[23] Ze spisu vyplynulo, že žalobce b)
uzavřel se stěžovatelkou v období od 30. 6.
2005 do 20. 10. 2005 čtyři smlouvy, jimiž se
stěžovatelka zavázala poskytovat právní služby a žalobce b) se zavázal zaplatit jí za to odměnu. Pravidelnou součástí všech smluv bylo
ujednání, že odměna bude vypočtena podle
sjednaných hodinových sazeb a doby strávené společníky a zaměstnanci stěžovatelky poskytováním sjednaných služeb, přičemž každá smlouva zároveň obsahovala i odhad výše
odměny; v součtu odhad odměny činil nejméně 3 040 000 Kč bez DPH. Doba trvání
smluvního vztahu byla shodně ve všech uvedených případech sjednána tak, že počne
uzavřením smlouvy a skončí dnem, kdy žalobce b) rozhodne, nejpozději však 30. 6.
2006. Předmět právních služeb byl vymezen
obecně v článcích I smluv, podrobněji v jejich přílohách č. 1.
[24] Krajský soud dovodil, že všechna
uvedená smluvní plnění představovala jednu
veřejnou zakázku, neboť je pojila souvislost
časová (smlouvy byly uzavírány v blízkém
období a na stejnou dobu), místní (nebylo
sjednáno jiné území než Česká republika),
a věcná, neboť se jednalo o plnění svým charakterem totožné nebo obdobné. Kasační
soud tomuto závěru přisvědčil.
[25] Souvislost místní a časovou stěžovatelka nezpochybňovala a pochybnosti o nich
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
nemá ani soud. Doba plnění závazků ze
smluv byla sjednána zcela jednoznačně, a to
u všech nejdéle do 30. 6. 2006. Také dobu jejich postupného uzavírání lze považovat za
velmi blízkou. Pochybnost nevznikla ani
ohledně místa plnění; smlouvy je výslovně
nevymezily, s ohledem na povahu služeb
z nich ale také žádné odlišnosti stran místa plnění nevyplynuly. Zbývalo tedy posoudit věcný charakter plnění.
[26] Krajský soud definoval předmět plnění veřejné zakázky jako „poskytování právních
služeb“. Stěžovatelka s takto širokým vymezením nesouhlasila; podle ní je nutno u každé veřejné zakázky na právní služby zohlednit konkrétní obsah těchto právních služeb.
[27] Nejprve je třeba učinit poznámku
stran pojmů „právní služby“ a „právní poradenství“ (stěžovatelka vytýkala krajskému
soudu jejich zaměňování). Oba pojmy zmiňuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii; v § 1
odst. 2 vymezil, že „[p]oskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení
před soudy a jinými orgány, obhajoba
v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci,
jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.
Poskytováním právních služeb se rozumí
rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.“ Přísné rozlišování uvedených pojmů nemělo pro
výsledek věci zásadní význam, je vhodné pouze uvést, že ačkoliv krajský soud v některých
souvislostech použil výraz „právní poradenství“, z celkového odůvodnění bylo zjevné, že
měl vždy na mysli „právní služby“ ve smyslu
citované definice.
[27] Nejprve je třeba učinit poznámku
stran pojmů „právní služby“ a „právní poradenství“ (stěžovatelka vytýkala krajskému
soudu jejich zaměňování). Oba pojmy zmiňuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii; v § 1
odst. 2 vymezil, že „[p]oskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení
před soudy a jinými orgány, obhajoba
v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci,
jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.
Poskytováním právních služeb se rozumí
rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.“ Přísné rozlišování uvedených pojmů nemělo pro
výsledek věci zásadní význam, je vhodné pouze uvést, že ačkoliv krajský soud v některých
souvislostech použil výraz „právní poradenství“, z celkového odůvodnění bylo zjevné, že
měl vždy na mysli „právní služby“ ve smyslu
citované definice.
[28] Kasační soud pak také přisvědčil
krajskému soudu v jeho výkladu zákona o veřejných zakázkách a jeho aplikaci na zadávání
právních služeb. Krajský soud dospěl ke
správnému závěru, že poskytování právních
služeb představuje jediný komplexní druh plnění, který, ač sjednán v několika smlouvách,
tvoří předmět jediné veřejné zakázky. Limity
veřejné zakázky tedy nelze hledat v předmětu
plnění (z hlediska konkrétní náplně právních
59
*) S účinností od 1. 5. 2004 nahrazen zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
služeb), ale např. v ohraničení plnění rámcem časovým (jak navrhoval krajský soud
např. obdobím jednoho roku).
[29] Stěžovatelce je třeba dát za pravdu,
že vzhledem k různorodosti právního systému, četnosti právních odvětví a jejich vzájemným odlišnostem, je běžné, že dochází ke
specializaci advokátů a právníků vůbec. Stěžovatelka tedy správně uvedla, že ačkoliv se
předpokládá všeobecná znalost práva u každého advokáta a řada z nich deklaruje generální praxi, kasační soud dodává, že je nutné,
aby klient vyhledal odborníka na příslušnou
oblast práva. Obě teze, tj. krajského soudu
a stěžovatelky, si však neprotiřečí, což také
vyplynulo z odůvodnění rozsudku krajského
soudu. Ten totiž správně zmínil, že je zcela
v dispozici zadavatele stanovit kritéria hodnocení nabídek, mezi něž lze zahrnout i příslušnou odbornost. Znovu je však třeba zdůraznit, že odborností uchazeče nemůže být
vymezen předmět veřejné zakázky, jak se pokoušela dovodit stěžovatelka, ale hodnoticí
kritéria pro výběr vítězného uchazeče.
[29] Stěžovatelce je třeba dát za pravdu,
že vzhledem k různorodosti právního systému, četnosti právních odvětví a jejich vzájemným odlišnostem, je běžné, že dochází ke
specializaci advokátů a právníků vůbec. Stěžovatelka tedy správně uvedla, že ačkoliv se
předpokládá všeobecná znalost práva u každého advokáta a řada z nich deklaruje generální praxi, kasační soud dodává, že je nutné,
aby klient vyhledal odborníka na příslušnou
oblast práva. Obě teze, tj. krajského soudu
a stěžovatelky, si však neprotiřečí, což také
vyplynulo z odůvodnění rozsudku krajského
soudu. Ten totiž správně zmínil, že je zcela
v dispozici zadavatele stanovit kritéria hodnocení nabídek, mezi něž lze zahrnout i příslušnou odbornost. Znovu je však třeba zdůraznit, že odborností uchazeče nemůže být
vymezen předmět veřejné zakázky, jak se pokoušela dovodit stěžovatelka, ale hodnoticí
kritéria pro výběr vítězného uchazeče.
[30] Z uvedeného výkladu plyne mimo jiné nepřípadnost stížní námitky, že výklad
krajského soudu bude činit v praxi potíže,
protože bude třeba zajišťovat některé právní
služby pomocí jiných, specializovaných subjektů. Je zcela v moci zadavatele stanovit takové podmínky, aby mu umožnily vybrat
přesně tu advokátní kancelář, která je pro jeho potřeby dostatečně odborně vybavena.
Pro úplnost je ale vhodné dodat, že zákon
o veřejných zakázkách možnost poskytnout
část plnění třetí osobou připouštěl a v § 48
odst. 4 upravil právo zadavatele požadovat
v zadávací dokumentaci, aby uchazeč v nabídce uvedl, zda a jakou část plnění hodlá případně zadat jiné osobě a o kterou osobu se
má jednat. I kdyby tedy nebyly (a nemohly
být, viz výklad níže) v době zadání veřejné zakázky známy veškeré právní otázky, které bude zadavatel potřebovat řešit, nic nebránilo tomu, aby požadoval sdělení, pro kterou oblast
práva nebude uchazeč schopen poskytnout
náležité služby, případně uvést partnerskou
60
advokátní kancelář, jejímž prostřednictvím
by plnil závazek. V žádném případě by se však
taková skutečnost nemohla promítnout do
ceny za služby uvedené v nabídce, jinak řečeno nemohlo by dojít ke zvýšení celkové ceny
právních služeb,
jak nesprávně dovodila
stěžovatelka.
[31] Závěry krajského soudu jsou plně
udržitelné také z hlediska judikatury, na kterou odkazovala stěžovatelka. V oblasti zadávání veřejných zakázek je na prvním místě nutno dodržovat maximální transparentnost.
Bezpodmínečnou nutnost dodržovat základní zásady (zmíněné výše) pro zadávání veřejných zakázek zdůraznil opakovaně i Nejvyšší
správní soud. Co se týká kritérií použitelných
pro stanovení toho, zda konkrétní plnění poskytované zadavateli tvoří jedinou veřejnou
zakázku, nestanovil kasační soud jejich jednoznačnou, obecně platnou definici, a to právě s ohledem na rozmanitost zadávaných plnění. Z jeho rozhodovací praxe však vyplynul
určitý návod, jakými úvahami se řídit, který
respektoval i krajský soud.
[31] Závěry krajského soudu jsou plně
udržitelné také z hlediska judikatury, na kterou odkazovala stěžovatelka. V oblasti zadávání veřejných zakázek je na prvním místě nutno dodržovat maximální transparentnost.
Bezpodmínečnou nutnost dodržovat základní zásady (zmíněné výše) pro zadávání veřejných zakázek zdůraznil opakovaně i Nejvyšší
správní soud. Co se týká kritérií použitelných
pro stanovení toho, zda konkrétní plnění poskytované zadavateli tvoří jedinou veřejnou
zakázku, nestanovil kasační soud jejich jednoznačnou, obecně platnou definici, a to právě s ohledem na rozmanitost zadávaných plnění. Z jeho rozhodovací praxe však vyplynul
určitý návod, jakými úvahami se řídit, který
respektoval i krajský soud.
[32] V rozsudcích druhého senátu, na které poukazovala stěžovatelka, se soud zabýval
jednak zakázkou na stavební práce, jednak
lesnickými pracemi. V obou případech se
soud opíral o § 67 zákona č. 199/1994 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek*), který pojímá
závazek tvořící předmět jedné veřejné zakázky jako „plnění stejného nebo srovnatelného
druhu“; ačkoliv zákon o veřejných zakázkách
tento pojem výslovně nepřevzal, byl plně
použitelný i na případy, které podléhaly zákonu z roku 2004. V prvním případě soud při
posouzení dvou samostatně zadávaných veřejných zakázek zohlednil shodu termínů realizace staveb, vydání společného stavebního
povolení a kolaudačního rozhodnutí, situování výstavby do stejné lokality, jinak řečeno za
rozhodující soud vzal, že „se jednalo o jeden
urbanistický celek, jehož výstavba byla realizována v jednom místě a čase“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6.
2007, čj. 2 Afs 198/2006-69, č. 1896/2009 Sb.
NSS). Na tento rozsudek navázal kasační soud
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
také ve druhém případě a uvedl, že „plněním
stejného nebo srovnatelného druhu je nutno
rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, týkají-li
se tato zadání plnění spolu úzce souvisejících, zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických“ (citováno v rozsudku ze dne 26. 4.
2012, čj. 2 Afs 71/2011-93). Zároveň však připustil, že v projednávaném případě nebylo
vzhledem k odlišnosti povahy plnění možno
zohledňovat veškerá uvedená hlediska, např.
urbanistické a technologické, a přidržel se
pouze hlediska funkčního (totožnost uzavřených smluv o dílo), časového a místního (neodůvodněnost rozdělení zakázek podle těžebních území). Z uvedeného vyplývá, že
charakter veřejné zakázky je třeba posuzovat
podle konkrétních okolností daného případu; ve věci nyní zkoumané tedy soud zohlednil souvislosti časové, místní a věcné.
[32] V rozsudcích druhého senátu, na které poukazovala stěžovatelka, se soud zabýval
jednak zakázkou na stavební práce, jednak
lesnickými pracemi. V obou případech se
soud opíral o § 67 zákona č. 199/1994 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek*), který pojímá
závazek tvořící předmět jedné veřejné zakázky jako „plnění stejného nebo srovnatelného
druhu“; ačkoliv zákon o veřejných zakázkách
tento pojem výslovně nepřevzal, byl plně
použitelný i na případy, které podléhaly zákonu z roku 2004. V prvním případě soud při
posouzení dvou samostatně zadávaných veřejných zakázek zohlednil shodu termínů realizace staveb, vydání společného stavebního
povolení a kolaudačního rozhodnutí, situování výstavby do stejné lokality, jinak řečeno za
rozhodující soud vzal, že „se jednalo o jeden
urbanistický celek, jehož výstavba byla realizována v jednom místě a čase“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6.
2007, čj. 2 Afs 198/2006-69, č. 1896/2009 Sb.
NSS). Na tento rozsudek navázal kasační soud
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
také ve druhém případě a uvedl, že „plněním
stejného nebo srovnatelného druhu je nutno
rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, týkají-li
se tato zadání plnění spolu úzce souvisejících, zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických“ (citováno v rozsudku ze dne 26. 4.
2012, čj. 2 Afs 71/2011-93). Zároveň však připustil, že v projednávaném případě nebylo
vzhledem k odlišnosti povahy plnění možno
zohledňovat veškerá uvedená hlediska, např.
urbanistické a technologické, a přidržel se
pouze hlediska funkčního (totožnost uzavřených smluv o dílo), časového a místního (neodůvodněnost rozdělení zakázek podle těžebních území). Z uvedeného vyplývá, že
charakter veřejné zakázky je třeba posuzovat
podle konkrétních okolností daného případu; ve věci nyní zkoumané tedy soud zohlednil souvislosti časové, místní a věcné.
[33] Věcnou souvislost dovodil již ze samotné povahy právních služeb, které považoval za jeden druh plnění bez rozdílu, čeho se
týkaly a v čem spočívaly. Opačný výklad by
vedl k tomu, k čemu došlo i v nyní posuzovaném případě, totiž že by zadavatelé mohli odlišovat veřejné zakázky pomocí jakýchkoli
rozdílů v poskytovaných službách (posouzení smlouvy, posouzení postupu orgánu společnosti apod.) a tím se zcela vymanit z režimu zákona o veřejných zakázkách.
[33] Věcnou souvislost dovodil již ze samotné povahy právních služeb, které považoval za jeden druh plnění bez rozdílu, čeho se
týkaly a v čem spočívaly. Opačný výklad by
vedl k tomu, k čemu došlo i v nyní posuzovaném případě, totiž že by zadavatelé mohli odlišovat veřejné zakázky pomocí jakýchkoli
rozdílů v poskytovaných službách (posouzení smlouvy, posouzení postupu orgánu společnosti apod.) a tím se zcela vymanit z režimu zákona o veřejných zakázkách.
[34] Stěžovatelka zpochybnila výklad
krajského soudu oponentním názorem, že
právní služby obecně nelze považovat za jeden předmět veřejné zakázky. Již v žalobách
provedli oba žalobci výklad, co bylo obsahem
jednotlivých smluv, k jakým právním službám se stěžovatelka zavázala. Stížní námitky
nikterak neposílilo, že stěžovatelka svůj (ryze
obecný) výklad neaplikovala na posuzované
smlouvy. Netvrdila, že předmětem každé ze
smluv byla právní problematika natolik specifická, že její řešení vyžadovalo vysoce odborné a specializované znalosti, ani to, že
a proč to byla právě stěžovatelka, kdo byl díky
svým zvláštním odborným znalostem a zkušenostem schopen požadované právní služby
poskytnout. Skutečnost, že všechny smlouvy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
byly uzavřeny zadavatelem s jediným uchazečem, svědčila naopak pro to, že mezi smluvními plněními ani samotné smluvní strany
(žalobci) nespatřovaly výraznější rozdíl.
[35] Tuto okolnost stěžovatelka pominula a věnovala se pouze námitce, že jednotlivé
smlouvy byly uzavírány vzhledem k postupnému vzniku potřeb zadavatele zabezpečit si
různé právní služby. Postupný vznik potřeb
řešit různé právní otázky však není dostatečným důvodem pro rozdělování právních služeb na jednotlivé veřejné zakázky, jak bylo výše vysvětleno. Postupné vyvstávání nových
právních otázek, které zadavatel musí řešit,
zapadá do koncepce vytvořené krajským soudem: uchazeč je zavázán poskytovat právní
služby, jejichž potřeba vyvstane v určitém časovém období. Také v posuzovaném případě,
přestože (jak stěžovatelka tvrdila) vyvstala
potřeba uzavřít smlouvu na posouzení postupu Pozemkového fondu neočekávaně, vyřešil
snadno takto nastalou situaci uzavřením
smlouvy se stejným subjektem, s nímž měl
uzavřeno již několik smluv předešlých. Argument stěžovatelky by tak měl smysl pouze
tehdy, pokud by jím byla tvrzena nutnost vyhledat jiný, odlišně odborně specializovaný
subjekt, a s ním teprve uzavřít smlouvu na tyto specifické právní služby. Fakt, že byla
smlouva uzavřena opět se stěžovatelkou, podporuje výklad krajského soudu, že žalobci
mohli uzavřít jedinou smlouvu o právních
službách, která by obsáhla veškeré, byť snad
i později vzniklé potřeby žalobce b).
[35] Tuto okolnost stěžovatelka pominula a věnovala se pouze námitce, že jednotlivé
smlouvy byly uzavírány vzhledem k postupnému vzniku potřeb zadavatele zabezpečit si
různé právní služby. Postupný vznik potřeb
řešit různé právní otázky však není dostatečným důvodem pro rozdělování právních služeb na jednotlivé veřejné zakázky, jak bylo výše vysvětleno. Postupné vyvstávání nových
právních otázek, které zadavatel musí řešit,
zapadá do koncepce vytvořené krajským soudem: uchazeč je zavázán poskytovat právní
služby, jejichž potřeba vyvstane v určitém časovém období. Také v posuzovaném případě,
přestože (jak stěžovatelka tvrdila) vyvstala
potřeba uzavřít smlouvu na posouzení postupu Pozemkového fondu neočekávaně, vyřešil
snadno takto nastalou situaci uzavřením
smlouvy se stejným subjektem, s nímž měl
uzavřeno již několik smluv předešlých. Argument stěžovatelky by tak měl smysl pouze
tehdy, pokud by jím byla tvrzena nutnost vyhledat jiný, odlišně odborně specializovaný
subjekt, a s ním teprve uzavřít smlouvu na tyto specifické právní služby. Fakt, že byla
smlouva uzavřena opět se stěžovatelkou, podporuje výklad krajského soudu, že žalobci
mohli uzavřít jedinou smlouvu o právních
službách, která by obsáhla veškeré, byť snad
i později vzniklé potřeby žalobce b).
[36] U veřejných zadavatelů si navíc lze
jen obtížně představit, že u nich vyvstanou
zcela náhle a nepředvídatelně situace, u nichž
budou muset řešit zcela specifické právní
otázky. Právní služby mají být, jak také zmínil
krajský soud, především pokryty vlastními
zaměstnanci zadavatele; v případě, že musí
zadavatel využít služeb externích subjektů,
mají takové služby vždy souvislost s činností
zadavatele, jeho působností a hospodařením
se svěřeným majetkem z veřejných rozpočtů.
Zadavatel by proto měl být schopen alespoň
odhadnout, jaké právní služby, resp. z jaké
oblasti práva, může v období, jehož se příslušná smlouva týká, potřebovat. Také v nyní
61
a) Společnost s ručením omezeným Havel, Holásek & Partners, advokátní kancelář
a b) Česká republika – Ministerstvo dopravy proti Úřadu na ochranu hospodářské soutěže o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně a). *) S účinností od 1. 7. 2006 nahrazen zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. no jako významné vzhledem k tomu, že reklama na alkohol skutečně patří mezi citlivé komodity a nedodržení zákonného omezení
pro tuto reklamu zakotveného v § 4 písm. b)
zákona může mít závažný dopad na mladistvé. Jednání žalobkyně nemůže konvalidovat
skutečnost, že reklama na alkohol (stejně jako prodej alkoholu samotného) není obecně
zakázána. Je třeba respektovat, že reklama na
alkohol je zákonem regulována a dodržení této regulace je žalovanou dozorováno. Skutková podstata správního deliktu, který žalobkyně spáchala, stanoví meze přípustnosti
reklamy na alkohol s cílem zamezit jejímu případnému působení na děti a mladistvé. Chrání tak děti a mladistvé před získáním dojmu
o radosti z pití alkoholu v situacích, které děti a mladistvé oslovují. Takto samozřejmě nepůsobí každá reklama na alkohol, ale především ta reklama, která děti či mladistvé
nějakým způsobem upoutá a zaujme. To je
právě případ reklam zakázaných § 4 písm. b) k § 6 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách*)