k 139b odst. 15 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.* I. Pokud podle jednacího řádu přijatého na základě $ 96 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, mají být písemné materiály určené pro zasedání zastupitelstva doručeny členům zastupitelstva nejpozději 7 dní přede dnem zasedání, ale některé z podkladů jsou členům zastupitelstva dodány ve lhůtě kratší, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nezákonnost rozhodnutí přijatého na základě těchto podkladů. II. V případě zveřejnění informace o konání zasedání zastupitelstva je účelu zve- řejnění informace dosaženo i tehdy, kdy se do doby zveřejnění informace započítá den, kdy byla informace o konání zasedání zveřejněna. Na základě zveřejnění infor- mace o místě, době a programu totiž nezačíná běžet žádná lhůta ke splnění povin- nosti, a není proto důvodu aplikovat $ 40 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004. III. Pozemek, na kterém navrhovatelé zamýšlí v budoucnu postavit rodinný dům, se nestává stavebním pozemkem podle $ 139b odst. 15 stavebního zákona z ro- ku 1976 jenom proto, že bylo vydáno stavební a následně kolaudační rozhodnutí na stavbu kanalizační přípojky pro tento rodinný dům.
k 139b odst. 15 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.* I. Pokud podle jednacího řádu přijatého na základě $ 96 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, mají být písemné materiály určené pro zasedání zastupitelstva doručeny členům zastupitelstva nejpozději 7 dní přede dnem zasedání, ale některé z podkladů jsou členům zastupitelstva dodány ve lhůtě kratší, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nezákonnost rozhodnutí přijatého na základě těchto podkladů. II. V případě zveřejnění informace o konání zasedání zastupitelstva je účelu zve- řejnění informace dosaženo i tehdy, kdy se do doby zveřejnění informace započítá den, kdy byla informace o konání zasedání zveřejněna. Na základě zveřejnění infor- mace o místě, době a programu totiž nezačíná běžet žádná lhůta ke splnění povin- nosti, a není proto důvodu aplikovat $ 40 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004. III. Pozemek, na kterém navrhovatelé zamýšlí v budoucnu postavit rodinný dům, se nestává stavebním pozemkem podle $ 139b odst. 15 stavebního zákona z ro- ku 1976 jenom proto, že bylo vydáno stavební a následně kolaudační rozhodnutí na stavbu kanalizační přípojky pro tento rodinný dům.
(..) Navrhovatelé a) a b) namítli [shodně i navrhovatelé c) a d), jejichž námitky byly po- drobněji zdůvodněny|, že schvalování územ- ního plánu proběhlo v rozporu s Jednacím řá- dem obecního zastupitelstva obce Zdiby Jednací řád). Podle navrhovatelů nebyly pí- semné materiály určené pro zasedání zastupi- telstva doručeny členům zastupitelstva v sou- ladu s $ 3 odst. 5 Jednacího řádu obecního zastupitelstva, schváleného dne 30. 11. 2006. Podle $ 3 odst. 5 Jednacího řádu „[plísem- né materiály, určené pro zasedání zastupi- telstva předkládá navrhovatel v počtu 11 vý- 406 tisků prostřednictvím Obecního úřadu obce Zdiby tak, aby bylo možno tyto materiály doručit členům zastupitelstva nejpozději 7 dní přede dnem zasedání“. Nejvyšší správ- ní soud z předložených podkladů zjistil, že stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, tedy stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování podle $ 25 stavebního zákona, bylo vydáno dne 27. 12. 2006. Pokud byl územní plán schválen na zasedání dne 29. 12. 2006, je zjevné, že tento materiál nebyl v souladu s Jednacím řádem doručen členům zastupitelstva včas. Bylo však třeba se zabývat tím, jaké důsledky má tato skutečnost na plat- nost přijatého usnesení ze dne 29. 12. 2006. 2x4 Jednací řád přijatý na základě $ 96 obecní- ho zřízení představuje vnitřní (interní) doku- ment zastupitelstva, který by měl zastupitel- stvu pomoci předem vyřešit některé procesní otázky zasedání. Pokud zastupitelstvo postu- puje v konkrétním případě v rozporu s jedna- cím řádem, ale v souladu s pravidly stanove- nými v obecním zřízení, nezpůsobuje porušení jednacího řádu nezákonnost přija- tého rozhodnutí a není to důvod pro zásah státu (srov. Vedral, J.; Váňa, L.; Břeň, J.; Pšenič- ka, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 513, a Koudelka, Z.; Ondruš, R.; Průcha, P. Zákon o obcích (obec- ní zřízení). Komentář. 4. vyd. Linde : Praha, 2009, s. 337). Pokud tedy podle $ 3 odst. 5 Jednacího řádu mají být písemné materiály určené pro zasedání zastupitelstva doručeny členům zastupitelstva nejpozději 7 dní přede dnem zasedání, ale některé z podkladů jsou členům zastupitelstva dodány ve lhůtě kratší, nemá tato okolnost sama o sobě vliv na zákon- nost rozhodnutí přijatého na základě těchto podkladů. Členové zastupitelstva přijali záko- nem stanoveným postupem usnesení, ke kte- rému se vztahovaly opožděně předložené ma- teriály. Porušení vnitřních pravidel jednání zastupitelstva však nemělo vliv na zákonnost usnesení řádně přijatého zastupitelstvem. Ze zápisu ze zasedání zastupitelstva ze dne 29. 12. 2006 rovněž vyplývá, že stanovis- ko krajského úřadu bylo členům zastupitel- stva přečteno. Tím byli členové zastupitelstva i veřejnost s daným podkladem seznámeni. Obdobný názor je třeba zaujmout i ve vztahu k námitce navrhovatelů c) a d) o tom, že pod- klady pro jednání nebyly členům zastupitel- stva předány ve formě požadované Jednacím řádem, nýbrž pouze na CD. Účelem $ 3 odst. 5 jednacího řádu je umožnit členům za- stupitelstva seznámit se v dostatečném před- stihu s podklady pro jednání. Byť tedy jedna- cí řád výslovně preferuje písemnou formu předkládaných materiálů, neznamená to, že je tím vyloučeno předložení materiálů v jiné formě, např. elektronické, pokud tato forma umožní členům zastupitelstva seznámit se s danými podklady. (...) Navrhovatel a) zpochybnil řádné zveřej- nění informace o konání zasedání zastupitel- stva dne 29. 12. 2009. Podle $ 93 odst. 1 obec- ního zřízení „lolbecní úřad informuje o místě, době a navrženém programu při- pravovaného zasedání zastupitelstva obce. Informaci vyvěsí na úřední desce obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastu- pitelstva obce“ Navrhovatel a) uvedl, že dobu 7 dní je nutné počítat ode dne následujícího po vyvěšení informace, tj. od 23. 12. 2006. Po- kud se zasedání konalo dne 29. 12. 2006, je zjevné, že informace o zasedání nebyla zve- řejněna alespoň 7 dní přede dnem zasedání. Informování o zasedání zastupitelstva souvisí s veřejností zasedání zastupitelstva a v návaz- nosti na to i s některými právy občanů obce C$ 16 odst. 2 obecního zřízení), která se uplat- ňují ve vztahu k zastupitelstvu jako orgánu obce, zejména s právem vyjadřovat svá stano- viska na zasedání zastupitelstva obce. Smys- lem a účelem uveřejnění informace na úřed- ní desce je informování veřejnosti o konání zasedání zastupitelstva. Tohoto účelu je dosa- ženo i v případě, kdy se do doby zveřejnění informace započítá den, kdy byla informace o konání zasedání zveřejněna. Na základě zve- řejnění informace o místě, době a programu totiž nezačíná běžet žádná lhůta ke splnění povinnosti, a není proto důvodu aplikovat $ 40 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle kte- rého se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, zabýval v souvislosti s otázkou účin- nosti opatření obecné povahy výkladem $ 12 obecního zřízení. Dospěl k závěru, že pokud bylo opatření obecné povahy vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vy- věšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěšení řádné. Konstato- val, že „[u]stanovení f 40 odst. 1 písm. a) část věty před středníkem správního řádu, podle něhož pokud je provedení určítěho úkonu v řízení vázáno na lhůtu, nezapočí- tává se do běhu lhůty den, kdy došlo ke sku- tečnosti určující počátek lhůty, není v da- ném případě použitelné, neboť se vztahuje na lhůty k provedení úkonu v řízení, zatím- co zde jde o publikaci opatření obecné pova- hy“. Za situace, kdy Nejvyšší správní soud při řešení otázky vyvěšení samotného opatření obecné povahy odmítl výklad, podle kterého by se den vyvěšení nepočítal do doby 15 dnů k řádnému vyvěšení podmiňující účinnost opatření obecné povahy, nepokládá za důvod- né postupovat odlišně v případě zveřejnění informace o konání zasedání zastupitelstva. V posuzovaném případně z ničeho nevy- plývá, že by došlo ke zkrácení práv veřejnosti účastnit se zasedání. Ze zápisu ze zasedání plyne, že k předloženému územnímu plánu probčhla diskuze, které se účastnili i zástupci z řad veřejnosti. Rovněž podle teorie správní- ho práva „[I])ze soudit, že samotná skuteč- nost, kdy by informace nebyla zveřejněna způsobem předpokládaným v f 93 odst. 1 tzn. v zákonem stanovené struktuře a po sta- novenou dobu, neměla mít za následek ne- zákonnost usnesení přijatých na zasedání zastupitelstva, bokud by občané obce měli reálnou možnost dozvědět se o připravova- ném zasedání zastupitelstva jiným způso- bem“ (viz Vedral, J.; Váňa, L.; Břeň, J.; Pšenič- ka, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 502). (...) Navrhovatelé c) a d) argumentovali roz- hodnutími a souhlasy, které jim vydal odpůr- ce a na základě kterých vybudovali na pozem- ku parc. č. 426/7 inženýrské sítě. Tato rozhodnutí považovali za limity území. Od- půrce tato rozhodnutí prohlásil za nicotná, neboť je vydala obec mimo pravomoc stano- 407 2265 venou v $ 124 odst. 1 stavebního zákona z ro- ku 1976. Předmětná rozhodnutí vydala stavební komise obce Zdiby. Je třeba konstatovat, že překročila zákonné zmocnění uvedené v $ 124 odst. 1 písm. a) stavebního zákona z roku 1976 ve znění účinném do 31. 12. 2002. Podle něj mohl okresní úřad na žádost obce, která není stavebním úřadem a má pod- mínky pro odborné rozhodování o stavebně -technických záležitostech, určit, že obec bu- de „vydávat stavební povolení na stavební úpravy jednoduchých staveb, pokud nejde o kulturní památky“. Přípojky na veřejné rozvodné sítě a kanalizaci jsou jednoduchou stavbou podle $ 139b odst. 5 písm. d) staveb- ního zákona z roku 1976, komise však byla oprávněna rozhodovat pouze o úpravách stá- vajících jednoduchých staveb. Z $ 139b odst. 3 písm. c) stavebního zákona z roku 1976 vy- plývá, že stavební úprava patří mezi změny dokončených staveb, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stav- by. Pod pojem úprava jednoduché stavby ne- lze podřadit vybudování zcela nové přípojky. Pokud komise povolila a následně zkolau- dovala dané stavby, jednala mimo svěřenou pravomoc. V rozsudku ze dne 25. 11. 2004, čj. 6 A 44/2001-71, č. 502/2005 Sb. NSS, Nej- vyšší správní soud uvedl, že „[rlozhodilí or- gán, který neměl pravomoc ve věci rozhodo- vat, má tato vada, spočívající v absolutním nedostatku pravomoci o věci rozhodovat, za následek nicotnost takového aktu (f 76 odst. 2 s. ř s.)“. Rozšířený senát Nejvyššího správní- ho soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, uvedl, že „[nlicotnost rozhodnutí byla vždy chápána jako vadnost o intenzitě vylučující právní účinky aktu. Za paakt byla doktrí- nou označována rozhodnutí vydaná orgá- nem, který vůbec není orgánem veřejně mo- ci nebo nemá příslušnou pravomoc [..] Nicotnost je koncibována lak, že jde o zá- važné vady, zjevné přímo z aktu samého“. Daná rozhodnutí ani vyjádření tedy nevyvolá- vají žádné právní účinky. Tato rozhodnutí ne- zavazují ani správní orgán, ani adresáta roz- hodnutí, a nepředstavují limit využití území, který by musel být zohledněn v procesu tvor- by územního plánu. Výše uvedené se nevztahuje na stavební povolení na kNN na RD vydané Městským úřadem v Klecanech stavebníkovi STE, a. s. Dané rozhodnutí bylo vydáno příslušným sta- vebním úřadem. Vybudovaná přípojka byla násiedně tímto stavebním úřadem zkolaudo- vána. Za této situace je nutné zvážit, nakolik se uvedená okolnost mohla a měla promít- nout do procesu schvalování územního plá- nu. Jinými slovy, zda tato okolnost sama o so- bě mohla vést ke zrušení územního plánu pro nezákonnost a rovněž k tomu, zda skrze ni mohou navrhovatelé c) a d) dosáhnout toho, co je nepochybně cílem podaného návrhu, totiž získání možnosti postavit na předmět- ných pozemcích rodinné domy. Předmětné rozhodnutí představuje limit využití území ve smyslu $ 10 odst. 3 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci,“ který musí být zo- hiedněn při vytváření územního plánu. Na druhé straně je nutné posoudit, zda samotné vydání stavebního povolení na přípojku elektřiny a následná kolaudace přípojky mě- ní charakter pozemku natolik, že již není možné považovat jej za ornou půdu a má být určen k zastavění rodinným domem (případ- ně domy). Navrhovatelé tvrdí, že na základě rozhod- nutí o povolení a kolaudaci přípojek inženýr- ských sítí se jejich pozemky staly pozemky stavebními. Této argumentaci Nejvyšší správ- ní soud nepřisvědčil. Podle $ 139b odst. 15 stavebního zákona z roku 1976 „[sltavebním pozemkem se rozumí část území určená re- gulačním plánem nebo územním rozhodnu- tím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou“. Nejprve je třeba konstatovat, že ani navrhovatelé c) a d) nenamítali, že by inže- nýrské sítě považovali za stavbu hlavní, ale vy- cházeli z toho, že vydáním povolení na vybu- » S účinností od 1. 1. 2007 zrušena zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu Gtavební zákon). 408 dování sítí byl pozemek určen k zastavění. Lze proto jen stručně připomenout, že vedle hlavních staveb mohou existovat i jiné stav- by, které jsou určeny k užívání společně se stavbou hlavní. Tyto stavby plní ke stavbě hlavní doplňkovou funkci. Jsou vystavěny se záměrem, aby byly využívány společně se stavbou hlavní, a mohou být plně využity pou- ze společně se stavbou hlavní. Účelem stavby přípojek je připojení hlavní stavby k inženýr- ským sítím. Teprve realizací hlavní stavby (v tomto případě plánovaných rodinných do- mů) lze dané přípojky využívat a jsou určeny k využívání společně se stavbou hlavní. Ustanovení $ 139b odst. 15 stavebního zá- kona z roku 1976 nedává výslovnou odpověď na otázku, zda vybudováním inženýrských sí- tí se stal pozemek pozemkem stavebním. Je třeba jej interpretovat tak, že předpokládá dvě v úvahu připadající situace. Navrhovatelé dovozují z neuvedení spojení „hlavní stavba“ před spojkou „a“ rozdílný rozsah v úvahu při- padajících staveb jednak v situaci, kdy je po- zemek k zastavění teprve určen, a kdy byl po- zemek již zastavěn. Takový výklad je však nesprávný. Obě části ustanovení oddělené spojkou „a“ totiž akcentují ve skutečnosti ča- sové hledisko. Zákonodárce chtěl vyjádřit, že stavebním pozemkem je část území již v oka- mžiku, kdy je závazně (regulačním plánem nebo územním rozhodnutím) určena k zasta- vění. Tím spíše jím je v okamžiku, kdy je za- stavěna. Avšak právě proto, že v situaci reál- ného zastavění stavbou již nelze hovořit o tom, že je pozemek k zastavění pouze ur- čen, musela být legální definice takto formu- lována. Nejde tedy o hledisko rozsahu (všech- ny stavby určené versus stavba hlavní), ale o hledisko časové (pozemek určený k zasta- vění, resp. již zastavěný). Nesprávnost interpretace navrhovatelů lze dovodit i z jiných důvodů. Pokud bude po- ložen důraz na slova „určená“ a „k zastavění“, pak nelze dospět k závěru, že stavebním po- zemkem se stal pozemek parc. č. 426/7 ve vlastnictví navrhovatelů c) a d). Ze správního spisu nevyplývá, že by inženýrské sítě byly nejprve umístěny a následně realizovány na tomto pozemku. Naopak, byly „přívedeny“ k dalšímu využití na hranice tohoto pozem- ku. Jestliže stavebním pozemkem se rozumí část území, pak vztažení této definice i na stavby inženýrských sítí by vedlo k absurd- ním důsledkům. Za stavební pozemky by by- lo třeba považovat všechny pozemky, po kte- rých, resp. pod kterými, jsou inženýrské sítě vedeny, neboť bylo územním rozhodnutím určeno, že tyto budou zastavěny (sítěmi). Šlo by mnohdy, zejména v případě dálkového ve- dení inženýrských sítí, o části území, o kte- rých by jinak nikdo nepochyboval, že jsou např. ornou půdou. Jde zjevně o závěr ab- surdní a neudržitelný. Navíc by ani tento závěr nevedl k posouzení příznivému pro navrho- vatele, a sice, že je třeba považovat za staveb- ní právě pozemek parc. č. 426/7. Ze všech uvedených důvodů je třeba $ 139b odst. 15 stavebního zákona z roku 1976 vyložit tak, že stavebním pozemkem se rozumí část území určená regulačním plánem nebo územním plánem k zastavění hlavní stavbou a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Nelze proto tvrdit, že samotným povolením přípojek se daný po- zemek stal pozemkem stavebním. Navrhovatelé c) a d) namítli, že nezahrnu- tím předmětných pozemků do zastavitelné- ho území obce došlo k porušení jejich dobré víry a legitimního očekávání. Na základě sou- hlasných stanovisek obce vybudovali na svých pozemcích sítě a bylo jim přislíbeno, že na nich bude možné vystavět rodinné do- my. V rozsudku ze dne 24. 2. 2010, čj. 6 Ads 88/2006-159, č. 2059/2010 Sb. NSS, se Nejvyš- ší správní soud principem právní jistoty za- býval a uvedl, že „[jlako skutkový základ pro ochranu oprávněné důvěry ve správním právu vyžaduje: a) existenci podkladu pro oprávněnou důvěru, jímž chápe v první řa- dě správní akt, dále pak předběžné opatření, veřejnoprávní smlouvu, příslib správního orgánu, informaci, čí jiná faktická jednání správního orgánu, b) vědomí existence toho- to podkladu u adresáta, který se domáhá ochrany své oprávněné důvěry, c) již existu- jící využití oprávněné důvěry ve smyslu již učiněné dispozice (ochrana oprávněného očekávání je totiž chápána primárně jako ochrana v dobré víře učiněných dispozic, 409 2265 nikoliv zamýšlená dispozice), a konečně d) kauzální nexus mezi výše uvedenými bo- dy. Vedle toho pak je namístě podle německé- ho pojetí při splnění tohoto skutkového zá- kladu zkoumat ochranyhodnost takové důvěry, a to s ohledem na dva komponenty — jednak s ohledem na, zkráceně řečeno, míru „spoluzavinění“ adresáta správního jednání na tom, že je toto jednání nutno změnil, jed- nak s ohledem na již známé vážení zájmů státu a případných třetích osob.“ V posuzovaném případě navrhovatelé c) a d) zakoupili na základě kupní smlouvy ze dne 2. 6. 2000 pozemek parc. č. 426/7, orná půda, a pozemek parc. č. 426/8, ostatní plo- cha, v k.ú. Zdiby. Před zakoupením pozemků se dne 4. 4. 2000 obrátili na odpůrce a požá- dali ho o stanovisko, zda je možné zastavit část pozemku parc. č. 426/1 „rodinným dvoj- domkem, popř. dvěma rodinnými domy“. Ze žádosti není zjevné, zda k ní přiložili nějakou přílohu, ze které by bylo patrné umístění stav- by na parcele. Stavební komise dne 20. 4. 2000 navrhovatelům c) a d) sdělila, že nemá námitky proti zastavění části pozemku parc. č. 426/1 s tím, že veškeré inženýrské sítě musí na své ná- klady vybudovat stavebníci. Z daného vyjádře- ní není zjevné, ke které části pozemku o celko- vé výměře 28 408 m? se dané stanovisko vztahuje. Následně stavební komise vydala dne 14. 8. 2000 (nicotná) stavební povolení na ka- nalizační a vodovodní přípojku, která povolují stavbu přípojek na pozemku parc. č. 426/1. Pokud navrhovatelé c) a d) na základě předmětných nicotných rozhodnutí postavili přípojky na pozemku parc. č. 426/7, nemohli jednat v dobré víře. Nejde pouze o chybné uvedení parcelního čísla, ale podstatné je, že pozemek parc. č. 426/1 bezprostředně přilé- há k zastavěnému území, zatímco pozemek navrhovatelů nikoliv. I když pozemek navrho- vatelů c) a d) parc. č. 426/7 vznikl rozděle- ním pozemku parc. č. 426/1, rozdělení, jak vyplývá z tvrzení navrhovatelů, schválili Ka- tastrální úřad Praha-východ již dne 30. 5. 2000, tedy dva a půl měsíce před vydáním rozhodnutí. Lze proto konstatovat, že navrho- vatelé neumístili stavbu přípojek ani v soula- du s povoleními vydanými stavební komisí. 410 Dobrou víru navrhovatelů c) a d) by bylo možné případně dovozovat z podání komise ze dne 20. 4. 2000, kde komise výstavby od- půrce uvedla, že „nejsou námitky proti zá- měru výstavby dvojdomku na části pozem- ku 426/1 v k.ú. Zdiby“. Lze připustit, že dané vyjádření mohlo v navrhovatelích vzbudit oprávněnou důvěru, že pokud budou postu- povat v souladu s tímto stanoviskem, bude jim povolena stavba rodinného dvojdomku. Tvrzení legitimního očekávání, dovozované mimo jiné i z uvedeného stanoviska, je však podstatnou měrou oslabeno tím, že navrho- vatelé, kteří měli k dispozici kromě rozhod- nutí o povolení elektrické přípojky relativně obecné ujištění, že nejsou námitky proti vý- stavbě rodinného dvojdomku, následně po- žádali o povolení dělení pozemku s předpo- kladem výstavby pěti rodinných domů. V případě stavebního povolení a kolau- dačního rozhodnutí ze dne 19. 9. 2000, vyda- ného Městským úřadem Klecany na stavbu „kNN pro RD“, ze smlouvy ze dne 30. 5. 2001 vyplývá, že akciová společnosti Středočeská energetická, uzavřela s navrhovatelem c) předmětnou smlouvu o úhradě podílu účel- ně vynaložených nákladů spojených s připo- jením nového odběrného zařízení a se zajiš- těním rezervovaného příkonu pro nové odběrné místo. Tato akce byla nazvána „ZDI BY, Zlatý kopec, KNN pro 5 RD na parcele č. 426/7 v k. ú. Zdiby pro sourozence K“ To vyplývá i ze žádosti navrhovatelů ze dne 6. 2. 2002 o dělení pozemků parc. č. 426/7 a parc. č. 426/8 na celkem 5 parcel o výměře 1 670 m?, 1 532 m?, 1 667 m?, 1 520 m? a 1 613 m?, se kterou se obrátili na Obecní úřad Zdiby. Byli to tedy navrhovatelé c) a d), kteří deklarovali podstatnou změnu záměrů, než ke kterým získali vyjádření odpůrce. Za situace, kdy od- půrce souhlasil se záměrem výstavby rodinné- ho dvojdomku, lze obtížně tvrdit, že navrho- vatelé jednali v souladu s tímto stanoviskem ze dne 20. 4. 2000, kterého se opakovaně do- volávají a vůči kterému by bylo případně mož- né existenci dobré víry dovozovat. Navrhovatelé c) a d) dále namítli, že bylo územním plánem změněno funkční využití pozemku parc. č. 426/8. V katastru nemovi- tostí je pozemek veden jako ostatní plocha, manipulační plocha. Podle shodných tvrzení účastníků řízení je na daném pozemku umís- těna silážní jáma. Silážní jáma nepochybně představuje stavbu, která slouží k zeměděl- ské výrobě a je při zemědělské výrobě využí- vána. Podle čl. 14 Závazné části územního plá- nu orná půda slouží k hospodaření na zemědělském půdním fondu. Stavbu silážní jámy lze zařadit do současných areálů země- dělské výroby, zahrnutých do ploch výroby a skladů [viz čl. 14 písm. B) bod 3 Závazné části územního plánu]. Zařazení předmětné- ho pozemku do orné půdy odpovídá charak- teru stavby umístěné na daném pozemku. Po- kud se navrhovatelé domáhají zařazení dané- ho pozemku k funkčnímu využití pro stavbu rodinných domů, lze si takovéto využití dané- ho pozemku, vzhledem k charakteru stavby na něm umístěné, jen obtížně představit. Předpokladem pro stavbu rodinného domu na daném pozemku by bylo odstranění stav- by, silážní jámy. S odkazem na shora uvedené důvody ne- shledal Nejvyšší správní soud po celkovém posouzení celého procesu územního pláno- vání a se zřetelem k uplatněným námitkám důvod pro zrušení územního plánu obce Zdi- by schváleného usnesením zastupitelstva ob- ce Zdiby dne 29. 12. 2006. 2266 Opatření obecné povahy: změna územního plánu; aktivní legitimace spoluvlastníků nemovitosti; vyhodnocení vlivů na životní prostředí; odůvodnění rozhodnutí o námitkách k $ 47 odst. 2,3 45,650 odst. 1, $ 52 odst. 2, $ 55 odst. 2 ak bodu 5 přílohy zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) k $ 68 odst. 3 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 101a a násl. soudního řádu správního ve znění zákona č. 127/2005 Sb. I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy (6 101a s. ř. s.) založený na vlastnic- tví nemovitosti ve společném jmění manželů je oprávněn podat byť i jen jeden z manželů. V případě podílového spoluvlastnictví nemovitosti může tento návrh po- dat i jen jeden ze spoluvlastníků, ačkoliv jeho podíl není nadpoloviční. II. V případě pořizování změny územního plánu lze za splnění podmínek stano- vených v $ 55 odst. 2 větě druhé stavebního zákona z roku 2006 upustit od zpracová- ní zadání změny a konceptu nebo upustit jen od zpracování konceptu změny v sou- ladu s $ 47 odst. 5 užitým na základě $ 55 odst. 2 věty první citovaného zákona. III. Koncept změny územního plánu je třeba zpracovat vždy, jestliže dotčený or- gán na úseku posuzování vlivů na životní prostředí uplatnil požadavek na posouze- ní změny územního plánu na životní prostředí v různých variantách ($ 47 odst.3a5 stavebního zákona z roku 2006). Uvedený požadavek dotčeného orgánu determinu- je výrazným způsobem průběh procesu pořizování a schvalování změny územního plánu. Nedodržení tohoto požadavku nemůže být následně zhojeno tím, že dotčený orgán upustí od svého požadavku ve fázi, kdy mu byl předložen návrh změny územ- ního plánu k zaujetí stanoviska. IV. Proces pořizování změny územního plánu je dynamický, její obsah se pro- měňuje v čase tak, jak tento proces prochází jednotlivými fázemi. Z $ 50 odst. 1 sta- vebního zákona z roku 2006 nelze dovodit příkaz, aby návrh změny územního plánu byl identický s obsahem schváleného zadání, nýbrž toliko pokyn, aby návrh ze schváleného zadání vycházel. 2266 V. Požadavky, které uplatňují k návrhu zadání změny územního plánu dotčené orgány dle $ 47 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006, nejsou stanovisky, jejichž ob- sah by byl závazný pro výslednou podobu zadání změny územního plánu. Jestliže te- dy pořizovatel změny územního plánu neakceptoval požadavek dotčeného orgánu uplatněný včas k návrhu zadání, nezatížil proces pořizování změny územního plá- nu vadou. Vadou procesu není ani zohlednění požadavku dotčeného orgánu v zadá- ní změny územního plánu, který byl vznesen až po uplynutí stanovené lhůty. VI. Vyhodnocení vlivů změny územního plánu na životní prostředí, které nepo- pisuje vliv na zvláště chráněné živočichy, na jejichž výskyt upozornil ve svém vyjá- dření orgán ochrany přírody, neodpovídá požadavkům stanoveným přílohou sta- vebního zákona z roku 2006 (bod 5 přílohy). Stanoviska dotčených orgánů vydaná v návaznosti na toto vyhodnocení, stejně jako opatření obecné povahy samotné tu- díž vychází z neúplných podkiadů, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu. VII. Na odůvodnění rozhodnutí o námitkách je třeba klást stejné požadavky jako v případě typických správních rozhodnutí ($ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004). Musí z něho být seznatelné, z jakého důvodu považuje obec námitky uplatněné oprávněnou osobou ($ 52 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006) za liché, mylné ne- bo vyvrácené, nebo proč považuje skutečnosti předestírané oprávněnou osobou za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené.
a) Alexander P., b) Hana R., c) Ing. Kateřina F., d) Lukáš K. proti obci Zdiby o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
nosti dospěl k závěru, že daná lokalita bude ponechána beze změn, Nejvyšší správní soud neshledal v takovém postupu nezákonnost. Uzemní plán musí sledovat různé zájmy a potřeby v území. Jednou z nich je i potřeba rekreace. Dané území i v minulosti sloužilo potřebě rekreace a územní plán na funkčním využití dané lokality nic nezměnil. Uzemní plán nijak neomezuje navrhovatele b) v existujícím využívaní jeho pozemku, který je veden jako zahrada, na němž je umístěna stavba chaty.
K dalším námitkám, kde navrhovatel b) brojil vůči plánované výstavbě rodinných domů v části obce zvané Brnky, odpůrce sdělil, že lokality BC 33 a BC 34 budou z návrhu vypuštěny (pozn. Nejvyššího správního soudu: na základě stanoviska orgánu ochrany zemědělského půdního fondu). K nesouhlasu s přečerpávací stanicí v blízkosti pozemku navrhovatele b) odpůrce uvedl, že se jedná o schématický zákres a přesné umístění bude předmětem územního řízení. Nejvyšší správní soud podotýká, že ze schváleného územního plánu nevyplývá, že by v dané oblasti bylo s čerpací stanicí odpadních vod nebo čistírnou vod počítáno.
K návrhu územního plánu navrhovatel b) podal nesouhlas s vyřízením námitky ke konceptu, evidovaný pod poř. číslem 101 Vyhodnocení projednávání návrhu územního plánu obce Zdiby (příloha č. 6 Dokladů o projednání a schválení územního plánu obce Zdiby). Nesouhlasil se zařazením svého pozemku do plochy individuální rekreace, když se nově plánovaná plocha označená jako BC nachází ani ne 75 m od hranice tohoto pozemku.
Nejvyšší správní soud uvádí, že navrhovatel b) ve svém nesouhlasu s vyřízením námitky nezohlednil skutečnost, že plánovaná plocha BC byla vypuštěna z důvodu nesouhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a v blízkosti jeho pozemku tak návrh územního plánu nenavrhl plochu s funkčním využitím čisté bydlení (BC). Odpůrce nesouhlasu nevyhověl a setrval na svém předchozím stanovisku, ponechávajícím pozemek navrhovatele ve funkčním využití individuální rekreace. K námitce, že v dané oblasti je značný počet objektů určených k trvalému bydlení, odpůrce uvedl, že změna funkce území může nastat jen u staveb zkolaudovaných k bydlení. Lze jen dodat, že u ostatních pozemků, na kterých se nacházejí stavby určené pro individuální rekreaci, je nutné trvat na urbanistické koncepci dané oblasti a nečinit z ní výjimky. Navrhovatel nemá právní nárok na změnu funkčního využití pozemku. Odpůrce dostatečně odůvodnil, proč ke změně funkčního využití v dané lokalitě nedojde. Ani tato námitka proto nebyla důvodná.
Navrhovatelé a) a b) namítli [shodně i navrhovatelé c) a d), jejichž námitky byly podrobněji zdůvodněny], že schvalování územního plánu proběhlo v rozporu s Jednacím řádem obecního zastupitelstva obce Zdiby. Podle navrhovatelů nebyly písemné materiály určené pro zasedání zastupitelstva doručeny členům zastupitelstva v souladu s § 3 odst. 5 Jednacího řádu obecního zastupitelstva, schváleným dne 30. 11. 2006.
Podle § 3 odst. 5 jednacího řádu „[p]ísemné materiály, určené pro zasedání zastupitelstva předkládá navrhovatel v počtu 11 výtisků prostřednictvím Obecního úřadu obce Zdiby tak, aby bylo možno tyto materiály doručit členům zastupitelstva nejpozději 7 dní před dnem zasedání“. Nejvyšší správní soud z předložených podkladů zjistil, že stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje čj. 172064/2006/KUSK, tedy stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování podle § 25 stavebního zákona, bylo vydáno dne 27. 12. 2006. Pokud byl územní plán schválen na zasedání dne 29. 12. 2006, je zjevné, že tento materiál nebyl v souladu s jednacím řádem doručen členům zastupitelstva včas. Bylo však třeba se zabývat tím, jaké důsledky má tato skutečnost na platnost přijatého usnesení ze dne 29. 12. 2006.
podkladů zjistil, že stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje čj. 172064/2006/KUSK, tedy stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování podle § 25 stavebního zákona, bylo vydáno dne 27. 12. 2006. Pokud byl územní plán schválen na zasedání dne 29. 12. 2006, je zjevné, že tento materiál nebyl v souladu s jednacím řádem doručen členům zastupitelstva včas. Bylo však třeba se zabývat tím, jaké důsledky má tato skutečnost na platnost přijatého usnesení ze dne 29. 12. 2006.
Jednací řád, přijatý na základě § 96 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále též obecní zřízení), představuje vnitřní (interní) dokument zastupitelstva, který by měl zastupitelstvu pomoci předem vyřešit některé procesní otázky zasedání. Pokud zastupitelstvo postupuje v konkrétním případě v rozporu s jednacím řádem, ale v souladu s pravidly stanovenými v obecním zřízení, nezpůsobuje porušení jednacího řádu nezákonnost přijatého rozhodnutí a není to důvod pro zásah státu (srov. Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 513, Koudelka, Z., Ondruš, R., Průcha, P. Zákon o obcích (obecní zřízení) Komentář. 4. doplněné vydání, Praha: Linde, 2009, s. 337). Pokud tedy podle § 3 odst. 5 jednacího řádu mají být písemné materiály určené pro zasedání zastupitelstva doručeny členům zastupitelstva nejpozději 7 dní před dnem zasedání, ale některé z podkladů jsou členům zastupitelstva dodány ve lhůtě kratší, nemá tato okolnost sama o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí přijatého na základě těchto podkladů. Členové zastupitelstva přijali zákonem stanoveným postupem usnesení, ke kterému se vztahovaly opožděně předložené materiály. Porušení vnitřních pravidel jednání zastupitelstva však nemělo vliv na zákonnost usnesení řádně přijatého zastupitelstvem.
Ze zápisu ze zasedání zastupitelstva ze dne 29. prosince 2006, č. 4/2006, rovněž vyplývá, že stanovisko krajského úřadu bylo členům zastupitelstva přečteno. Tím byli členové zastupitelstva i veřejnost s daným podkladem seznámeni. Obdobný názor je třeba zaujmout i ve vztahu k námitce navrhovatelů c) a d) o tom, že podklady pro jednání nebyly členům zastupitelstva předány ve formě požadované jednacím řádem, nýbrž pouze na CD. Účelem § 3 odst. 5 jednacího řádu je umožnit členům zastupitelstva seznámit se v dostatečném předstihu s podklady pro jednání. Byť tedy jednací řád výslovně preferuje písemnou formu předkládaných materiálů, neznamená to, že je tím vyloučeno předložení materiálů v jiné formě, např. elektronické, pokud tato forma umožní členům zastupitelstva seznámit se s danými podklady.
Navrhovatelé c) a d), v souvislosti s námitkou týkající se jednání zastupitelstva dne 29. 12. 2006, dali soudu na zvážení výslech dvou svědků, kteří se jednání zúčastnili. Ve věci nebylo sporu o tom, že jednání zastupitelstva uvedeného dne proběhlo a s jakým výsledkem. Průběh zasedání zastupitelstva je zachycen v zápisu jednání předloženém navrhovateli. Z něj vyplývá, že o návrhu navrhovaných svědků na neprojednání bodu programu – schválení územního plánu - bylo řádně hlasováno a návrh byl většinou zamítnut. Nejvyšší správní soud proto neshledal k výslechu svědků důvod.
Navrhovatel b) zpochybnil včasnost vyhotovení stanoviska krajského úřadu, které proto „nemohlo projít řádným schvalovacím procesem, jak stanovuje jednací řád“. Stanovisko krajského úřadu jakožto nadřízeného orgánu územního plánování představuje nezbytný podklad pro schválení územního plánu. Právě proto, že stanovisko nebylo vyhotoveno a předloženo při zasedání zastupitelstva dne 21. 12. 2006, nemohl být územní plán uvedeného dne schválen. Předmětné stanovisko nepodléhá „schvalovacímu procesu“ ze strany zastupitelstva. Rovněž tato námitka proto není důvodná.
Navrhovatel a) zpochybnil řádné zveřejnění informace o konání zasedání zastupitelstva dne 29. 12. 2009. Podle § 93 odst. 1 obecního zřízení „[o]becní úřad informuje o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce. Informaci vyvěsí na úřední desce obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce“. Navrhovatel a) uvedl, že dobu 7 dní je nutné počítat ode dne následujícího po vyvěšení informace, tj. od 23. 12. 2006. Pokud se zasedání konalo dne 29. 12. 2006, je zjevné, že informace o zasedání nebyla zveřejněna alespoň 7 dní přede dnem zasedání. Informování o zasedání zastupitelstva souvisí s veřejností zasedání zastupitelstva a v návaznosti na to i s některými právy občanů obce (§ 16 odst. 2 obecního zřízení), která se uplatňují ve vztahu k zastupitelstvu jako orgánu obce, zejména s právem vyjadřovat svá stanoviska na zasedání zastupitelstva obce. Smyslem a účelem uveřejnění informace na úřední desce je informování veřejnosti o konání zasedání zastupitelstva. Tohoto účelu je dosaženo i v případě, kdy se do doby zveřejnění informace započítá den, kdy byla informace o konání zasedání zveřejněna. Na základě zveřejnění informace o místě, době a programu totiž nezačíná běžet žádná lhůta ke splnění povinnosti a není proto důvodu aplikovat § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle kterého se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.
Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007
73, č. 1462/2008 Sb. NSS, zabýval v souvislosti s otázkou účinnosti opatření obecné povahy výkladem § 12 obecního zřízení. Dospěl k závěru, že pokud bylo opatření obecné povahy vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu včetně dne vyvěšení a dne, kdy bylo sňato, předepsaných 15 dnů, jedná se o vyvěšení řádné. Konstatoval, že „[u]stanovení § 40 odst. 1 písm. a), část věty před středníkem, správního řádu, podle něhož pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu, nezapočítává se do běhu lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, není v daném případě použitelné, neboť se vztahuje na lhůty k provedení úkonu v řízení, zatímco zde jde publikaci opatření obecné povahy“. Za situace, kdy Nejvyšší správní soud při řešení otázky vyvěšení samotného opatření obecné povahy odmítl výklad, podle kterého by se den vyvěšení nepočítal do doby 15 dnů k řádnému vyvěšení podmiňující účinnost opatření obecné povahy, nepokládá za důvodné postupovat odlišně v případě zveřejnění informace o konání zasedání zastupitelstva.
V posuzovaném případně z ničeho nevyplývá, že by došlo ke zkrácení práv veřejnosti účastnit se zasedání. Ze zápisu ze zasedání plyne, že k předloženému územnímu plánu proběhla diskuze, které se účastnili i zástupci z řad veřejnosti. Rovněž podle teorie správního práva „[l]ze soudit, že samotná skutečnost, kdy by informace nebyla zveřejněna způsobem předpokládaným v § 93 odst. 1, tzn. v zákonem stanovené struktuře a po stanovenou dobu, neměla mít za následek nezákonnost usnesení přijatých na zasedání zastupitelstva, pokud by občané obce měli reálnou možnost dozvědět se o připravovaném zasedání zastupitelstva jiným způsobem“ (viz Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2008, s. 502).
Navrhovatelé a) a b) namítli, že územní plán je v rozporu s § 31 stavebního zákona. Omezili se však na pouhé konstatování rozporu, jejich námitka je proto nekonkrétní. Obdobnou námitku uplatnili navrhovatelé c) a d), kteří uvedli, že bezprostředně po schválení byl územní plán změněn a to i v závazné části. Na podporu svého tvrzení předložili usnesení zastupitelstva ze dne 29. 12. 2006. Nejvyšší správní soud z předloženého usnesení zjistil, že zastupitelstvo mimo jiné schválilo „1. … územní plán obce Zdiby … 2. úpravu územního plánu obce Zdiby podle závěrů pořizovatele k vyhodnocení projednání jeho návrhu“.
Nezbytným předpokladem změny územního plánu a tedy i postupu podle § 31 stavebního zákona je existence územního plánu, který má být změněn. V posuzovaném případě se nejednalo o změnu ve smyslu § 31 stavebního zákona. Podle § 8 odst. 1 písm. n) vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, činnosti při pořizování územně plánovací dokumentace zahrnují mimo jiné schválení územně plánovací dokumentace a její případnou úpravu podle rozhodnutí o jejím schválení. Právní úprava tak počítá s možností úpravy předloženého územního plánu i průběhu jeho schvalování. Schválené úpravy odpovídají výhradám uvedeným ve stanoviscích a námitkách k návrhu územního plánu (vystaveného k veřejnému nahlédnutí ve dnech 10. 10. 2006 až 8. 11. 2006), kterým pořizovatel při vypořádání vyhověl.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. 6 Ao 3/2007
116, „[s]ituaci, kdy při projednávání návrhu jsou vzneseny námitky, a tyto námitky vyžadují případný zásah do návrhu (přičemž není v zákoně stanoven, či připuštěn další krok projednání této úpravy) stavební zákon nijak neřešil. Zůstává tak otázkou, jak by mělo být vlastně s námitkami uplatněnými při projednávání návrhu naloženo – když úprava návrhu již není možná – a současně vypořádání námitek je povinné. […]Výklad ust. § 22 stavebního zákona, který by vycházel z nemožnosti drobných úprav projednaného návrhu, je neudržitelný: znamenal by stav, kdy by námitkám vzneseným v procesu projednávání návrhu v podstatě již nemohlo být nikdy vyhověno (neboť úprava návrhu by nebyla možná) – tedy stav pouhého formálního vypořádávání námitek, které by bylo možné pouze zamítat“.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzovaném případě nebyl územní plán změněn, jak namítali navrhovatelé, ale upraven na základě stanovisek a námitek, jimž bylo vyhověno. Na tuto úpravu se pak nevztahoval postup podle § 31 stavebního zákona. Navíc je třeba konstatovat, že navrhovatelé c) a d) nebyli danými úpravami dotčeni na svých právech, zejména vzhledem k vzdálenosti lokalit, kterých se změny týkaly. Pozemky navrhovatelů c) a d) jsou od daných lokalit odděleny pásem souvisle zastavěného území, případně ornou půdou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami navrhovatelů c) a d).
Navrhovatelé c) a d) namítli, že odpůrce v rozporu se stavebním zákonem nevyzval Krajskou hygienickou stanici k podání stanoviska. Tato námitka nemá oporu ve spisové dokumentaci. Z ní vyplynulo, že pořizovatel v souladu s § 22 odst. 2 stavebního zákona vyrozuměl krajskou hygienickou stanici o vystavení návrhu územního plánu (územní plán byl vystaven v období od 10. 10. 2006 do 8. 11. 2006). Zároveň vyzval dotčený orgán státní správy, aby nejpozději do patnácti dnů od posledního dne vystavení, tedy do 23. 11. 2006, uplatnil stanovisko. Vzhledem k tomu, že krajská hygienická stanice nesdělila stanovisko ve stanovené lhůtě, vyzval ji pořizovatel ke splnění této povinnosti v souladu s § 22 odst. 5 stavebního zákona. Tato výzva (urgence ze dne 24. 11. 2006, čj. 2006/217/Vj), byla krajské hygienické stanici doručena dne 27. 11. 2006. Pokud pak obecní úřad dne 4. 12. 2006 obdržel stanovisko krajské hygienické stanice (k poštovní přepravě předáno dne 1. 12. 2006), bylo toto stanovisko uplatněno včas. Krajská hygienická stanice podmínila svůj souhlas s návrhem územního plánu tím, že „[u] staveb v lokalitě BC 01 a BS 02, které leží dle předložené hlukové studie v izofoně nad 60db je nutné požadovat v rámci kolaudace předložení měření hluku, které prokáže splnění hygienických limitů hluku ve vnitřních chráněných prostorech staveb“. Z Vyhodnocení projednávání návrhu územního plánu obce Zdiby (příloha 6 Dokladů o projednání a schválení územního plánu obce Zdiby, s. 2, poř. číslo 3) vyplývá, že odpůrce tuto podmínku akceptoval a doplnil regulativy lokalit BC 01 a BS 02 o průkaz splnění hygienických limitů hluku. Navrhovatelé navíc nenamítli, jak konkrétně se jich toto pochybení dotklo. Neuvedli, zda v daných lokalitách vlastní pozemky a zda je podmínka omezovala na jejich právech. Předmětné lokality, nacházející se v k. ú. Zdiby, jsou od pozemků navrhovatelů c) a d) odděleny souvislým pásem orné půdy.
Navrhovatelé c) a d) na podporu svých tvrzení o zařazení předmětných pozemků do zastavitelného území předložili stanovisko doc. Ing. arch. J. M., CSc. K tomu odpůrce uvedl, že doc. M. vycházel z neúplných podkladů. Pozemek parc. č. 426/1 totiž nevlastní navrhovatelé. Navíc daný pozemek není uveden ani v Zadání územního plánu v požadavcích na vymezení zastavitelného území. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že byť navrhovatel může na podporu svých tvrzení předkládat dokumenty, které se vyjadřují k vhodnosti zastavitelnosti určitého území, je na pořizovateli, aby s konečnou platností posoudil, zda dané území bude nebo nebude určeno k zastavění. Pořizovatel při rozhodování mezi různými variantami řešení funkčního uspořádání území zohledňuje různé zájmy v území. Vymezení nově zastavitelných ploch není jediným cílem územního plánování. Územní plán sice vytváří předpoklady pro výstavbu, zároveň však musí zohledňovat možnosti udržitelného rozvoje území. Musí vytvářet podmínky pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území. Zohledňuje a vyvažuje často nesourodé zájmy a potřeby současné generace, zároveň nesmí ohrožovat podmínky života generací budoucích. Zájem na zachování souvislých ploch orné půdy je nepochybně v zájmu udržitelného rozvoje území. I když se může lokalita jevit jako vhodná pro zastavění, neznamená to, že tato „vhodnost“ bez dalšího znamená nutnost změny funkčního využití. Není úkolem územního plánu vymezit všechny plochy v území jako zastavitelné. Vymezením všech zastavitelných ploch by byly potlačeny další funkce v území.
Dokument předložený navrhovateli se vyjadřuje k zastavitelnosti tří pozemků, parc. č. 426/1, 426/7 a 426/8. Doc. M., podle svého vyjádření ze dne 30. 10. 2006, posuzoval všechny tři pozemky současně, protože jsou součástí charakterově shodného území s pozemky navrhovatelů a toto území je vymezeno cestami parc. č. 470 a 463. Z těchto tří pozemků pouze pozemek parc. č. 426/1 navazuje na zastavěné území obce. Daný pozemek však nebyl uveden v Zadání územního plánu v požadavcích na vymezení zastavitelného území. Proto, jestliže vyjádření doc. M. posuzuje zastavitelnost pozemků navrhovatelů ve spojení s pozemkem parc. č. 426/1, s jehož zastavitelností se nepočítalo, nevyjadřuje se k řešené otázce. Ve vyjádření ze dne 30. 10. 2006 doc. M. uvedl, že území je vhodné k zástavbě i v případě, že nedojde k zastavění pozemku parc. č. 426/1. Kvalita bydlení je zajištěna blízkostí k zastavěnému území. Doc. M. původně odůvodnil vhodnost zástavby v dané lokalitě tím, že izolovaná zástavba v dané oblasti má zprostředkovat přechod mezi zastavěným územím a zemědělskou krajinou. Bylo však na odpůrci, aby posoudil, zda navržené řešení území považuje za vhodné nebo nevhodné vzhledem k ostatním zájmům, které existují v území, zejména zájmu na ochraně zemědělského půdního fondu. To platí zejména za situace, kdy v území byly vymezeny i jiné plochy určené k zastavění, které do tohoto chráněného zájmu zasáhly. Pokud odpůrce preferoval zachování celistvosti zastavěného území a zemědělské plochy před vytvořením izolované výstavby oddělené od zastavěného území pásem orné půdy, Nejvyšší správní soud neshledal v tomto jednání vybočení z mantinelů územního plánování.
Navrhovatelé c) a d) rovněž namítli, že územní plán je v rozporu se stavebním zákonem a vyhláškou č. 135/2001 Sb., neboť neobsahuje veškeré náležitosti předepsané platnou právní úpravou. Podle navrhovatelů c) a d) odpůrce nezohlednil při stanovení limitů využití území, že na jejich pozemcích jsou umístěny stavby inženýrských sítí (elektřina, vodovod a kanalizace). Tyto pak nejsou zohledněny ani v územním plánu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2008, čj. 8 Ao 2/2008
151 konstatoval, že „[s]mysl územního plánu spočívá v komplexním řešení funkčního využití území a ve vytváření předpokladů k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek. Na schválení konkrétní úpravy územního plánu neexistuje subjektivní právo. Cílem územního plánu je vyvážit zájmy jednotlivých osob, zájmy na rozvoji území a ochraně přírody“. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007
73 uvedl, že v územním plánování „[j]de o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. […] každá varianta využití území, která se takto ‚vejde‘ do mantinelů územního plánování, je akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet“.
Územní plán stanoví urbanistickou koncepci, na základě které se bude území obce rozvíjet a podle níž budou v návaznosti pořizovány regulační plány nebo bude rozhodováno v územním řízení. Má řešit funkční využití ploch, jejich přípustné, nepřípustné a případně podmíněné využití. Územní plán obce tedy určuje základní regulaci území, vymezuje hranice zastavitelného území obce a musí být zpracován pro celé správní území obce, popřípadě po dohodě schvalujících orgánů společně pro území více obcí. Představuje relativně obecný nástroj územního plánování, který má za úkol upravit využití území jako celku. Této míře obecnosti bez bezpochyby podléhá textová i mapová část územního plánu. Jak je uvedeno v § 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., „obsah územně plánovacích podkladů a územně plánovací dokumentace se stanoví způsobem, který umožní navrhnout využití vymezených území, ploch a pozemků a jejich vzájemné uspořádání a vazby v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Účelem návrhu tohoto členění a volby jeho podrobnosti je zejména vytvářet podmínky pro rozvoj území, zabezpečit soulad jednotlivých činností v území, přitom omezit na přípustnou míru jejich negativní vlivy, zajistit předpoklady pro zlepšování kvality životního prostředí, umožňovat pouze přiměřené využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a zachovávat kvalitativní ukazatele obnovitelných přírodních zdrojů“. Při zakreslení limitů území záleží také na míře podrobnosti, která bude zvolena pro řešené území.
Základním předpokladem pro zvolení míry podrobnosti nepochybně může být velikost území, které má být územním plánem regulováno. Nejvyšší správní soud nepovažuje za reálný požadavek navrhovatelů, aby v mapové části územního plánu byla zakreslena každá vodovodní, případně kanalizační, přípojka. Taková míra podrobnosti by neodpovídala posuzovanému druhu územně plánovací dokumentace, která má za úkol řešit funkční využití území jako celku. Opačný přístup by vedl k nepřehlednosti daného dokumentu. Mapová část územního plánu musí zachycovat zásadní limity území, které podstatně ovlivňují regulované území, jako je např. ochranné pásmo lesa nebo záplavové území. Územní plán jako relativně obecný nástroj územního plánování nemá ani nemůže mít za cíl zohlednit veškeré skutečnosti vážící se ke každému konkrétnímu pozemku v regulovaném území. Zachycení limitů vážících se k jednotlivým pozemkům je cílem případného dalšího druhu územně plánovací dokumentace, regulačního plánu, který stanoví „využití jednotlivých pozemků a určuje regulační prvky plošného a prostorového uspořádání“ ( § 11 odst. 1 stavebního zákona).
V posuzovaném územním plánu je zakreslena kanalizace, vodovodní řady a vedení velmi vysokého napětí a vysokého napětí a jejich ochranná pásma. Závazná část územního plánu v čl. 17 Limity území v části Inženýrské sítě stanoví, že budou respektována „ochranná pásma stávajících … vodohospodářských sítí dle zák. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích“ (bod 4) i „ochranná pásma energetických zařízení dle zák. 458/2000 Sb. u stávajících i navrhovaných zařízení“ (bod 6). Neobstojí proto námitka, že limity vyplývající z ochranných pásem sítí nejsou v územním plánu zohledněny.
Pokud se navrhovatelé c) a d) odvolávají na stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ke konceptu řešení ze dne 31. 5. 2006, čj. ÚSŘ/1531/06/Če, ani to nesvědčí o nutnosti zakreslit sítě v mapové části. Dané stanovisko se vztahovalo k vypořádání konkrétních námitek ke konceptu řešení, a to Zemědělského družstva Klecany a manželů K. a Lázeňských. I kdyby se obecné závěry ze stanoviska měly vztáhnout na situaci navrhovatelů, Nejvyšší správní soud připomíná, že územní plán zohledňuje limity území vyplývající z ochranných pásem staveb sítí (tedy limity území vyplývající ze zákona). Pokud se jedná o zohlednění vydaných správních rozhodnutí, jedná se o limit ve smyslu § 10 odst. 3 vyhlášky č. 135/2001 Sb., tedy již existující omezení v území, které má být regulováno územním plánem. Územní plán je pak vytvářen při vědomí daného omezení, které je třeba respektovat.
Navrhovatelé c) a d) argumentovali rozhodnutími a souhlasy, které jim vydal odpůrce a na základě kterých vybudovali na pozemku parc. č. 426/7 inženýrské sítě. Tato rozhodnutí považovali za limity území. Odpůrce tato rozhodnutí prohlásil za nicotná, neboť je vydala obec mimo pravomoc stanovenou v § 124 odst. 1 stavebního zákona.
Předmětná rozhodnutí vydala stavební komise obce Zdiby. Je třeba konstatovat, že překročila zákonné zmocnění uvedené v § 124 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2002. Podle něj mohl okresní úřad na žádost obce, která není stavebním úřadem a má podmínky pro odborné rozhodování o stavebně technických záležitostech, určit, že obec bude „vydávat stavební povolení na stavební úpravy jednoduchých staveb, pokud nejde o kulturní památky“. Přípojky na veřejné rozvodné sítě a kanalizaci jsou jednoduchou stavbou podle § 139b odst. 5 písm. d) stavebního zákona, komise však byla oprávněna rozhodovat pouze o úpravách stávajících jednoduchých staveb. Z § 139b odst. 3 písm. c) stavebního zákona vyplývá, že stavební úprava patří mezi změny dokončených staveb, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Pod pojem úprava jednoduché stavby nelze podřadit vybudování zcela nové přípojky.
Pokud komise povolila a následně zkolaudovala dané stavby, jednala mimo svěřenou pravomoc. V rozsudku ze dne 25. 11. 2004, čj. 6 A 44/2001
71, č. 502/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[r]ozhodl-li orgán, který neměl pravomoc ve věci rozhodovat, má tato vada, spočívající v absolutním nedostatku pravomoci o věci rozhodovat, za následek nicotnost takového aktu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.)“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007
75, č. 1865/2009 Sb. NSS, uvedl, že „[n]icotnost rozhodnutí byla vždy chápána jako vadnost o intenzitě vylučující právní účinky aktu. Za paakt byla doktrínou označována rozhodnutí vydaná orgánem, který vůbec není orgánem veřejné moci nebo nemá příslušnou pravomoc…..Nicotnost je koncipována tak, že jde o závažné vady, zjevné přímo z aktu samého“. Daná rozhodnutí ani vyjádření tedy nevyvolávají žádné právní účinky. Tato rozhodnutí nezavazují ani správní orgán, ani adresáta rozhodnutí, a nepředstavují limit využití území, který by musel být zohledněn v procesu tvorby územního plánu.
Výše uvedené se nevztahuje na stavební povolení na kNN na RD vydané Městským úřadem v Klecanech stavebníkovi STE, a. s. Dané rozhodnutí bylo vydáno příslušným stavebním úřadem. Vybudovaná přípojka byla následně tímto stavebním úřadem zkolaudována. Za této situace je nutné zvážit, nakolik se uvedená okolnost mohla, a měla promítnout do procesu schvalování územního plánu. Jinými slovy, zda tato okolnost sama o sobě mohla vést ke zrušení územního plánu pro nezákonnost a rovněž k tomu, zda skrze ni mohou navrhovatelé c) a d) dosáhnout toho, co je nepochybně cílem podaného návrhu, totiž získání možnosti postavit na předmětných pozemcích rodinné domy. Předmětné rozhodnutí představuje limit využití území ve smyslu § 10 odst. 3 vyhlášky č. 135/2001 Sb., který musí být zohledněn při vytváření územního plánu. Na druhé stranu je nutné posoudit, zda samotné vydání stavebního povolení na přípojku elektřiny a následná kolaudace přípojky mění charakter pozemku natolik, že již není možné považovat jej za ornou půdu a má být určen k zastavění rodinným domem (případně domy).
Navrhovatelé tvrdí, že na základě rozhodnutí o povolení a kolaudaci přípojek inženýrských sítí se jejich pozemky staly pozemky stavebními. Této argumentaci Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Podle § 139b odst. 15 stavebního zákona „[s]tavebním pozemkem se rozumí část území určená regulačním plánem nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou“. Nejprve je třeba konstatovat, že ani navrhovatelé c) a d) nenamítali, že by inženýrské sítě považovali za stavbu hlavní, ale vycházeli z toho, že vydáním povolení na vybudování sítí byl pozemek určen k zastavění. Lze proto jen stručně připomenout, že vedle hlavních staveb mohou existovat i jiné stavby, které jsou určeny k užívání společně se stavbou hlavní. Tyto stavby plní ke stavbě hlavní doplňkovou funkci. Jsou vystavěny se záměrem, aby byly využívány společně se stavbou hlavní, a mohou být plně využity pouze společně se stavbou hlavní. Účelem stavby přípojek je připojení hlavní stavby k inženýrským sítím. Teprve realizací hlavní stavby (v tomto případě plánovaných rodinných domů) lze dané přípojky využívat a jsou určeny k využívání společně se stavbou hlavní.
Ustanovení § 139b odst. 15 stavebního zákona nedává výslovnou odpověď na otázku, zda vybudováním inženýrských sítí se stal pozemek pozemkem stavebním. Je třeba jej interpretovat tak, že předpokládá dvě v úvahu připadající situace. Navrhovatelé dovozují z neuvedení spojení „hlavní stavba“ před spojkou „a“ rozdílný rozsah v úvahu připadajících staveb jednak v situaci, kdy je pozemek k zastavění teprve určen, a kdy byl pozemek již zastavěn. Takový výklad je však nesprávný. Obě části ustanovení oddělené spojkou „a“ totiž akcentují ve skutečnosti časové hledisko. Zákonodárce chtěl vyjádřit, že stavebním pozemkem je část území již v okamžiku, kdy je závazně (regulačním plánem nebo územním rozhodnutím) určena k zastavění. Tím spíše jím je v okamžiku, kdy je zastavěna. Avšak právě proto, že v situaci reálného zastavění stavbou již nelze hovořit o tom, že je pozemek k zastavění pouze určen, musela být legální definice takto formulována. Nejde tedy o hledisko rozsahu (všechny stavby určené versus stavba hlavní), ale o hledisko časové (pozemek určený k zastavění, resp. již zastavěný).
