vací období roku 2005 Jestliže obec, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskuteč- ňovala úplatné převody movitých věcí nikoli „při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy“ ve smyslu $ 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na vý- 322 X stupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.
vací období roku 2005 Jestliže obec, která byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, uskuteč- ňovala úplatné převody movitých věcí nikoli „při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy“ ve smyslu $ 5 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ale jako subjekt soukromoprávních vztahů, byla u těchto prodejů povinna uplatnit daň na vý- 322 X stupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.
Stěžovateli je nutno především přisvědčit v tom, že nebyl krajským soudem správně for- mulován názor, že žalobce „nebyl při prodeji movitých věcí osobou povinnou k dani“. Osoba povinná k dani byla definována v $ 5 odst. 1 zákona o DPH jako „fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskuteč- ňuje ekonomické činnosti“. Jinak řečeno, ja- kákoli osoba uskutečňující ekonomické čin- nosti byla z hlediska zákona o DPH osobou povinnou k dani. Takovou osobou byla, jak zákon výslovně určil, i „právnická osoba, kte- rá nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnostií“. Výjimku stanovil odstavec 3 citova- ného ustanovení, podle něhož „[vleřejno- právní subjekt se při výkonu působností v oblasti veřejné správy nepovažuje za 0so- bu povinnou k dani, a to i v případě, kdy za to přijímá úhradu“. Jak stěžovatel správně zdůraznil, žalobce byl v předmětné době registrovaným plát- cem daně, tedy osobou vykonávající ekono- mickou činnost. Polemiky o tom, zda byl či nebyl osobou povinnou k dani, jsou tedy zce- la irelevantní. Podstatná pro projednávanou věc je otáz- ka, zda žalobce byl či nebyl povinen u usku- tečněných prodejů movitých věcí uplatnit daň. Tuto otázku je nutno zkoumat v tom smyslu, zda předmětné prodeje byly či neby- ly předmětem daně (resp. zda se jednalo o zdanitelná plnění; otázka, zda nebyla plnění od daně osvobozena, nebyla vznesena) a zda byly či nebyly uskutečněny v souvislosti s čin- ností žalobce v rámci veřejné správy. Definice předmětu daně (pro věc rele- vantní je pouze ve vztahu k dodání zboží) by- la obsažena v $ 2 zákona o DPH; jelikož jsou předmětem řízení vyměřené daně za dvě zda- ňovací období, je nutno poznamenat, že k 1. 10. 2005 vstoupila v účinnost novela to- hoto zákona č. 377/2005 Sb. Pro zdaňovací období 3. čtvrtletí 2005 bylo tedy účinné toto znění: „Předmětem daně je dodání zboží ne- bo převod nemovitosti anebo přechod nemo- vitosti v dražbě (převod nemovitosti) za úplatu osobou povinnou k dani, s místem pl nění v tuzemsku.“ Pro následující období (4. čtvrtletí) však již bylo nutno aplikovat no- velizované znění: „Předmětem daně je dodá- ní zboží nebo převod nemovitosti anebo přechod nemovitostí v dražbě („převod ne- movitosti“) za úplatu osobou povinnou k da- ni v rámci uskutečňování ekonomické čín- nosti, s místem plnění v tuzemsku.“ Změna citovaného ustanovení spočívala tedy v dopl nění podmínky „v rámci uskutečňování eko- nomické činnosti“. Krajský soud ani žalovaný (ba ani žalobce) se uvedenou změnou právní úpravy nezabývali a vycházeli ve vztahu k oběma zdaňovacím obdobím toliko ze zně- ní po novele; přestože se jedná o pochybení, na výsledek řízení to nemělo vliv. Nevyšší správní soud totiž, jak bude vysvětleno dále, dospěl k závěru, že uskutečněné prodeje byly zdanitelnými plněními a že byly provozovány v rámci ekonomické činnosti; z hlediska právní úpravy účinné do 30. 9. 2005 by byly předmětem daně tím spíše, neboť podmínku provádění plnění „v rámci ekonomické čin- nosti“ tehdy zákon nekladl. Pojem ekonomické činnosti byl defino- ván v $ 5 odst. 2 zákona o DPH: „Ekonomic- kou činností se pro účely tohoto zákona rozumí soustavná činnost výrobců, obchod- níků a osob poskytujících služby [...]. Za eko- nomickou činnost se také považuje využilí hmotného a nehmotného majetku za úče- lem získání příjmů, pokud je tento majetek využíván soustavně“ 711 2348 Žalobce v odvoláních proti platebním vý- měrům uvedl, žc za svou ekonomickou čin- nost považuje „výrobu d prodej tepla, výrobu a prodej dříví, kopírování a půjčovné, pro- nájem bytů a nebytových prostor“. Správce daně ve zprávě o daňové kontro- le (jejímž předmětem byla daň z přidané hod- noty za období 1. až 4. čtvrtletí roku 2005) uvedl, že „daňový subjekt vykonává ekono- mícké činnosti, a to práce v lese, těžbu a pro: dej dřeva, nákladní dopravu, půjčování leše- ní, kopírování, specializované práce pro stavby. Dále město vlastní byty a nebytové prostory, které pronajímá občanům“ Dle informací veřejně dostupných z živ- nostenského rejstříku, měl ve zkoumané do- bě žalobce živnostenská oprávnění k silniční motorové dopravě, k výrobě a rozvodu tepel- né energie, k výrobě, obchodu a službám ne- uvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, k přípravným pracím pro stavby, spe- cializovaný maloobchod, pronájem a půjčo- vání věcí movitých, kopírovací práce, posky- tování technických služeb a pro správu a údržbu nemovitostí. Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již několikrát uvedl, že klade důraz nikoliv na formální, ale na faktický výkon určitých činností (např. v rozsudku ze dne 10. 9. 2008, čj. 2 Afs 68/2008-58, uvedl v souvislosti s výpočtem koeficientu pro krácení odpočtu daně dle $ 76 odst. 3 v tehdy účinném znění, že „z da- ňového hlediska [..| je potřeba zkoumat skutečnou činnost [subjektu], nikoliv se spo- kojit s údajem vyplývajícím z obchodního rejstříku“; obdobně v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, čj. 7 Afs 98/2008-112, č. 1917/2009 Sb. NSS, soud s odkazem na citované rozhodnutí uve- dl, že „pro posouzení charakteru činnosti ja- ko pouze příležitostné je nutné posoudit, do jaké míry se ekonomické činnosti úpadce skutečně věnoval (počty zaměstnanců zapo- jených do: činnosti, existence příslušných smluv apod.)“. Nelze se tedy výlučně opírat o udělená živnostenská oprávnění, mohou však posloužit na podporu závěru, že žalobce skutečně vykonával jiné činnosti než ty, jež mu jako veřejnoprávnímu subjektu svěřovaly příslušné právní předpisy. Zejména o tomto 712 faktu ale svědčí to, že již od roku-2004 byl zaregistrován jako plátce daně z přidané hodnoty. Krajský soud vystavěl svůj závěr na zhod- nocení, že prodeje movitých věcí nelze pod- řadit pod ekonomickou činnost, neboť se jed- nalo o jednorázovou akci, jíž chyběl prvek soustavnosti. Naopak stěžovatel zastával ná- zor, že i v případě prodejů se jednalo o čin- nost soustavnou, zasazenou v širším rámci nakládání s majetkem získaným od Minister- stva obrany. Také v tomto ohledu kasační soud přisvědčil stěžovateli. V posuzované věci vyšel kasační soud z názoru, že účastníky i krajským soudem ro- zebíraný pojem soustavnosti je nutno vztaho- vat k ekonomické činnosti samotné, nikoli ke každému jednotlivému úkonu v jejím rámci, jak také správně uvedl v kasační stížnosti stě- žovatel. Zákonné atributy ekonomické čin- nosti je namístě posuzovat ve vztahu k osobě povinné k dani. Takovou osobou nikdy nebude např. zaměstnanec, tj. osoba, která je výdělečně činná pouze na základě svého pra- covního poměru. Její činnost tak nebude po- važována za ekonomickou činnost ve smyslu zákona o DPH. Osobu povinnou k dani, tj. osobu ekonomickou činnost vykonávající, je pak nutno dále odlišit od plátce daně. V případech, kdy osoba povinná k dani usku- teční plnění a není plátcem daně, je povinna sledovat výnosy (příjmy) za taková plnění a v případě, že dojde k překročení zákonem sta- noveného obratu, je povinna se zaregistrovat jako plátce, (případně se může zaregistrovat k DPH i dobrovolně). Osoba povinná k dani, tj. osoba vykonávající ekonomickou činnost, je tedy potenciálním plátcem daně. Není však nutné, aby každá jednotlivá transakce prove- dená v rámci ekonomické činnosti takové osoby naplňovala sama o sobě prvek soustav- nosti; svým charakterem však musí náležet k takové souborné činnosti osoby (povinné k dani), která znaky ekonomické činnosti ja- ko celek vykazuje. Pokud byl žalobce registrovaným plátcem DPH, pak musel současně vedle své činnosti veřejnoprávní uskutečňovat i činnost ekono- mickou. Otázka soustavnosti jeho Činnosti SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 8/2011 2348 prováděné mimo veřejnou správu již tedy mu- sela být vyřešena při registraci žalobce k DPH. Při tomto výkladu soud vyšel ze své starší judikatury. V rozsudku ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 Afs 141/2006-82, se zabýval otázkou, zda ur- čitá transakce (převod movitých věcí, které byly využívány jako předmět leasingu, a dalšího hmotného a nehmotného majetku mezi dvě- ma leasingovými společnostmi) byla uskuteč- něna „při podnikání“, a zda ji tedy lze pova- žovat za zdanitelné plnění. Soud vycházel ze zákona o dani z přidané hodnoty z roku 1992 (č. 588/1992 Sb.), který v $ 2 odst. 1 považo- val za zdanitelné plnění dodání zboží, převod nemovitosti či poskytnutí služby „uskutečně- né v tuzemsku při podnikání“. Kasační soud tehdy vyložil, že „nejde o to, že by každá ta- ková jednotlivá transakce musela sama 0 so- bě naplňovat veškeré znaky podnikání dle JS 2 odst. 1 obchodního zákoníku, musí však svým charakterem náležet k takové soubor- né činnosti podnikatele, která tyto znaky ve svém celku vykazuje, a kterou tudíž za pod- nikání považovat lze. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by k závěru o tom, že k před- mětné transakci nedošlo při podnikání, po- stačovala pouhá skutečnost, že k převodu majetku mezi [druhou leasingovou společ- ností] a stěžovatelem došlo jednorázově. Každý běžný podnikatel uskuteční v rámcí své podnikatelské činnosti vedle opakujících se plnění také řadu jednorázových úkonů, včetně toho, že může prodat část svého ma- jetku, podstatné je však právě to, že tak učiní v rámci své podnikatelské činnosti, kterou vykonává soustavně. V daném případě fi- nanční orgány nezpochybňovaly, že žalobce i [druhá společnost] vyvíjeli v daných zda- ňovacích obdobích soustavnou podnikatel- skou činnost. Ani případné rozhodnutí jed- né z těchto společností své podnikatelské aktivity utlumit nemůže samo o sobě na tomto závěru nic změnit“ Soud zde tedy do- spěl k závěru, že také prodej majetku vlastněného podnikatelem, byť jednorázový a ačkoliv prodej sám není předmětem jeho obchodní činnosti, může být považován za pl- nění „při podnikání“ relevantní z hlediska daně z přidané hodnoty. Není proto také vyloučeno, aby - i jedno- rázový - prodej majetku byl předmětem daně dle zákona o DPH (z roku 2004), který již ne- užívá pojem „při podnikatelské čínností“, ale podstatně širší pojem „v rámci ekonomické činnosti“ (podnikatelská činnost se tedy stala pouhou podmnožinou). Kasační soud se ztotožňuje i se závěrem, dle kterého nebylo namístě na projednáva- nou věc aplikovat výjimku stanovenou v $ 5 odst. 3 zákona o DPH. Obec není osoba zříze- ná za účelem podnikání; podle $ 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec veřejnoprávní korporací, která má vlast- ní majetek a která pečuje o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a při pl- nění svých úkolů chrání též veřejný zájem; ty- to úkoly obec plní jednak prostřednictvím jednání v rámci veřejné správy (typicky např. vydáváním obecních vyhlášek), ale lze tak či- nit i uzavíráním soukromoprávních vztahů (např. pronájem obecních pozemků za úče- lem sportovních aktivit občanů atd.). Výkon ekonomických činností je tedy si- ce spíše druhotný, vedlejší, nicméně rovněž náležející k činnosti obce. Při něm má obec stejné postavení jako kterákoli fyzická či právnická osoba, a je tedy zatížena stejnými povinnostmi. Při posuzovaných prodejích movitých věcí se rozhodně nejednalo o vý- kon působnosti v oblasti veřejné správy. Pro- dej movitých věcí získaných bezúplatně od státu tak nebylo možno oddělovat od poměr- ně rozsáhlé ekonomické činnosti žalobce. Pro úplnost je možno poukázat i na judikatu- ru Soudního dvora, kterou lze parafrázovat v tom smyslu, že o výkon veřejné správy jde při činnostech upravených speciálním, pro orgány veřejné správy platným právním reži- mem; opakem jsou činnosti, při nichž tyto orgá- ny jednají za stejných podmínek jako soukro- mé ekonomické subjekty (viz např. rozsudky ze dne 17. 10. 1989, Comune di Carpaneto Piacentino a další, spojené věci 231/87 a 129/88, Recueil, s. 3233, ze dne 14. 12. 2000, Fazenda Pública, C-446/98, Recueil, s. -11435 atd.). V posuzovaném případě uza- víral žalobce smlouvy v oblasti soukromého práva za stejných podmínek jako soukromo- právní subjekty. 713 2349 Neprodával-li žalobce movité věci v rámci své veřejnoprávní činnosti, tedy z pozice or- gánu veřejné správy, ale jako kterýkoli sub- jekt soukromoprávních vztahů, pak byl jako registrovaný plátce DPH povinen uplatnit u těchto prodejů daň na výstupu. Skutečnost, zda uvedené prodeje byly či nebyly jednorá- zové, je pro posouzení jejich zdanitelnosti irelevantní. Jak již bylo uvedeno výše, při eko- nomické činnosti je zcela běžné, že některé transakce se opakují, jiné jsou naopak pouze jednorázové, přičemž ve vztahu k jednotli- vým transakcím se již atributy ekonomické činnosti nezkoumají. Závěr, dle kterého by jednorázové transakce nepodléhaly dani z přidané hodnoty, tak není správný. Pro úplnost je k tomu vhodné dodat, že ža- lobce nevystupoval v pozici veřejnoprávního orgánu ani jako nabyvatel - k převodu došlo na základě darovací smlouvy, tedy smlouvy upravené v $ 628 a násl. občanského zákoní- ku, nikoliv veřejnoprávním předpisem. Na tom nemění nic ani skutečnost, že právní rá- mec vymezující předmět darování byl vyty- čen zákonem ($ 3 zákona č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojen- ského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky); uvedený zákon upravoval postup a podmínky při převodu vybraného majetku z vlastnictví České republiky: za subjekty, jimž mohl být příslušný majetek bezúplatně převeden, byly určeny výslovně územní sa- mosprávné celky nebo jejich sdružení. Ani © zde ovšem nevystupovaly jako mocenské ve- řejnoprávní orgány, ale jako veřejnoprávní korporace, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy), a tedy mohou s nabytým ma- jetkem naložit dle vlastní úvahy. Ze všech výše uvedených úvah lze dovo- dit následující závěr. Žalobce byl registrova- ným plátcem daně z přidané hodnoty, tj. sub- jektem vykonávajícím ekonomickou činnost. Nebyly-li předmětné převody movitých věcí uskutečněny v rámci veřejnoprávní činnosti žalobce, byl žalobce u těchto prodejů povi- nen uplatnit daň na výstupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové. Kasační soud tedy uvážil za podstatné, že žalobce uskutečňoval ekonomickou činnost, byl plátcem DPH, předmětné úplatné převo- dy movitého majetku byly uskutečňované v rámci této činnosti, a byly tedy předmětem daně, přičemž se jednalo o zdanitelná plnění (neboť nebyl dán žádný důvod pro osvoboze- ní od daně dle $ 51 a násl. zákona o DPH). Prvek soustavnosti, který vzal za základ svého rozhodnutí krajský soud, byl obsažen jak v uskutečňování ekonomické činnosti samot- né, tak i - ačkoliv to pro výsledek věci nebylo zásadní - v nakládání s majetkem nabytým bezúplatně od státu. 2349 Důchodové pojištění: zpětné vymáhání dávek k $ 56 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění k $ 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení 2 32x Dávky důchodového pojištění, které již byly vyplaceny v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, nelze zpětně vymáhat. Snížení či odnětí důchodu, jakož i zastavení jeho výplaty [$ 56 odst. 1 písm. a) či c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo- vém pojištění] lze ze zákona provádět zásadně toliko do budoucna, s výjimkou pří- padů, kdy tyto dávky byly vyplaceny neprávem v důsledku zaviněného porušení po- vinností ze strany příjemce dávky (6 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). 714 Podle $ 118a odst. 1 zákona 0 organizaci a provádění sociálního zabezpečení lze přeplatek vymáhat za splnění výše uvedených předpokladů výhradně po příjemci dávky (či zvláštním příjemci dávky podle $ 118 odst. 1 téhož zákona), a nikoliv po ji- né osobě (zde osobě s dispozičním právem k účtu zemřelého příjemce).
Město Janovice nad Úhlavou proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z přidané hodno-
V posuzované věci vyšel kasační soud z názoru, že účastníky i krajským soudem rozebíraný pojem soustavnosti, je nutno vztahovat k ekonomické činnosti samotné, nikoli ke každému jednotlivému úkonu v jejím rámci, jak také správně uvedl v kasační stížnosti stěžovatel. Zákonné atributy ekonomické činnosti je na místě posuzovat ve vztahu k osobě povinné k dani. Takovou osobou nikdy nebude např. zaměstnanec, tj. osoba, která je výdělečně činná pouze na základě svého pracovního poměru. Její činnost tak nebude považována za ekonomickou činnost ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty. Osobu povinnou k dani, tj. osobu ekonomickou činnost vykonávající je pak nutno dále odlišit od plátce daně. V případech, kdy osoba povinná k dani uskuteční plnění a není plátcem daně, je povinna sledovat výnosy (příjmy) za taková plnění a v případě, že dojde k překročení zákonem stanoveného obratu, je povinna se zaregistrovat jako plátce, (případně se může zaregistrovat k DPH i dobrovolně). Osoba povinná k dani, tj. osoba vykonávající ekonomickou činnost, je tedy potenciálním plátcem daně. Není však nutné, aby každá jednotlivá transakce, provedená v rámci ekonomické činnosti takové osoby, naplňovala sama o sobě prvek soustavnosti; svým charakterem však musí náležet k takové souborné činnosti osoby (povinné k dani), která znaky ekonomické činnosti jako celek vykazuje.
Pokud byl žalobce registrovaným plátcem DPH, pak musel současně vedle své činnosti veřejnoprávní uskutečňovat i činnost ekonomickou. Otázka soustavnosti jeho činnosti prováděné mimo veřejnou správu již tedy musela být vyřešena při registraci žalobce k DPH.
Při tomto výkladu soud vyšel ze své starší judikatury. V rozsudku z 17. 1. 2008, čj. 5 Afs 141/2006 - 82, se zabýval otázkou, zda určitá transakce (převod movitých věcí, které byly využívány jako předmět leasingu, a dalšího hmotného a nehmotného majetku mezi dvěma leasingovými společnostmi) byla uskutečněna „při podnikání“ a zda ji tedy lze považovat za zdanitelné plnění. Soud vycházel ze zákona o dani z přidané hodnoty z roku 1992 (č. 588/1992 Sb.), který v § 2 odst. 1 považoval za zdanitelné plnění dodání zboží, převod nemovitosti či poskytnutí služby „uskutečněné v tuzemsku při podnikání“. Kasační soud tehdy vyložil, že „nejde o to, že by každá taková jednotlivá transakce musela sama o sobě naplňovat veškeré znaky podnikání dle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, musí však svým charakterem náležet k takové souborné činnosti podnikatele, která tyto znaky ve svém celku vykazuje, a kterou tudíž za podnikání považovat lze. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by k závěru o tom, že k předmětné transakci nedošlo při podnikání, postačovala pouhá skutečnost, že k převodu majetku mezi druhou leasingovou společností a stěžovatelem došlo jednorázově. Každý běžný podnikatel uskuteční v rámci své podnikatelské činnosti vedle opakujících se plnění také řadu jednorázových úkonů, včetně toho, že může prodat část svého majetku, podstatné je však právě to, že tak učiní v rámci své podnikatelské činnosti, kterou vykonává soustavně. V daném případě finanční orgány nezpochybňovaly, že žalobce i druhá společnost vyvíjeli v daných zdaňovacích obdobích soustavnou podnikatelskou činnost. Ani případné rozhodnutí jedné z těchto společností své podnikatelské aktivity utlumit nemůže samo o sobě na tomto závěru nic změnit“. Soud zde tedy dospěl k závěru, že také prodej majetku vlastněného podnikatelem, byť jednorázový a ačkoliv prodej sám není předmětem jeho obchodní činnosti, může být považován za plnění „při podnikání“ relevantní z hlediska daně z přidané hodnoty.
Není proto také vyloučeno, aby – i jednorázový – prodej majetku byl předmětem daně dle zákona o DPH (z roku 2004), který již neužívá pojem „při podnikatelské činnosti“, ale podstatně širší pojem „v rámci ekonomické činnosti“ (podnikatelská činnost se tedy stala pouhou podmnožinou).
Kasační soud se ztotožňuje i se závěrem, dle kterého nebylo na místě na projednávanou věc aplikovat výjimku stanovenou v § 5 odst. 3 zákona o DPH. Obec není osoba zřízená za účelem podnikání; podle § 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, je obec veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, a která pečuje o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem; tyto úkoly obec plní jednak prostřednictvím jednání v rámci veřejné správy (typicky např. vydáváním obecních vyhlášek), ale lze tak činit i uzavíráním soukromoprávních vztahů (např. pronájem obecních pozemků za účelem sportovních aktivit občanů atd.).
Výkon ekonomických činností je tedy sice spíše druhotný, vedlejší, nicméně rovněž náležející k činnosti obce. Při něm má obec stejné postavení jako kterákoli fyzická či právnická osoba a je tedy zatížena stejnými povinnostmi. Při posuzovaných prodejích movitých věcí se rozhodně nejednalo o výkon působnosti v oblasti veřejné správy. Prodej movitých věcí získaných bezúplatně od státu tak nebylo možno oddělovat od poměrně rozsáhlé ekonomické činnosti žalobce. Pro úplnost je možno poukázat i na judikaturu Evropského soudního dvora, jehož konstantní judikaturu lze parafrázovat v tom smyslu, že o výkon veřejné správy jde při činnostech upravených speciálním, pro orgány veřejné správy planým právním režimem; opakem jsou činnosti, při nichž tyto orgány jednají za stejných podmínek jako soukromé ekonomické subjekty (viz např. rozhodnutí C-231/87, 129/88 Carpaneto Piacentino, Rivergaro [1989] ECR 3233, C-446/98 Camara Municipal de Porto[2000] ECR I-11435 atd.). V posuzovaném případě uzavíral žalobce smlouvy v oblasti soukromého práva za stejných podmínek jako soukromoprávní subjekty.
Neprodával–li žalobce movité věci v rámci své veřejnoprávní činnosti, tedy z pozice orgánu veřejné správy, ale jako kterýkoli subjekt soukromoprávních vztahů, pak byl jako registrovaný plátce DPH povinen uplatnit u těchto prodejů daň na výstupu. Skutečnost, zda uvedené prodeje byly či nebyly jednorázové je pro posouzení jejich zdanitelnosti irelevantní. Jak již bylo uvedeno výše, při ekonomické činnosti je zcela běžné, že některé transakce se opakují, jiné jsou naopak pouze jednorázové, přičemž ve vztahu k jednotlivým transakcím se již atributy ekonomické činnosti nezkoumají. Závěr, dle kterého by jednorázové transakce nepodléhaly dani z přidané hodnoty tak není správný.
Pro úplnost je k tomu vhodné dodat, že žalobce nevystupoval v pozici veřejnoprávního orgánu ani jako nabyvatel – k převodu došlo na základě darovací smlouvy, tedy smlouvy upravené v § 628 a násl. občanského zákoníku, nikoliv veřejnoprávním předpisem. Na tom nemění nic ani skutečnost, že právní rámec vymezující předmět darování byl vytyčen zákonem (§ 3 zákona č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky); uvedený zákon upravoval postup a podmínky při převodu vybraného majetku z vlastnictví České republiky: za subjekty, jimž mohl být příslušný majetek bezúplatně převeden, byly určeny výslovně územní samosprávné celky nebo jejich sdružení, ani zde ovšem nevystupovaly jako mocenské veřejnoprávní orgány, ale jako veřejnoprávními korporace, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky) a tedy i s nabytým majetkem naložit dle vlastní úvahy.
Ze všech výše uvedených úvah lze dovodit následující závěr. Žalobce byl registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty, tj. subjektem vykonávajícím ekonomickou činnost. Nebyly–li předmětné převody movitých věcí uskutečněny v rámci veřejnoprávní činnosti žalobce, byl žalobce u těchto prodejů povinen uplatnit daň na výstupu, bez ohledu na to, zda se jednalo o transakce se opakující či jednorázové.
Kasační soud tedy uvážil za podstatné, že žalobce uskutečňoval ekonomickou činnost, byl plátcem DPH, předmětné úplatné převody movitého majetku byly uskutečňované v rámci této činnosti a byly tedy předmětem daně, přičemž se jednalo o zdanitelná plnění (neboť nebyl dán žádný důvod pro osvobození od daně dle § 51 a násl. zákona o DPH). Prvek soustavnosti, který vzal za základ svého rozhodnutí krajský soud, byl obsažen v uskutečňování ekonomické činnosti samotné, tak i – ačkoliv to pro výsledek věci nebylo zásadní – v nakládání s majetkem nabytým bezúplatně od státu.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Plzni je nezákonný, neboť byl založen na nesprávném posouzení právní otázky, a proto jej podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm se krajský soud bude řídit závazným právním názorem kasačního soudu, totiž že předmětné převody majetku žalobce byly uskutečňovány v rámci jeho ekonomické činnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. dubna 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu