I. Pokud správní orgán rozhoduje v obnoveném řízení o správním vyhoštění cizince, je třeba, aby stanovil v souladu s § 100 odst. 5 správního řádu z roku 2004, od
kdy nastávají účinky nového rozhodnutí ve věci (§ 99 tohoto zákona). To umožňuje
lépe zohlednit konkrétní okolnosti případu. Správní orgán musí zřetelně stanovit,
zda doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (§ 118 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do
31. 12. 2010), začala plynout vykonatelností původního rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo začne plynout vykonatelností nového rozhodnutí po proběhnuvší
obnově. II. Plynutí doby k opuštění republiky a doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území, nejsou jedinými účinky rozhodnutí o správním vyhoštění. Mezi ty- ny, který hovoří o vytváření systému ekologické stability a uskutečňování opatření, projektů a plánů dle § 4 odst. 1 citovaného zákona. Upravuje tedy zjevně kroky navazující na
vymezení systému ekologické stability. Povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku ukládá až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků, například v podobě
změny druhu pozemku, výsadby zeleně, založení remízu, vybudování protierozního opatření apod. Stěžovateli (a ani krajskému soudu)
proto nelze přisvědčit, že měl být vyžadován
souhlas stěžovatele již ve fázi vymezování
systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability, popřípadě při schvalování zásad územního rozvoje. Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom,
že problematiku změny druhu pozemků nebo výsadby dřevin upravuje až § 59 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. V odstavci
prvním i druhém § 59 je upravena problematika vytváření systému ekologické stability
(tj. např. cestou změny druhu pozemku či výsadby dřevin). Odstavec první stanoví obecné pravidlo, že tyto kroky musejí být činěny
v dohodě s vlastníkem. Odstavec druhý pak
stanoví pravidlo pro případ, kdy dohoda není k § 99 a § 100 odst. 5 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014 uzavřena – tj. vlastník pozemku nevysloví
souhlas s opatřením, které vyžaduje změnu
v užívání pozemku. Lze tedy uzavřít, že k vymezení Nadregionálního biokoridoru K 59 nebylo potřeba vyžadovat souhlas stěžovatele. Zásady územního rozvoje Středočeského kraje proto nelze
považovat za nezákonné z důvodu, že takový
souhlas nebyl dán. Jelikož však krajský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby učinil na základě zcela odlišných úvah než Nejvyšší správní soud, napadený rozsudek jako celek nemůže obstát. Za
dané situace nemůže Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítnout a část důvodů
krajského soudu nahradit důvody vlastními
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs
15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Krajský
soud své rozhodnutí vystavěl výlučně na závěru o nemožnosti zkoumat při přijímání zásad územního rozvoje (a tudíž i při jejich následném soudním přezkumu), zda byl proces
vymezení systému ekologické stability proveden v souladu se zákonem. Nejvyšší správní
soud má ve shodě se stěžovatelem za to, že
tento závěr je nesprávný. to účinky rovněž patří zejména možnost vydat cizinci cestovní průkaz totožnosti
k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky), možnost cizince zajistit (§ 124 citovaného zákona), či hrozba jeho zařazení do evidence nežádoucích osob a z toho vyplývající důsledky (§ 154 odst. 6 téhož
zákona).
I. Pokud správní orgán rozhoduje v obnoveném řízení o správním vyhoštění cizince, je třeba, aby stanovil v souladu s § 100 odst. 5 správního řádu z roku 2004, od
kdy nastávají účinky nového rozhodnutí ve věci (§ 99 tohoto zákona). To umožňuje
lépe zohlednit konkrétní okolnosti případu. Správní orgán musí zřetelně stanovit,
zda doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (§ 118 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do
31. 12. 2010), začala plynout vykonatelností původního rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo začne plynout vykonatelností nového rozhodnutí po proběhnuvší
obnově. II. Plynutí doby k opuštění republiky a doby, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území, nejsou jedinými účinky rozhodnutí o správním vyhoštění. Mezi ty- ny, který hovoří o vytváření systému ekologické stability a uskutečňování opatření, projektů a plánů dle § 4 odst. 1 citovaného zákona. Upravuje tedy zjevně kroky navazující na
vymezení systému ekologické stability. Povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku ukládá až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků, například v podobě
změny druhu pozemku, výsadby zeleně, založení remízu, vybudování protierozního opatření apod. Stěžovateli (a ani krajskému soudu)
proto nelze přisvědčit, že měl být vyžadován
souhlas stěžovatele již ve fázi vymezování
systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability, popřípadě při schvalování zásad územního rozvoje. Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom,
že problematiku změny druhu pozemků nebo výsadby dřevin upravuje až § 59 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. V odstavci
prvním i druhém § 59 je upravena problematika vytváření systému ekologické stability
(tj. např. cestou změny druhu pozemku či výsadby dřevin). Odstavec první stanoví obecné pravidlo, že tyto kroky musejí být činěny
v dohodě s vlastníkem. Odstavec druhý pak
stanoví pravidlo pro případ, kdy dohoda není k § 99 a § 100 odst. 5 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014 uzavřena – tj. vlastník pozemku nevysloví
souhlas s opatřením, které vyžaduje změnu
v užívání pozemku. Lze tedy uzavřít, že k vymezení Nadregionálního biokoridoru K 59 nebylo potřeba vyžadovat souhlas stěžovatele. Zásady územního rozvoje Středočeského kraje proto nelze
považovat za nezákonné z důvodu, že takový
souhlas nebyl dán. Jelikož však krajský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby učinil na základě zcela odlišných úvah než Nejvyšší správní soud, napadený rozsudek jako celek nemůže obstát. Za
dané situace nemůže Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítnout a část důvodů
krajského soudu nahradit důvody vlastními
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs
15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Krajský
soud své rozhodnutí vystavěl výlučně na závěru o nemožnosti zkoumat při přijímání zásad územního rozvoje (a tudíž i při jejich následném soudním přezkumu), zda byl proces
vymezení systému ekologické stability proveden v souladu se zákonem. Nejvyšší správní
soud má ve shodě se stěžovatelem za to, že
tento závěr je nesprávný. to účinky rovněž patří zejména možnost vydat cizinci cestovní průkaz totožnosti
k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky), možnost cizince zajistit (§ 124 citovaného zákona), či hrozba jeho zařazení do evidence nežádoucích osob a z toho vyplývající důsledky (§ 154 odst. 6 téhož
zákona).
16. 5. 2007 rozhodlo o obnově řízení. V obnoveném řízení vydal správní orgán dne
19. 2. 2008 rozhodnutí, kterým žalobci uložil
správní vyhoštění a stanovil dobu 5 let, po
kterou nelze umožnit cizinci vstup na území,
přičemž tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha potvrdilo
k odvolání žalobce rozhodnutí o správním
tím, že účinky rozhodnutí
vyhoštění s
o správním vyhoštění nastávají od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí. Pětiletá doba proto začala podle soudu plynout ode dne
14. 8. 2008 a neuplynula před zajištěním žalobce. Krajský soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že doba, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území, plyne i v době, kdy
není rozhodnutí vykonatelné. S poukazem na
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 2. 2011, čj. 1 As 106/2010-74, kterou první
senát předložil věc rozšířenému senátu, zastával žalobce názor, že odložením vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění se staví běh doby, po kterou nelze umožnit vstup
na území.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek
krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel
namítl nezákonnost rozsudku i napadeného
rozhodnutí, neboť v době zajištění se na něj
nevztahovalo žádné platné rozhodnutí o správ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
ním vyhoštění. Správní vyhoštění mu bylo
uloženo na dobu 5 let již od 1. 6. 2004. V roce
2007 bylo sice řízení o správním vyhoštění
obnoveno z důvodu nesprávné identity stěžovatele, účinky rozhodnutí o správním vyhoštění v obnoveném řízení však nastaly již
od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, tedy od 1. 6. 2004. Pětiletá doba stanovená
v rozhodnutí o vyhoštění proto uplynula již
2. 2. 2011, čj. 1 As 106/2010-74, kterou první
senát předložil věc rozšířenému senátu, zastával žalobce názor, že odložením vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění se staví běh doby, po kterou nelze umožnit vstup
na území.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek
krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel
namítl nezákonnost rozsudku i napadeného
rozhodnutí, neboť v době zajištění se na něj
nevztahovalo žádné platné rozhodnutí o správ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
ním vyhoštění. Správní vyhoštění mu bylo
uloženo na dobu 5 let již od 1. 6. 2004. V roce
2007 bylo sice řízení o správním vyhoštění
obnoveno z důvodu nesprávné identity stěžovatele, účinky rozhodnutí o správním vyhoštění v obnoveném řízení však nastaly již
od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, tedy od 1. 6. 2004. Pětiletá doba stanovená
v rozhodnutí o vyhoštění proto uplynula již
1. 6. 2009. Stěžovatel zdůraznil, že v době
rozhodnutí krajského soudu bylo sporné, zda
je vůbec možné běh doby přerušit či zastavit,
např. navázáním běhu doby na vykonatelnost
rozhodnutí. Stěžovatel zastává názor, že běh
doby nelze přerušit či zastavit, tedy že tato
doba plyne, i když je rozhodnutí nevykonatelné. Stěžovatel se nijak neskrýval, ani nemařil realizaci správního vyhoštění. Skutečnost,
že nevycestoval, pramení pouze z toho, že je
přesvědčen, že nemá v současné době uloženo žádné platné správní vyhoštění, které by
odůvodňovalo zápis stěžovatele v evidenci
nežádoucích osob.
Žalovaný ve vyjádření zrekapituloval důvody pro zajištění stěžovatele podle § 124
odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a je
evidován v informačním systému smluvních
států jako osoba, která má platný zákaz vstupu pro území členských států EU, a to na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze
dne 19. 2. 2008. Žalovaný nesouhlasil s názorem, že stěžovatel neměl v době zajištění uloženo platné správní vyhoštění. Správní orgán
měl právo navázat dobu vyhoštění na vykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění. Zásada, že
odklad vykonatelnosti nemá na běh doby vyhoštění vliv, se uplatní pouze v případě, kdy
správní orgán ve svém rozhodnutí určil pouze celkovou délku této doby a nikoli její počátek. Pokud správní orgán určil jak počátek
doby, tak její délku, není uvedenou zásadou
vázán.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Z odůvodnění:
V.
(...) [26] Bylo třeba posoudit, zda k datu,
ke kterému bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele, ještě plynula doba, po kterou mu
nelze umožnit vstup na české území, stanovená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Sporné bylo jak určení počátku této doby, tak její
průběh. Pokud tato doba v okamžiku rozhodnutí o zajištění již uplynula, nemohla být splněna podmínka podle § 124 odst. 1 písm. e)
zákona o pobytu cizinců, a stěžovatel měl být
vymazán z informačního systému smluvních
států (srov. § 155 odst. 1 a odst. 3 uvedeného
zákona).
[27] Situace byla komplikovaná v několika ohledech. Po dobu soudního řízení před
krajským soudem byla zřetelně rozkolísaná
judikatura k určení, na který časový okamžik
je správní orgán oprávněn navázat počátek
této doby. Rozdílné názory panovaly rovněž
na to, zda se plynutí této doby může přerušit
po dobu, po kterou je rozhodnutí o správním
vyhoštění dočasně nevykonatelné. Rozdílné
názory se nepodařilo překlenout ani usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As
106/2010-83, č. 2586/2012 Sb. NSS. Nelze
proto krajskému soudu vytýkat, že se při znalosti relevantní judikatury přiklonil k řešení,
které považoval za správné. Rovněž mu nelze
vytýkat, že rozsudek neobsahuje kategorický
závěr, který okamžik považuje krajský soud
za rozhodný pro počátek běhu doby. Krajský
soud totiž předpokládal, že běh této doby
mohou ovlivnit okolnosti, za kterých nemůže
být rozhodnutí o správním vyhoštění dočasně vykonáno, zejm. probíhající řízení o mezinárodní ochraně. Tento právní názor nakonec
nepřevážil. Z usnesení rozšířeného senátu ze
dne 30. 7. 2013, čj. 9 As 131/2011-63,
č. 2935/2013 Sb. NSS, bezpečně plyne, že správní orgán nebyl oprávněn tuto dobu rozdělovat
do více časových úseků s tím, že tato doba nebude plynout v období, kdy nelze rozhodnutí
o správním vyhoštění dočasně vykonat.
[28] Věc dále komplikuje to, že správní
orgán rozhodoval o správním vyhoštění po
proběhnuvším řízení o obnově, které je upraveno v § 100 a násl. správního řádu. Původní
rozhodnutí bylo vydáním nového rozhodnutí
ze zákona zrušeno. Vyvstala otázka, zda účinky
resp. všechny důsledky nového rozhodnutí mají být vztaženy k právní moci původního rozhodnutí či k vykonatelnosti nového rozhodnutí.
[29] Platná právní úprava umožňuje
správnímu orgánu, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu rozhodl jednak
ve věci samé a rovněž aby určil, kdy nastanou
vůči účastníku řízení rozhodnutím předpokládané účinky. To umožňuje lépe zohlednit
individuální okolnosti konkrétního případu.
Současně však hrozí nebezpečí, že správní orgán věc učiní nepřehlednou a bude třeba řešit, čeho chtěl vlastně svým postupem dosáhnout. Je proto nezbytné vycházet především
z obsahu správního rozhodnutí, z jeho výroku i z jeho odůvodnění. Správní orgán může,
byť i typově obdobnou věc, posoudit za různých okolností odlišně a stanovit nejen odlišné podmínky rozhodnutí, ale i jiný okamžik,
od kterého mají tyto podmínky platit.
[30] Jak již bylo uvedeno, správní orgán
uložil rozhodnutím ze dne 19. 2. 2008 žalobci
v obnoveném řízení správní vyhoštění. Doba,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, byla stanovena na 5 let „a tato doba je
shodná s dobou, kdy je rozhodnutí vykonatelné“. Současně stanovil dobu k vycestování
do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[31] Policie je oprávněna stanovit dobu,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, na základě § 118 odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Dnes již není v důsledku
výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu čj. 9 As 131/2011-63 pochyb, že správní
orgán mohl počátek doby, po kterou nelze
umožnit vstup na území, stanovit od vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Nebylo pochyb, že předmětná doba mohla
začít plynout v důsledku nového rozhodnutí
po obnově řízení až v roce 2008.
[32] Podstatné nejasnosti však nastaly vydáním rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008.
Odvolací orgán změnil rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 90 odst. 1 písm. c)
správního řádu tak, že „podle § 99 odst. 2
správního řádu určil, že účinky rozhodnutí
o správním vyhoštění nastávají od právní
moci přezkoumávaného rozhodnutí“. Výslovně uvedl, že ve zbylé části se odvolání zamítá.
stěžovatele
[33] Rozhodnutí o správním vyhoštění ze
dne 19. 2. 2008 a rozhodnutí o opravném prostředku ze dne 11. 8. 2008 byla sice přezkoumána soudy ve správním soudnictví s negativním výsledkem pro
(srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2009. Stěžovatel zdůraznil, že v době
rozhodnutí krajského soudu bylo sporné, zda
je vůbec možné běh doby přerušit či zastavit,
např. navázáním běhu doby na vykonatelnost
rozhodnutí. Stěžovatel zastává názor, že běh
doby nelze přerušit či zastavit, tedy že tato
doba plyne, i když je rozhodnutí nevykonatelné. Stěžovatel se nijak neskrýval, ani nemařil realizaci správního vyhoštění. Skutečnost,
že nevycestoval, pramení pouze z toho, že je
přesvědčen, že nemá v současné době uloženo žádné platné správní vyhoštění, které by
odůvodňovalo zápis stěžovatele v evidenci
nežádoucích osob.
Žalovaný ve vyjádření zrekapituloval důvody pro zajištění stěžovatele podle § 124
odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a je
evidován v informačním systému smluvních
států jako osoba, která má platný zákaz vstupu pro území členských států EU, a to na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze
dne 19. 2. 2008. Žalovaný nesouhlasil s názorem, že stěžovatel neměl v době zajištění uloženo platné správní vyhoštění. Správní orgán
měl právo navázat dobu vyhoštění na vykonatelnost rozhodnutí o vyhoštění. Zásada, že
odklad vykonatelnosti nemá na běh doby vyhoštění vliv, se uplatní pouze v případě, kdy
správní orgán ve svém rozhodnutí určil pouze celkovou délku této doby a nikoli její počátek. Pokud správní orgán určil jak počátek
doby, tak její délku, není uvedenou zásadou
vázán.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Z odůvodnění:
V.
(...) [26] Bylo třeba posoudit, zda k datu,
ke kterému bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele, ještě plynula doba, po kterou mu
nelze umožnit vstup na české území, stanovená v rozhodnutí o správním vyhoštění. Sporné bylo jak určení počátku této doby, tak její
průběh. Pokud tato doba v okamžiku rozhodnutí o zajištění již uplynula, nemohla být splněna podmínka podle § 124 odst. 1 písm. e)
zákona o pobytu cizinců, a stěžovatel měl být
vymazán z informačního systému smluvních
států (srov. § 155 odst. 1 a odst. 3 uvedeného
zákona).
[27] Situace byla komplikovaná v několika ohledech. Po dobu soudního řízení před
krajským soudem byla zřetelně rozkolísaná
judikatura k určení, na který časový okamžik
je správní orgán oprávněn navázat počátek
této doby. Rozdílné názory panovaly rovněž
na to, zda se plynutí této doby může přerušit
po dobu, po kterou je rozhodnutí o správním
vyhoštění dočasně nevykonatelné. Rozdílné
názory se nepodařilo překlenout ani usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As
106/2010-83, č. 2586/2012 Sb. NSS. Nelze
proto krajskému soudu vytýkat, že se při znalosti relevantní judikatury přiklonil k řešení,
které považoval za správné. Rovněž mu nelze
vytýkat, že rozsudek neobsahuje kategorický
závěr, který okamžik považuje krajský soud
za rozhodný pro počátek běhu doby. Krajský
soud totiž předpokládal, že běh této doby
mohou ovlivnit okolnosti, za kterých nemůže
být rozhodnutí o správním vyhoštění dočasně vykonáno, zejm. probíhající řízení o mezinárodní ochraně. Tento právní názor nakonec
nepřevážil. Z usnesení rozšířeného senátu ze
dne 30. 7. 2013, čj. 9 As 131/2011-63,
č. 2935/2013 Sb. NSS, bezpečně plyne, že správní orgán nebyl oprávněn tuto dobu rozdělovat
do více časových úseků s tím, že tato doba nebude plynout v období, kdy nelze rozhodnutí
o správním vyhoštění dočasně vykonat.
[28] Věc dále komplikuje to, že správní
orgán rozhodoval o správním vyhoštění po
proběhnuvším řízení o obnově, které je upraveno v § 100 a násl. správního řádu. Původní
rozhodnutí bylo vydáním nového rozhodnutí
ze zákona zrušeno. Vyvstala otázka, zda účinky
resp. všechny důsledky nového rozhodnutí mají být vztaženy k právní moci původního rozhodnutí či k vykonatelnosti nového rozhodnutí.
[29] Platná právní úprava umožňuje
správnímu orgánu, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu rozhodl jednak
ve věci samé a rovněž aby určil, kdy nastanou
vůči účastníku řízení rozhodnutím předpokládané účinky. To umožňuje lépe zohlednit
individuální okolnosti konkrétního případu.
Současně však hrozí nebezpečí, že správní orgán věc učiní nepřehlednou a bude třeba řešit, čeho chtěl vlastně svým postupem dosáhnout. Je proto nezbytné vycházet především
z obsahu správního rozhodnutí, z jeho výroku i z jeho odůvodnění. Správní orgán může,
byť i typově obdobnou věc, posoudit za různých okolností odlišně a stanovit nejen odlišné podmínky rozhodnutí, ale i jiný okamžik,
od kterého mají tyto podmínky platit.
[30] Jak již bylo uvedeno, správní orgán
uložil rozhodnutím ze dne 19. 2. 2008 žalobci
v obnoveném řízení správní vyhoštění. Doba,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, byla stanovena na 5 let „a tato doba je
shodná s dobou, kdy je rozhodnutí vykonatelné“. Současně stanovil dobu k vycestování
do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[31] Policie je oprávněna stanovit dobu,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, na základě § 118 odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Dnes již není v důsledku
výše citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu čj. 9 As 131/2011-63 pochyb, že správní
orgán mohl počátek doby, po kterou nelze
umožnit vstup na území, stanovit od vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Nebylo pochyb, že předmětná doba mohla
začít plynout v důsledku nového rozhodnutí
po obnově řízení až v roce 2008.
[32] Podstatné nejasnosti však nastaly vydáním rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008.
Odvolací orgán změnil rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 90 odst. 1 písm. c)
správního řádu tak, že „podle § 99 odst. 2
správního řádu určil, že účinky rozhodnutí
o správním vyhoštění nastávají od právní
moci přezkoumávaného rozhodnutí“. Výslovně uvedl, že ve zbylé části se odvolání zamítá.
stěžovatele
[33] Rozhodnutí o správním vyhoštění ze
dne 19. 2. 2008 a rozhodnutí o opravném prostředku ze dne 11. 8. 2008 byla sice přezkoumána soudy ve správním soudnictví s negativním výsledkem pro
(srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 5. 2012, čj. 6 As 28/2010-89), avšak soudy
se při soudním přezkumu nemohly v důsledku dispoziční zásady zabývat tím, od kdy počala plynout doba, po kterou nebylo možné
žalobci umožnit vstup na území.
[34] Rozhodnutí o správním vyhoštění
z roku 2008 tak obsahovalo jednak pravidlo,
že doba počíná plynout až vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2008,
avšak současně účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají právní mocí přezkoumávaného rozhodnutí, tedy již od roku 2004.
[35] Rozhodnutí o odvolání ze dne
17. 5. 2012, čj. 6 As 28/2010-89), avšak soudy
se při soudním přezkumu nemohly v důsledku dispoziční zásady zabývat tím, od kdy počala plynout doba, po kterou nebylo možné
žalobci umožnit vstup na území.
[34] Rozhodnutí o správním vyhoštění
z roku 2008 tak obsahovalo jednak pravidlo,
že doba počíná plynout až vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2008,
avšak současně účinky rozhodnutí o správním vyhoštění nastávají právní mocí přezkoumávaného rozhodnutí, tedy již od roku 2004.
[35] Rozhodnutí o odvolání ze dne
11. 8. 2008 se těmito okolnostmi nezaobírá.
Žalovaný připustil ve vyjádření ke kasační
stížnosti, že doba počala plynout i přes proběhnuvší řízení o obnově již v roce 2004.
Odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008
však nenasvědčuje tomuto názoru. Nelze
z něj dovodit, že by si byl správní orgán vědom, že podstatná část této doby měla uplynout ještě před zahájením řízení o obnově.
Naopak, odůvodnění rozhodnutí ze dne
19. 2. 2008 svědčí tomu, že správní orgán rozhodoval o vyhoštění stěžovatele, jako by dosud o jeho vyhoštění nebylo rozhodnuto. Na
čtvrté straně připomíná, že rozhodnutí je podle § 74 odst. 2 správního řádu vykonatelné,
pokud nabylo právní moci a uplynula lhůta
ke splnění povinnosti, kterou je doba stanovená k vycestování z České republiky. Těžko
si lze představit, že správní orgán cizinci stanoví lhůtu k opuštění republiky, poučí jej, že
po jejím uplynutí je rozhodnutí vykonatelné,
avšak současně zastává stanovisko, že účinky
vykonatelnosti nastaly již v roce 2004. Správní orgán dále uvedl, že v řízení cíleně prověřoval, jaký zásah by představovalo vydání roz-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
hodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Zohlednil
přitom i to, že je stěžovatel veden jako otec
nezletilého, který se však narodil až v roce
2005, tedy až po vydání původního rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán tedy nehodlal novým rozhodnutím o správním
vyhoštění pouze odstranit nedostatek spočívající v nesprávné identitě cizince, ale znovu
rozhodl o správním vyhoštění stěžovatele.
[36] Bylo třeba posoudit, co žalovaný rozuměl „přezkoumávaným rozhodnutím“, k němuž podle § 99 odst. 2 správního řádu vztáhl
účinky rozhodnutí o správním vyhoštění.
Mohlo by se jevit, že „přezkoumávaným rozhodnutím“ je rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008, které bylo k odvolání stěžovatele přezkoumáno. Tak tomu však není.
[37] Podle § 102 odst. 9 správního řádu
„novým rozhodnutím vydaným podle § 100
nebo § 101 písm. a) se původní rozhodnutí
ruší; o tomto následku budou účastníci poučeni v písemném vyhotovení rozhodnutí;
ustanovení § 99 platí obdobně. V ostatních
případech nové rozhodnutí brání vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům původního rozhodnutí; nejsou-li účinky nového
rozhodnutí zřejmé z jeho obsahu, určí vliv
na vykonatelnost nebo jiné právní účinky
původního rozhodnutí správní orgán.“
[38] Vydáním rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008
v obnoveném řízení došlo ze zákona ke zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne
19. 2. 2008 svědčí tomu, že správní orgán rozhodoval o vyhoštění stěžovatele, jako by dosud o jeho vyhoštění nebylo rozhodnuto. Na
čtvrté straně připomíná, že rozhodnutí je podle § 74 odst. 2 správního řádu vykonatelné,
pokud nabylo právní moci a uplynula lhůta
ke splnění povinnosti, kterou je doba stanovená k vycestování z České republiky. Těžko
si lze představit, že správní orgán cizinci stanoví lhůtu k opuštění republiky, poučí jej, že
po jejím uplynutí je rozhodnutí vykonatelné,
avšak současně zastává stanovisko, že účinky
vykonatelnosti nastaly již v roce 2004. Správní orgán dále uvedl, že v řízení cíleně prověřoval, jaký zásah by představovalo vydání roz-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
hodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Zohlednil
přitom i to, že je stěžovatel veden jako otec
nezletilého, který se však narodil až v roce
2005, tedy až po vydání původního rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán tedy nehodlal novým rozhodnutím o správním
vyhoštění pouze odstranit nedostatek spočívající v nesprávné identitě cizince, ale znovu
rozhodl o správním vyhoštění stěžovatele.
[36] Bylo třeba posoudit, co žalovaný rozuměl „přezkoumávaným rozhodnutím“, k němuž podle § 99 odst. 2 správního řádu vztáhl
účinky rozhodnutí o správním vyhoštění.
Mohlo by se jevit, že „přezkoumávaným rozhodnutím“ je rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 19. 2. 2008, které bylo k odvolání stěžovatele přezkoumáno. Tak tomu však není.
[37] Podle § 102 odst. 9 správního řádu
„novým rozhodnutím vydaným podle § 100
nebo § 101 písm. a) se původní rozhodnutí
ruší; o tomto následku budou účastníci poučeni v písemném vyhotovení rozhodnutí;
ustanovení § 99 platí obdobně. V ostatních
případech nové rozhodnutí brání vykonatelnosti nebo jiným právním účinkům původního rozhodnutí; nejsou-li účinky nového
rozhodnutí zřejmé z jeho obsahu, určí vliv
na vykonatelnost nebo jiné právní účinky
původního rozhodnutí správní orgán.“
[38] Vydáním rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008
v obnoveném řízení došlo ze zákona ke zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne
25. 5. 2004. Stěžovatel byl o tomto zákonném
důsledku rovněž poučen, byť se tak stalo až
v poučení o nepřípustnosti opravných prostředků proti rozhodnutí o odvolání ze dne
25. 5. 2004. Stěžovatel byl o tomto zákonném
důsledku rovněž poučen, byť se tak stalo až
v poučení o nepřípustnosti opravných prostředků proti rozhodnutí o odvolání ze dne
11. 8. 2008. Z § 102 odst. 9 správního řádu vyplývá, že je třeba určit účinky nového rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí původnímu.
Ustanovení § 99 se užije obdobně, nikoli však
doslovně, jak se stalo v této věci.
[39] Ustanovení § 99 správního řádu
upravuje účinky rozhodnutí v přezkumném
řízení, které je upraveno v § 94 a násl. správního řádu. Zatímco v přezkumném řízení je
přezkoumáváno rozhodnutí a následně je takové rozhodnutí zrušeno, změněno či pře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
zkumné řízení zastaveno (§ 97 správního řádu), v řízení o obnově se vydáním nového
rozhodnutí po povolení obnovy původní rozhodnutí ze zákona ruší (§ 102 odst. 9 správního řádu). V souvislosti s řízením o obnově je
proto zcela jistě nesprávné hovořit o právní
moci přezkoumávaného rozhodnutí. Zde totiž nejde o žádné přezkoumávané rozhodnutí. Ustanovení § 99 odst. 1 správního řádu
však hovoří o přezkoumávaném rozhodnutí
tj. o rozhodnutí původním a o rozhodnutí
v přezkumném řízení tj. o rozhodnutí novém.
I přes terminologickou nesprávnost lze proto
dospět k závěru, že odvolací orgán stanovil
účinky rozhodnutí o správním vyhoštění od
původního rozhodnutí, které nabylo právní
moci 1. 6. 2004.
[40] Rozhodnutím o správním vyhoštění
jsou jeho adresátu ukládány povinnosti. Je
proto namístě úprava obsažená v § 99 odst. 2
správního řádu, která obecně vztahuje účinky (zde) rozhodnutí v obnoveném řízení
k právní moci původního rozhodnutí, pokud
okolnosti případu neodůvodňují jiné řešení.
[41] Zbývá však zodpovědět, jestli tyto
účinky bez dalšího zahrnují i určení počátku
doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tomu tak nemusí vždy být a nebylo tomu tak v souzené věci. Již výše vysvětlil, proč
odůvodnění obou správních rozhodnutí tomuto závěru nepřisvědčují. Nelze přehlédnout, že rozhodnutí o správním vyhoštění ze
dne 19. 2. 2008 váže počátek této doby nikoli
na právní moc, ale na vykonatelnost rozhodnutí. V jeho výroku se sice hovoří obecně
o vykonatelnosti rozhodnutí, nikoli o vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, současně však
ukládá stěžovateli povinnost k vycestování
z území ČR do 30 dnů, nepochybně od právní moci rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008. Je velmi obtížné logicky vyložit, proč by správní
orgány uložily stěžovateli novým rozhodnutím povinnost opustit území republiky ve stanovené budoucí lhůtě a současně konstatovaly, že účinky tohoto rozhodnutí nastaly již
k právní moci původního rozhodnutí, tj. ke
dni 1. 6. 2004.
[42] Rozhodnutí o správním vyhoštění
není rozhodnutím, kterým by byla cizinci
pouze stanovena povinnost – lhůta k opuštění republiky a doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území. Cizinec, kterému
bylo uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění, je v podstatně jiném postavení než ostatní
cizinci. Toto rozhodnutí je svojí povahou
v mnohém podobné rovněž rozhodování
o osobním stavu cizince.
[43] Cizinec, kterému bylo uloženo
správní vyhoštění, je podle nyní platné právní úpravy zaevidován do informačního systému smluvních států (§ 119 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců). V době vydání nového rozhodnutí o správním vyhoštění v roce 2008 se
cizinec zapisoval do informačního systému
pouze za podmínky, že byl nežádoucí osobou
a mohl narušit bezpečnost i jiných smluvních
států (§ 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců).
Vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění zaniká platnost dlouhodobého víza
(§ 62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) a platnost povolení k trvalému pobytu § 76 písm. b)
zákona o pobytu cizinců.
[44] Po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění lze cizinci vydat cestovní průkaz totožnosti k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona o pobytu cizinců). Cizince lze rovněž
zajistit (za splnění dalších podmínek dle § 124
zákona o pobytu cizinců). Cizinci hrozí zařazení do evidence nežádoucích osob, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit
veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo
ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy (§ 154 odst. 1
zákona o pobytu cizinců).
[45] Zákon o pobytu cizinců obsahuje
i další důsledky, které zprostředkovaně vyplývají z rozhodnutí o správním vyhoštění a které lze rovněž považovat za sekundární účinky
tohoto rozhodnutí. Pokud je cizinec zařazen
do informačního systému smluvních států, lze
mu odepřít vstup na území § 9 odst. 1 písm. g)
zákona o pobytu cizinců, nelze mu udělit
trvalý ani přechodný pobyt (§ 87e a § 87k zákona o pobytu cizinců) a je to důvod pro za-
jištění § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců. Takovému cizinci nelze vydat cizinecký pas (§ 115 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Pokud je cizinec zařazen do evidence
nežádoucích osob, lze mu odepřít vstup na
území § 9 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, nelze mu udělit dlouhodobé vízum
(s výjimkou víza za účelem strpění pobytu nebo za účelem dočasné ochrany).
[46] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že právě shora uvedené důsledky je třeba považovat za účinky rozhodnutí o správním vyhoštění, na které se vztahovalo pravidlo obsažené v § 99 odst. 2 správního řádu. Jinými
slovy, důsledky uvedené v bodech [44] až
[46] skutečně nastaly již právní mocí „původního“ rozhodnutí o správním vyhoštění,
tj. od 1. 6. 2004. Totéž však nelze říci o určení
doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit
vstup na území. Rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008
a rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008 vedou k tomu, že počátek této doby byl stanoven v návaznosti na vykonatelnost těchto rozhodnutí, tedy na uplynutí doby k vycestování,
která činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[47] Tento názor není v souzené věci ke
stěžovateli nespravedlivý. Nelze přehlédnout, že to byl stěžovatel, kdo v roce 2004
uvedl správnímu orgánu nesprávnou identitu. V řízení rovněž netvrdil, že by v důsledku
rozhodnutí z roku 2004 území České republiky dobrovolně opustil, a počala tak plynout
původně stanovená doba, po kterou mu nemohl
být umožněn vstup na území. Lze si představit
obranu stěžovatele proti původnímu rozhodnutí s argumentem, že v něm není správně
označen a rovněž tvrzení, že ještě před správným rozhodnutím o vyhoštění již uplynula
podstatná část této doby, ne-li doba celá.
[48] S odkazem na konkrétní okolnosti
nyní projednávané věci a na obsah rozhodnutí o správním vyhoštění lze uzavřít, že právní
moc rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne
11. 8. 2008. Z § 102 odst. 9 správního řádu vyplývá, že je třeba určit účinky nového rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí původnímu.
Ustanovení § 99 se užije obdobně, nikoli však
doslovně, jak se stalo v této věci.
[39] Ustanovení § 99 správního řádu
upravuje účinky rozhodnutí v přezkumném
řízení, které je upraveno v § 94 a násl. správního řádu. Zatímco v přezkumném řízení je
přezkoumáváno rozhodnutí a následně je takové rozhodnutí zrušeno, změněno či pře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
zkumné řízení zastaveno (§ 97 správního řádu), v řízení o obnově se vydáním nového
rozhodnutí po povolení obnovy původní rozhodnutí ze zákona ruší (§ 102 odst. 9 správního řádu). V souvislosti s řízením o obnově je
proto zcela jistě nesprávné hovořit o právní
moci přezkoumávaného rozhodnutí. Zde totiž nejde o žádné přezkoumávané rozhodnutí. Ustanovení § 99 odst. 1 správního řádu
však hovoří o přezkoumávaném rozhodnutí
tj. o rozhodnutí původním a o rozhodnutí
v přezkumném řízení tj. o rozhodnutí novém.
I přes terminologickou nesprávnost lze proto
dospět k závěru, že odvolací orgán stanovil
účinky rozhodnutí o správním vyhoštění od
původního rozhodnutí, které nabylo právní
moci 1. 6. 2004.
[40] Rozhodnutím o správním vyhoštění
jsou jeho adresátu ukládány povinnosti. Je
proto namístě úprava obsažená v § 99 odst. 2
správního řádu, která obecně vztahuje účinky (zde) rozhodnutí v obnoveném řízení
k právní moci původního rozhodnutí, pokud
okolnosti případu neodůvodňují jiné řešení.
[41] Zbývá však zodpovědět, jestli tyto
účinky bez dalšího zahrnují i určení počátku
doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tomu tak nemusí vždy být a nebylo tomu tak v souzené věci. Již výše vysvětlil, proč
odůvodnění obou správních rozhodnutí tomuto závěru nepřisvědčují. Nelze přehlédnout, že rozhodnutí o správním vyhoštění ze
dne 19. 2. 2008 váže počátek této doby nikoli
na právní moc, ale na vykonatelnost rozhodnutí. V jeho výroku se sice hovoří obecně
o vykonatelnosti rozhodnutí, nikoli o vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, současně však
ukládá stěžovateli povinnost k vycestování
z území ČR do 30 dnů, nepochybně od právní moci rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008. Je velmi obtížné logicky vyložit, proč by správní
orgány uložily stěžovateli novým rozhodnutím povinnost opustit území republiky ve stanovené budoucí lhůtě a současně konstatovaly, že účinky tohoto rozhodnutí nastaly již
k právní moci původního rozhodnutí, tj. ke
dni 1. 6. 2004.
[42] Rozhodnutí o správním vyhoštění
není rozhodnutím, kterým by byla cizinci
pouze stanovena povinnost – lhůta k opuštění republiky a doba, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území. Cizinec, kterému
bylo uloženo rozhodnutí o správním vyhoštění, je v podstatně jiném postavení než ostatní
cizinci. Toto rozhodnutí je svojí povahou
v mnohém podobné rovněž rozhodování
o osobním stavu cizince.
[43] Cizinec, kterému bylo uloženo
správní vyhoštění, je podle nyní platné právní úpravy zaevidován do informačního systému smluvních států (§ 119 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců). V době vydání nového rozhodnutí o správním vyhoštění v roce 2008 se
cizinec zapisoval do informačního systému
pouze za podmínky, že byl nežádoucí osobou
a mohl narušit bezpečnost i jiných smluvních
států (§ 154 odst. 6 zákona o pobytu cizinců).
Vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění zaniká platnost dlouhodobého víza
(§ 62 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) a platnost povolení k trvalému pobytu § 76 písm. b)
zákona o pobytu cizinců.
[44] Po právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění lze cizinci vydat cestovní průkaz totožnosti k vycestování (§ 114 odst. 4 zákona o pobytu cizinců). Cizince lze rovněž
zajistit (za splnění dalších podmínek dle § 124
zákona o pobytu cizinců). Cizinci hrozí zařazení do evidence nežádoucích osob, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit
veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo
ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy (§ 154 odst. 1
zákona o pobytu cizinců).
[45] Zákon o pobytu cizinců obsahuje
i další důsledky, které zprostředkovaně vyplývají z rozhodnutí o správním vyhoštění a které lze rovněž považovat za sekundární účinky
tohoto rozhodnutí. Pokud je cizinec zařazen
do informačního systému smluvních států, lze
mu odepřít vstup na území § 9 odst. 1 písm. g)
zákona o pobytu cizinců, nelze mu udělit
trvalý ani přechodný pobyt (§ 87e a § 87k zákona o pobytu cizinců) a je to důvod pro za-
jištění § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců. Takovému cizinci nelze vydat cizinecký pas (§ 115 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Pokud je cizinec zařazen do evidence
nežádoucích osob, lze mu odepřít vstup na
území § 9 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, nelze mu udělit dlouhodobé vízum
(s výjimkou víza za účelem strpění pobytu nebo za účelem dočasné ochrany).
[46] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že právě shora uvedené důsledky je třeba považovat za účinky rozhodnutí o správním vyhoštění, na které se vztahovalo pravidlo obsažené v § 99 odst. 2 správního řádu. Jinými
slovy, důsledky uvedené v bodech [44] až
[46] skutečně nastaly již právní mocí „původního“ rozhodnutí o správním vyhoštění,
tj. od 1. 6. 2004. Totéž však nelze říci o určení
doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit
vstup na území. Rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008
a rozhodnutí o odvolání ze dne 11. 8. 2008 vedou k tomu, že počátek této doby byl stanoven v návaznosti na vykonatelnost těchto rozhodnutí, tedy na uplynutí doby k vycestování,
která činí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[47] Tento názor není v souzené věci ke
stěžovateli nespravedlivý. Nelze přehlédnout, že to byl stěžovatel, kdo v roce 2004
uvedl správnímu orgánu nesprávnou identitu. V řízení rovněž netvrdil, že by v důsledku
rozhodnutí z roku 2004 území České republiky dobrovolně opustil, a počala tak plynout
původně stanovená doba, po kterou mu nemohl
být umožněn vstup na území. Lze si představit
obranu stěžovatele proti původnímu rozhodnutí s argumentem, že v něm není správně
označen a rovněž tvrzení, že ještě před správným rozhodnutím o vyhoštění již uplynula
podstatná část této doby, ne-li doba celá.
[48] S odkazem na konkrétní okolnosti
nyní projednávané věci a na obsah rozhodnutí o správním vyhoštění lze uzavřít, že právní
moc rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne
19. 2. 2008 nastala dne 14. 8. 2008, lhůta k vycestování uplynula dne 13. 9. 2008 a dne
19. 2. 2008 nastala dne 14. 8. 2008, lhůta k vycestování uplynula dne 13. 9. 2008 a dne
14. 9. 2008 bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Téhož dne počala plynout pětiletá doba, ve které nelze stěžovateli
povolit vstup na území. Pokud byl stěžovatel
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
M. L. D. proti Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, o zajištění cizince, o kasační stížnosti žalobce.