Nesprávnost interpretace navrhovatelů lze dovodit i z jiných důvodů. Pokud bude položen důraz na slova „určená“ a „k zastavění“, pak nelze dospět k závěru, že stavebním pozemkem se stal pozemek parc. č. 426/7 ve vlastnictví navrhovatelů c) a d). Ze správního spisu nevyplývá, že by inženýrské sítě byly nejprve umístěny a následně realizovány na tomto pozemku. Naopak, byly „přivedeny“ k dalšímu využití na hranice tohoto pozemku. Jestliže stavebním pozemkem se rozumí část území, pak vztažení této definice i na stavby inženýrských sítí by vedlo k absurdním důsledkům. Za stavební pozemky by bylo třeba považovat všechny pozemky, po kterých, resp. pod kterými, jsou inženýrské sítě vedeny, neboť bylo územním rozhodnutím určeno, že tyto budou zastavěny (sítěmi). Šlo by mnohdy, zejména v případě dálkového vedení inženýrských sítí, o části území, o kterých by jinak nikdo nepochyboval, že jsou např. ornou půdou. Jde zjevně o závěr absurdní a neudržitelný. Navíc by ani tento závěr nevedl k posouzení příznivému pro navrhovatele, a sice, že je třeba považovat za stavební právě pozemek parc. č. 426/7. Ze všech uvedených důvodů je třeba § 139b odst. 15 stavebního zákona vyložit tak, že stavebním pozemkem se rozumí část území určená regulačním plánem nebo územním plánem k zastavění hlavní stavbou a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Nelze proto tvrdit, že samotným povolením přípojek se daný pozemek stal pozemkem stavebním.
Navrhovatelé c) a d) namítli, že nezahrnutím předmětných pozemků do zastavitelného území obce došlo k porušení jejich dobré víry a legitimního očekávání. Na základě souhlasných stanovisek obce vybudovali na svých pozemcích sítě a bylo jim přislíbeno, že na nich bude možné vystavět rodinné domy. V rozsudku ze dne 24. 2. 2010, čj. 6 Ads 88/2006
159, se Nejvyšší správní soud principem právní jistoty zabýval a uvedl, že „[j]ako skutkový základ pro ochranu oprávněné důvěry ve správním právu vyžaduje: a) existenci podkladu pro oprávněnou důvěru, jímž chápe v první řadě správní akt, dále pak předběžné opatření, veřejnoprávní smlouvu, příslib správního orgánu, informaci, či jiná faktická jednání správního orgánu, b) vědomí existence tohoto podkladu u adresáta, který se domáhá ochrany své oprávněné důvěry, c) již existující využití oprávněné důvěry ve smyslu již učiněné dispozice (ochrana oprávněného očekávání je totiž chápána primárně jako ochrana v dobré víře učiněných dispozic, nikoliv zamýšlená dispozice), a konečně d) kauzální nexus mezi výše uvedenými body. Vedle toho pak je namístě podle německého pojetí při splnění tohoto skutkového základu zkoumat ochranyhodnost takové důvěry, a to s ohledem na dva komponenty - jednak s ohledem na, zkráceně řečeno, míru „spoluzavinění“ adresáta správního jednání na tom, že je toto jednání nutno změnit, jednak s ohledem na již známé vážení zájmů státu a případných třetích osob“.
V posuzovaném případě navrhovatelé c) a d) zakoupili na základě kupní smlouvy ze dne 2. 6. 2000 pozemek parc. č. 426/7, orná půda, a pozemek parc. č. 426/8, ostatní plocha, v k. ú. Zdiby. Před zakoupením pozemků se dne 4. 4. 2000 obrátili na odpůrce a požádali ho o stanovisko, zda je možné zastavit část pozemku parc. č. 426/1 „rodinným dvojdomkem, popř. dvěma rodinnými domy“. Ze žádosti není zjevné, zda k ní přiložili nějakou přílohu, ze které by bylo patrné umístění stavby na parcele. Stavební komise dne 20. 4. 2000 navrhovatelům c) a d) sdělila, že nemá námitky proti zastavění části pozemku parc. č. 426/1 s tím, že veškeré inženýrské sítě musí na své náklady vybudovat stavebníci. Z daného vyjádření není zjevné, ke které části pozemku o celkové výměře 28408 m2 se dané stanovisko vztahuje. Následně stavební komise vydala dne 14. 8. 2000 (nicotná) stavební povolení na kanalizační a vodovodní přípojku, která povolují stavbu přípojek na pozemku parc. č. 426/1.
Pokud navrhovatelé c) a d) na základě předmětných nicotných rozhodnutí postavili přípojky na pozemku parc. č. 426/7, nemohli jednat v dobré víře. Nejde pouze o chybné uvedení parcelního čísla, ale podstatné je, že pozemek parc. č. 426/1 bezprostředně přiléhá k zastavěnému území, zatímco pozemek navrhovatelů nikoliv. I když pozemek navrhovatelů c) a d) parc. č. 426/7 vznikl rozdělením pozemku parc. č. 426/1, rozdělení, jak vyplývá z tvrzení navrhovatelů, schválil Katastrální úřad Praha-východ již dne 30. 5. 2000, čj. 1429/2000, tedy dva a půl měsíce před vydáním rozhodnutí. Lze proto konstatovat, že navrhovatelé neumístili stavbu přípojek ani v souladu s povoleními vydanými stavební komisí.
Dobrou víru navrhovatelů c) a d) by bylo možné případně dovozovat z podání komise ze dne 20. 4. 2000, čj. KV-151/2000, kde komise výstavby odpůrce uvedla, že „nejsou námitky proti záměru výstavby dvojdomku na části pozemku 426/1 v k. ú. Zdiby“. Lze připustit, že dané vyjádření mohlo v navrhovatelích vzbudit oprávněnou důvěru, že pokud budou postupovat v souladu s tímto stanoviskem, bude jim povolena stavba rodinného dvojdomku. Tvrzení legitimního očekávání, dovozované mimo jiné i z uvedeného stanoviska, je však podstatnou měrou oslabeno tím, že navrhovatelé, kteří měli k dispozici kromě rozhodnutí o povolení elektrické přípojky relativně obecné ujištění, že nejsou námitky proti výstavbě rodinného dvojdomku, následně požádali o povolení dělení pozemku s předpokladem výstavby pěti rodinných domů.
V případě stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí ze dne 19. 9. 2000, čj. 915/P/St/2000, vydaného Městským úřadem Klecany na stavbu „kNN pro RD“, ze smlouvy ze dne 30. 5. 2001, č. 2010120422, vyplývá, že akciová společnosti Středočeská energetická, uzavřela s navrhovatelem c) předmětnou smlouvu o úhradě podílu účelně vynaložených nákladů spojených s připojením nového odběrného zařízení a se zajištěním rezervovaného příkonu pro nové odběrné místo. Tato akce byla nazvána „ZDIBY, Zlatý kopec, KNN pro 5 RD na parcele č. 426/7 v k. ú. Zdiby pro sourozence Kubíčkovy“. To vyplývá i ze žádosti navrhovatelů ze dne 6. 2. 2002 o dělení pozemků parc. č. 426/7 a parc. č. 426/8 na celkem 5 parcel o výměře 1670 m2, 1532 m2, 1667 m2, 1520 m2 a 1613 m2, se kterou se obrátili na Obecní úřad Zdiby. Byli to tedy navrhovatelé c) a d), kteří deklarovali podstatnou změnu záměrů, než ke kterým získali vyjádření odpůrce. Za situace, kdy odpůrce souhlasil se záměrem výstavby rodinného dvojdomku, lze obtížně tvrdit, že navrhovatelé jednali v souladu s tímto stanoviskem ze dne 20. 4. 2000, kterého se opakovaně dovolávají a vůči kterému by bylo případně možné existenci dobré víry dovozovat.
Navrhovatelé c) a d) dále namítli, že bylo územním plánem změněno funkční využití pozemku parc. č. 426/8. V katastru nemovitostí je pozemek veden jako ostatní plocha
manipulační plocha. Podle shodných tvrzení účastníků řízení je na daném pozemku umístěna silážní jáma. Silážní jáma nepochybně představuje stavbu, která slouží k zemědělské výrobě a je při zemědělské výrobě využívána. Podle čl. 14 Závazné části územního plánu orná půda slouží k hospodaření na zemědělském půdním fondu. Stavbu silážní jámy lze zařadit do současných areálů zemědělské výroby, zahrnutých do ploch výroby a skladů [viz čl. 14 písm. B) bod 3 Závazné části územního plánu]. Zařazení předmětného pozemku do orné půdy odpovídá charakteru stavby umístěné na daném pozemku. Pokud se navrhovatelé domáhají zařazení daného pozemku k funkčnímu využití pro stavbu rodinných domů, lze si takovéto využití daného pozemku, vzhledem k charakteru stavby na něm umístěné, jen obtížně představit. Předpokladem pro stavbu rodinného domu na daném pozemku by bylo odstranění stavby, silážní jámy.
S odkazem na shora uvedené důvody neshledal Nejvyšší správní soud po celkovém posouzení celého procesu územního plánování, se zřetelem k uplatněným námitkám důvod pro zrušení územního plánu obce Zdiby schváleného usnesením zastupitelstva obce Zdiby dne 29. 12. 2006. Proto rozhodl tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.
O nákladech řízení rozhodl soud podle § 101d odst. 5 s. ř. s., podle něhož v tomto zvláštním druhu řízení nemá žádný z účastníků řízení na náhradu nákladů právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. května 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu