovatel by mohl vůči skutečnému dlužníkovi uplatnit regres pouze v této výši. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu, že na pojem ručitele se nevztahuje úprava obsažená v ob- čanském zákoníku, protože v tomto případě by pojem ručitele v daňovém řízení byl zcela vágní. V daném případě pak správce daně ja- ko věřitel nerespektoval obecné pravidlo, že se věřitel musí nejprve obrátit na dlužníka 514 a teprve následně může vyzvat ručitele.

Vý- klad krajského soudu tak ve svých důsledcích je i protiústavní. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkazuje na svoje vyjádření k žalobě a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím ze dne 29. 1. 2003 zamítl odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí správce daně, když především konstatoval, že ručitel nemá stejná práva a povinnosti v daňovém řízení jako da- ňový subjekt. Povinnost ručení se totiž vzta- huje k placení daně, nikoliv k jejímu vyměře- ní, a proto ručitel nemůže činit právní úkony týkající se vyměřovacího řízení a nemůže se domáhat vydání rozhodnutí, jež by jakkoliv měnilo již vyměřenou daňovou povinnost.

Protože stěžovatel je ručitelem, ručení bylo uplatněno v zákonem stanoveném rozsahu na podkladě pravomocného platebního vý- měru, a proto bylo odvolání zamítnuto. Rovněž Krajský soud v Plzni dospěl k zá- věru, že argumentace stěžovatele není pří- padná. Vycházeje z dikce ustanovení $ 57 odst. 5 daňového řádu, podle něhož v odvolá- ní proti výzvě může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stano- veném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno, soud odmítl argumentaci stěžovatele vede- nou v tom smyslu, že daň byla vypočtena v nesprávné výši, že správce daně nepoužil k vyměření daně znalecký posudek ke dni převodu vlastnických práv, daň nebyla ulože- na na základě zákona, znalec nezohlednil po- žár a jeho následky, které byly stěžovatelem odstraněny, atd.

Všechny tyto námitky totiž směřovaly do řízení vyměřovacího, zpochyb- nily výši vyměřené daně a uplatnit je mohl pouze daňový subjekt (ČKD Slaný, a. s.), a ni- koliv ručitel. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel nenamítl žádnou skutečnost, ve které by mohla být spatřována nezákonnost výzvy dle ustanovení $ 57 odst. 5 daňového řádu. Ze stejných důvodů nepřistoupil ani na argumentaci ohledně aplikace úpravy ručení obsažené v občanském zákoníku na daný pří- pad, když navíc prý je třeba odlišovat soukro- moprávní a veřejnoprávní vztah a aplikace občanského zákoníku v daňovém řízení je ne- přípustná.

Usnesením ze dne 14. 2. 2006, čj. 5 Afs 7/2005-108, Nejvyšší správní soud přerušil ří- zení o kasační stížnosti, protože byl Ústavní- mu soudu podán návrh na (nejprve) zrušení ustanovení $ 57 odst. 5 daňového řádu (PI. ÚS 30/05) a (později) na vyslovení protiústav- nosti tohoto ustanovení (PI. ÚS 72/06). Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. PL ÚS 72/2006 (in: www.nalus. usoud.cz), rozhodl, že ustanovení $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu, ve znění před nove- lizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb., bylo v rozporu s čl.

1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené sdělením Ministerstva zahranič- ních věcí č. 209/1992 Sb.). xx Nejvyšší správní soud rozsudek Krajské- ho soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k další- mu řízení. Z odůvodnění: Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu je pro posouzení důvodnosti nyní pro- jednávané věci relevantní zejména následují- cí argumentace. „Daňový nedoplatek jsou povinní zapla- tit kromě samotných poplatníků - dlužníků - i ručitelé, pokud jim zákon povinnost ruče- ní ukládá, jsou-li k plnění této platební povin- ností správcem daně vyzvání.

Jde o institut zvláštního zákonného ručení upraveného veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce da- ně ve vztahu k osobě, jež je zákonným ruči- telem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového řízení již od počátku, se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, Jaké má daňový subjekt (ustanovením f 7 odst. 2 daňového řádu je dokonce začleňo- ván mezi třetí osoby“ na stejnou pozici jako kupř.

svědek, znalec aj.). Ručiteli se ani ne- doručuje platební výměr či jiné rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost předepsána k přímému placení. Teprve doručením „ruči- telské výzvy dle napadeného ustanovení za- číná pro daňového ručitele daňové řízení, přičemž se však současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební povinnost. „Ručitelská výzva“ je tedy rozhodnutím, kterým je přene- sena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má hmot- něprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny zákonné předpokla- dy pro to, aby právě osoba ručitele nastoupit- la na místo původního dlužníka a svědčí jí postavení daňového poplatníka se všemi dů- sledky, což znamená, že na ní lze dluh i vy- máhat.

Na skutečném obsahu uvedené vý- zvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem ne- přesně zvolené označení, tj. výzva“ (a nikoli kupř. rozhodnutí“)... Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele domáhat se ochrany svých práv u soudu čí jiného orgánu ve všech pří- padech s výjímkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V případě daňo- vých ručítelů, kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že bylo po- rušeno jinak, než že by jím byla uložena po- vinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve vět- ším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem záko- nodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu.

Ručitel zjevně ne- může dle ust. f 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující podstatu a výši jeho daňové povinnosti, nemůže tedy odporovat, že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být stanovena jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákono- 515 1575 dárce evidentně bylo takovým omezením odvolacích námitek proti „ručitelské výzvě“ vyloučit, aby rozhodováním o odvolání po- dle $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu by- lo v relaci k daňovému ručiteli suplováno „daňové nalézací řízení, které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo dvakrát ...

Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu k po- rušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím od- volání proti ručitelské výzvě“ je možné věc- ně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu byla uložena po- vinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve vět- ším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně na- pravit jen takové porušení práva daňového ručitele dle čl.

1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ji- nými slovy, prostřednictvím institutu odvo- lání dle ust. f 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací porušení práva vučítele na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za „účinný“ ve smyslu čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v roz- poru s citovaným článkem Úmluvy ... Zákonodárce v ust. f 57 odst. 5 věta třetí cit. zákona anuloval právo ručitele na soud- ní přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv ve všech situacích, S výjimkou tří výslovně uvedených, a tím te- dy ústavně zaručené základní právo v těch- to případech popřel.

U daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v pří- padě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny ... Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel totožnou povinnost ja- 516 ko dlužník - tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením da- ně - nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku a vučíteli tak, jak je shora popsána (mají k dispozici diametrál ně kvalitativně odlišné prostředky k obraně před totožnou povinností — rozsah uplatní- telných námitek daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti v relaci k je- ho osobě je věcně dostí omezen).

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené usta- novení ve svých důsledcích vyvolává neodů- vodněnou nerovnost mezí subjekty, kterým je ukládána daňová povinnost. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvý- hodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů napadeným ustanovením respekto- ván není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů výrazně znevýhodnil subjekty v postavení daňového ručitele.

Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právní- ho řádu, jenž je detailně propracován přede- vším teorií a judikaturou soukromého prá- va, jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různý- mí směry a školami v průběhu recepce řím- ského práva. Ručení tedy nemá původ ve fi- nančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze základních zásad soukromého institutu ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námit- ky, které by měl proti věřiteli dlužník (f 548 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zá- koník) ..

Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním pojetí již není hra- nice mezí právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, tak- že soukromoprávní prvky lze mnohdy vysle- dovat i v právním vztahu v zásadě veřejno- právním a naopak .. Pokud v civilním prá- vu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných námitek ručitelem, lze dovodit logickým ar- gumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných námi- tek nemá mít místo ve vztahu k ručení zá- konnému.“ V nyní projednávané věci je především zjevné, že došlo k aplikaci $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v relevantním znění.

Jak však plyne z citovaného nálezu Ústavního soudu, toto ustanovení bylo z řady důvodů protiústavní. Protože podle čl 95 odst. 1 Ústavy ČR je při rozhodování soudce vázán zákonem (a minori ad maius ústavním záko- nem), nemůže vědomě připustit takovou si- tuaci, kdy bude aplikovat zákon, u něhož je přesvědčen o jeho protiústavnosti, jelikož by této svojí povinnosti nedostál. Protože však žádný obecný soud není oprávněn autorita- tivně vyslovit závěr o protiústavnosti zákona, slouží k odstranění „schizofrenního postave- ní“ těchto soudů, povinovaných dodržovat jak ústavní zákon, tak také zákon, u něhož jsou přesvědčeny o jeho protiústavnosti, prá- vě čl.

95 Ústavy. Podle tohoto ustanovení to- tiž dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavní- mu soudu. Proto tedy podal Nejvyšší správní soud shora citovaný návrh Ústavnímu soudu. Vycházel přitom z toho, že mezi základní zásady právního státu platí zákaz retroaktiv- ního působení právních předpisů, čehož pří- mým důsledkem je mimo jiné i povinnost všech orgánů aplikujících právo (včetně obecných soudů) používat vždy právní před- pisy v takové podobě, v jaké platily v době, kdy došlo k rozhodným právním skutečnos- tem.

Jakkoliv tedy právní předpis může být v době rozhodování Ústavního soudu již změ- něn či dokonce bez náhrady zrušen, nic tato skutečnost nemění na tom, že musí být i na- dále aplikován na právní vztahy dřívější, na- stalé ještě za doby jeho platnosti a působnos- ti. Pokud by v těchto případech Ústavní soud odepřel meritorní posouzení ústavnosti těch- to předpisů s poukazem na jejich pozdější de- rogaci, vyvolal by tím situaci vědomého poru- šování ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení, jelikož soudům by nezbylo nic jiného, než podle těchto zákonů, o jejichž protiústavnosti by byly přesvědčeny, rozhodovat i nadále.

Tím, že se Ústavní soud ztotožnil s názo- rem Nejvyššího správního soudu na proti- ústavnost $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu v relevantním znění, jej tímto zároveň zpros- til povinnosti jeho aplikace. To konkrétně znamená, že jakkoliv platí obecná zásada, po- dle níž zrušovací nálezy Ústavního soudu ma- jí v řízení o kontrole norem účinky ex nunc, a nikoliv ex tunc, a také, že Ústavní soud není oprávněn zrušit již neplatný právní předpis ($ 66, $ 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústav- ním soudu), představuje vyslovení interpre- tativního výroku Ústavním soudem o proti- ústavnosti právního předpisu překážku jeho aplikace v těch případech, kdy by ještě tato aplikace připadala v úvahu.

Jinak řečeno, ci- tovaný nález Ústavního soudu sice nemůže vyvolat možnost opětovného otevření těch případů, které již byly pravomocně ukonče- ny; zároveň však platí, že právní názor v něm obsažený nelze opomenout tehdy, pakliže se jedná o řízení dosud neskončená, a to i včet- ně těch řízení, která dobíhají u správních soudů. V těchto případech má (pouhý) inter- pretativní výrok Ústavního soudu pro apli- kační praxi v podstatě stejný význam a smysl jako výrok, kterým se ruší právní předpis. Na základě těchto obecnějších úvah do- spívá Nejvyšší správní soud k závěru, že ka- sační stížnost je důvodná.

Tím, že krajský soud aplikoval protiústavní $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu, totiž došlo k naplnění kasačního důvodu zakotveného v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ze shora provedené rekapitu- lace věci je totiž zřejmé, že stěžovatel jakožto ručitel podal proti výzvě k zaplacení daňové- ho nedoplatku ručitelem odvolání, v němž uvedl celou řadu námitek, jimiž zpochybnil samotný postup správce daně vůči daňové- mu subjektu, a z řady důvodů napadl správ- nost výpočtu daně. Tyto námitky nebyly v da- ňovém a následně ani v řízení před krajským 517 1576 soudem vypořádány, a to právě s odkazem na dikci protiústavního $ 57 odst. 5 věta třetí da- ňového řádu.

Tím byla stěžovateli znemožněna ochrana jeho práv v daňovém i soudním řízení. Ze shora popsaných důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Kraj- ského soudu v Plzni. To konkrétně znamená, že krajský soud v dalším řízení již nemůže aplikovat protiústavní $ 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu, což se nutně musí projevit i při hodnocení zákonnosti a správnosti pře- zkoumávaných správních rozhodnutí. V da- ném případě proto nemohou být některé od- volací námitky stěžovatele odmítnuty toliko s poukazem na citované ustanovení, které je- jich rozsah značně redukovalo, nýbrž je nut- no se s nimi meritorně vypořádat.

Při úva- hách o postavení daňového ručitele pak je nutno zohlednit citovaný právní názor Ústav- ního soudu, a to zejména v těch částech, kde se Ústavní soud vyslovil k nedůvodnosti odlišné- bo procesního postavení daňového subjektu a ručitele a k nevhodnosti odlišování postave- ní ručitele ve veřejném a v soukromém právu. To konkrétně znamená, že není dán žádný ra- cionální důvod pro omezení možných námi- tek ručitele ve srovnání s institutem daňového ručení podle občanského zákoníku. 1576 Celní právo: odpovědnost dopravce za celní dluh k čl.

4 odst. 2 a čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č. I Úmluvy o společném tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropským hospodářským společenstvím (č. 179/1996 Sb.) Pokud dopravce, který měl povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 2 přílohy č.

I. Úmlu- vy 0 společném tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného ob- chodu a Evropským hospodářským společenstvím, vyhlášené pod č. 179/1996 Sb., dopravit zboží ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek celnímu úřadu urče- ní, toto zboží vyložil mimo prostor celního úřadu určení, přičemž před vykládkou zboží nejenže nepožadoval po osobách, které se vydávaly za zástupce příjemců, aby prokázaly oprávnění jednat jménem příjemců, ale zejména nepožadoval předložení písemného povolení příslušného celního úřadu ke zjednodušenému postupu spočí- vajícímu v ukončení společného tranzitního režimu mimo prostor celního úřadu určení, a spokojil se pouze s ujištěním jednatele zprostředkovatelské společnosti, že takovým povolením uvedené osoby disponují, odpovídá tento dopravce dle čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č.

I. Úmluvy za vzniklý celní dluh vedle hlavního povinného, neboť se účastnil odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu a měl si být vědom toho, že je zboží společnému tranzitními režimu odnímáno.

Prejudikatura: srov. nález č. 151/2002 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 393/02), nález č. 102/2002 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 97/02) a nález č. 85/2003 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 337/02). Věc: František D. proti Celnímu ředitelství Olomouc o clo a daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce. Rozhodnutími Celního úřadu Olomouc ze dne 27. 10. 2004 bylo žalobci vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 287 140 Kč dle čl. 203 odst. 1 nařízení Rady č. 2913/92/EHS, jímž s vydává celní kodex 518 Společenství, ve znění pozdějších předpisů, za použití $ 240 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném ke dni vzniku celní- ho dluhu (dále jen „celní zákon“), čl.

114 odst. 1 písm. a) a čl. 115 odst. 1 písm. b) přílo- hy č. L Úmluvy o společném tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropským hospodářským spole- čenstvím, vyhlášené pod č. 179/1996 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu (dále jen „Úmluva“). Proti rozhodnutím celního úřadu podal žalobce odvolání, která žalovaný zamítl roz- hodnutími ze dne 15. 1. 2005. Podle odůvod- nění rozhodnutí žalovaného žalobce jakožto dopravce nesplnil svou povinnost vyplývající z čl.

4 odst. 2 přílohy č.

I. Úmluvy, když zboží, propuštěné ve dnech 28. 9. 2001 a 5. 10. 2001 celním úřadem odeslání (HZA Hamburg-Wal- tershof) do režimu společného tranzitu, ne- dopravil ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek celnímu úřadu určení, jímž byl Celní úřad Olomouc. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného původně samostatnými žalobami, které Kraj- ský soud v Ostravě spojil ke společnému pro- jednání a rozhodnutí. Žalobce v žalobách uváděl, že si přepravu předmětného zboží u něj objednala ve dvou případech společ- nost ALEATUM, spol.

s r. 0., a v jednom přípa- dě společnost SPELEOMAT, spol. s r. 0., o nichž neměl bližší informace ani možnost si takové informace opatřit. Jeho zaměstnanec - řidič poté, co předmětné zboží vstoupilo do ČR ve dnech 29. 9. 2001 a 6. 10. 2001 přes hraniční přechod Cínovec, byl kontaktován zástupci jmenovaných objednatelských společností, kteří určili, že má být zboží dopraveno ve dvou případech do Prahy a v jednom případě do Brna. Na takto určeném místě řidič vždy předal doklady od zboží zástupci příjemce, který mu oznámil, že disponuje povolením celního úřadu k tzv. zjednodušenému postu- pu ve smyslu $ 124 a $ 132j celního zákona, přičemž se prokázal občanským průkazem, znal registrační značku vozidla žalobce, číslo přepravovaného kontejneru i druh a množ- ství zboží.

Řidič navíc vše ověřil u zprostřed- kovatele, konkrétně jednatele společnosti CROW/S, spol. s r. 0., Ing. Oldřicha V. Poté, co zástupce příjemce předložil řidiči celní do- klady o řádném proclení zboží, které byly opatřeny úředními razítky a nevykazovaly žádnou zjevnou vadu, bylo zboží předáno pří- jemci. Žalobce měl za to, že uvedeným postu- pem | neporušil | povinnost © vyplývající z čl. 4 odst. 2 přílohy č. I Úmluvy. Po celou dobu vystupoval pouze jako dopravce, při- čemž odpovídal za neporušenost celní uzávě- ry, příp. neporušenost zboží, a tyto povinnos- ti splnil.

Jako dopravce nebyl účastníkem celního řízení. Žalobce nesouhlasil se závě- rem žalovaného, že na základě čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č.

I. Úmluvy odpovídá vedle hlavního povinného za vzniklý celní dluh. Po- dle tohoto ustanovení je dlužníkem každá osoba, která se účastnila odnětí zboží společ- nému tranzitnímu režimu a byla si vědoma nebo si měla být vědoma, že zboží je odnímáno společnému tranzitnímu režimu. Toto usta- novení tedy předpokládá subjektivní vztah takové osoby k odnětí zboží, a to přinejmen- ším v rozsahu nevědomé nedbalosti. Subjek- tivní stránku věci však žalovaný dle tvrzení žalobce nehodnotil. Úmyslem žalobce bylo toliko splnění jeho povinností dopravce předmětného zboží, které vyplývají zejména z Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárod- ní silniční nákladní dopravě vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“).

Ža- lobce byl vázán pokyny příjemce, nemohl te- dy zboží dopravit Celnímu úřadu Olomouc, zvláště když příjemce tvrdil, že má povolen zjednodušený způsob . celního odbavení, u něhož není třeba, aby bylo zboží fyzicky do- praveno určenému celnímu úřadu. Případ- ných celních machinací se žalobce nezúčastnil, postupoval standardním způsobem v soula- du s dlouhodobou praxí v této oblasti podni- kání. Za této situace nebylo Ize spravedlivě po žalobci požadovat úhradu celního dluhu. Žalob- ce v této souvislosti odkazoval na nálezy Ústav- ního soudu ze dne 8.

8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 97/02, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 393/02, a ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 337/02. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2006 žaloby zamítl. V odůvodnění pou- kázal na to, že sám žalobce potvrzuje, že jeho řidič zboží vyložil jinde než v celním úřadě určení, přičemž měl po celou dobu přepravy ve svém držení mezinárodní nákladní listy orazítkované Celním úřadem Cínovec dne 29. 9. 2001 a 6. 10. 2001. Na těchto listech se 519 1576 bez přítomnosti jakéhokoli celníka objevilo v Praze a v Brně razítko Celního úřadu Olo- mouc.

Tento postup již sám o sobě vzbuzuje pochybnosti o pravosti předmětného razítka a měl vést žalobce k bdělosti ve vztahu k de- klarovanému propouštění zboží Celním úřa- dem Olomouc do dalšího režimu. Navíc je přinejmenším zarážející, že u zboží propuště- ného Celním úřadem Cínovec dne 29. 9. 2001 je uvedeno datum cca o měsíc pozdější, něž kdy vůbec mohlo dle výpovědi žalobce k vykládce dojít. Žalobce tvrdil, že vozidlo směřovalo po překročení hranice dne 29. 9. 2001 na Cínovci přímo do Prahy či do Brna, ovšem razítko Celního úřadu Olomouc obsa- huje datum 27.

10. 2001, je tedy nepravděpo- dobné, že by vozidlo jezdilo celý měsíc po ČR. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalob- ce, že vše probíhalo standardním způsobem. Žalobce si musel být vědom své povinnosti dopravit zboží Celnímu úřadu Olomouc, ne- boť tato povinnost mu byla jednoznačně sta- novena v rozhodnutí celního úřadu v Ham- burku. Žalobce se tak při vykládce zboží účastnil jeho odnětí společnému tranzitnímu režimu, přičemž je z okolností případu zřej- mé, že o této skutečnosti vědět měl a při ná- ležité pečlivosti i vědět mohl, proto je u něj prokázáno zavinění přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti.

Na tomto závěru ne- mohou nic změnit ani pokyny příjemce dle Úmluvy CMR, kterými je sice dopravce sku- tečně vázán, ale pouze v případě, že nejsou protizákonné a nevedou dopravce k porušení jeho povinností plynoucích z veřejného prá- va. Opačný závěr by umožňoval žalobci zba- vit se odpovědnosti na základě pokynu jaké- koli osoby bez jakéhokoli zmocnění, která má informace o zboží, přičemž zboží by takto mohlo být odňato nejen celnímu dohledu, ale příp. i jeho vlastníkovi. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl po celou dobu přepravy k dis- pozici mezinárodní nákladní listy.

Ze správní- ho spisu podle stěžovatele naopak vyplývá, že stěžovatel předal na základě telefonického pokynu nákladní listy zástupci příjemců a až 520 následně jel přepravované zboží skládat do příjemci určeného místa, kde mu byly dokla- dy vztahující se ke zboží vráceny s razítkem Celního úřadu Olomouc. Stěžovatel měl pro- to za to, že doklady na tomto celním úřadu skutečně byly a zboží bylo řádně procleno. Stěžovatel skutečně nejezdil měsíc se zbožím po ČR, chybné datum na razítku celního úřa- du jednoduše nezaregistroval.

Data na cel- ních razítcích jsou uváděna v nepříliš srozu- mitelných zkratkách, bez bližší znalosti není možné skutečné datum určit. Řidič stěžovate- le se soustředil na označení celního úřadu, které bylo v pořádku. Řidič není školený v tom, co má razítko celního úřadu obsahovat a jak má vypadat. Podle čl. 11 Úmluvy CMR není dopravce povinen zkoumat, jsou-li do- klady a informace správné a postačující. Ne- správný je podle stěžovatele rovněž názor krajského soudu, že byl stěžovatel povinen dodat zboží Celnímu úřadu Olomouc.

V pří- padě zjednodušeného způsobu odbavení ne- ní třeba zboží celnímu úřadu fyzicky dopra- vit a takto tomu mělo být i v předmětných případech. Není pravdou, že by stěžovatel postupoval „hrubě lehkomyslně“, jak uváděl krajský soud, neboť stejným způsobem po- stupují zcela standardně i ostatní dopravci v mezinárodní kamionové přepravě. Číslo přepravovaného kontejneru a další údaje o zboží a přepravci může znát současně pou- ze příjemce zboží, podle stěžovatele tedy ne- hrozí v praxi situace popisovaná krajským soudem, že by došlo k odnětí zboží vlastníko- vi na základě pokynu třetí osoby.

Stěžovatel jednal v dobré víře a na jeho straně nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, nelze na něm tudíž spravedlivě požadovat úhradu cel- ního dluhu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Zodůvodnění: xxí C.) V této souvislosti musí Nejvyšší správ- ní soud odmítnout argumentaci stěžovatele, podle níž nebyl v daných případech povinen dodat zboží celnímu úřadu určení. Tato po- vinnost stěžovatele jakožto dopravce jedno- značně vyplývala z čl. 4 odst. 2 přílohy č. I Úmluvy, podle něhož je dopravce, který zboží přijímá s vědomím, že toto zboží je přepravo- váno ve společném tranzitním režimu, také po- vinen toto zboží a nezbytné doklady dodat ve stanovené lhůtě a v nezměněném stavu úřadu určení.

Totožná povinnost vyplývala pro stěžo- vatele rovněž z $ 140 odst. 3 celního zákona, v tehdy účinném znění, a celní úřad určení byl jednoznačně uveden též v rozhodnutích celní- ho úřadu Hamburg Waltershof ze dne 28. 9. 2001 a 5. 10. 2001 o propuštění předmětného zboží do společného tranzitního režimu. Stěžovatel dle svého tvrzení vycházel z to- ho, že příjemci zboží disponují povolením celního úřadu ke zjednodušenému postupu dle $ 124 a $ 132j celního zákona. Podle $ 124 odst. 1 písm. c) celního zákona, v tehdy účin- ném znění ($ 132j tehdy účinné znění celní- ho zákona vůbec neobsahovalo), mohl celní úřad ke zjednodušení formalit a postupu po- volit, aby bylo zboží na žádost deklaranta pro- pouštěno do režimu tranzitu nebo režim tranzitu byl ukončován bez předložení zboží celnímu úřadu.

Podle čl. 72 odst. 1 přílohy č. I Úmluvy může být za stanovených podmí- nek osobám, které chtějí přijímat zboží pro- puštěné do společného tranzitního režimu ve svých prostorách nebo na jiném určeném místě bez toho, aby muselo být toto zboží spolu s listy č. 4 a 5 tranzitního prohlášení předloženo úřadu určení, udělen status schváleného příjemce, přičemž obsah tako- vého povolení stanoví čl. 73 přílohy č.

I. Úmluvy. V daných případech však již z tvrze- ní samotného stěžovatele vyplývá, že jeho ři- dič před vykládkou zboží nejenže nepožado- val po osobách, které se vydávaly za zástupce příjemců, aby prokázaly oprávnění jednat jménem příjemců, ale zejména nepožadoval předložení písemného povolení příslušného celního úřadu ke zjednodušenému postupu a spokojil se pouze s ujištěním jednatele zprostředkovatelské společnosti, a to za situa- ce, kdy z rozhodnutí celního úřadu Hamburg- „Waltershof ani z žádného jiného dokladu ne- vyplývalo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v daných případech mohl být společný tran- zitní režim ukončen jiným způsobem než do- dáním zboží celnímu úřadu určení.

V popsa- ném jednání řidiče, které je v plném rozsahu přičitatelné stěžovateli jakožto jeho zaměst navateli a dopravci, lze bezpochyby spatřovat zaviněné porušení povinnosti dopravit zboží celnímu úřadu určení, a to přinejmenším v podobě nevědomé nedbalosti, neboť řidič vědět měl a mohl, že v takové situaci je třeba se uvedeným způsobem přesvědčit o tom, zda skutečně má dojít k ukončení společné- ho tranzitního režimu na jiném místě než u celního úřadu určení a případně za jakých podmínek, aby bylo možné předcházet ne- bezpečí nezákonného odnětí zboží společné- mu tranzitnímu režimu.

Y<í Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotož- ňuje se závěrem žalovaného i krajského sou- du, že v daném případě byly dány veškeré podmínky pro vznik odpovědnosti stěžovate- le za celní dluh vzniklý nezákonným odnětím zboží společnému tranzitnímu režimu dle čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č.

I. Úmluvy a $ 240 odst. 3 písm. b) celního zákona, v teh- dy účinném znění. Na této skutečnosti nemo- hou nic změnit ani případné povinnosti stě- žovatele vyplývající z Úmluvy CMR. Tato úmluva je kodifikací mezinárodního práva soukromého, konkrétně právní úpravy pře- pravní smlouvy v mezinárodní silniční náklad- ní přepravě, a je tudíž třeba plně přisvědčit názoru krajského soudu, podle něhož soukro- moprávní povinnosti vyplývající pro dopravce z této Úmluvy, tedy i povinnost řídit se od urči- tého okamžiku pokyny příjemce zboží, nemo- hou být důvodem pro porušení povinností do- pravce plynoucích z veřejného práva.

Dopravce tedy v žádném případě není vázán pokyny pří- jemce zboží, které by směřovaly k nezákonné- mu odnětí zboží společnému tranzitnímu reži- mu, v daném případě navíc, jak již bylo řečeno, řidič stěžovatele ani řádným způsobem neově- řoval, zda osoby, které jménem stěžovatelem uváděných společností jednaly, byly k takové- mu jednání oprávněny, přičemž samotné tyto společnosti oprávnění těchto osob popírají. Pro vznik odpovědnosti stěžovatele za vzniklý celní dluh není vzhledem k výše uve- denému ani podstatné, zda měl jeho řidič me- zinárodní nákladní listy k dispozici po celou 521 1576 xx dobu přepravy, či nikoli.

Zároveň je Nejvyšší správní soud přesvědčen o tom, že řidič stě- žovatele měl a při náležité pečlivosti mohl od- halit krajským soudem uváděné zcela zjevné nesrovnalosti v datech na předložených razít- cích Celního úřadu Olomouc, které nasvěd- čovaly tomu, že se jedná o padělky, a stěžova- tel měl svého zaměstnance za tímto účelem vybavit příslušnými instrukcemi, zvláště když tvrdí, že ukončení režimu tranzitu a vyložení zboží mimo prostor celního úřadu určení a bez přítomnosti celníka je v oboru meziná- rodní přepravy běžnou praxí.

Opět je třeba konstatovat, že těchto povinností se stěžova- tel nemůže zbavit poukazem na čl. 11 odst. 2 Úmluvy CMR, podle něhož dopravce není po- vinen zkoumat správnost a úplnost dokladů a informací poskytnutých příjemcem zboží, ne- boť dané ustanovení řeší pouze vztah soukro- moprávní odpovědnosti příjemce zboží vůči dopravci za škodu způsobenou dopravci právě tím, že poskytnuté doklady jsou neúplné nebo nesprávné, nic však nemění na povinnosti do- pravce vyplývající z veřejnoprávních předpisů vyvinout veškeré možné úsilí, aby dodal zboží propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení.

Navíc akceptování razítek s uvedenými nesrovnalostmi bylo v daném případě pouze dovršením předchozích stěžovateli přičitatel- ných pochybení popsaných výše. Je třeba plně souhlasit s krajským soudem i v tom ohledu, že stěžovatelem uváděné ná- lezy Ústavního soudu, byť se obecně také za- bývaly otázkou odpovědnosti za vznik celní- ho dluhu, se týkaly zcela jiných skutkových i právních okolností, než byly předmětem té- to věci. Nálezy ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 393/02, a ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV.

ÚS 337/02, stejně jako celá řada dalších rozhod- nutí Ústavního soudu i na ně navazující judi- katura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2005, čj. 2 Afs 201/2004-142, dostupný na www.nssoud.cz), se týkají případů, kdy byl celní dluh vzniklý nezákonným odnětím zboží celnímu dohledu vymáhán přímo po ři- diči, který zboží přepravoval, jakožto dekla- rantovi, tedy hlavním povinném, neboť v cel- ních prohlášeních figuroval přímo tento 522 řidič a nebylo v nich vyznačeno, že by řidič jednal jako zástupce svého zaměstnavatele - dopravce.

Ústavní soud judikoval, že v těchto případech, kdy se řidič prokazatelně plně ří- dil pokyny svého zaměstnavatele a byl vyba- ven jeho plnou mocí, nelze vycházet pouze ze zápisu v tranzitním celním prohlášení a dovozovat z něho, že řidič měl postavení de- klaranta. Taková formální aplikace celních předpisů v těchto případech neodpovídala podle vyjádření Ústavního soudu požadavku v právním státu samozřejmému na nalezení spravedlivého řešení, a to zvláště za situace, kdy se na vzniku celního dluhu s největší pravděpodobností podílely přímo celní orgá- ny.

V předmětné věci však není dluh vymáhán po řidiči, ale právě po jeho zaměstnavateli, te- dy dopravci, a to nikoli z toho titulu, že by byl hlavním povinným, ale proto, že se dopravce účastnil odnětí zboží společnému tranzitní- mu režimu, přičemž si přinejmenším měl být vědom, že je zboží společnému tranzitnímu režimu odnímáno. Navíc v daných případech nic nenasvědčuje tomu, že by se na odnětí zboží tomuto režimu, a tudíž na vzniku celní- ho dluhu měly jakkoli podílet celní orgány. Nález Ústavního soudu ze dne 8.

8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 97/02, se týkal situace, kdy do- pravce vystupoval v celním řízení jako přímý zástupce deklaranta, a to na základě plné mo- ci přijaté od osoby vydávající se za zástupce společnosti, jejíž existenci tato osoba proka- zovala ověřenou kopií živnostenského listu. Následně bylo šetřením celních orgánů zjiš- těno, že tato kopie živnostenského listu je falzifikát, že společnost, která měla vystavit plnou moc, právně neexistuje a že ve skuteč- nosti bylo dovezeno jiné zboží, než bylo de- klarováno.

V takové situaci shledal Ústavní soud protiústavním závěr celních orgánů, po- dle něhož dopravce při neexistenci zastupo- vané osoby ve skutečnosti jednal vlastním jménem a z tohoto titulu odpovídá za vzniklý celní dluh. I v tomto případě je tedy nutno konstatovat zcela odlišné skutkové i právní okolnosti uvedené věci, které nemají s nyní posuzovaným podílem stěžovatele na odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu žád- nou přímou souvislost. 1577 Celní právo: ověřování původu zboží k čl. 32 Protokolu č. 4 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jed- né straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (publiko- vané pod č. 7/1995 Sb.) k $ 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků“ L.

Při následném ověřování důkazů původu ve smyslu čl. 32 Protokolu č. 4 Evrop- ské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společen- stvími (publikované pod č. 7/1995 Sb.) jsou celní orgány dovážející země vázány zá- věry legálně vyslovenými celními orgány vyvážející země.

I. Celnímu úřadu (v daném případě celní orgán dovážející země) nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu ($ 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), vycházelli pouze z výsledku následného ověřování důkazů půvo- du provedeného celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 Evrop- ské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společen- stvími (publikované pod č. 7/1995 Sb.).

František D. proti Celnímu ředitelství Olomouc o clo a daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.