konů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) Úkon sdružení soutěžitelů vůči svým členům, z něhož vyplývá snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, aniž by z něho musela vyplynout jeho závaz- nost, má v zásadě protisoutěžní charakter.
konů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) Úkon sdružení soutěžitelů vůči svým členům, z něhož vyplývá snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, aniž by z něho musela vyplynout jeho závaz- nost, má v zásadě protisoutěžní charakter.
K vlastním stížním důvodům stěžovatel- ky, je třeba v prvé řadě znovu zdůraznit, že 630 především z $ 3 zákona o ochraně hospodář- ské soutěže vyplývá, že protiprávními jsou dohody mezi stěžovateli, rozhodnutí jejich sdružení či jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, které vedly a nebo jen mohly vést k narušení hospodářské soutěže. Jak žalobou napadené správní rozhodnutí, tak i uvedený rozsudek krajského soudu vycházejí z toho, že v tomto případě se jednalo (byla prokázá- na) jen o možnost tohoto narušení. Proto pro posouzení zda šlo o zakázané jednání ne- ní podstatné, že bylo toliko v jediném přípa- dě (z poměrně úzkého okruhu prověřování) zjištěno, že se lékař doporučenými cenami řídil. Dále je nutno uvést, že úkon sdružení sou- těžitelů (kterým nesporně žalobkyně byla) vů- či jeho členům, z něhož vyplývá snaha o unifi- kaci chování určitého okruhu soutěžitelů (kteří jsou členy sdružení), aniž by z něho mu- sela vyplynout jeho závaznost, má principiál- ně protisoutěžní charakter (shodně viz rozsu- dek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2007, čj. 5 As 55/2006-145). Je nepochybné, že vydání nezávazného Katalogu s doporuče- nými cenami je úkonem způsobilým narušit (ovlivnit) soutěž na předmětném relevantním trhu. Konstatování protiprávnosti takového jednání, uložení sankce a uložení nápravných opatření nemůže bránit ani skutečnost, že z celkového okruhu činnosti lékařů, poskyto- vání ambulantní péče hrazené přímo nemoc- ným, tvoří jen zcela malou výseč. Jí se právě se zřetelem i na charakter poskytování zdravotní péče, týká působnost Úřadu. I když nebylo prokázáno, že představen- stvo stěžovatelky se usneslo i na způsobu publikace, je třeba zveřejnění na webových stránkách stěžovatelky a zaslání Katalogu okresním sdružením lékařů České lékařské komory ve dnech 25. 7. 2001 a 4. 9. 2001 při- čítat stěžovatelce. Soutěžitelé důvodně mohli předpokládat, že se jedná o schválený materi- ál žalobkyně, jestliže v publikaci provedené v těchto dnech nebylo uvedeno, že jde jen o návrh určený k další diskuzi. Nemůže tedy obstát tvrzení stěžovatelky, že žalovaným byla postižena pouze za „myšlenku“. (...) 1859 Domácí násilí: rozhodnutí o vykázání osoby ze společného obydlí k $ 2la zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 135/2006 Sb. (v textu též „zákon o policii“)* L. Vykázání osoby, zpravidla z místa jejího obydlí, společné domácnosti, nepo- chybně představuje významný zásah do soukromého a rodinného života každého jednotlivce; rozhodnutí o vykázání a zákaz návratu podle $ 21a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je rozhodnutím, kterým jsou výrazně dotčena základní lid- ská práva a svobody, je proto přezkoumatelné ve správním soudnictví. II. Odůvodnění rozhodnutí o vykázání, jakkoli v tomto typu řízení z povahy věci lze připustit jeho stručnost, musí vždy obsahovat skutkovou a právní oporu výroku rozhodnutí. Vykázání z místa, kde osoba žije se členy své rodiny, je citelným zása- hem do jejích práv, proto je nanejvýš nutné řádně zvažovat, zda jsou pro toto ome- zující opatření relevantní důvody. Jakkoli se jedná o rozhodnutí, které je v daném případě třeba učinit v relativně krátkém čase (do 24 hodin), musí i toto rozhodnutí být přezkoumatelné z hlediska vyloučení libovůle.
Česká lékařská komora proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek především v rozsahu stížních důvodů, přičemž vycházel z následujících skutečností úvah a závěru.
Zdejší soud považuje za vhodné se nejprve vyjádřit k námitce Úřadu ohledně nesprávného označení žalovaného v napadaném rozsudku. Krajský soud opravdu nesprávně určil jako stranu žalovanou předsedu Úřadu a nikoliv Úřad samotný. Ačkoliv byla žaloba podána proti rozhodnutí o rozkladu, které vydal předseda Úřadu, tato skutečnost jeho procesní subjektivitu nezakládá. Předseda Úřadu nemá postavení samostatného správního orgánu dle § 69 s. ř. s., nýbrž je pouze jeho funkční složkou sloužící mimo jiné k tomu, aby v případě rozhodnutí Úřadu, tedy ústředního orgánu státní správy, bylo možno věc přezkoumat způsobem obdobným, jako se tomu děje v případě odvolání proti rozhodnutí orgánů státní správy, které mají nad sebou správní orgán nadřízený, jenž je o podaných odvoláních oprávněn rozhodovat. Žalovaným tak v případě rozhodnutí o rozkladu zůstává orgán, který o věci rozhodoval již v prvním stupni, tj. v daném případě Úřad. Toto pochybení krajského soudu nemá vliv na projednávání této kasační stížnosti a v ní vyslovené závěry, jelikož se nejedná o vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, k níž by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout ex offo (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Postupem krajského soudu nebyl Úřad na svých právech nikterak zkrácen, zvláště pokud jeho rozhodnutí soud potvrdil. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2007, čj. 5 As 55/2006
145 (publikovaný na www.nssoud.cz).
K vlastním stížním důvodům žalobkyně, je třeba v prvé řadě znova zdůraznit, že především z § 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže vyplývá, že protiprávními jsou dohody mezi stěžovateli, rozhodnutí jejich sdružení či jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, které vedly a nebo jen mohly vést k narušení hospodářské soutěže. Jak žalobou napadené správní rozhodnutí, tak i uvedený rozsudek krajského soudu vycházejí z toho, že v tomto případě se jednalo (byla prokázána) jen o možnost tohoto narušení. Proto pro posouzení zda šlo o zakázané jednání není podstatné, že bylo toliko v jediném případě (z poměrně úzkého okruhu prověřování) zjištěno, že se lékař doporučenými cenami řídil.
Dále je nutno uvést, že úkon sdružení soutěžitelů (kterým nesporně žalobkyně byla) vůči jeho členům, z něhož vyplývá snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů (kteří jsou členy sdružení), aniž by z něho musela vyplynout jeho závaznost, má principielně protisoutěžní charakter (shodně viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2007, čj. 5 As 55/2006 – 145). Je nepochybné, že vydání nezávazného Katalogu s doporučenými cenami je úkonem způsobilým narušit (ovlivnit) soutěž na předmětném relevantním trhu. Konstatování protiprávnosti takového jednání, uložení sankce a uložení nápravných opatření nemůže bránit ani skutečnost, že z celkového okruhu činnosti lékařů, poskytování ambulantní péče hrazené přímo nemocným, tvoří jen zcela malou výseč. Jí se právě se zřetelem i na charakter poskytování zdravotní péče, týká působnost Úřadu.
I když nebylo prokázáno, že představenstvo Komory se usneslo i na způsobu publikace, je třeba zveřejnění na webových stránkách stěžovatelky a zaslání Katalogu okresním sdružením lékařů České lékařské komory ve dnech 25. 7. 2001 a 4. 9. 2001 přičítat stěžovatelce. Soutěžitelé důvodně mohli předpokládat, že se jedná o schválený materiál žalobkyně, jestliže v publikaci provedené v těchto dnech nebylo uvedeno, že jde jen o návrh určený k další diskuzi. Nemůže tedy obstát tvrzení stěžovatelky, že žalovaným byla postižena pouze za „myšlenku“.
K dalším námitkám procesního charakteru, obsaženým v kasační stížnosti, je třeba uvést následující.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Úřadu ze dne 4. 1. 2002, na skutečnost, že Katalog se nacházel na webových stránkách žalobkyně ještě dne 31. 12. 2001, žalovaný poukázal pouze pro argumentaci, že i z tohoto důvodu je nutno přijmout nápravná opatření. Z této skutečnosti nevyvozoval další důsledky. Stěžovatelka nenamítá, že by nebyl již dán důvod k uložení těchto opatření proto, že v době vydání správního rozhodnutí byl žalovaným vytýkaný protiprávní stav již odstraněn. Znovu je nutno i v této souvislosti poukázat na to, že protiprávnost jednání žalovaný spatřuje toliko v publikaci Katalogu ve dnech 25. 7. 2001 a 4. 9. 2001. Ostatně stěžovatelka měla možnost v průběhu řízení o rozkladu nahlédnout do spisu a případně pak doplnit zdůvodnění svého rozkladu.
Pokud se týká údajného porušení § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) v řízení o rozkladu, stěžovatelka ani nyní nerozporuje tvrzení žalovaného, že se jednalo o doplnění důkazního řízení toliko o písemnosti předložené touto účastnicí řízení. Za takové situace by byl postup podle tohoto ustanovení jen formalistický, a nelze ani dovodit, že by stěžovatelka tak byla zkrácena na svých právech, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí. Přisvědčit je nutno krajskému soudu v tom, že se jedná „toliko o účelové vyhledávání procesních vad, v úmyslu zvrátit výsledek správního řízení“.
Obstát může i závěr krajského soudu, že úvaha žalovaného o výši sankce odpovídá zjištěným skutečnostem, není v rozporu se zásadami logického uvažování a je v souladu s hledisky uvedenými v § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže. K námitkám obsaženým v žalobě a kasační stížnosti je možno dodat, že peněžitá sankce má ve většině případů za následek určité omezení v následné činnosti sankcionovaného subjektu. Pokud by tomu tak nebylo, je možno pochybovat, zda takováto sankce plní svůj účel (včetně preventivního). To, že se jedná i o určité omezení v činnosti, kterou je možno označit jako veřejně prospěšnou, neznamená, že by v takovýchto případech bylo vyloučeno uložení pokuty. I Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokuta, která byla uložena stěžovatelce, není tzv. likvidační. Krajský soud se vypořádal i s otázkou navrhované moderace, s tím, že se zřetelem na všechny rozhodné skutečnosti nelze dovodit, že by trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši (viz. § 78 odst. 2 s. ř. s.).
Ze všech těchto důvodů byla kasační stížnost jako bezdůvodná zamítnuta (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Úspěšnému žalovanému náklady řízení o kasační stížnosti nad rámec běžné činnosti nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že se mu tato náhrada nepřiznává (§ 120, § 60 odst. 1 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu