bí roku 1999 Dohodli-li se manželé - podnikatelé na tom, že ve zdaňovacím období roku 1999 jeden bude spolupracovat na podnikání druhého a tuto spolupráci daňově uplatňo- vat, mohli postupovat jen způsobem upraveným v $ 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a jen v souladu s tímto ustanovením příjmy a výdaje rozdělit. Do- sáhli-li proto manželé příjmů jak z vlastní podnikatelské činnosti, a navíc se podíle- li na podnikání druhého, v daňovém přiznání uvedou výši daňových příjmů a výda- jů z vlastního podnikání a vykáží i podíl příjmů a výdajů ze spolupráce na podnikání druhého z manželů.
bí roku 1999 Dohodli-li se manželé - podnikatelé na tom, že ve zdaňovacím období roku 1999 jeden bude spolupracovat na podnikání druhého a tuto spolupráci daňově uplatňo- vat, mohli postupovat jen způsobem upraveným v $ 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a jen v souladu s tímto ustanovením příjmy a výdaje rozdělit. Do- sáhli-li proto manželé příjmů jak z vlastní podnikatelské činnosti, a navíc se podíle- li na podnikání druhého, v daňovém přiznání uvedou výši daňových příjmů a výda- jů z vlastního podnikání a vykáží i podíl příjmů a výdajů ze spolupráce na podnikání druhého z manželů.
Zásadní otázkou předloženou v této věci je vzájemná fakturace mezi manžely podnika- teli. Lze dát za pravdu krajskému soudu, jenž v napadeném rozhodnutí vyslovil názor, že zákaz fakturace mezi manžely podnikateli ne- vyplývá z žádného právního předpisu. Man- želé podnikatelé jakožto osoby spojené mají dle $ 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů při vzájemné fakturaci používat stejné ceny, jako jsou ceny, jež byly sjednány s nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích. * Publikován pod č. 935/2006 Sb. NSS. 806 V obecné rovině tedy nelze vzájemnou faktu- raci mezi manžely podnikateli vyloučit. V souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je pouze takový výklad, jenž ga- rantuje mj. právo podnikat a provozovat ji- nou hospodářskou činnost (srov. dále též čl. 2 odst. 3 Listiny). Nutné je však podotknout, že v této sou- vislosti je třeba rozlišit několik situací. Stěžovatel sám poukazuje na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 Afs 21/2003*, kde se však jed- nalo o situaci odlišnou. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí posuzoval plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dle občanského zá- koníku mezi manželem podnikatelem a dru- hým z manželů jakožto osobou nepodnikající. Zde dospěl s ohledem na úpravu obsaženou v občanském zákoníku k závěru, že plnění z této smlouvy nelze uznat za daňový náklad, neboť manželé neměli zúženo společné jmě- ní manželů a jednalo sc o plnění v rámci spo- lečného jmění. Druhou situaci představuje účast v ob- chodních společnostech každým z manželů samostatně. Zde vzhledem k tomu, že dle $ 106 obchodního zákoníku jsou obchodní společ- nosti právnickými osobami, tedy fiktivními osobami s právní subjektivitou, nevznikají z pohledu přípustnosti vzájemné fakturace po- chybnosti. Pouze je nutno brát zřetel na usta- novení $ 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Třetí situací je provozování podnikatel- ské činnosti fyzických osob manželů, a to kaž- dým z nich samostatně. Podle $ 6 obchodního zákoníku se obchodním majetkem podnika- tele - fyzické osoby (pro účely obchodního zákoníku) rozumí majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodno- ty), který patří podnikateli a slouží nebo je ur- čen k podnikání. Majetek fyzické osoby - podnikatele sice náleží jedné osobě (případ- ně manželům, jde-li o společné jmění manže- lů), je však nutné vymezit i podmnožinu její- ho majetku určeného k podnikání, který tímto určením získává novou kvalitu - příjmy z něj plynoucí se stávají příjmy dosaženými v rámci podnikání a náklady na něj vynalože- né lze za zákonem stanovených podmínek uplatnit jako daňově uznatelné výdaje. Každý z manželů má v souladu s čl. 26 odst, 1 Listiny právo rozvíjet hospodářskou činnost, a tudíž se z tohoto pohledu jeví neopodstatněným vylučovat možnost vzájemné fakturace v pří- padech, kdy se nejedná o spolupráci na pod- nikání jednoho z nich. V předložené věci se skutkově jedná o další situaci, odlišnou od výše uvedených. Ze správního a soudního spisu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 31. 12. 1999 vystavila svému manželovi podnikateli fakturu a za předmět plnění označila „spoluprácí v obchodní čin- nosti za období leden - prosinec 1999“ na částku 563 360 Kč. V protokolu o ústním jed- nání ze dne 2. 4. 2001 uvedla, že faktura byla pouze vyúčtováním ke konci roku, manžel jí peníze vyplácel průběžně v hotovosti. Před- mětem fakturace byla spolupráce na odkupu akcií a ve fakturované částce jsou zahrnuty úhrady na cestovné, odpisy automobilu a vý- plata za uzavřené smlouvy. Dále uvedla, že konkrétní podklady pro fakturaci s manže- lem nemají, neboť vycházeli z nákladů na ce- stovné a z objemu uzavřených smluv. Veškeré smlouvy byly uzavřeny manželovým jménem. Žalobkyně v předmětném zdaňovacím obdo- bí vystavila pouze tuto jedinou fakturu, jinou podnikatelskou činnost odrážející se v pří- jmech a výdajích již nevykonávala. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole ze dne 15. 5. 2001 odůvodnil vyloučení příjmu zaúčto- vaného na základě předmětné faktury a výda- je na cestovní náklady z daňově uznatelných příjmů a výdajů a vydal dodatečný platební výměr vztahující se k dani z příjmů fyzických osob za rok 1999, jímž byl upraven základ da- ně na 29 836 Kč a vyměřena daňová ztráta ve výši 22 994 Kč. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti zabýval otázkou volby využití ustanovení $ 13 zákona o daních z příjmů. Znění $ 13 zákona o daních z příjmů bylo v rozhodném období následující: „Příjmy do- sažené při podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti [f 7 odst. I písm. a)ažc) SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 9/2007 a odst. 2] provozované za spolupráce druhé- ho z manželů a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení se rozdělují tak, aby podíl připadající na spolupracující- ho manžela (manželku) nečinil více než 50 %; přitom částka připadající na spolupracující- ho manžela (manželku), o kterou příjmy přesahují výdaje, smí čínit nejvýše 540 000 Kč při spolupráci po celé zdaňovací období ne- bo 45 000 Kč za každý i započatý měsíc této spolupráce. V ostatních případech spoluprá- ce manžela (manželky) a ostatních osob ži- jících v domácnosti s poplatníkem, popřípa- dě za spolupráce jen ostatních osob žijících v domácnosti s poplatníkem, se příjmy dosa- žené při podnikání nebo jiné samostatné vý- dělečné činnosti rozdělují na spolupracující osoby tak, aby jejich podíl na společných pří- jmech a výdajích činil v úhrnu nejvýše 30 %; přitom částka připadající v úhrnu na spolu- pracující osoby, o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 180 000 Kč při spo- lupráci po celé zdaňovací období nebo 15 000 Kč za každý i započatý měsíc spolu- práce. U spolupracujícího manžela (manžel ky) a dalších spolupracujících osob musí být přitom výše podílu na společných příjmech a výdajích stejná. Příjmy a výdaje nelze roz- dělovat na děti až do ukončení jejich povin- né školní docházky a na děti a manžela (manželku), pokud jsou uplatňovány jako osoby vyživované (f 15).“ Ze znění věty prvé se podává, že se příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostat- né výdělečné činnosti dosažené za spoluprá- ce druhého z manželů a výdaje na jejich dosa- žení, zajištění a udržení rozdělují způsobem stanoveným zákonem. Zákon tak dává daňo- vým subjektům pouze volbu, zda využijí zá- konné možnosti příjmy a výdaje rozdělit způ- sobem dle $ 13 zákona o daních z příjmů, či příjmy nerozdělovat. V případě, kdy se daňo- vé subjekty - manželé podnikatelé - rozhod- nou, že jeden z nich bude spolupracovat na podnikání druhého, musí postupovat dle $ 13 citovaného zákona. Jinak řečeno, zákon dává spolupracujícím manželům pouze volbu v tom, zda spolupráci přiznají či nikoliv, avšak roz- hodnou-li se spolupracovat a daňově ji uplat- 807 1306 ňovat, je namístě pouze postup dle $ 13 cito- vaného zákona. Na tomto závěru nic nemění ani skuteč- jak z vlastní podnikatelské činnosti, a navíc se podílejí na podnikání druhého z nich, v da- ňovém přiznání uvedou výši daňových pří- jmů a výdajů z vlastního podnikání a vykáží nost, že oba manželé podnikají na základě živ- nostenského oprávnění. Dosahujíli příjmů i podíl příjmů a výdajů ze spolupráce na pod- nikání druhého z manželů. 1306 Daň z příjmů fyzických osob: stanovení vstupní ceny k $ 29 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1993 Stanovil-li $ 29 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 149/1995 Sb., že vstupní cenou hmotné- ho majetku a nehmotného majetku se rozumí reprodukční pořizovací cena, zjištěná podle zvláštních předpisů nebo znalcem, bylo na vůli daňového subjektu, jakou z obou metod stanovení ceny si vybere. Z pouhého pořadí, v němž citované ustano- vení obě metody uvádělo, nebylo možno dovozovat, že znalecké zjištění ceny při- chází v úvahu jen tehdy, není-li tu zvláštních cenových předpisů.
Světlana V. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. května 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
JUDr. Michal Mazanec
člen senátu
za onemocnělého předsedu senátu
(§158 odst. 1 o. s. ř., § 64 s. ř. s.)