2x4 (v textu jen „daňový řád“, „d. ř.“) Povinnost daňového subjektu uhradit daňové penále dle $ 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 není dotčena tím, že v do- bě splatnosti daně byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Daňový subjekt se ne- může bránit tvrzením, že vznik penále v důsledku prohlášení konkursu na jeho ma- jetek nezavinil.
Stěžovatel koncipuje podanou kasační stížnost relativně obecně v tom smyslu, že ne- argumentuje konkrétními ustanoveními plat- ného konkursního či daňového práva ve pro- spěch podané stížnosti, ale zaměřuje se na „výsledek“, ke kterému v posuzovaném přípa- dě došlo, a tvrdí, že tento výsledek nemůže obstát v důsledku střetu zákona o konkursu a vyrovnání a daňového řádu. Koncipuje tedy kasační stížnost jako konflikt dvou právních úprav. Takto však na věc nahlížet nelze. Jestliže účelem konkursního řízení je uspořádání ma- jetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku ($ 1 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), účelem daňového řádu je úprava správy daní, poplatků, odvodů a záloh (ustanovení $ 1 odst. 1).
Situace, která v předmětné věci na- stala proto není konfliktem právních norem, ale reálným stavem, kdy poté, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs, byl žalobce ome- zen v dispozičním právu k majetku náležející- mu do podstaty. Přesto tento majetek nepozbyl, a ani stěžovatel netvrdí, že by prohlášením konkursu zanikla jeho povinnost k úhradě daně, v tomto případě daně silniční. Již proto nelze argumentovat tak, že tvrzený konflikt byl „vyložen ve prospěch státu v oblasti práva veřejného“. C...) Žalobce namítal, že není pravdou, že by v žalobě účelově citoval toliko části roz- hodnutí Nejvyššího správního soudu.
K tomu lze konstatovat, že žalobce koncipoval žalobu tak, že tvrdil, že nemohl zavinit vznik penále, protože dispoziční oprávnění přešla na správce konkursní podstaty. To, že k přecho- du dispozičních oprávnění prohlášením kon- kursu došlo, však zjevně není předmětem rozdílných právních názorů žalobce, žalova- ného ani soudu. Žalobce to ostatně v závěru na straně 3 kasační stížnosti připouští. Jestliže však v žalobě citoval pouze část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 92/2005, akcentující omezení dispozič- ních oprávnění úpadce, nelze dovozovat ne- zákonnost či nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu jenom proto, že ten v odů- vodnění citoval i jinou část uvedeného roz- hodnutí, zdůrazňující naopak skutečnost, že úpadce prohlášením konkursu nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů.
Žalobce v úvodu na straně 4 kasační stíž- nosti uvádí, že ani v žalobě ničeho nenamítal proti závěru, že povinnost hradit penále vzni- ká již samotným prodlením daňového dlužní- ka. Tomu lze přisvědčit do té míry, že takto námitka v žalobě skutečně formulována ne- byla. Krajský soud však část rozsudku Nejvyš- šího správního soudu sp. zn. 1 Afs 49/2007 ci- toval nikoli proto, že by tím vyvracel v žalobě uplatněnou námitku, ale proto, že vyznění zmíněného rozhodnutí je dle jeho přesvědče- ní jiné a podporuje následné argumenty soudu ohledně „objektivní“, na zavinění neza- ložené, povaze prodlení a související povin- nosti uhradit penále.
Na straně 4 odstavci 2 kasační stížnosti celé žaloby podané předtím ke krajskému soudu a následně kasační stížnosti: že zákon- ná ustanovení lze způsobem, kterým tak uči- nil krajský soud a daňové orgány, interpreto- vat pouze tehdy, pokud budou „konformní s elementárními principy demokratického stá- tu“ Tato námitka je relativně obecná. Žalobce v podstatě odhlíží od platné právní úpravy a soustřeďuje se na argument, že výsledek by byl pro něj nespravedlivý (neužívá již jako v podané žalobě argumentu, že jej nezavinil).
Žalobce tedy v žalobě vychází z přesvěd- čení, že prodlení nezavinil, že daň zaplatit ne- mohl a že nelze dovozovat jeho odpovědnost, pokud správce konkursní podstaty svoji po- vinnost nesplnil. Na tomto místě je vhodné připomenout, že Nejvyšší správní soud v roz- sudku ze dne 13. 7. 2005, čj. 1 Afs 55/2004-94, konstatoval, že „na hmotněprávním postave- ní daňového subjektu (úpadce) se prohláše- ním konkursu nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem; správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv správci konkursní podstaty.
U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu f 14 odst. 1 písm. a) zá- kona o konkursu a vyrovnání, COŽ se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém ří- zení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle f 7 odst. 2 písm. e) d. ř, správce kon- kursní podstaty. Jako projev omezení dispo- ziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní podstaty v souladu s f láa odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s ma- Jjetkem patřícím do podstaty.
To platí jak pro výkon subjektivních práv a povinností hmotných, tak i procesních. Správce kon- kursní podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva, jako měl úpadce: správce daně se správcem konkursní podstaty jedná v da- Řovém řízení týkajícím se daňové povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí.“ Citované rozhodnutí vychází z (tehdy) platné právní úpravy, podle které oprávnění naklá- dat s majetkem podstaty přechází na správce [ustanovení $ 14 odst. 1 písm. a) věta první zákona o konkursu a vyrovnání].
Podle písm. c) uvedeného ustanovení řízení o nárocích, kte- ré se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z to- hoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou říze- ní o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu ($ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastní- ků řízení, a správce se stává účastníkem říze- ní místo úpadce.
Není proto správná představa, že z hledis- ka subjektu povinného k odvedení daně je zde na jedné straně úpadce, který svou po- vinnost splnit nemůže, a na druhé straně správce konkursní podstaty, který tak sice učinit případně může, ale nestalo se tak. Ústavní soud k postavení správce konkursní podstaty v nálezu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. PI. ÚS 36/01, č. 403/2002 Sb., mimo jiné uvedl, 581 2068 že „správce konkursní podstaty není účastní- kem konkursního řízení; jako zvláštní pro- cesní subjekt má však samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věříte- lům a nelze jej považovat za zástupce kon- kursních věřitelů “ Konkursní řízení je mi- mořádným způsobem řešení neschopnosti úpadce dostát svým závazkům.
Konkursní ří- zení lze zahájit a konkurs lze nepochybně na majetek úpadce prohlásit, jen pokud jsou spl- něny zákonné předpoklady úpadku na straně dlužníka. Konkurs se prohlašuje i proti vůli úpadce, který je povinen prohlášení konkur- Su na jeho majetek strpět. Za této situace je neodůvodněné, aby úpadce, u kterého byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu, byl oproti ostatním daňovým subjektům zvý- hodněn tím, že by nemohl být postižen za ne- plnění zákonem stanovených povinností. Po- stavení správce konkursní podstaty je tedy specifické, nic to však nemění na tom, že na- dále je to úpadce, komu v daňovém řízení vznikají práva a povinnosti.
Základní stížní námitka totiž ve svém dů- sledku nesměřuje proti tomu, že bylo stěžo- vateli vyměřeno penále, ale proti tomu, že by- la omezena jeho dispozice s jeho majetkem. Jestliže sám stěžovatel odhlíží od platné práv- ní úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vy- rovnání a v daňovém řádu (a je třeba zdůraz- nit, že zejména $ 63 d. ř. nedává správci daně prostor jakkoli zohlednit, zda daňová povin- nost stíhá „běžný“ daňový subjekt či subjekt, na jehož majetek je prohlášen konkurs), pak lze stejně obecně argumentovat, že v uvede- ných souvislostech není rozdílu mezi penále a daní jako takovou.
Bylo by totiž lze obdobně argumentovat (a nebylo by dle přesvědčení soudu v argumentaci podstatného rozdílu), že proč by měl úpadce plnit kromě předepsa- ného penále též splatnou daňovou povin- nost, když neměl možnost ovlivnit, zda nasta- nou předpoklady, s nimiž právní předpisy vznik daňové povinnosti spojují. V nazírání stěžovatele by stejně tak nebylo rozdílu mezi daní a jakoukoli jinou právní povinností, ke splnění které je v době po prohlášení kon- kursu povolán na místě úpadce správce kon- kursní podstaty.
Dovedeno do důsledku, stě- 582 žovatel brojí proti stavu, kdy s jeho majetkem bylo po dobu trvání konkursu nakládáno ji- nak, než by on preferoval. To však vyplývá ze samotné podstaty konkursního řízení. Přijetí stěžovatelovy argumentace by vedlo k závě- ru, že v průběhu konkursního řízení úpadce povinnosti (daňové) nestíhají. Pro tento zá- věr však právní předpisy oporu neskýtají a je i v rozporu z výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu 1 Afs 55/2004. Naopak možnost sdělit penále za prodlení s úhradou daňové povinnosti vzniklé po pro- hlášení konkursu lze dovodit i z $ 33 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání.
Podle tohoto ustanovení jsou z uspokojení v kon- kursním řízení vyloučeny „mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce, s výjim- kou penále za nezaplacení daní, [..] pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před prohlášením konkursu“. Pokud tedy zákono- dárce do předmětného ustanovení zakotvil dovětek „pokud povinnost zaplatit penále vznikla před prohlášením konkursu“, zjevně byl srozuměn s tím, že penále může vznik- nout i po prohlášení konkursu. Je tak nutné přisvědčit závěrům krajského soudu, že rov- něž ze zákona o konkursu a vyrovnání nevy- plývá, že by konkursní řízení bránilo sdělení penále za nezaplacení daní ve chvíli, kdy po- vinnost daň zaplatit vznikla až po prohlášení konkursu.
Jestliže žalobce na straně 5 kasační stíž- nosti hovoří o tom, že úhradu daně měl zajis- tit „subjekt, který měl k majetku dispoziční oprávnění“, je třeba znovu uvést, že je ne- správné vycházet z předpokladu, že jsou zde dva subjekty, které by měly být (jakkoli) po- vinny plnit daňové povinnosti. V daňovém ří- zení je to nadále úpadce, koho stíhá daňová povinnost. Úvaha, že správce konkursní pod- staty byl ustanoven orgánem státu, může vést toliko k obecné replice, že podmínky nezbyt- né k prohlášení konkursu na majetek dlužní- ka nastávají nezávislc na státní moci, státní or- gány nemají pravomoc prohlásit konkurs na majetek kohokoli, pokud k tomu nejsou spl- něny zákonné podmínky.
Jestliže se žalobce staví do pozice, že mu byl rozhodnutím stát- ního orgánu někdo „vnucen“ a on musí nést tím vzniklé nepříznivé následky, pak lze ob- dobně tvrdit, že žalobce nebyl nucen vytvořit situaci, která následně k prohlášení konkursu vedla. Žalobce namítal, že ani odkaz na $ 63 d. ř. a důraz na to, že prodlení není založeno na za- vinění, neodůvodňuje, proč bylo rozhodnuto ve výroku uvedeným způsobem. Ani tato ná- mitka není důvodná. Krajský soud na straně 7 rozsudku učinil uvedenou zmínku v reakci na žalobní tvrzení, že žalobce vznik penále nezavinil.
Krajský soud zdůraznil objektivní charakter vzniku povinnosti uhradit vedle daně rovněž penále, jehož předpokladem je prodlení, tzn. nezaplacení splatné částky daně nejpozději v den její splatnosti ($ 63 odst. 1 d. ř. ve znění účinném v rozhodném zdaňova- cím období). Jestliže stěžovatel hovoří o chy- bějících třech nutných pojmových znacích, pak Ize jen znovu konstatovat, že daňovým subjektem je nadále úpadce, správce kon- kursní podstaty jedná (případně nejedná) za úpadce, a nikoli „sám za sebe“, a otázka přiči- tatelnosti jednání proto pojmově místo nemá, protože to byl úpadce, kdo daň ve stanove- ném termínu nezaplatil.
Žalobce v podstatě nastoluje obecnou otázku odpovědnosti úpadce za skutečnosti, ke kterým došlo v do- bě trvání konkursu, a proto lze rovněž zcela obecně konstatovat, že zejména ustanovení S 14 a $ 14a zákona o konkursu a vyrovnání koncipují účinky prohlášení konkursu na ji- ném principu. Znovu je třeba opakovat, že není sporu 0 tom, že daňová povinnost úpad- ce ve stanoveném termínu splněna nebyla, a byly tak naplněny podmínky pro vznik a ná- sledné vyměření penále. Znovu je třeba opakovat, že v dané věci ne- jde o nedostatek právních předpisů, ale o to, že právní předpisy v důsledku okolností, kte- ré jsou v jistém smyslu mimořádné (úpadek dlužníka), upravují rovněž specifické právní postavení správce konkursní podstaty, které právě těmto mimořádným okolnostem odpo- vídá.
Jestliže stěžovatel uvádí, že nezpochyb- ňuje vznik daňové povinnosti, ale deklarová- ní sankcí, pak je třeba uvést, že za situace, kdy úpadce je nadále daňovým subjektem, vznik- la mu daňová povinnost (to stěžovatel nezpo- chybňuje), tuto povinnost ke dni splatnosti nesplnil (rovněž toto není stěžovatelem zpo- chybněno), pak právní předpisy skutečně ne- dávají prostor situaci, která ve věci nastala, posoudit jinak, než učinily daňové orgány a posléze krajský soud. Na závěr je vhodné poznamenat, že se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval zá- kladním východiskem kasační stížnosti, a sice argumentem, že nedostatky (kolize) práv- ních předpisů nelze vyložit k tíži adresátů právních norem.
Nahlížel na věc i s vědomím, že Městský soud v Praze v rozsudku (věc se týkala problematiky na úseku odpadového hospodářství) ze dne 19. 9. 2006, čj. 10 Ca 52/2005-54, konstatoval, že „jestliže ve věcí příslušný správní orgán postupuje vůči právnické nebo podnikající fyzické osobě určitým způsobem a tato osoba jeho poža- davky beze zbytku splní, není možné, aby jí byla za totéž jednání udělena sankce jiným správním orgánem, který uplatňuje v téže oblasti kontrolní pravomoci. Takový postup Je v rozboru s principy ochrany právní jisto- ty, dobré víry a legitimního očekávání, jež patří mezi základní náležitosti demokratic- kého právního státu dle čl.
1 odst. 1 Ústavy České republiky.“ V souzené situaci však o ta- kový případ nešlo. Nenastal stav, kdy by da- ňové orgány případně požadovaly, aby se da- ňový subjekt choval určitým způsobem (zde nezaplatil silniční daň) a následně za neodve- dení daně vyměřily penále. Správní orgány, potažmo státní moc (jak je namítáno v žalo- bě) neznemožnily stěžovateli splnění daňové povinnosti. Pokud to stav konkursní podstaty dovoloval, obecně nic nebránilo tomu aby úpadce (byť oprávnění jednat svědčilo správ- ci konkursní podstaty) daňovou povinnost splnil.
Proto ani výše uvedená právní věta (byť je její myšlenková konstrukce obdobná té, na které stěžovatel vystavěl odůvodnění kasační stížnosti) v konkrétních souvislos- tech souzené věci nevede k závěru, že stíž- ností napadený rozsudek krajského soudu je nezákonný. 583 2069 2069 Daňové řízení: přezkoumávání daňových rozhodnutí; lhůta pro vyměření daně k $ 47 odst. 2 větě první a $ 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zá- konů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu jen „daňový řád“, „d.
ř.“) Úkony správce daně provedené v řízení podle $ 55b zákona č. 337/1992 Sb., © správě daní a poplatků, nemají účinek předvídaný v 6 47 odst. 2 větě první tohoto zákona, tedy přerušení lhůty pro vyměření daně nebo její dodatečné stanovení a za- ložení běhu lhůty nové. xx
Akciová společnost Air Special proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, o uložení penále z prodlení úhrady daně, o kasační stížnosti žalobce.