8 As 104/2022

8 As 104/2022- 56 - text

8 As 104/2022-59

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. P., zast. Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Žižkova tř. 183/33, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) M. Š., II) J. Š., , III) F. K., poslední dva uvedení zast. JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem Hroznová 270/13, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2021, čj. KUJCK 93795/2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2022, čj. 63 A 21/2021-43,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Nejvyšší správní soud se v dané věci zabýval tím, zda krajský soud správně zhodnotil, že komunikace na pozemku žalobce naplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Konkrétně se zaměřil na to, jestli krajský soud správně zhodnotil naplnění definičního znaku zřetelnosti v terénu, presumpci udělení souhlasu předchozím vlastníkem a naplnění znaku nutné komunikační potřeby ve vztahu k existenci alternativní cesty.

I. Vymezení věci

[2] Na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD a na částech pozemků parc. č. XE, XF v katastrálním území J. se historicky nacházela komunikace, která byla podle správního spisu již od roku 1968 využívána vlastníky přilehlých nemovitostí a bývalým JZD. V roce 2014 město Trhové Sviny z vlastní iniciativy tuto cestu opravilo a zpevnilo. V tom samém roce započal dlouholetý spor o právní povaze dané komunikace, tedy jestli je veřejně přístupnou účelovou komunikací, nebo nikoli.

[3] Dne 19. 12. 2014 podala osoba zúčastněná na řízení I) žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci veřejně přístupové účelové komunikace procházející po jeho pozemku (parc. č. XC). V návaznosti na to podalo město Trhové Sviny dne 15. 1. 2015 žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o charakteru celé účelové komunikace vedoucí po vícero pozemcích, včetně pozemku žalobce (parc. č. XA). Městský úřad Trhové Sviny vydal rozhodnutí, které žalovaný zrušil a vrátil městskému úřadu k dalšímu projednání.

[4] Následně podal žalobce žádost o určení právního vztahu, tedy jestli se na jeho pozemku nachází nebo nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Jestli ano, jak vznikla, kdy se tak stalo a zda tento stav trvá. V případě, že tento stav zanikl, žalobce zajímalo, kdy se tak stalo. Městský úřad následně vydal další dvě rozhodnutí, která žalovaný opět zrušil.

[5] Městský úřad tedy pokračoval v řízení a ve věci provedl ústní jednání spojené s místním šetřením. Dne 17. 6. 2020 vydal již v pořadí páté rozhodnutí v dané věci (čj. KUJCK 93795/2021), kterým deklaroval, že na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD a na částech pozemků parc. č. XE, XF v katastrálním území J. se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

[6] Žalovaný rozhodnutí městského úřadu v záhlaví označeným rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení I) zamítl. V odůvodnění uvedl, že komunikace nacházející se na parcele žalobce splňuje definiční znaky uvedené v § 2 a § 7 zákona o pozemních komunikacích. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný argumentoval, že komunikace, které nebyly ve vlastnictví města se nestaly místními komunikacemi, ovšem staly se komunikacemi účelovými. To platí v případě, že splňovali všechny technické, věcné i funkční požadavky uvedené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Ze správního spisu vyplývá, že všechny tyto podmínky sporná komunikace splňuje. Zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Komunikace podle výslechů svědků existuje nejméně od roku 1968 a je nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním byl dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně.

II. Rozhodnutí krajského soudu

[7] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Namítal v ní, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné a neurčitě odůvodněné a v rozporu s principy dobré správy. Žalovaný podle žalobce nevypořádal jeho námitky týkající se (ne)naplnění definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.

[8] K prvnímu definičnímu znaku veřejně přístupné účelové komunikace, její zřetelnosti v terénu, žalobce uvedl, že je sice znakem naplněným, ovšem jenom v důsledku nezákonného postupu města Trhové Sviny. Město totiž v roce 2014 bez souhlasu žalobce a pod dohledem městské policie vybudovalo v terénu zřetelnou cestu. Krajský soud se s tímto tvrzením žalobce neztotožnil. Ze spisu, zejména ze svědeckých výpovědí, podle krajského soudu vyplývá, že komunikace existovala již před rokem 2014. V tomto roce město pouze opravilo a zpevnilo komunikaci štěrkovým podkladem. Krajský soud odkázal na rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2013, čj. 23 C 119/2012-105. Na ten se obrátil žalobce se žalobou o odstranění stavby. Okresní soud jeho žalobu zamítl, také přitom došel k závěru o historické existenci dotčené komunikace.

[9] Druhý definiční znak, souhlas vlastníka s užíváním cesty neomezeným okruhem osob, nebyl podle žalobce naplněn ani konkludentně. Poukázal na svůj civilní spor o odstranění komunikace jako stavby již v roce 2012, ze kterého plyne, že aktivně projevoval svůj nesouhlas s danou komunikací. Kromě toho, konkludentní souhlas udělen původními vlastníky před rokem 1989 nemůže být považován za svobodně učiněný. Krajský soud k tomu uvedl, že původní vlastnící pozemku jsou známí a užívaní komunikace v minulosti nikdy nebránili. Tvrzení zpochybňující souhlasy původních vlastníků před rokem 1989 považoval krajský soud za irelevantní. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu doplnil, že pokud vlastníci nemohli uplatnit své připomínky během doby nesvobody, měli tak učinit bezprostředně po roce 1989. Veřejnost v minulosti využívala komunikaci intenzivně, vedla po ní turistická stezka, sloužila místní dopravě. Předchozí vlastníci tak v minulosti umožnili užívání sporné komunikace blíže neurčenému okruhu osob (anonymní mase návštěvníků JZD či výletníků), aniž by zachovávali kontrolu nad tím, kdo konkrétně cestu užívá.

[10] Třetí definiční znak, užívání dotčené komunikace jako spojnice jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, podle žalobce rovněž není naplněn. Vlastníci okolních pozemků používají i alternativní cesty. Veřejnost dotčenou komunikaci nevyužívá. Podle žalobce tento definiční znak žalovaný posuzoval nedostatečně. Podle krajského soudu však správní orgány konkrétně vymezily prokazatelnou komunikační potřebu osob vlastnících nemovitosti v dané oblasti, jejichž zajištění potřeb je závislé na užívání dané komunikace. I třetí definiční znak tedy krajský soud považoval za naplněný.

[11] Žalobce tvrdil, že ani čtvrtý definiční znak v podobě nutné komunikační potřeby není naplněn. Poukázal na to, že existuje tzv. historická cesta, která je ve vlastnictví města Trhové Sviny a ze strany města je dlouhodobě zanedbávána na úkor vlastnických práv žalobce. Vlastníci uvedených pozemků přitom proti provozu této cesty nemají žádných námitek a s jejím veřejným užíváním dali minimálně konkludentní souhlas. Krajský soud však považoval i čtvrtý definiční znak za naplněný. Stav historické cesty podle krajského soudu dlouhodobě nesplňuje podmínky veřejně přístupné účelové komunikace. Tato cesta není dlouhodobě udržovaná, průjezdná při dobrém počasí, natož při počasí špatném a v zimním období. Rozhodně není vhodná pro obslužný provoz domů většími vozidly (např. popeláři, hasiči či záchrannou službou). Pokud tedy po dobu minimálně 40 let neslouží svému účelu, neboť pozemek p. č. XE v katastrálním území J. na němž se nachází, neobsahuje žádné části sloužící k provozu komunikace (alternativní komunikace není), neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout sledovaného cíle. Komunikace vedoucí přes pozemek žalobce tudíž jako jediná zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení nemovitostí ve vlastnictví osob. Krajský soud tedy považoval všechny čtyři definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace za naplněné.

III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[12] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Tvrdí, že krajský soud vadně posoudil existenci tří definičních znaků účelové komunikace.

[13] Krajský soud podle stěžovatele vadně vypořádal námitky týkající se znaku zřetelnosti účelové komunikace v terénu. Stěžovatel vždy rozporoval existenci komunikace, proto není pravdou, že její existence před rokem 2014 není sporná. Stěžovatel dále brojí proti závěru krajského soudu, že v roce 2014 město komunikaci jen opravilo a zpevnilo. Takový závěr nevyplývá z podkladů vložených v správním spise. Město osadilo potrubí, vyhloubilo prohlubeň obdélníkového tvaru a tu zaplnilo asfaltovým štěrkem, změnilo trasování i samotné rozměry komunikace. To vše bez souhlasu stěžovatele a pod dohledem městské policie, která bránila stěžovateli vstoupit na jeho pozemek. Nezákonné zbudování cesty nemůže požívat ochranu. Taková praxe by totiž mohla vést ke stavu, kdy si město postaví komunikaci tam, kde uzná za vhodné a následně se bude dovolávat její viditelnosti v terénu. Kromě toho stěžovatel namítá, že svědecké výpovědi, ze kterých krajský soud v rozsudku vychází, jsou procesně nevyužitelné a neprokazují existenci komunikace před rokem 2014. Poslední námitka vůči zhodnocení tohoto definičního znaku směřuje proti odkazu na rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 C 119/2012. Stěžovatel poukazuje na to, že město Trhové Sviny jako v daném řízení kategoricky tvrdilo, že na pozemku stěžovatele nic nevlastní. Okresní soud žalobu zamítl, protože se neprokázalo, že na pozemku stěžovatele se nachází stavba komunikace.

[14] Dále krajský soud nesprávně posoudil námitky směrující proti naplnění znaku souhlasu vlastníka s veřejným užíváním komunikace. Podle stěžovatele je ve výroku rozhodnutí městského úřadu popsána komunikace, která vznikla na jeho pozemku až v roce 2014 a proti jeho vůli. Závěr krajského soudu o tom, že se vznikem komunikace v této podobě stěžovatel souhlasil, byť i implicitně, je tudíž vadný. Krajský soud rovněž pochybil, když automaticky považoval za prokázané, že dotčená komunikace existovala od nepaměti z důvodu naléhavé komunikační potřeby.

[15] Závěrem stěžovatel brojí proti vypořádaní námitky týkající se existence ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu rezignoval na ochranu jeho vlastnického práva a aproboval nesprávný postup města Trhové Sviny. I městský úřad přiznal, že město je schopno zajistit funkčnost historické cesty ležící na městském pozemku, ale činit tak nechce. Dotčená komunikace tudíž není jedinou vhodnou cestou. Definiční znak nenahraditelné komunikační potřeby není proto podle stěžovatele naplněn. Nejvyššímu správnímu soudu z těchto důvodů navrhuje, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu posouzení.

[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí, které zrekapituloval. Nad rámec této argumentace také uvedl, že po přezkoumání spisové dokumentace může uzavřít, že současný stav historické cesty se zásadně neliší od jejího stavu v roce 2015. Za tu dobu je sice více zarostlá, ovšem ani předtím nebyla ve stavu, v kterém by mohla plnohodnotně nahradit dotčenou komunikaci. Žalovaný uvedl, že vycházel z dokumentace pořízené v průběhu místního šetření v roce 2019. Trvá na tom, že byly dány všechny definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

[17] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.

IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[19] Kasační stížnost není důvodná.

[20] Stěžovatel vznesl kasační námitky týkající se posouzení tří kritérií pro deklarování dotčené cesty za veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

[21] Ve smyslu § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací taková cesta, která splní všechny čtyři znaky, které zákon o pozemních komunikacích a judikatura pro vznik účelové komunikace stanovují. Musí jít o (1) stálou a v terénu zřetelnou dopravní cestu, která (2) naplňuje účel stanovený v zákoně, přičemž (3) její vlastník dal souhlas k obecnému užívání své cesty veřejností a zároveň (4) tato cesta naplňuje nutnou komunikační potřebu (rozsudek NSS z 12. 7. 2018, čj. 10 As 193/2016-34, bod 17).

[22] Jak již judikoval NSS v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, čj. 8 As 137/2021-80, všechny tyto čtyři znaky musí být naplněny současně (kumulativně). Pro posouzení otázky, zda je určitá komunikace veřejně přístupná, je totiž zásadní skutečnost, že obecné užívání je ze své podstaty omezením vlastnického práva. To je obecně omezitelné pouze v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu a za náhradu. Pokud některá z podmínek nuceného omezení vlastnického práva chybí (například kompenzace za něj), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva. V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka (nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, body 30 a 31, a obdobně též rozsudek NSS z 26. 6. 2008, čj. 6 As 80/2006-105). Omezuje-li tedy veřejnoprávní institut vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, musí se tak dít se souhlasem vlastníka. Zároveň platí, že existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout zajištění komunikačního spojení nemovitostí, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát přednost těmto jiným způsobům. Proto je nutné zkoumat i to, zda v jednotlivých případech existuje nutná komunikační potřeba, jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 (body 34 až 35 a 40 až 42).

[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda krajský soud správně zhodnotil naplnění prvního definičního kritéria. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil, že město Trhové Sviny danou komunikaci na jeho pozemku v roce 2014 pouze rekonstruovalo, jednalo se podle něj o mnohem významnější akci, která měla za následek vznik komunikace jako takové. Krajský soud podle něho pochybil, neboť stav této komunikace před rokem 2014 neobjektivizoval. Tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Kritérium zřetelnosti v terénu slouží pouze k vyloučení těch cest, které ve skutečnosti žádnými cestami nejsou, protože buď v terénu nikdy reálně nevznikly, nebo naopak již dávno pokojně zanikly. Správní orgány by jej měly aplikovat uvážlivě a v pochybnostech považovat cestu spíše za patrnou v terénu (rozsudek NSS z 25. 10. 2013, čj. 1 As 63/2013-49). Kritérium zřetelnosti v terénu tak může splnit například i travnatý pás ponechaný mezi ploty – i zde je průběh údajné cesty dostatečně stálý a patrný z tvaru pozemku, resp. jeho fyzicky vymezené části (rozsudek NSS z 3. 4. 2014, čj. 10 As 41/2014-39). Může jít o pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí. Tudíž to, do jaké míry město danou cestu rekonstruovalo nehraje v prohlášení o její povaze jako veřejně přístupné účelové komunikaci roli. Její existence, i před rokem 2014, vyplývá ze spisového materiálu. Lze dodat, že kasační soud v této souvislosti nepřehlédl tvrzení stěžovatele o „procesní nevyužitelnosti“ svědeckých výpovědí, na které se krajský soud odvolává. Tento argument je však natolik obecný, že jej nelze považovat za projednatelnou kasační námitku. Nemůže být úkolem soudu v tomto směru argumentaci za stěžovatele jakkoliv domýšlet (rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, čj. 8 As 163/2021-59, bod 25).

[24] Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele o nesprávném právním závěru krajského soudu, který poukázal na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích o neexistenci stavby na pozemku stěžovatele. Veřejně přístupná účelová komunikace nemusí být nutně stavbou podle stavebního zákona, tedy výsledkem stavební činnosti (rozsudek NS z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, a rozsudek NSS z 27. 10. 2004, čj. 5 As 20/2003-70). To, že okresní soud v rozhodnutí o civilní žalobě stěžovatele nepovažoval cestu za stavbu, nemá tudíž vliv na její existenci či neexistenci jako veřejně přístupné účelové komunikace, a to tím spíše, jde-li o posouzení definičního znaku v podobě zřetelnosti (patrnosti) v terénu.

[25] Druhá námitka stěžovatele, týkající se posouzení definičního kritéria souhlasu vlastníka účelové komunikace s jejím užíváním veřejností, je úzce propojena s první námitkou. Protože daná komunikace podle stěžovatele vznikla až v roce 2014, závěr krajského soudu o existenci konkludentního souhlasu předchozích majitelů považuje za nesprávný.

[26] Ani tuto námitku Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Předně lze zdůraznit, že naplnění daného definičního znaku nelze zaměňovat ani s otázkou zřetelnosti cesty v terénu (navíc v tomto hledu nebyly námitky stěžovatele důvodné) ani se znakem v podobě naléhavé komunikační potřeby, které jsou kvalitativně odlišné. Především je pak třeba připomenout, že již krajský soud poukázal na obsah správního spisu. Z toho vyplývá, že stěžovatel je majitelem pozemku, přes který vede komunikace přinejmenším od roku 1968. Byla užívaná majiteli přilehlých pozemků, ale také jako turistická stezka i cesta pro návštěvníky JZD. Stěžovatel již nabyl pozemek, na kterém byla tato komunikace, i když ještě ne v podobě, jakou získala po rekonstrukci v roce 2014.

[27] Ústavní soud dovodil definiční kritérium souhlasu majitele s ohledem na čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož je možné nuceně omezit vlastnické právo jedině ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zákon o pozemních komunikacích nestanoví jakoukoliv kompenzaci, která by se vlastníkovi pozemku vyplácela za to, že pozemek nebo jeho část slouží jako veřejná cesta. Z toho vyplývá, že veřejnou cestu je možno na pozemku vyhlásit jedině za podmínky, že nejde o nucené, nýbrž dobrovolné omezení vlastnického práva, s nímž vlastník při vzniku účelové komunikace souhlasil (nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II.ÚS 268/06). Tento souhlas může být explicitní, ovšem v praxi je častější konkludentní souhlas spočívající v užívání účelové komunikace blíže neurčenou skupinou osob. V některých situacích však leží okamžik zřízení či vzniku veřejně přístupných účelových komunikacích tak hluboko v minulosti, že lze hovořit o tom, že veřejná cesta existuje od nepaměti. Tehdy jen náročné zjišťovat udělení (konkludentního) souhlasu majiteli. Na tuto situaci reaguje doktrína o přechodu souhlasu z jednoho vlastníka na dalšího. Jestli cesta naplňuje ostatní znaky veřejně přístupné účelové komunikace (zejména uspokojuje nutnou komunikační potřebu), pak lze mít bez bližšího dokazování za to, že souhlas původního vlastníka byl v minulosti udělen. Udělení souhlasu s obecným užíváním se tedy v takovém případě presumuje (rozsudek NSS z 2. 5. 2012, čj. 1 As 32/2012-42). Stěžovatel tudíž splňuje podmínky pro uplatnění doktríny o přechodu souhlasu. Pro úplnost lze dodat, že není ani zřejmé, že by situace stěžovatele představovala možnou výjimku z tohoto pravidla týkající se restitucí. Lze tedy uzavřít, že krajský soud ani při hodnocení naplnění tohoto definičního znaku nepochybil.

[28] Poslední námitka stěžovatele směruje proti hodnocení krajského soudu o naplnění definičního kritéria spočívajícího v existenci nutné komunikační potřeby. Argumentuje, že existuje alternativní tzv. historická cesta a město ji vlastním pochybením dostalo do stavu, v kterém není schopná nutnou komunikační potřebu naplňovat.

[29] Judikatura k tomuto definičnímu znaku dovodila, že u každé cesty ve vlastnictví fyzické či právnické osoby se musí správní orgán ptát, zda stejný účel nemůže naplnit jiná cesta, ideálně pak taková, která se nachází ve vlastnictví veřejnoprávní korporace (obce, kraje nebo státu). Jestliže například k určité skupině nemovitostí vede kromě sporné cesty ještě i místní komunikace (ve vlastnictví obce), pak zřejmě sporná cesta nutnou komunikační potřebu nenaplňuje (nález sp. zn. II. ÚS 268/06). Aby však takový verdikt bylo možno vynést, musí alternativní cesta, s níž správní orgán komunikaci porovnává, splňovat několik podmínek.

[30] Jednou z podmínek je, že alternativní cesta reálně existuje v terénu. Zkoumá se tudíž aktuální stav cesty, ne potenciální stav, či příčina tohoto stavu. Stěžovatel uvádí jako alternativní cestu tzv. historickou horní cestu, ve vlastnictví města Trhové Sviny. Podle krajského soudu však stav této alternativní cesty nesplňuje podmínky veřejně přístupné účelové komunikace a prakticky již neexistuje. Krajský soud v tomto směru výslovně zdůraznil dlouhodobost takového stavu. Tato cesta není dlouhodobě udržovaná, průjezdná při dobrém počasí, natož při počasí špatném a v zimním období a rozhodně není vhodná pro obslužný provoz domů většími vozidly – např. popeláři, hasiči či záchrannou službou.

[31] Nejvyšší správní soud se i v tomto bodě ztotožňuje se závěry krajského soudu. Vlastníky dotčených nemovitostí nelze nutit, aby alternativní cestu stavebně zlepšovali tak, aby mohla nutnou komunikační potřebu teprve po takovémto zásahu naplnit [Černín, Karel; Tichý, Michal; Černínová, Michaela. Zákon o pozemních komunikacích (č. 13/1997 Sb.) - Komentář. Wolters Kluwer. 2015. Komentář k §7. odst. 32. ISBN 978-80-7478-653-2]. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že jistě není žádoucí, aby jakákoliv obec „poškozovala svou historickou komunikaci“ a zbudovala na pozemku jiného vlastníka komunikaci novou. V nyní projednávané věci však není zřejmé, že by se zde jednalo právě o takovou situaci. Hodnocení stavu alternativní cesty ze strany krajského soudu má oporu v správním spise. Jediná alternativní cesta není v žádném případě schopná sloužit stejnému účelu jako sporná komunikace na pozemku stěžovatele, přičemž je třeba opětovně zdůraznit, že je tomu tak dlouhodobě. Obstojí tedy i závěr krajského soudu, podle něhož komunikace vedoucí přes pozemek stěžovatele jako jediná zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dalších nemovitostí. Proto ani v tomto bodě Nejvyšší správní soud neshledal námitku stěžovatele důvodnou.

V. Závěr a náklady řízení

[32] Kasační stížnost není důvodná, a Nejvyšší správní soud ji proto dle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

[34] Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo jen na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Osobám zúčastněným na řízení v nyní projednávané věci taková povinnost soudem uložena nebyla. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě jim náhradu nákladů řízení přiznat. Proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 30. listopadu 2023

Milan Podhrázký

předseda senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí